neděle 23. července 2017

PORTO - MĚSTO, KDE STAČÍ DOBRÝ ALKOHOL

Zdá se, že Bibionem roku 2017 se letos pyšní Porto. Levné letenky a server Cestujemelevne.cz zařídily, že se české instagramové účty zaplnily fotkami modrých, bezpochyby ručně malovaných, kachlí. Možná jste taky záviděli kámošům jejich vysmáté a romantické fotky z Portugalska...Já ne, já si romantickou vykachličkovanou dovču v Portu užila na vlastní kůži a byl to jeden z nejhezčích výletů ever. Porto je všechno, co jsem si mohla přát - je akorát šmuci, autenticky oprýskaný, ale přitom má skvělou infrastrukturu, lidi jsou milý a ochotný, ceny víc než příznivý. Když mi ale kamarád Radek psal, že Portugalsko je země hnusného jídla a levného piva, ještě jsem nevěděla, že mu dám za pravdu. To, co mi Portugalsko nedalo na talíři, mi ale nalilo do sklenice, což je v závěru to nejdůležitější. 

Ekonomická krize a velká nezaměstnanost se zemí asi docela zatočily, takže jsme vedle nápisů "TOURISTS GO HOME" zažili i největší profi servis v restauracích, co pamatuji. Dobře to ilustruje rozhovor s majitelem rybí restaurace. No rozhovor... My mluvili anglicky, on portugalsky, dobrých pět minut to tak bylo. Nakonec jsme vytáhli červený šátek a zjistili, že red je tinto a červený víno bylo na stole. Následoval krab a sardinky, na ty jsme už taky jen ukazovali. Ani jednou nebyl agresivní, podrážděný, byl celou dobu neservilně profesionální a za nejlepšího kraba v mým životě, co vážil 1,5 kilo, láhev vína, talíř grilovaných sardinek, salát, dvakrát chleba si naúčtoval 50E. Spoko.

Na krabovi se nedá nic zkazit, ten se živý hodí do hrnce s vařící vodou, pak se mu otevře tělo, kde se vnitřnosti s jikrama zamíchají, zakapou citronem a voila - máte jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Nervozita, že nebudeme vědět, jak používat kladívko a háček v rodinném podniku plném Portugalců, co si nás zvědavě měřili, rychle vyprchala s prvním soustem krabího masa. Bylo tak nasládle dobrý, že bych ten krunýř loupala i nehtama, abych z toho dostala všechno.


Tím ale dobrému jídlu na týden odzvonilo.

středa 12. července 2017

DOVOLENÁ NA RŮŽÁKU (#KVIFF)

Na západ od východu (od autobusový zastávky ÚAN Florenc) leží Karlovy Vary. Je to dobrých deset let co jsem tam nebyla, a poprvé, kdy jsem si dala celej filmovej festival se vším všudy.
Ty roky před tím jsem se tam stavila 2x - dala náhodně dva filmy, ne moc dobrý drinky, hodně teplých oplatek, první koncert Midi Lidí v životě a náhodný setkání na jednu noc s někým, kdo bydlel v hotýlku na hlavní ulici a byl tzv. "od filmu". 
Takže ne, nevím, co znamená, když je někdo "typickej" návštěvník KVIFFu, tím pádem nevím, jestli se do týhle kategorie po deseti dnech a 27 filmech můžu řadit. Asi ne. Každopádně- myslím, že místo ústavního zákona o držení zbraní, bych chtěla po týdnu ve Varech ústavně zakázak fedory jakožto reklamní předmět, jakožto i jejich nošení a jakokoukoli další distribuci. Záplava lidí ve fedorách mně totiž zneklidňovala svojí masovostí snad ještě víc, než tříhodinovej portugalskej film o továrnických odborářích za asistence levicových filosofů.

Každopádně - přežila jsem hektolitry prosecca a Becherovky, film Čiara i jeho delegaci, která se nejspíš před premiérou šla vykoupat v Opiu od YSL (od téhle premiéry necítím nic, díky), přežila jsem polosyrovou palačinku ve 3 ráno a snídání kroket, takže považuju za vhodné vám dát pár festivalových tipů. Samozřejmě, čistě subjektivních.

Sídlištní výčep a já po 10 dnech festivalu. Obojí level středně umolousaný spoko.

NA RŮŽÁKU

Za hlavním kruháčem, přes kterej přijedete do Varů a kterej budete potkávat každý den na svojí pouti k/od hotelu Thermál vede most, nad ním je lesopark, nad kterým se v hromadě stavebních prací snaží napůl schovat a napůl zlověstně trčet nový vlakový nádraží. Podivná skloplechová stavba zářila do noci pokaždý, když jsem se vracela domů a ráno mě zase vítala.
Jedno dopoledne jsem cestou do centra potkala před vlakáčem partu blondýn v šortkách a krásně konturovanými obličejíky, jak si fotí selfíčka s velkou cedulí stavební firmy Strabag. Ošklivý nový nádraží je pomyslnou vstupní bránou na sídliště Růžák. Klasický paneláky se sektorovým nábytkem a křehkým bytovým jádrem, hospoda, ukazatel směru "krematorium" a večerka. To bylo deset dní moje varský sousedství. V hospodě točili Gambáč 12 (letos v létě jsm se poprvý setkala s dvanácti stupňovým Gambrinusem) a nefiltrovanou desítku (22 Kč). Milej vietnamec, kterej stál za výčepem mi klidně ochotně natočil pivo do skla s sebou. Musím říct, že půllitr jsem poctivě vrátila. Fakt.