neděle 27. srpna 2017

JSI MŮJ MEKÁČ

Existujou věci, který chcete, aby se nikdy nezměnily. Konstanty, který musí zůstat tak, jak jsou, aby byla zachovaná rovnováha vesmíru. Nebo minimálně vaše vnitřní rovnováha. Čím jsem starší, tím hůř snáším změny. Oplakala jsem zavření cukrárny na Újezdě a smutno mi bylo ze zavření mlíčňáku na Dejvický. Zavření bistra Flip na Masaryčce a fakt, že do pár let se celá tahle oblast nejspíš změní v anonymitou zastřený místo podobný jakýmukoli jinýmu podobnýmu městskýmu uzlu, mně vlastně docela děsí.
Dítě devadesátek, co se v každý vesnický hospodě dokáže radovat z prostýho faktu, že tam prodávají žužu myši, ve mně prostě pořád žije a nevypadá to, že by se chtělo jen tak vzdát.
A stejně jako zvířata hledají místa, kde se cítí dobře a necítí se ohrožený, já si hledám tyhle schovky ve městě, který se mění a roste čím dál rychleji.


A pak je tu Mekáč.

Pro děti devdesátek mýtický místo, kde dodnes končí nejeden večírek papundeklovým čízem a nejedna kocovina postmixovou kolou a vyšisovanýma hranolkama.
Kdo jako dítě netoužil po oslavě v Mekáči? Kdo nechtěl sedět v "salonku" vedle dětskýho koutku s papírovou zlatou korunkou na hlavě a připadat si jako královna svýho dětskýho gangu? A ten svátek, když vás rodiče konečně, jednou za uherák, do Mekýse vzali?
V pubertě byl Mekáč můj záchytný bod na nádraží Holešovice. Středobod holešovický pustiny, ze který se rozjížděly autobusy do nekonečných periferií pražských sídlišť. Bohnice. Čimice. Ládví. Prosek. Na trase Barrandov - Bohnice byl Mekáč zářící oáza mezi paneláky a tunely metra.
Mekáč u nás získal auru lepšího místa, zhmotnělá představa západního blahobytu vtisknutýho do pochybný placky v gumově nasládlý housce.