O NÁS


Jana

V kuchyni nevařím. V kuchyni bydlím. 

Foto: Johana Pošová
Myslím, že jsem to už párkrát zmiňovala – kuchyň je středobod veškerýho mýho bytovýho osobního vesmíru. Mám na kuchyni ráda snad úplně všechno – její původní funkci místa, kde se (samostatně nebo společně) připravuje jídlo i její funkci společenskou. Miluju kuchyň jako pracovnu, kde můžu do rána civět do počítače a u toho řetězově kouřit. Miluju tuhle naši kuchyň – punková, devadesátková, s patinou nalepovacího mramoru. Ale něčím prostě útulná. Tahle kuchyň zažila kde co – nečekaný afterparties, líbačky, hádky a brekot, třískání nádobí, holčičí youtube-party až do rána, společný večeře, miliony láhví vypitýho vína, několik koček i pár psů. Některý příběhy z naší kuchyně skončily happy-endem, některý ne a některý se pořád píšou dál. Naše kuchyně – místo, kde jsem si mentálně povlíkla.


Daniela


Orient meets táborák

Z téhle látky jsem si chtěla ušít svatební šaty. Je to ručně vyrobená látky z Allepa, města, které už není. Kdysi tam někdo tuhle látku utkal a bůhví, jestli je dnes naživu. Moje máma ji s sebou přivezla do Čech a roky byla složená ve skříni. Představovala jsem si minišaty ve stylu Jackie Kennedy, nebo široké šortky s vysokým pasem a krátký kabátek. Nebo klidně dlouhé vypasované šaty bez ramínek, látky je dost. Stříbrné lodičky. Vyčesané vlasy. Malé perly v uších. Byla bych krásná, nevinná, ale přitom bych se jako nevěsta nerouhala bílou. Vynikly by moje štíhlé paže bez tetování. Jiná Daniela, jiný příběh... Já si svoje arabské lesklé a okázalé dědictví nechám očoudit českým mastným táboráčkem. Protože takový je v závěru samotný život - Velká nádhera s vulgární obyčejností. Orient potkává chatu, to zní víc jako Daniela dnes.

Foto: Johana Pošová