středa 12. července 2017

DOVOLENÁ NA RŮŽÁKU (#KVIFF)

Na západ od východu (od autobusový zastávky ÚAN Florenc) leží Karlovy Vary. Je to dobrých deset let co jsem tam nebyla, a poprvé, kdy jsem si dala celej filmovej festival se vším všudy.
Ty roky před tím jsem se tam stavila 2x - dala náhodně dva filmy, ne moc dobrý drinky, hodně teplých oplatek, první koncert Midi Lidí v životě a náhodný setkání na jednu noc s někým, kdo bydlel v hotýlku na hlavní ulici a byl tzv. "od filmu". 
Takže ne, nevím, co znamená, když je někdo "typickej" návštěvník KVIFFu, tím pádem nevím, jestli se do týhle kategorie po deseti dnech a 27 filmech můžu řadit. Asi ne. Každopádně- myslím, že místo ústavního zákona o držení zbraní, bych chtěla po týdnu ve Varech ústavně zakázak fedory jakožto reklamní předmět, jakožto i jejich nošení a jakokoukoli další distribuci. Záplava lidí ve fedorách mně totiž zneklidňovala svojí masovostí snad ještě víc, než tříhodinovej portugalskej film o továrnických odborářích za asistence levicových filosofů.

Každopádně - přežila jsem hektolitry prosecca a Becherovky, film Čiara i jeho delegaci, která se nejspíš před premiérou šla vykoupat v Opiu od YSL (od téhle premiéry necítím nic, díky), přežila jsem polosyrovou palačinku ve 3 ráno a snídání kroket, takže považuju za vhodné vám dát pár festivalových tipů. Samozřejmě, čistě subjektivních.

Sídlištní výčep a já po 10 dnech festivalu. Obojí level středně umolousaný spoko.

NA RŮŽÁKU

Za hlavním kruháčem, přes kterej přijedete do Varů a kterej budete potkávat každý den na svojí pouti k/od hotelu Thermál vede most, nad ním je lesopark, nad kterým se v hromadě stavebních prací snaží napůl schovat a napůl zlověstně trčet nový vlakový nádraží. Podivná skloplechová stavba zářila do noci pokaždý, když jsem se vracela domů a ráno mě zase vítala.
Jedno dopoledne jsem cestou do centra potkala před vlakáčem partu blondýn v šortkách a krásně konturovanými obličejíky, jak si fotí selfíčka s velkou cedulí stavební firmy Strabag. Ošklivý nový nádraží je pomyslnou vstupní bránou na sídliště Růžák. Klasický paneláky se sektorovým nábytkem a křehkým bytovým jádrem, hospoda, ukazatel směru "krematorium" a večerka. To bylo deset dní moje varský sousedství. V hospodě točili Gambáč 12 (letos v létě jsm se poprvý setkala s dvanácti stupňovým Gambrinusem) a nefiltrovanou desítku (22 Kč). Milej vietnamec, kterej stál za výčepem mi klidně ochotně natočil pivo do skla s sebou. Musím říct, že půllitr jsem poctivě vrátila. Fakt.


čtvrtek 29. června 2017

DOVOLENÁ: NA VÝCHOD OD VÝCHODU

Člověk má furt pocit, jak je jediněčnej. Že se nikdy nestane součástí nějaký tabulky nebo koláčovýho grafu, že to dělá všechno úplně jinak. Bohužel, od dob volejte řediteli a Železnýho populárních koláčů, jsme součástí nějakých nesmyslných tabulek - sledovanosti, poslechovosti, volebních preferencí, zákaznickýho chování.
Panebože. To zoufalství, když hledáte smysl života a zjistíte, že jste jen bod v nějaký datový analýze? To jste nevěděli? Google je totiž Bůh.



Mně tabulky vždycky sraly. Kdysi na gymplu na hodinách informatiky jsem se sice naučila v Excelu vytvořit funkční vzorec (na vysoký jsem složila i zkoušku z mikro a makro ekonomie s podvojným účetnictvím v italštině - jak? To dodnes sama nechápu, ale když jste v Římě, tak to asi funguje jako zesilovač modliteb nebo co), ale to je všechno pryč.

Vlastně - s těma tabulkama a mýma znalostma praktický informatiky je to fakt zajímavý, vzhledem k tomu, že nám náš mladej profesor spíš většinu času pouštěl první youtube legrační videa ever - takže z informatiky jsem si do života než vzorce a kódování odnesla kulturní základy v podobě Keybord Cat, chlápka, co umí hrát na klavír penisem a hodiny finskýho diska ze sedumdesátek.

pátek 23. června 2017

#ŽIVOTJERAUT

Vydaly jsme knihu. Jmenuje se ŽIVOT JE RAUT a slovy Dity P. - je nejúžasnější ne světě a rozplývá se na očích. Není to kuchařka, není to dívčí román, je to hodně #vývařovna. Co byste taky čekali? Teda...dost lidí do poslední chvíle čekali receptář. Fakt. Žádný recepty tam nejsou. I když to receptář vlastně je, ale asi ne úplně "príma" nápadů. Spíš receptář na to, jak přežít. Furt zklamaní, že žádný vaření, omg? Ok, dám vám se RECEPT na náš ultimátní rautovej stůl:

ŠUNKA
SALÁM 
(když ti klient proplatí fakturu, tak si zajdi do Lidlu, mají tam lahodný sušený salámy a šunky, který tě nezruinujou, zrovna tady platí, že čím víc, tím víc/líp. Bez pečiva, prosím. Když peníze dojdou a nový prostě nejsou, protože sociálka se rozhodla, že posvětí exekuční a dluhopisové statistiky ČR a pošle vám exekuci, tak gothaj nebo junior jsou jasná volba. Nepotěší, neurazí, pečivo je v tomhle případě víc než vhodné, i gumovej rohlík bodne).
OVOCE
HŘBITOVNÍ SVÍČKA
(nikdy nevíš, kdy vypadne na Vinohradech elektřina nebo přijde zombie apokalypsa, mimochodem, z Vývařovny na ní je nejlíp připravená Daniela, Jana to nejspíš zaspí a Hannah protančí na technu).
TERMOFÓLIE
(efektní sci-fi ubrus, praktická při nejrůznějších životních katastrofách)
KOKTEJLOVÉ TŘEŠNIČKY
TŘI HOLKY
(Není v životě nic jistějšího/nejistějšího než kombinace 3 holky - 6 let - alkohol - jídlo - kluci)
SKVĚLÁ ART DIRECTORKA A FOTOGRAF
(Trochu retro inspirace, trochu jako stůl u nás doma, trochu jako esence všech rautových archetypů. Tohle všechno domyslí, sestaví a vyfotí dva nejlepší - v našem případě Lucie Šatková a Jaroslav Moravec).

Dobrou chuť! A nebo víte co? Přečtěte si tu knížku, jo?


sobota 27. května 2017

O ČEM SLUŠNÝ DĚVČE NEMLUVÍ

Jsou věci, o kterých se moc nemluví, nepíše a vůbec se tak nějak ještě dělá, že se to nesluší a už vůbec nepatří. Jo. Už dlouho přemýšlím o tom, že na každej opravdovej foodblog (a ještě víc na foodblog, který asi ani není foodblogem) patří článek o nejdůležitější věci hned po smažáku:



Kakání. (Od začátku vnímání mluvený řeči dodnes - furt ok)

Sraní. (ve třiceti se cítím dostatečně ok to říkat nahlas a nezčervenat)

Chození na velkou. (můj nejoblíbenější eufemismus, na českoitalským gymplu jsme si vymysleli bliblabli doslovný ekvivalent "jdu ala grande", dodnes mě to rozesměje jen při tý vzpomínce)



Člověk požívá potravu, co tělo nevyužije (nebo si nenechá ve formě podkožního tuku, achjo), to vyloučí. Je to přirozený a je to tak správný. To, co za sebou necháváte v porcelánových mísách, je zpráva, kterou s váma vaše tělo komunikuje:

"O dvě Becherovky včera míň a mohlo ti být líp."
"Pho a lívance byly dobrá volba."
"Mekáč ve tři ráno? Levný víno? A pak sis myslela, že to napravíš freshem a veganskou snídaní, víš, co? LOL."

pondělí 22. května 2017

GASTRO TUNES

Mastný písničky, smažený videoklipy. Někdo se připodobňuje k bufetu, někdo vaří vesmírný párky, kečup teče proudem. A hraje k tomu hudba.

Beyoncé má sice možná hot sauce in her bag (swag), ale Mr. Oizo se pálivejch omáček teda taky nebojí. Totální bizár klip na track, který se jmenuje "šunka", rozhodně tabascem a umělou krví nešetří. A nešetří ani diváka. Chudák Flat Eric, ale co jinýho čekat od francouze, který natočil celovečerní film o pneumatice v poušti? A ano, viděla jsem to, a ano, je to opravdový bizár. A ano, Quentina Dupieux bych chtěla poznat. Můj Flat beat hrdina.



Jestli je život raut, tak podle Katy je raut taky sex a tím pádem se rovnice uzavírá: život je sex. Podle jednoduchý rovnice textařů Katy Perry #asio. A víte co? Mně to nevadí! Naopak, takovýhle text popový písničce bych chtěla napsat taky. No a co. Vývar z Kejty ála carte. Možná, že na poprvé vás to nechytne, doporučuju si přidat.
Hope you got some room / for the worlds best cherry pie.


středa 17. května 2017

SKORO MANŽELSTVÍ

Letos slavíme s Letnou kulaté výročí. Bydlím zde až na malé pauzy už deset let. A jelikož se za ezo návaly po třicítce už stydět nemusím, dost se mnou cloumá dojetí. Při každodenní ranní procházce přes Letenské sady do práce jsem se dokonce zarazila přívalem sentimentu natolik, že jsem si pohledem na Prahu pobrečela. Je to tak, Prahu miluju. A Praha je pro mě prostě Letná.

Někdy mě napadá, že těch deset let, co tady bydlím v tom samém bytě, možná bude nejdelší vztah, kterého se kdy v životě dočkám. Asi to bude znít přehnaně fatálně, ale někdy mi přijde, že je mému bytu souzeno poslouchat moje pofňukávání, loupání v zádech a vzteklé přivolávání kocoura, jemuž je pochopitelně nejlépe, když mu dám svatý pokoj. Pamatuji si den, kdy jsem si byt šla prohlédnout úplně poprvé. Bydlela jsem před tím v podkroví jednoho smíchovského šmajchl pokojíku a středobodem mých nadějí byla touha bydlet na Letné. Zdálo se, že mě tato adresa katapultuje do zářných zítřků. Nepodařilo se. Myslím, že i se Smíchovem na krku bych byla, kde jsem ted, jen bych asi míň brečela dojetím nad krásou rozkvetlých kaštanů. Nebo ne? Nebo rozjedu naplno ezo a přistoupím na to, že jsem přesně tam, kde být mám, že je tohle můj domov a nikde jinde být nemůže a že i přesto, že jsem v tomhle bytě zažila hodně špatného, dokážu v něm dodnes spát krásných osm hodin v kuse a nedávno jsem utírala za kredencem a byla tam jen jedna suchá pecka od meruňky. Žádná plíseň, žádná hniloba, žádný strašák, ze kterého bych omdlela. Moje space čakry jsou očividně vymeteny.

středa 10. května 2017

WTF BURGER: MIKROFARMA JSOU NOVÝ VÍČKA

Po loňskym failu se sbíráním braníkových víček jsem zanevřela jednak na sbírání víček, tak na Braníka. Nicméně se zdá, že duben je soutěžním měsícem. Soutěž s Mikrofarmou nicméně slibovala klobásy, a vlastně víc než to, už na začátku, takže jsem do ní mezi sbíráním razítek v jednotlivých pražských kavárnách samozřejmě musela jít. 

V podstatě jsme dostali kód na nákup zadax s tím, že ze surovin máme vymyslet recept: ten vítězný bude nejen odměněn něčím ve stylu vína z roku 2010, který jsme si všechny tři moc užily, ale taky se zařadí na menu.

I bez soutěže máme občas problém shodnout se, co chceme jíst. 

Burger? 
Steak? 
Bůček?
Rozteklej sýr?
Salát?
Majonézu lžičkou?
Srirachu na špičku prstu?

Ideálně všechno a hned. Takže tady je náš: WTF BURGER.

Marcipánový chlebíček v dolní části fotky slouží jako měřítko a vzor krásy, pozn. red.

Omáčka je důležitým pojícím materiálem každýho sendviče. Ta naše se skládá z majonézy, křenu, pomerančové dužiny (bez šlupek) a Srirachi.



Bůček je taková jakoby 3D slanina. A my jsme 3.



Bůček s rozteklým cheddarem: ideální cheese + bacon vsuvka. Samotný je to každopádně až moc dobrý, takže opatrně s nimi.


Původně jsem chtěla flank steak, ale ten neměli. Milá obsluha mi nabídla alternativu, Dvakrát zopakovala název a pak už mi bylo blbý se ptát. Steak si každopádně můžete vybrat podle svých preferencí a stejně tak ho i připravit. My osobně máme všechny rády krvavější. A pak ho nechte dojít v troubě. Puštěná šťáva dodá brioškám tzv. vývařovnovou vláčnost.

pátek 5. května 2017

MUŽ V RŮŽOVÝ ZÁSTĚŘE

Věčný guilty pleasure - to je Dita P. V těhle dnech působí její blogísek jako z jiný planety. Padá vláda. Nepadá vláda. V Čečensku mají koncentrační tábory pro gaye. V Americe Trumpa. Nechci sama zplošťovat a zjednodušovat komplexní záležitosti, nesnáším to. Nicméně, když pak ve světle toho všeho přijde cukrová panenka, která má úspěšnou značku díky člověku, který úspěšnou značku udělal z Babiše, a bezelstně v jakési postpost moderní variaci na deníček stepfordské paničky říká, že "muž v růžové zástěře" není muž, mám chuť řvát na celý kancl, co se to se všemi, k sakru, děje?

Pro někoho to není muž. V Čečensku možná muž v růžový zástěře není ani člověk (pokud to vezmeme všechno optikou Ditina a obecnýho stereotypu kluk v růžový - gay).

"Muž v zástěře je profesionální kuchař a o jeho mužství se skrze zástěru nic nedozvím. Muž v růžové zástěře není muž. To fakt není. Růžová zástěra je ženská. Totálně, něžně, mile. jedinečně ženská."

Píše Dita. Aha. Ani se nenamáhá tuhle svoji teorii a těžkotonážní klišé uvodit byť jen obyčejným "v mém světě" "v mém pojetí" "tak, jak to vidím já" nebo čímkoli podobným. V Ditině světě a její v článku načrtnutou logikou, totiž nejspíš singl třicítky, který nemaj a možná ani nebudou mít dítě, občas nosí klučičí oblečení a páteční večery většinou tráví se svým nejlepším kamarádem u seriálů, asi nejsou ženy. Neboco.

Ditě (a její značce a týmu) se nedá upřít několik věcí:

- našli díru na trhu a úspěšně ji zaplnili
- recepty, kuchařky i pornografické záběry v televizní adaptaci kuchařek s příběhem jsou vážně skvěle a profesionálně udělané
- to nádobí je hezký (preferuju ovšem "Kolbenka-chic")
- díky Ditě je masírování vepřové kýty nový český porno. Dita posunula "Český ložnice" do "Českých kuchyní"
- píše tak prapodivně, že se tomu nedá upřít určitý styl, pro mně je guilty pleasure Ditu číst (ani ne tak kvuli obsahu, ale kvůli mimozemský stylistice, což, od někoho, kdo gramatice mává z rychlíku, je asi dost odvážný přiznání :) a svým způsobem, proč to neříct, podivné ztotožnění
- má hodně ráda máslo a jí majolku lžičkou


pátek 28. dubna 2017

U KOCOURA: FONTOVÁ OLYMPIÁDA A PIVNÍ SÝR

Znáte pražskou zvířecí osu? Od Vola k Hrochovi, Kocour, Tygr a když můžeš, dáš ještě z posledních sil Medvídky a klidně i U Dvou koček. V poslední jmenovaný se prý někdy začátkem osmdesátek, za plíživý normalizace, seznámila moje máma s tátou. Jak jinak, než u piva.
Je tím pádem jasný, že ke Dvěma kočkám mám fakt osobní vztah. Pokaždý zajdu hezky na malý pivo nebo dvě, pokaždý zacláním ve výčepu u pultíku na stojáka, protože jinak je to lokál veskrze turistickej. Mně to nevadí. Mají moc dobrý pivo a ten skvělej obrázek naproti výčepu s výjevem kočky, která "kojí", teda čepuje pivo.
Ke Dvěma kočkám jsem během posledních dvou měsíců přidala další klasiku: U Kocoura. Znala jsem z vyprávění, jistě jsem tam párkrát posvačila pivo v pubertě, ale od tý doby nic. Možná taky díky tomu, že Malá strana se od dob romantizování nerudovejch povídek ve filmech pro pamětníky, od dob Hříšnejch lidí města pražskýho a nejvíc od dob, kdy jsem chodila na základku a odpoledne jsem bývala pečená vařená v Italským kulturním institutu, dost změnila. A tak je to se vším. Proto je skvělý, že původní hospody mají mezi turistickýma kokotinkama typu "pivnice feat. typická italská kuchyně" nebo "trdelník, pivo, burger, wifi" pořád ten autentickej šmrc zakouřenýho pajzlu, přiměřeně přísnýho výčepního nebo svéráznýho štamgastskýho stolu.
U Kocoura není v tomhle výjimkou, naopak. Výčepní nejsou klasicky nerudní tvrďáci, jako je to dobrým zvykem U Vola, naopak, jsou to dobří strejdové, který se nedurděj ani na bandy turistů a ještě stíhají házet pivní frky českýmu osazenstvu.

Zdejší jídelák je fascinující přehlídkou toho nejlepšího, co se urodilo za posledních 15 let ve světě typošky ve slevě. Základní typy písma z Wordu 95 prohnaný veškerýma efektama, který byly tehdy dostupný: kurzíva, tučně, nadpis. Pak přichází na řadu veselé efekty z powerpointu: linkové stínování, stužkový písma a samozřejmě clipart, vkusně, taky v lince.

čtvrtek 27. dubna 2017

KARMA DETOX - OBTÍŽNOST TĚŽKÉ

Posledním článkem jsem se poučila, že psát cokoliv na dojezdu je špatný nápad. Tentokrát zůstanu u jedné dějové linky, moje mysl je čistá jak křišťálová voda šumavských potůčků. Od potůčku jsem se totiž vrátila. Rozhodla jsem se před týdnem odjet pryč z Prahy (a přitom ne do Brna) na venkov. A jelikož jsem už vykazovala jasné známky přetížení (kolegyni v práci jsem odpověděla na informaci, že jde na oběd "děkuji" nebo jiný den jsem místo ahoj v práci řekla "jonák"... fakt díky, podvědomí), rozhodl můj kluk, že mi zabaví mobil. Chtěla jsem protestovat, ale tik v oku si vyložil jako souhlas. Jelikož v životě mám máloco zadarmo, tak se ochladilo na bod mrazu a internet hlásil sníh. Na bod mrazu spadla před odjezdem i moje nálada, ale celá ztuhlá natolik, že jsem si skoro ani nezavázala tkaničky u bot, jsem usoudila, že se extaticky a trhaně cukat na dalším pražským technu už opravdu nezvládnu, a rozhodla jsem se opravdu odjet. Do auta jsem naložila Ikea tašku se všema svetrama a vlněnýma punčocháčema, co mám, a přepravku s kocourem Benešem. Beneš měl po roce v pražském bytě poprvé okusit svobodu, ačkoliv s paničkou v patách. 

Můj civilizační detox započal u mámy na chatě. Dřevěná chata s kachlovými kamny je plná dětských vzpomínek a divného zatuchlého odéru, který nevyvětráte. Moje jediná starost byla, jestli se mi bezlepkové banánové lívance povedou a zda už konečně doluštím to zatracené sudoku. Starost o moji bezlepkovou dietu stejně vyšla vniveč, jelikož nám máma upekla nádivku. A spálená topinka z kamen? Say no more. 
KOPŘIVY!!!!

neděle 16. dubna 2017

LÍVANCE VE MĚSTĚ

Můj oblíbenej víkendovej rituál jsou lívance. V sobotu nebo v neděli prosedím, teda spíš poloproležím, na gaučíku našeho oblíbenýho bistra se svým nejlepším kamarádem u lívanců (a on u waflí).
WafWaf- letenskej ráj waflí a palačinek. Po lívancích ani stopy.

Je to rituál, něco jako kocovinový smažák nebo nedělní mše. Síla rituálu je v tom, že vás dokážou vždycky uklidnit. Vůbec mi nevadí, že šlehačka je v tomhle bistru sójová (naopak), protože obvykle bývá vyšlehaná tak hodně, že je skoro jako beton. Takovej ten typ betonu, který se rozplývá na jazyku. A pokud vám to nedává smysl, tak se s tím budete muset srovnat vy, ne já.
Jenže - co, když je gaučík obsazenej? Nebo...ho nahradí dalším velkým stolem? A proč je na Vinohradech tak málo míst, kde dělají lívance, nejlíp celý den i o víkendu, kam můžu přijít ještě tak trošku uválená z víkendovýho dlouhýho spaní?
Proč některý dopoledne končí tak, že sedíte sama v kavárně a všichni kolem právě dostávají přesně to, co chtějí, ale vaše lívance prostě nejsou? A stalo se vám někdy, že jste se uprostřed plný kavárny, s vaším lungem, prostě najednou jen tak  rozbrečeli?
Další rituál, který se se mnou táhne je nekonečný hledání místa. Toho místa. Svatej grál utkvělý představy o dokonalým brunchi, obědě, večeři nebo drinku. Stává se nám to s mým bff až podezřele často. Vlastně pokaždý. Už je to rituál. Neplánuju, prostě dostanu chuť teď a tady jít na oběd (večeři, lívance), ale úplně pokaždý se stane něco, co promění vysněnou představu o dokonalým jídle ve skoro biblickou pouť. Je to vlastně dokonalý velikonoční příběh o Zaslíbený zemi. Já a můj nejlepší kamarád jsme v tomhle příběhu jako dva Mojžíšové z prvního světa, kteří místo vysněného hodování putují mezi Vinohradama a vrchníma Vršovicema a snaží se najít "to" místo. Zaslíbenou zemi lívanců, dobrýho jídla a dvou hodin naprostého zenu.
Je to v nás? Je to v mojí uktkvělý představě o spontánní dokonalosti? Je to lívancový sobectví? Moje absolutní odmítání tyhle malý radosti plánovat s tím "že to prostě přijde" a bude to absolutně dokonalý jako v mých představách?
A tak sedíme, po hodině putování po Vinohradech, v jiné kavárně, bez lívanců a gauče, s kafem a divnou náladou a mně najednou jen tak, začnou téct slzy.

Vím moc dobře, co bych měla dělat. Měla bych vzít svůj lívancovej život do vlastních rukou a udělat si je sama. Jenže...to nejsem já. To není moje zaslíbená země. Některý věci prostě musí přijít samy. A tak vím, že se i další víkend vydáme na nekonečnou pouť za vysněným zaslíbeným lívancem. Každý další víkend povstanu z popela jako Fénix, naděje, která minulý víkend zemřela se zase narodí a já budu hledat dál. A věřím tomu, že jako Mojžíš a jeho parta izraelitů do tý země zaslíbený jednou doputujem. Jen si přeju, aby to netrvalo těch 40 let.

Hezký Velikonoce.






pátek 14. dubna 2017

MAXIPES FÍK

Dnes to bude jako z kuchařky Dity P. Recept s příběhem. Včera jsem byla na drinku s přáteli a jejich přáteli. Stala se mi taková příhoda, která se mi krásně vztáhla k Velkému pátku, a tak se s ní svěřím. Odjakživa ráda vyprávím příběhy, nebo řekněme spíš bonmoty. Většinou v nich hraju hlavní roli já a lidé okolo mě se smějí. Jsem společenská a vtipná žena. Chudák Jana s Hannah některé moje vtipy slyšely už hodně krát, přeci jen mám arzenál svých vtipných historek omezený. Včera jsem opět venku na cigaretě nezaváhala a potěšila ostatní příběhem o jednom našem společném známém. Ve zkratce: Randila jsem s ním před pár lety. Je to vysokoškolský pedagog a pozval mě na zapíjení konce semestru se svými kolegy a studenty, tedy studentky. Přišla jsem ve velké parádě, šaty, makeup, prostě o několik úrovní výš než hloupý holky, co ho obklopovaly. I wish. Hodila jsem si kabát nonšalantně na židli a sedla si. Akorát že až na zem, protože kabát židli tíhou shodil. Pamatuji si letmo kolena vedle uší, vyhrnutou sukni a unisono smích. Jeho smích. Jejich smích. Přišla jsem o řeč vlivem šoku a seděla tam několik dlouhých minut jako oběť hromadné nehody. Málem že přese mě nehodili termo fólii. Au. Většinou se všichni během této historky smějí, já se směju a kompenzuju si trauma. Včera se ale jeden člověk nesmál a v oku se mu zaleskla lítost. Zarazilo mě to. Vlastně je to opravdu ponižující historka. Byl už hodinu Velký pátek a já to otočila v další vtip. Nemohla jsem si pomoc. Dnes je den velkých obětí. Někdy je ale fajn si některé odpustit. Shodit se pro dobro atmosféry, shodit se, aby z ponížení byla sranda, vypadat, že jsem nad věcí a vyhrát nad tím. Lidi mě snad nemají rádi, protože se dokážu zasmát tomu, jaká jsem kráva (?!?!?!?!?!) I když se muži v mém životě hodně snažili, většinu bolesti jsem si stejně přivodila sama. A když už se za mě Ježíš obětoval, co takhle u této oběti skončit? Stejně jako s poslední debilní historkou. 

A víte co? Pojďme si raději něco uvařit. (škoda, že to není formou videa, ráda bych ted udělala takové napůl dramatické a napůl spiklenecké mrknutí a s kamerou se otočila směrem ke sporáku. Velká škoda!) Mám ráda romány Nikose Kazantzakise - Řecko, pastevci, Ježíš a fíky. A z těchto ingrediencí si dneska uvaříme.

středa 12. dubna 2017

NA JEDEN DEN V BRNĚ DOBRÝ

Minulý týden jsem jela na výlet do Brna – asi po třech letech. Kousek od nádraží, po cestě na akci, kvůli které jsem přijela, mě zběžně uvítala výloha KFC. V ten moment mi bylo jasný, že to bude skvělý jako vždycky.


Další den ráno jsem si uvědomila, že se celý výlet udál tak narychlo, že jsem si ani nestihla najít všechny ty nový podniky, co tam za poslední dobu vznikly. Po probuzení v Brně jsem byla stejně bezradná jako tenhle nebohý, zmatený fanoušek Divokýho Billa nalevo od dvou atlantů.


Naštěstí jsme večer předtím míjeli nejen KFC, ale i urban hub SKØG, takže jsme šli tam. Fotka z něj nemůže chybět na žádnym trendy foodblogu. Vývařovna není ani jedno z toho, ale nevadí, i tak je tu máte.



středa 5. dubna 2017

VEČEŘE PRO PRINCEZNU: LIDOVÁ JÍDELNA TĚŠNOV

"Von vám teda pěkně nadržuje, tolik nudlí vám dal do polívky, asi jste jeho typ."

"Tak to mám velký štěstí."


Takhle nějak jsem se uvedla na svojí první večeři v Lidový jídelně na Těšnově. Je to prostě srdcovka a možná, že navečer ještě útulnější než přes rušný oběd.

Po šestý poloprázdná a večerní nabídka pořád pestrá, včetně mých oblíbených doplňků, jako je mrkvový, okurkový nebo šopslý salát navrch. Kuchaři se nebáli rozjet bodrou podvečerní konverzaci, ale ani mi vyhovět a ke koprovce mi místo knedlíků dát vařený brambory. Tak jí mám totiž úplně nejradši. Jídlo s hovězím vývarem mně celkem stálo 92 Kč a to už je opravdu Těšnovský luxus! Desítka Krušovic vás totiž vyjde na 15 a nejlevnější - nejčastěji vege -  jídlo ve večerní směně na 70-75 Kč.

úterý 7. března 2017

ICELAND: ZDE NEJSEM ČLOVĚKEM, ZDE NAKUPUJI

Lidl ke svýmu neoddiskutovatelnýmu sortimentu a týdnům jak z katalogu CK Fisher přidal modely všech barev do letáku a čtvrtinu platu svým zaměstnancům. Vše zní víc než fajn, až na to, že každý mileniál potřebuje svůj tragický diskont, jak kvůli nízkým cenám, tak kvůli pocitu naprostý beznaděje a zoufalství. Naštěstí je tu Iceland. Ještě jste na něj nenarazili? Jakto? Je přeci v Hloubětíně, Malešicích, na Ládví, na Kladně a v Říčanech.

Co přesně znamená Lidl? To nevim. Co přesně znamená Iceland? Přeci led + ráj. Nebo teda spíš peklo. 

Když jsem přijela poprvý do Londýna na delší dobu, už při prvním nákupu v supermarketu mě zarážely polotovary převažující svým množstvím nad většinou sortimentu. Ještě dlouho po příjezdu jsem obcházela Tesco, Sainsbury's a Waitrose jen proto, abych se přesvědčila, že většina toho, co nabízí, spočívá jednoduše v tom, že to strčíte do mikrovlnky. I když jsem si časem zvykla, Iceland mě fascinoval do poslední chvíle. 

Když jsem před pár týdny poprvý vešla do jedný z jeho českých poboček, bylo mi, jako bych se teleportovala. Všechno je až tak původní, že na většině etiket najdete i cenu v librách.

Hned u vchodu vás přivítá to nejtypičtější z anglický kuchyně. Octový chipsy, černý čaj v balení po 500 kusech, digestive bisquits, tikka masala v zavařovačce a deodoranty. Myslí to opravdu vážně.


No a pak už následuje typická selekce jídel pro singles, kteří si nechtějí vařit, neumí vařit, a nemají ani z čeho, protože základní suroviny se přeci neprodávají. Třeba Mac'n'Cheese nebo Saussage and Mash, anglická obdoba KašPárka.


Kdybyste chtěli samotnou brkaši, taky může být. Nevadí, že je zmražená, že ne? Aspoň dýl vydrží.


Párky tu mají taky bez kaše, až na to, že jsou teda obalený pizzou:


KORWIN-MIKKE SYNDROM

Mám takovou super vlastnost, nebo dokonce powermoc jako z komiksu. Dokážu vynervovat chlapy na maximum. Na jejich maximum pochopitelně, každý si laťku za život posunul jinam, někteří zůstávají celoživotně na bodě nula. A to není špatná věc…jen by se mnou nevydrželi ani jeden měsíc. Vypozorovala jsem totiž, že měsíc je taková průměrná doba, kdy dokážu vydržet bez scény, která přivede někoho (vlastně to nemusí být a priori muž…někdy se můžu spokojit s kamarádem/kamarádkou/mámou) na pokraj nervovýho zhroucení. Po takové scéně většinou musím vynaložit maximum energie do potencionálního usmíření, které může a nemusí přijít. Vabank. 

Snažím se dlouhodobě vypozorovat spouštěcí faktory těchto scén a za poslední půlrok jsem empiricky vytipovala těchto 6 situací / stavů / okolností, které zásadně ovlivnily jeden den v životě mě a někoho. Ve 100% případech si tyto faktory neuvědomuju a během intenzivního bitching záchvatu jsem přesvědčená o své křivdě. To je asi všem jasný, jen rekapituluju pro úplnost. 

neděle 26. února 2017

THE RAUT OF LIVING

Konečně byl zase raut. Sice byl spojený s víceméně bizarní událostí, ale to už tak občas u rautů bývá. Raut si vybere vás, ne vy jeho. Odehrál se na předávání cen české reklamy. Jak to jen popsat? Možná, že tímhle videem: 

středa 15. února 2017

LEVNÝ JED

Levný je rohlík. Krásný český tukový rohlík. Poslední levná věc ve vesmíru. Ještě sirky jsou možná levnější. Tukáč byla moje svačina do školy. Babička ho podélně rozřízla, namazala máslem a přidala šunku. Existují lidé, co ho mažou máslem bez rozříznutí na podélnou plochu rohlíku!!! Nepochopim. To pak nejde zabalit do ubrousku a do mikrotenovýho sáčku, takže my jsme to v rodině dělali správně. 


pivsoň se solí, asi nejzákeřnější exemplář
Dneska je pro mě tukáč totální tabu. Mouka je bílý jed. Už devadesátková lobby celozrného pečiva mu zasadila těžkou ránu. Matky ted plesknutím strhávají namazaný rohlíky k zemi, když je babičky podávají vnoučatům. Peče se domácí chleba. Já taky peču domácí chleba a rohlíky rozhodně nekupuju. Jen na nádivku. Ale asociace levné-špatné mě dráždí. Jsem ale už hlavou příliš hluboko v dnešní demagogii a tak neustále počítám. ne peníze, ale nutriční hodnoty. Pak si někde na rodinné návštěvě dám pár jednohubek - tedy koleček rohlíku s plachetkou z uheráku - a cítím se provinile málem tak, jako bych jedla živý jehňata* za bučícího pláče krav. Všechny tyhle instagramový jogínky, paleo bloggerky a fanatičtí běžci mě připravili o chut si dát starej levnej bílej rohlík. Což je hrozně smutný. Tohle je vlastně příspěvek o tom, jak Danielu připravil mainstream o rohlík namazaný nutelou.  

čtvrtek 9. února 2017

KRIZE STŘEDNÍHO TOFU

Víte, co to je definice parodie? Možná, že právě já. Absolvovala jsem cvičení, který mi rovná záda zmršený z víceméně (spíš více) sedavýho zaměstnání a jím v indonéským bistru. Tempeh. Moje dvacetiletý já se popadá za nikterak tvarovaný břicho, moje třicetiletý já (s břichem stále naprosto středním) se snaží v dobrým i špatným jídle furt, neustále, pořád, konstantně a kontinuálně utopit podivnej smutek Monalisy.
Jo.
Fňukám.
A už vůbec ne středně. Fňukám vší silou, demonstrativně a okázale s plnou tlamou bio tempehu z farmy Slunečná (nebo odkud vlastně).
Potom si dám chai a možná arašídovej dortík (používám neironicky zdrobněliny, bojím se sama sebe) a kafe. Ještě jednou si přečtu svojí adaptaci voice-overu televizního spotu na naprosto převratný nosní sprej na alergii, vyřídím další maily, plný informací, který se repetitivně přelívají z jednoho dne do dalšího, otevřu diář, napíšu zprávu, odškrtnu další položku v to-do-listu. What a life.
Zdá se, že čím se zmenšuje můj dluh u jistých státních správních úřadů, tím víc bych měla být radostnější a volnější. Svobodnější. Místo toho mám pocit, že mi okovy rutiny svazujou kotníčky jako nikdy před tím. Sedím v bistru a ironickými slovy Zuzany Fuksový se cítím jako digitální nomád. I když nejsem v Berlíně, ale ve Vršovicích. A i když je to pocit, kterej ve mně vyvolává závan parodie na život.
Jsem stará. Jsem unavená. A patetická. Co jsem dokázala? Co tady zůstane? Kocour šibnutý, který je ještě větší asociál než já poslední dobou? Statusy na FB? Kupa oblečení? Urna s popílkem? Nedopsaný články? Dopsaný články? Sbírka hrnečků s logem Becherovky? Ty snad jo.

neděle 22. ledna 2017

NEDĚLNÍ KUŘE S NÁDIVKOU

Ráda držím neděle. Moje životní peripetie s víkendem jsem tady už popisovala...zdá se, že celý život se zcvrknul na zúženou víkendovou perspektivu realizování plánů a úklidu koupelny, třeba. A jelikož není tajemstvím, že ráda vařím, v neděli se většinou pouštím do odvážnějších receptů. Bývá to kachna, kterou miluju, ale už mě upřímně nudí. Zkusila jsem tedy kuře.