ČESKÝ RAUT

Máme za sebou náročný víkend. Prezident rozdal státní vyznamenání, zavřelo Neone. Foukal vítr a já zase neuklidila a ani jsem nedopsala resty, co jsem měla odevzdat už před týdnem. Navíc jsme si sobotu s Janou zpestřily mazáním 50 chlebíčků a smažením asi 80 kusů různého smáža. Když nás před pár měsíci oslovily holky z projektu Czechia s návrhem, abychom jim pomohly s občerstvením v rámci jejich prezentace na Designbloku, tak jsme neváhaly. Projekt zněl skvěle, tři holky (návrhářka, fotografka a zahradní architektka) cestují po Čechách a svoje cesty mapují svérázným způsobem. Sbírají inspiraci pro přetváření symbolik každého regionu v novodobý folklor. Jany slabost pro bizár zaplesala a já jsem zase doufala v úspěšnou propagaci knížky. 

Naše fantazie se rozlétla do všech koutů české země. Daleko jsme ale jít nemusely, stačilo prolistovat Vývařovna knihu, o které si stejně všichni myslí, že jde o kuchařku. Na základě knížky se nám holky prý i ozvaly, takže bylo rozhodnuto. Ještě jsme se ujistily, že jim opravdu nevadí trochu toho realness, který na Designbloku moc nebývá, ale prý ne. Ať je to Čechia. 

NOVÝ DOTAZNÍK

GASTRIFIKACE A ZOBCOVÁ FLÉTNA U HADA

Jakou má příchuť gentrifikace? Tedy její gastronomická podoba? A prochází gentrifikace žaludkem? Určitě prochází. A hlavně prochází gastroprovozovnami. A mění je. A některý dokonce nechává v tichým (i hlasitým) zapomnění zmizet. Mlíčňák na Kulaťáku. Bistro Flip. Všechno ulepený se musí vyčistit, všechno s lehkým nánosem prachu oprášit. A přesto kouzlo některých míst je právě v tom lehkým nánosu mastnoty a prachu. Není čas ztrácet čas. Mezi prací a životem od výplaty k výplatě se musí žít. A je dost jedno, jestli u toho budete sedět na designový sesličce nebo starý sektorový židli z Aska.

Kaťák deluxe a sladkokyselá verze "cool" okurkový limonády - okurkovej salát za 12 Kč z Lidovky na Těšnově. 

Nikdy jsem moc nepochopila proč musíme za každou cenu být světoví. Proč propadáme donutům, když máme koblihy? Je ta podivně umělohmotná poleva fotogeničtější než třpytivě lesklá marmeláda, která vyteče z čerstvý koblihy, když se zakousnete těsně vedle "dírky" (koblihy jsou stejně překrásně perverzní). Pakliže se gastro-gentrifikace smrskla do instargramovýho sex appealu jídel a gastrozařížení, proč neukážeme, jak "sexy" je trnková marmoška v tlustý smažený koblize, nebo že vysmívanej "kaťák" je vlastně docela dobrý lečo s masíčkem z biofarmy (volba termínu není čistě náhodná) nebo fajná česká Čína.

Tenhle díl SaC je další důvod, proč nejíst donuty.

Ok, budete namítat, že tohle se přece děje. Ambi začalo svojí kariéru na (a podotýkám vůbec ne špatným) konceptu redesignu klasický český soc-hospody. Jenže když se z hezkýho nápadu po čase stane stále se zdražující byznys plán, přestává mi to vonět. Iracionálně mně znervozňuje, když forma nahradí obsah, který se vyprazdňuje, stejně jako se z kdysi nejsympatičtější obsluhy (U Bílý Kuželky) stanou podmračený pinglové, kteří mi připomínají podniky z Kamaráda do deště  ovšem plus cenová přirážka (Stromovka). A nezachrání to ani zdánlivě nejlepší smažák ve městě (no a rozhodně nejdražší). Možná jsem ze starý školy, ale žiju ve světě, kde smažák za dvě stovky (s přílohou a tatarkou) prostě není ok. Kde se smaží smažák na oleji, páč máslo je spíš pro hodobóžovej telecí řízek. #sorrynotsorry

JEŠTĚRKY

foto: Ondřej Konrád

Jana:

Vyjely jsme si na víkend do Liberce. Nebo spíš - byly jsme pozvány. A to je dost důležitý. Fakt, že můžete s holkama nasednout do auta a jet společně do Sudet je bezva. Připadáte si jako Destiny's Child. V Liberci pak teda spíš jako jejich česká odpověď - Black Milk.

Kolo jsme píchly až při slavnostním vjezdu do tohohle krásnýho města. Díky Ředitelství silnic a dálnic jsme vjely na kousek nešikovně daných zátaras v zatáčce obchvatu za kterým už se skrývá chrám devadesátkový zábavy aquapark Babylon. A bylo.

Nahodily jsme signalizační trojúhelník a pět minut se snažily samy sebe přesvědčit, že tu gumu přece zvládneme vyměnit samy. Představa luxusního hotelu Imperial se vzdalovala. A veškerá emancipace 3 holek na cestách taky. Nakonec jsme usoudily, že kdo čím zachází, tím taky schází a poprosily dělníky z rozvrtaný silnice, jestli by nám gumu nevyměnili. Smáli se a s poznámkou o holkách za volantem nám jeden z nich gumu vyměnil. My jsme seděli na patníku a dělaly, že se teorie možná jednou promění v praxi a při příštím píchnutí už to zvládnem samy. No nevim. Já dokážu i za střízliva zakopnout o vlastní nohu a blbě sestavit i tu nejzákladnější polici z Ikey. Na druhou stranu za sebou mám kurz přežití v přírodě a vím, že díky youtube tutoriálům umím otevřít konzervu sebedivnějším otvírákem. Pánovi jsme poděkovaly a Daniela mu svůdně do náprsenky jako projev díků strčila i přes jeho námitky 2 stravenky, aby si na nás při obědě vzpomněl. Myslím, že tohle by se v romantický komedii dost vyjímalo.