čtvrtek 29. října 2020

SUŠENKY

Volal strýc, že sleduje zprávy o České republice a dělá si starosti. Na tom by v těchto dnech nebylo nic ojedinělého, kdyby strýc nebydlel na syrském venkově. Představa, že si někdo ze země zmítané deset let občanskou válkou dělá starosti o rodinu, co to tzv. dokázala a žije ve střední Evropě, je pro mě na výsost absurdní. Ve zprávách jste ale číslo jedna, dušoval se! A já jsem navíc pozitivní na koronavirus, ta nemoc, která decimuje celý svět. No ano, měl pravdu. A přeci se z perspektivy mojí narvané lednice, kašmírového svetru, co mi dnes přivezl pošták a dojezené wolt objednávky zdálo zvláštní být objektem starostí muže, který může lusknutím prstu přijít o život bez spravedlnosti a nemít zítra, co jíst. Zorientovat se v tom, co je vlastně špatně, je pro mě momentálně nemožné. Ztratila jsem se. Totálně. S děsem sleduji už týdny události v Bělorusku, v Polsku, v Náhorním Karabachu, v USA, v Nigérii… A pak se podívám na zpravodajství v Čechách a musím sledovat pána, co stojí na Staroměstském náměstí a protestuje proti vládním opatření. Pána nechci popisovat, protože bych se katapultovala do pozice elitáře a to nechci. Pán má svoje starosti, má svoje stresy, co mu nedají spát, možná mu i hrozí právní problémy z dluhů. Nemá šanci pracovat, propadá se do spirály půjčování, protože každý se chce dožít zítřka.

neděle 18. října 2020

VÝVAŘOVNA PODCAST

Už pár týdnů máme podcast. Vychází každé druhé pondělí a děláme ho ve spolupráci s Gooutem.
Najdete ho na Apple Podcasts a samozřejmě na Spotify. Nic vám nenutíme, ale když si ho poslechnete a ještě třeba pošlete link mámě nebo bývalým spolužákům ze základky, který beztak na Facebooku máte jen proto, abyste mohli kroutit hlavou nad tím, kolik dětí už stihli mít, budeme moc rády!


S každým jedním follow se nám obměkčí okoralá srdce (možná).
A sem vám hezky pěkně přehledně přikládáme seznam dílů, které už vyšly a taky link. Budete mít zase o něco hodnotnější neděli, garantováno. Pokud se vám podcast nebude líbit, pěníze nevracíme. JE TO TOTIŽ ZADARMO.  A to se už od dob telesshopingu a pyramidového systému podnikání rozhodně vyplatí. Ale my vám žádný švýcarský nerezový hrnce prodávat nechceme, chceme vás jen vzít do různých čtvrtí a míst, který máme rády nebo objevíme náhodou. 


1.díl
Dnes jsme zaskočily na oběd na Palmovku. Pomezí staré Libně a Vysočan vklížené mezi postupující gentrifikaci a artefakty posledních desetiletí neztrácí na autenticitě. Horké odpoledne tu voní jako masna s pultem a cinká jako tramvajová křižovatka. Dáte si tu s námi hotovku a kafe?

2.díl
Dnešní obědovou pauzu jsme strávily na pomezí Letné a horních Holešovic, v místě, kterému se na Letenské partě neřekne jinak, než Mokřad. Zhltly jsme hotovku v hospodě U Sv. Antoníčka a znaveně jsme se doploužily do naší srdcovky za rohem - cukrárny U Veletrhů.

3.díl
Tentokrát nás nemusely trápit briefingy a meetingy, protože jsme se sešly o víkendu. A tak nás trápily jiné palčivé problémy - třeba jak si nepokecat šaty omáčkou před módní přehlídkou a ještě se pořádně najíst. A že jsme se najedly! Objevily jsme jednu klasickou plzeňku v srdci Braníka. Přesně tam, kde se krčí starý klášter ve stínu obřího paneláku.
A nechyběla ani zmrzlina Braník jako dezert, procházka a líný povídání.

4.díl
NA KNÍŽECÍ Další líný víkend, dozvuky kocoviny a výprava do míst, se kterými nás pojí jistý sentiment. Kousek od Knížecí totiž Daniela trávila svoje první roky na vysoký a Jana tudy každý den projížděla dobrou půlku života na trase Barrandov-život. Z hospody do hip kavárny, od kroket k batch-brew. Jak se asi Knížecí změní, až poslední brownfiled zmizí? To se od nás nedozvíte. Za to dojde i šokující situaci z Kavárny, co hledá jméno a spoustu nesmyslného humoru.




úterý 22. září 2020

PODZIM. SEZÓNA SÝROVÝCH KOULÍ ZAČÍNÁ.

Chvíli jsem hledala, kam jsem schovala půl pytle XXL balení sýrových koulí. Vůbec jsem si tenhle mor, tuhle ptačí chřipku mezi snacky, nechtěla tahat domů, ale když vám je věnuje kamarád, tak nemůžete oponovat. A já do toho zase spadla. Pytel jsem našla dole ve skříni. Hned vedle postele. Jsem to ale hlavička. Už nemusím pro svoje antidéčko plný éček chodit až do kuchyně, stačí se jen zvednout z postele a mám je hned po ruce. To celkem ilustruje, že rok, kterej se oficiálně v podstatě zrušil, vstupuje do další fáze. Do fáze podzimní agónie. Jak může existovat něco, co nikdy nebylo? Nevím. Myslím, že rok 2020 žije jen díky celoplanetárnímu konsenzu, akceptovali jsme ho a žijeme ho, jinak by prostě nebyl.



Nechci vůbec psát o hlavní příčině chyby v matrixu, kterou letošek je. Ale o malých jezdcích Apokalypsy, který tenhle rok provází a díky kterým nezbývá, než si na podzim udělat pořádný XXL zásoby sýrových koulí a instantních nudlí. AKA dvou komponentů, ze kterých jsem v současnosti živá a dost mrtvá zároveň.



Jak se cítím v roce 2020.

neděle 9. srpna 2020

KDYŽ JE SVĚT ZKAŽENÝ, TAK BUDEME ZKAŽENÉ I MY!

Dvě holky chodí světem a dělají bordel. Holky nedefinuje věk, společenský postavení, nedefinuje je stav, úspěchy nebo neúspěchy a mohlo by jim být stejně dobře 16 nebo 66. Věk a okolnosti jsou úplně jedno.

"Když je svět zkažený, tak budeme zkažené i my!"

Hrát i nehrát podle společenských pravidel. Sedět každý den v práci, která vás nenaplňuje, ale živí. Nestydět se za to, brát co je, být z toho smutná, ale mít možnost smutek prožít. Protože po smutku vždycky přijde chvíle, kdy můžete aspoň na chvíli tancovat na stole a žrát rukama ruský vejce a zapíjet ho proseccem. Dělat bordel v ohrádce, kterou jsme dostaly. Udělat si z ohrádky safe-space nebo rajskou zahradu. Z bytu sbírku motýlů. Ze vztahů veselohru i melodrama. Z nejlepší kamarádky zrcadlo vlastního bytí. Sedmikrásky poprvý ukázaly, že život je raut. Na který je nikdo nepozval. I přesto přišly. Jako my všichni. A vy byste měli přijít ve čtvrtek 13. do Přítomnosti a prožít naše zpřítomnění hostiny inspirovaný estetikou Ester Krumbachový a Věry Chytilový. Kdo si připlatí, tak po dobu promítání Sedmikrásek bude mít bezedný prosecco. Sen!

Lístky na film s hostinou si můžete koupit tady a najdete tam i variace meníčka.

Co vás čeká?

Namátkou:

Chlebíčky s brsalátem
Tak tady snad ten příběh ani nemusím psát. Chlebíčky nesmí chybět na žádný český hostině, rautu nebo oslavě (života). Je to prostě naše pýcha! Malý, ale přesto tak akorát, sytý, ale přesto nemáte nikdy dost. jednoduchý a přitom tak bohatý.

Šunkové rolky s křenovým tvarohem
A všichni se budeme cítit slavnostně, jako na svatbě. Řekněte své ano lahodnému spojení dušené šunky s nadýchaným tvarohem a pikantním křenem.

Plněné vejce
Češi hrozně rádi plní věci. Vydlabat obsah a nahradit ho jiným je hravý a plný fantazie. Je to jako hrát si na boha stvořitele, vylepšovat, je v tom kutilství, je v tom touha po "něčem víc". Od Mimibazaru po prezidentskou hostinu, všude se plní.

Plněná rajčata
A hele, další plnění! Plněná rajčata, která by se měla rozpůlit zdobným krájítkem tak, aby měla po krajích ozdobné špičky jsou můj ultimátní retro zásek. Je jedno čím se naplní, vždycky to budou malý umělecký díla.

Okurkový salát
Slovanská verze okurkový limonády. Kdykoli jdu do jídelny, tak si ho dávám místo pití. Neznám nic víc osvěžujícího, s dokonalým poměrem pikantnosti, kyselosti, slanosti a sladkosti. Okurkový salát je absolutní kulinářský zen. Navíc je to tak simple věc, až by jeden plakal nad tím, jak občas věci dokážou být i v dnešním složitým světě geniálně jednoduchý.

Mini řízečky

To nejlepší na každým povedeným rautu. Ještě lepší je se po něm probudit a pár jich najít uvnitř promaštěnýho psaníčka.

Bezedné prosecco
Nemůžu si zrovna vzpomenout na to, kdy jsem si naposled nasyslila do taštičky řízečky, za to vím naprosto přesně, kdy jsem se probudila v kocovinovým oparu a v tašce našla flašku Bohemky. Jedna z nejhezčích kocovin mýho života, fakt, přála bych tohle zažít úplně každýmu. Zasloužíme si to.


Co čeká nás?


Předně nás už potkalo shánnění dekorací na blešáku. Vypotily jsme pro vás několik litrů ne-tak-docela-panenského potu na rozpáleným bleším trhu. Smlouvaly jsme, dostaly málem úpal a nohy se nám obalily prachem a štěrkem. Možná přeháním, ale ne zas tak moc. Čeká nás nákup v Makru, krájení, vaření, nervy, pohádáme se, budem věšet závěsy, přesouvat stoly a těšit se, až to všechno bude za náma a před váma bude ležet menu, za který by se Marie a Marie nestyděly. A ani my. Vadí? nevadí!


středa 4. března 2020

ČAS OD ČASU

Nevím, jestli se to sem hodí…ale tak proč ne. Mezi komentáři o tom, že si máme vytrhat obočí a jaká jsem zlá osoba se určitě hodí návnada na další přídavky. Poslední dny se motám mezi stresy, co si vezmu na sebe na MBPFW přehlídku, kam se chystám vůbec poprvé v životě podpořit osobu mně blízkou (ne, není to Vanda Janda), kanceláří, stalkováním na sociálních sítích, řešením tun pracovních restů, jejichž důležitost se rovná mušímu prdnutí a to doslova… mezi tímhle vším moje nebohé oči zahlédly sem tam zmínku o jedné z nejsmutnějších humanitárních, lidských, civilizačních a bůhví jakých ještě krizí, které jsme dnes svědky. Děti v kobaltových dolech, Rohingyové, nedobrovolní dárci orgánů v Číně…ti všichni jsou odjakživa daleko. Jak daleko je ale Řecko? Každý rok tam jezdím s rodinou na dovolenou. Chci letět i letos. Moje oči roztěkaně uhýbají kdykoliv ty zprávy zahlédnu a nikdy nerozklikávám. Nikdy. Sháním šaty.

čtvrtek 27. února 2020

PEČE CELÁ ZEMĚ. A JE TO OK!

Peče celá země a mě to baví
Nová reality soutěž České televize má sledovanost přes milion diváků. Proč mne baví sledovat taťku, mamku a další péct variace na štrůdly a laskonky? Teda krom toho, že to potvrzuje můj status mentální důchodkyně...
Fotka patří České televizi, pečení patří všem

Více než dva týdny jsem se cítila left-out v jakýmkoliv chatu s Danielou.
Nervy to začaly být, když se na Peče celá země začal dívat i náš kamarád Míra, který dokonce podle jedné z výzev upekl koláč (a pochlubil se na Insta, další šokující znamení blížícího se konce světa, je totiž více než jistý, že jeden ze 4 jezdců Apokalypsy bude influencer).
Ačkoli obecně trpím tím, že čím víc se v mojí bublině o něčem mluví- od seriálu po knížku, tím méně mám reálnou chuť se do díla samotnýho zakousnout (nikdy jsem neviděla Most! nebo GoT, žalujte mě). Ale Peče celá země jsem si pustila. Jen tak, casually, a přesně takhle nenápadně si vás to omotá. Ano, místo mozku mám teď čokokostku.
Není to reality show u který bych nemohla dospat dalšího dílu, ale vím, že se na něj prostě podívám. A nekonečně děkuju Daniele za doporučení.
Pečení je bezpečí a vizuální ASMR
Proč mě baví dívat se na pečení? Pečení je pro diváka výsostně nedramatická disciplína per se, disciplína, která je někde na pomezí alchymie a chemie a dynamiku dramatu nabývá jen nečekaně (vykyne, nevykyne, spálí se, nespálí se, vyběhne, nevyběhne, bude lístkovat nebo ne). Navíc je tohle drama (na první zdání) ne tak univerzální, podobně jako, co já vím, vybírání a vyřazování v Trosečníkovi nebo v The Bachelor. Pečení je technologie, přesnost, věda - pečení je basically antiteze mne samotný. A možná právě proto mne fascinuje.