čtvrtek 11. září 2014

APULIE

DANIELA:
JEŽÍŠ TO BYLO TAK DOBRÝ
Když měl Wizzair někdy na jaře narozky, což nemám napsaný v kalendáři, ale vyskočilo to na mě na facebooku, s nabídkou 1+1 letenka zdarma, vypsychovaly jsme se s Janou natolik, že jsme spontánně koupily letenky v srpnu do Bari. Málokdo věděl kromě samotné italofilky Jany, kde Bari přesně je. No, je v Apulii. Jak se čtyřdenní výlet blížil, nejenom že jsem teda o Apulii věděla velký prd, ale ještě jsem ani nevěděla, co od výletu čekat. A nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších výletů, co jsem kdy podnikla. Úplně jiný, protože jsme už starší a totálně specifický, protože poprvý jsem k moři jela jen s kamarádkou a ne s chlapcem. A holky to spolu přeci jen mají jiný žejo. Takže jsme byly permanentně v náladičce, ale bez extrémů, už jsme přeci #30ok.
#30 OK PŘES DEN
#30 V NOCI
Nakupovaly jsme módičku a bizárky, aniž bychom musely poslouchat mužský remcání a jedly jsme gluten, hodně glutenu, protože se za svoje navalený břicha před sebou navzájem nestydíme. A protože je Apulie země s největším procentem obézních dětí v Itálii, spíš jsme vynikaly štíhlostí. Za mě jsou gastro highlighty káva na led (Jano, jak se to řekne italsky?), focaccia od Albánce a zmrzlina.

Ale mimo to jsme zažily nejlepší komorní zážitek s italskou rodinkou grilující jehněčí vnitřnosti a klobásky, každé za 2,5E na náměstíčku malebným jako Malá Strana, kde nebyl ani jeden turista a my mohly jíst, pít pivo a pozorovat jihoitalský noční kolorit.
Večer žensky otevřely dveře a prodávaly domácí těstoviny


PAKOČKA:

Mám pár let problém- s lítáním. Nevím kde a jak se to přesně vzalo, ale ten nutkavej pocit, že je všechno špatně, jsme nad zemí a "že tam všichni určitě umřeme" je prostě nepřekonatelnej. Teda pardon, překonatelnej pouze s alkoholem v krvi.
Daniela mi svěřila, že jí zase bývá pravidelně špatně fyzicky. No my jsme se hledaly.) Na jaře, když jsme si tohle yolo uplně instinktivně koupily (akcím já prostě neumím odolat, proto miluju Lidl a slevy) jsem vážně nemyslela na to, že WIZZAIR je letecká společnost- tedy, že poletíme. Ale vlastně ani v den odletu dopoledne mi to nepřišlo, taky proto, že naše taktika "zastrašování" započala ještě cestou na letiště kdy jsme k mekdonaldovýmu menu (v duchu hesla yolo) degustovaly naložený rum s maté-kolou (týden naložený tuzemák se zázvorem a citrusy jsou vážně alkoholikovi Vánoce).
Anžto jsme to musely vypít před transferovou zónou (kde si stejně nevšimli mimojiný ani mého roztoku na čočky, možná by rumíček prošel) neváhala jsem v duty free koupit ještě jednu placatku "do nebes". Moc se mi líbí packaging do siťky s nálepkama. K Vogue ideální kombo. A věřte nebo ne nebyla ani turbulence a ani kocovina! Barský vzduch nás plesknul po čumáku a (paradoxně) probral.
A pak už byl ráj: levný gluten (v podobě tý nejlepší focacci a těstovin "oušek"- orecchiette) všude, zmrzlina, průzračný moře, místní víno.
Tak tohle byla naše kuchyně v hostelu, vskutečnosti starém paláci v centru Bari. Miluju tyhle starosvětský italský domy, kde se cítíte jako ve filmu a plynové linky jsou takhle parádní. mimochodem, kuchyní jsme chodily rovnou na balkon. Krása střídala nádheru.
Všude v moři, i na městských plážích byli krabi. Voda jak akvárko. A krabi. Ale to jsem asi už psala. No kdyby náhodou- prostě spoustu malých krabů. Fantazie.
Malý krab!
Polignano A Mare
Snídaně, oběd i večeře. Tohle totiž mohlo být cokoli a kdykoli: plejáda sušených šunek, které i ze supermarketu chutnaly skvěle, kafe, čerstvý broskve z trhu za pár centů, focaccia (od našeho albánce, půl kola za euro, protože jsme češky a on má rád Dubčeka) a sýr scamorza, typický pro regiony jižní Itošky (v Apulii pak specifický tím, že jeho regionální verze obsahuje buvolí mlíko, ale obyčejně je z klasiky).
Obecně kromě nejlahodnějších jídel s infarktově vysokým stupněm glutenu (haha) jako jsou právě focacci a těstoviny (orecchiette neboli ouška) je jižní Itoška (a Apulie není výjimkou) specifická velkým množstvím a variací smažených jídel- ať už sladkých nebo slaných, ale vždycky zaručeně mastných a poctivých. Příkladem můžou být "arancini" (fotka výše s pivkem Peroni, ta koule v mojí ruce je arancino) což je spíše sicilská specialita nicméně hojně se vyskytující i v Bari a okolí (a prostě na jihu): rýžová (rizotová) koule se sýrem (případně šunkou, hráškem atd.) obalená a hluboce smažená. Tahle koule většinou v "rosticcerii" stojí 90centů až jedno euro a nakrmí vás to jako oběd v restauraci.
Další neuvěřitelná věc celé jižní Itálie jsou sýry a mléčné výrobky. Pardon, slintám si na klávesnici. Nebudu dělat Wikipedii, to umíte sami, ale rozhodně musíte ochutnat pugliskou mozzarellu, tzv. "burratu" volně přeloženo "máslovku". Může, ale nemusí být z buvolího mléka, vtip je ale v tom, že vypadá jako mozzarella, ale uvnitř je krémová a skoro tekutá. Doporučuju jíst bez pečiva jen s čerstvým olejem. V tu chvíli byste chtěli uvíznout v časové kapsli a nehnout se. Už nikdy.
No a o tom, že všude jsou olivový háje, domácí oleje a místní bio vína (lahev v restauraci začíná už na 8-9 eurech!) už psát ani nebudu. Zbytečně bych se rozesmutnila.
Jinak je Apulie kraj chudý a lid původem zemědělný, který se naučil spotřebovat všechno- proto naváhají dělat špízy z vnitřností v jehněčích nebo kozích  střívkách, tzv. "nghiemeridde" (kdo to vysloví sprvně má u mě pivo)- přesně ty na který jsme narazili při našich večerních cestách městem (taky na fotce s rejžovou koulí, jsou to ty špízky na alobalu). Jinak je Apulie typická i konzumací koniny, protože tamní podnebí prostě spíš přálo chovu koní než prasat. Jojo, prý uplně nejtypičtějším receptem jsou "orecchiette s koňským ragú" a tímto zdravím všechny vegany.
My jsme do koniny nešly, ale rozhodně ne programově (krom toho po třech letech soužití s holkou z puglie mám o konině co vyprávět.), ale během 3 dnů prostě nemáte šanci ochutnat všechno (ani s mým kachním žaludkem). Dost mě mrzí, že jsme nestihly aperitiv na bázi mořských plodů a ústřic (a prosecca) v malém městěčku Polignano (s nejmalebnějšíma zákoutíčkama), kterej stál na halvu asi 8 euro. Ovšem tím pádem máme plán na příští léto.
Na letišti jsme to zazdili jedním z nejtěžších a nejtypičtějších vín: Primitivem. navodí příjemné stavy tolik potřebný k lítání. Jo a taky jsem se s Bari rozloučila dalším místním jídlem: tiella (riso, patate, cozze)- rýže, brambory a mušle. Tak čau za rok!

středa 20. srpna 2014

INDIEMUSIC/SGR GLDR UVÁDÍ: VÝVAŘOVNA V OKÝNKU

Ty dvě vína na piánu (který kupodivu neni na ulici) fakt nejsou naše. A úsměv.
Jak určitě víte z našeho FB jedem tohle léto živě v okýnku Kobzovy kanceláře, které ústí na nádvoří jeho Cafe Naustadt (sorry za ten připečenej koberec, ale má to teď ten správně trampskej šmrnc).
Už jsme tu byly celkem třikrát v rámci hudebních letních večírku, který pořádá Indiemusic společně se SGR GLDR (což se mi ani za střízliva nikdy nedaří vyslovit na první dobrou, slušnej jazykolam, nic pro amatéry.)

pondělí 18. srpna 2014

KLUBOVÁ KLEVELA

Zkusila jsem si uvařit tradiční jablečnou klevelu trochu jinak a dát jí takový sladší (ano ještě sladší) chut a to hned díky dvěma věcem. Hnědému cukru demerara a Clubu Mate. Club Mate je moje jasná závislost, který mám doma věčně celou bednu. Jemu přičítám svůj magisterský titul a také jemu vděčím za to, že zvládám se svoji chaotickou povahou bezproblémově řídit. Donedávna jsem mohla říct, že i díky němu jsem zvládala tři práce. 
Klevelu dělám každý rok, protože mám od mámy vždycky košík jablek, který zasyrova zrovna nemusim. Tentokrát jsem koupila pytel v Kauflandu a ty od mámy pak jen krájela čerstvá do štrůdlu, ale o tom až na konec, Teď teda ta klevela. Co je klevela všichni víte, nejste blbý žejo, to přeskočíme. 
Na Klubovou klevelu potřebujete tohle a jen tohle:
start

pondělí 11. srpna 2014

GRILOVAČKA

Grilování- nikdy mě na to neužilo, ve skutečnosti jsem spíš odkojená buřtama na klacíku a tyhle trendy z dovozu mě míjely. Nicméně- ano, musím uznat, že grilování je tons of fun a dobrá nálada se u týhle příležitosti vytváří uplně sama.
Se Šimonem jsem letos grilovala (kdyžtak mě oprav) přesně dvakrát (to se hezky pamatuje). Otevřeli jsme to u něj v Hudlicích (kde jsem se spíš než grilu věnovala přípravě bezlepkovýho těstovinovýho salátu, podle trendy hashtagu #glutenfree) a po druhé při jeho návratu z Hudlic (město, které je prý známe díky narození Josefa Jungmanna, já jsem žel Bohu netušila o jeho existenci skoro celý svůj život a maturitu mi i tak dali). Vrátit se z venkova zpátky do města je totiž kulturní šok. Zmírnit ho grilováním v parku na Vinohradech se ukázalo jako bezva nápad.
 Dorazila i Hannah, kupodivu zrovna nebyla na žádně techno-misii ani nemusela na čaj o páté (ranní) do Berghainu. Byli jsme moc rádi. Je to naše technozlato.

středa 6. srpna 2014

#slovinskoforever


Na cestě mezi Vipavou a farmou Abram <3 
Vrátila jsem se ze Slovinska. Byla jsem tam týden a pěkně po dvou dnech jsem si dala Ljubljanu, hory ve vinném kraji Vipava-Nanos a koupáníčko v Piranu. Vyvrátila jsem si několik "už nikdy" jako třeba už nikdy nebudu stopovat, přespat u lidí, který jsem stopla, chodit v horách s desetikilovou krosnou....ne, že bych tim opovrhovala, naopak, ale nějak jsem už nečekala, že třeba ještě někdy sednu na kolo nebo budu spát ve spacáku. No prostě žila jsem ve lži! Každopádně všude jsem jedla a co jsem jedla se muselo přizpůsobit daným okolnostem. Ljubljan přeskočím, v městském prostředí si člověk vždycky najde to svý. V horách jsem ale narazila na první slovinský poklad, na který nemůžu zapomenout. A v Piranu ho doplnila dalšíma dvěma. Takže: Noky s houbovou omáčkou.

neděle 27. července 2014

Rozmarný Jureček

Jureček itself
Vyjely jsme si s Janou za město na koupaliště. Za město znamená do Říčan u Prahy. Jely jsme sem na doporučení ve stylu "nádherná plovárna ve stylu rozmarného léta s výbornou a vyhlášenou restaurací". Pochopitelně jsme si řekly, že se nejdřív najíme. Tak asi hned zkraje nutno dodat, že jsme nezapadly. Netušila jsem, že to v tak bezprostřední blízkosti Prahy bude problém. Okolo nás se to hemžilo rodinkami tvářícími se jakože "vyšli jsme si do lepší restaurace a naše děti vůbec nemají vyrážku z kupovaných přesnídávek až za ušima". Jo a cyklistama. Jedni si hned sedli vedle nás, starší pár, místo konverzace si četli katolický týdeník a pokaždé sebou znatelně cukli, když se od nás ozvalo "prdel, píča, anál, kondom, výtok, hamás, cikán" a takový ty další slova, co se do tak fajnový staromilecký restaurace nehodí. K tomuhle páru se vrátím později.

pátek 18. července 2014

DUBNOVÁ MALAGA

Čauky, jsem Hannah a jsem na Vývařovně nová! Ne, dělám si legraci, dávala jsem to tu kdysi před lety dohromady, ale vzhledem k mé delší odmlce jste na mě už možná zapomněli. 

Hannah na pláži. Jahody, kozí sýr a tuňák z běžného supermarketu. Kdyby se někdy česká lahůdkářství vyšvihla na podobnou úroveň...that would be great.

Jsem úplně v pohodě holka, co má ráda antropošku, techno a cestování a co nesnáší telefonování, sociologii a kretény, teda až na ty úplně největší, s těma chce totiž chodit, a všem místo pozdravu preventivně doporučuje, aby shořeli v pekle.

Mám tu nějaký fotky a pocity z Malagy, kde jsem byla v dubnu se Šimonem Holým, kterýho taky asi nejspíš neznáte, a jestli jo, určitě to není z těhle stránek. 

Šimon v naší kavárně. Koláči a čaji dává za jedna.