pátek 2. prosince 2016

KZW X VÝVAŘOVNA


Konečně jsme taky jenom nekecaly a konaly. Hlavně díky klukům z KZW, který mají stejný cit pro pivo a tukový rohlíky. Podle našich dvou nejoblíbenějších a nejsrdcovějších článků dáváme ven dva designy, který podle našich přesných popisů i všetečných připomínek do lina zvěčnil Kuba z KZW a va třech jsme tyhle do obrázků přetavený texty vytiskly na trička pro kluky i holky.
Pro malý i velký, tlustý i tenký máme 30 triček, od každého designu 15 v různých velikostech od XS po L. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Danielin překrásný symetrický krab i moje vyndaná šilhající dámička jsou prostě dokonalá ukázka toho, že linoryt je great again a nemusí být jenom hnědej. Co přijde příště? Budeme dělat patchworkový deky? A proč ne, že jo!

Premiéru si tyhle nejlepší dárky, na kterých,  slibujem nebudou fleky od majolky, odbudou na holešovickým MINT Marketu (info tady) a to tak, že ZÍTRA. Šok, co? Jako když nečekaně dropne nová deska Lady Gaga. Možná tam dropneme taky a pokřtíme tyhle krásy osobně. Do komentářů nám můžete dát tip ČÍM to pokřtít.

pátek 25. listopadu 2016

ESENCE ÚSPĚCHU

Když večeříte párky a vracíte se domů v jedenáct večer, tak skoro zákonitě hrajou v taxíku Police. Přemýšlíte o tom, že taxík je zhůvěřilost, že vám ještě nepřišla výplata  a že si stejně po hlase občas pletete Stinga s Philem Collinsem (klidně mě kamenujte, chytráci).

No a?

Je mi už xxx.

Vždycky jsem se tomu smála. Tomu, že to někdo vůbec řeší.
A najednou zdravím třetí křížek z povzdálí, ale blíží se jak rozjetej vlak a já ho nemůžu zastavit. Bum! Je tady!
Mám pocit, že se (z)mění všechno, ale vím, že se nezmění nic. Mám pocit, že nevím o nic víc než ve dvaceti, až na pár výjimek:

Naučila jsem se obstojně vařit milánský rizoto.
Vím že víno a panáky mě dovedou na druhej břeh.
Vím, že kočičí paštiky se dají v případě nouze pozřít.
Že můj kocour je nejlepší indikátor potenciálních partnerů.
Umím napsat slovo výjimka a taky vím, že slovo potencionálně je bullshit.
Že už nedohoním snapchat.
Že jsem nahluchlá a nebudu dělat, že ne (v tomto případě na mě opravdu můžete zvýšit hlas).
Že krokety jsou lepší mražený než domácí.
Že drobky v posteli jsou ok.
Že v hospodě bych neměla sedět zády k lidem (nikdy)!
Že lepek je v pohodě, pokud na jeho hru přistoupíte, stejně jako byl v devadesátkách margarín (chleba s Perlou je ultimátní guilty pleasure, no a co jako).
Že kokosovej olej je multifunkční.
Že mi sluší mikádo s ofinou.
Vím, že nemám v oblibě kebab, ale to neznamená, že si ho nouzi (ve 4 ráno) nedám. Ale jenom v Brně.


Nenaučím se během týdne mít tak silnou vůli, že přestanu žrát pizzu v noci a smažený nad ránem, zdravě snídat nebo bůhvíco se to po nás vlastně chce a očekává. Ale to nevadí. Já už nechci plnit kolonku společenských očekávání. Došlo mi to minulý týden na nejopulentnějším rautu, kde jsem se po dlouhé době ocitla. Vrcholem rautu byla husa. Pečený mistrovský dílo, poskládaný z torza a takřka labutích bílých křídel. Měla dokonce i límeček a celý to vypadalo jako v pohádkový inscenaci ze života Karla čtvrtýho z výpravných zpívánek nebo z Noci na Karlštejně. Husí vypečený torzo bylo obložený slaninou ze který na světo boží kynula paštika. Husí. Rozumějte - vlastní paštika oné pážecí husy.

sobota 12. listopadu 2016

SVÍČKOVÉ RISOTTO

Máte chuť na svíčkovou?


Zdroj obrázku: www.pornhub.com/ladahruska

Máte chuť na svíčkovou, ale neumíte ji uvařit? Neumíte anebo ji nechcete vařit, ale nemáte na hospodu, protože si někdo před víkendem tradičně spletl vaši fakturu po splatnosti s toaletním papírem? Klidně byste i šli do hospody na svíčkovou, protože na ní máte, ale venku chvílemi trošku sněží a vás navíc bolí vlasy? Dokonce byste tam i došli, ale včera v deset večer jste tam večeřeli svatomartinskou husu a je vám to trochu blbý? Hubnete do plavek? Řeznictví má zavřeno? Máte nějak jinej zásadní problém s knedlíkama? Máte problém se vším? Mrdá vás výsledek prezidentských voleb v USA? Mrdá vás blížící se konec naší civilizace? Mrdá vás váš život? Mrdá vás všechno? Mrdá vás? A dobrý? Nemrdá vás? Yay. Mrdá vám? Hodně? Mrdá vám, ale ne dost? Nemrdá vám ani trochu, stejně jako nám na Vývařovně, a chcete to oslavit něčím novým a odvážným? 

TAK PRÁVĚ PRO VÁS JE TU SVÍČKOVÉ RISOTTO!!!

Od skromných začátků Vývařovny uplynula spousta let. Pakočku jistě potěší, že už nevařím pastu jako kuskus (počkáte, až těstoviny absorbují všechny vodu v hrnci), a dokonce jsem pokročila tak daleko, že si troufám na česko-italskou fussion a ne, nemyslím tím knedlíkovou pizzu s gothajem. Recept vznikl loňské léto, kdy jsem z hovězích odřezků zkoušela domácí vývar. Napadlo mě, že ho hned použijeme na risotto s tím, co je zrovna v lednici. O mrkev, celer a petržel se do velké míry postaral osud, o zbytek kocovina, matka a múza všech hluboce uspokojivých jídel. 



Postup je úplně stejný jako u každého jiného risotta: cibulku, česnek a kulatozrnou rýži osmahnete na olivovém oleji, přidáte najemno nastrouhanou mrkev, celer a petržel, podlijete bílým vínem a podlijete hovězím vývarem. 

čtvrtek 27. října 2016

ROZHOVOR S ELIŠKOU LHOTSKOU


Eliška Lhotská se už čtyři roky intenzivně věnuje vytváření šperků z chleba, což na Vývařovně pochopitelně velmi ceníme. Vedle toho si se svým přítelem, Ondřejem Vicenou, otevřeli obchod na Řezáčově náměstí 2 obchod Koncept Story. Rozhovor s Eliškou o její práci, inspiraci, výstavě na Designbloku a v neposlední řadě i o chlebíčkách.


Eliško, na začátek mi pověz, jak ses dostala k chlebu jako k materiálu?

V roce 2012 jsem se ocitla na stáži v Polsku, sama a navíc s jazykovou nevybaveností, a tak jsem hledala jsem něco, co by mě propojilo s domovem. Vyrůstala jsem v umělecké rodině, neměli jsme moc peněz, ale chleba jsme měli – máma dělala spoustu domácích pomazánek a vytvářela nám úplné hostiny. To, že tě někdo nakrmí, je nejvíc, co ti může dát. Následně jsem objevila další materiální symboliku: drobeček vymodelovaný z chleba v podstatě symbolizuje křížek nebo boží tělo; je to kousek Ježíška, něco jako ochranný amulet.


Z chleba jsi následně vytvářela i instalace.

Začala jsem s ním pracovat ve velkém. Ráda jsem si z něj něco vytvářela už jako dítě. I v koncentračních táborech se z něj lidé vytvářeli šperky, například korále. Navíc to pro mě tehdy byl i finančně dostupný materiál.



Instalace se staly se předlohou pro tvé stříbrné a zlaté šperky…

Začala jsem se jim věnovat více, když jsem dokončila školu. V podstatě šlo o dost spirituální práci. Nikam jsem nespěchala, nikomu jsem nic nedokazovala, nemusela jsem co půlrok přinášet něco nového. Pracuji s chlebem už čtyři roky a ještě mě to stále obohacuje. Momentálně vytvářím větší, bronzové objekty, stejně jako šperky pro každodenní nošení. Vedle volné tvorby pro mě byla vždy důležitá i užitelnost. Myšlenka obsažená ve šperku je snadno přenosná; jde o umění, které můžeš, na rozdíl od jiných uměleckých disciplín, nosit s sebou.


To přitom děláš velmi pokorným způsobem – tvé šperky jsou v podstatě kouskem chleba. Osobně nemám ráda, když jsou šperky, stejně jako oblečení, příliš výrazné – když nosí člověka. Raději když osobu nositele spíše podtrhuje.

Jak říkáš. Možná je nevýhoda, že se zase až tak nepodepisuji. Ale ta vnitřní krása a význam jsou pro mě mnohem důležitější. Dotváří člověka, ale neutváří ho.



neděle 9. října 2016

ŽIVOTNÍ VÝVAR

Překvapuje mě, kolik lidí, kteří Vývařovnu znají delší dobu, si stále myslí, že jsme blog o vaření. "No a nejste?" většinou následuje. No nejsme. Snad to zase pár lidí nerozhodí, když tenhle příspěvek bude o vývaru...

Před týdnem jsem přestala sledovat Prostřeno. Po konzultaci se svými nejbližšími jsem došla k závěru, že je načase si od zlých lidí dát chvíli voraz. Roky každodenního sledování ve mě ale zanechaly pár výraných zářezů, z čehož jeden je touha uvařit drůběží vývar všem soutěžícím Prostřena (bláhový sen) a vyslechnout si jejich soud. Tolik lamentování nad jedním pokrmem nezažila podle mě žádná mutace kuchařské soutěže a byla bych velmi vděčná, kdyby někdo bud sestřihal video kompilaci všech reakcí na vývar v této soutěži nebo o tom napsal dizertační práci. Současně mě naivní odvaha se do tohoto pořadu přihlásit a znovu (!!!) zkusit uvařit vývar připomíná takovou tu holčičí blbost napsat znovu tu stejnou sms a doufat, že tentokrát odpoví. Neodpoví. ten vývar ostatním taky nebude dobrý...

pátek 7. října 2016

ITOŠKA NA VÝCHOD OD PRAHY

Pár veselých historek a našich poznatků a tipů z Budapešti. 

UNICUM ZWAK

Jako milovnice Becherovky jsem musela ochutnat národní bylinnou, Unicum. Cituju Wikipedii:

Likér vznikl v Budapešti jako lék pro císaře Josefa II. Recept vymyslel lékař Joseph Zwack roku 1790. Legenda praví, že název vymyslel sám císař, když po požití nápoje zvolal: To je unicum!

No, musím císaři dát za pravdu a parafrázovat ho. Unicum to je, jako když smícháte jégra a myslivce a zakápnete KV14. Pořád nic? No, není to dobrý. Bohužel. Nicméně statečně jsem dala velkýho panáka, potřebovala jsem digestiv jako sůl, protože ve mě právě bojoval cibulovej langoš s oreo-cheescake-shakem. Nebyla to hezká bitva a fakt je, že Unicum jako biologická zbraň žaludečního hromadného ničení se ukázala velice účinnou. A taky to má příjemnou ampulku, evokuje velmi středověký všelék nebo kouzelný léčivý nápoj z fantasy gamesy. Což mi připomíná- co se stalo s likérem Magistra Kellyho?
Na druhou stranu je třeba vypíchnout, že v každým podniku, který jsme navštívily měly na baru Becherovku. Obvykle v klubech nebo barech stála (jako všechny likéry) kolem 800 HUF (stejná relace jako Unicum), ale třeba ve sportbaru u autobusáku stála 420. How cool is that?
Navíc nás bavilo pozorovat barmanské reakce na naší objednávku. Jako největší důchodkyně (potom, co se nás u vstupu ptali na občanky, jestli 18 už bylo) jsem se cítila v klubu Toldi (přes den kino, večer klub) kde jsme zandaly kombo Becherovka - Unicum. Barman se potutelně usmíval. Becherovka překonává i jazykové rozdíly. A věřte mi, že s maďarštinou to je sakra husarskej kousek.

LANGOŠ

Národní poklad. Státní zlato. Pizza evropskýho východu. Blahoslavený ten, kdož to kynutý těsto hodil poprvý do rozpálenýho tuku. Za tohle bych naše evropský hodnoty taky bránila (pozor, vtip).
Fakt je ten, že jsme měly langoše dvakrát: v turistický hospodě na trafouši a u hladovýho okna ve tři ráno. Pozor, překvapení (teda jak pro koho, že), ale ten ze stánku na levnou mastnou krásu na plný čáře vyhrál. Klasická varianta (tedy lehce potřený česnekem, smetanou a masivně posypaný sýrem) stála téměř všude mezi 500-600 HUFy. V noci v tepající Budapešti je krásný se potkat nad umaštěným papírem s langošem, tak jako v Praze u smažáku v housce. Pár panáků a piv a rande u stánku je jasný. Opět oceňuju třídní bonding, kdy se potká dámička a vylepanej šulin ze sportbaru s bandou vyřvaných italů (a dvou češek vrnících blahem z toho neuvěřitelnýho gastro zážitku).

pondělí 3. října 2016

VÁŠ PRŮVODCE ŽLUTÝM SERVISEM


Žlutý busy jsou mikrokosmos. Vesmír, který má svoje daný pravidla, který fungujou a vy víte co vás čeká, stejně jako víte, že ráno vyjde slunce. Teda snad.
Já jsem se dálkovýma autobusama nacestovala, takže tyhle psaný a nepsaný pravidla znám. Mámy základní nepsaný pravidlo pro dlouhý cesty dálkovým autobusem bylo: ledovej čaj. Nikdy jindy ho nekupovala, ale na cesty jsme měly s železnou pravidelností v plátěnce (ano, máma jela plátěnky before it was cool) broskvový icetýčko. Samozřejmě, že to velký, největší.
V devadesátkovým Eurolinesu jsem poprvé s mámou někdy v sedmi letech viděla Hříšňák (a můj život už nikdy nebyl stejnej, sním o romantický lásce s hodným grázlem a přinést na večírek meloun považuju za součást bontonu slušnýho děvčete) a přirozeně si zvykla na rozdíly mezi českýma a rakouskýma motorestama, italský Autogrilly snad ani nepočítám. Měla jsme taky svoje oblíbený, jeden měl bezva dětský hřiště s prolejzačkama a na jednom byl dokonce mekáč. Taky jsem za několik let cestování do Itálie potkala spoustu životních příběhů, který byly naprosto příznačný devadesátým létům: krásný češky s bloďatým melírem a jejich cesty za štěstím v podobě snědýho itala. Vždycky to bylo na  (omelírovaný) vlas podobný, měnil se jen věk a tím pádem i kapitola tohohle příběhu: mladá holka z maloměsta jede hledat kluka, starší holka jede za svým klukem, mladá paní jede za mužem a dětma, paní jede pro děti za svým mužem s kterým se rozvádí, případně veze děcka na prázdniny k bývalýmu muži nebo ještě paní středního věku oblečená hodně nabjeskaně jede hledat dalšího muže. Když jsem byla malá poslouchala jsem tyhle historky přes mámu, která neměla problém si takřka čtyřiadvacetihodinovou cestu krátit posloucháním životních příběhů žen hledajících (nebo nacházivších) štěstí za hranicema naší tehdy mladý republiky. Přiitahovala tyhle ženy skoro tak, jako já dneska. Prostě ráda poslouchala a lidi s ní rádi sdíleli svoje (ne)štěstí a někdy i masivní autobusový nabalený svačiny. Součástí těhle cest byly vždycky masivní svačiny s mýtickými řízky v chlebech. Tehdy se ještě dělaly delší pauzy a já se vždycky těšila do Florencie na hodinovou procházku městem (rozuměj mekáč a zmrzlinu, protože co se v mládí naučíš, ve třiceti proklínáš a miluješ).