neděle 17. července 2016

JAKOU PŘÍCHUŤ MÁ KOMUNITA

Mám respekt a velice nevhodný boty.
V první nebo druhý třídě jsem poprvé zatoužila být součást nějaký komunity, skupiny lidí. Přesně si pamatuju, jakou tahle touha měla příchuť: chutnala jako maso s rejží ze školní jídelny ve Vojtěšský a jako barevný gumový žužu myši, který tamtéž prodávali v bufetu. Tehdy jsem začala dětsky čistě závidět kamarádce, která chodila do skauta. Zivě si pamatuju, jak mi svoje zážitky vyprávěla právě ve frontě na obědy. Touha někam patřit voněla od tý chvíle jako UHO a pot kuchařek. A trochu jako ty gumový myši. Artikl, kterej byl pro první stupeň základky příznačnej, jako sbírání nálepek, voňavý tužky a foukací fixy.

Další fáze byla puberta. Jasně, do tý doby jsem neúspěšnou touhu po skautingu, kam mě máma nikdy nedala, touhu po sdílení všeho od stanu po ideály, vybíjela ve vytváření vlastní komunity v rámci kamarádek, k čemuž mi posloužily manga Sailormoon a spoustu imaginace, jedna kronika v tvrdých deskách a mraky barevných psacích potřeb. A o co víc jsme si kreslila a vymešlela vlastní romantický manga příběhy, o to míň mi šly kolektivní sporty, nestěžuju si, chápu spolužáky, že mě na vybiku vybírali jako poslední, byla jsme regulérní nešikovná pomalá lemra.
Jenže Sailormoon stejně za chvilku přebila starší kámoška z předměstí, krabička cigaret a nepojmenovatelná touha nekámošit se jen s holkama. Kluci. Jako správnej spratek z katolický základky jsem začala chodit po škole zevlovat na lavičky a u rampy. Sladký gumový myši vystřídaly moje první opravdový "jídla venku": kavárenský tousty (od tý doby je to moje nemesis) a nakládaný hermelíny (miluju stále, na gymplu jsem byla "dáma s hermelínem" a jsem jí dodnes). Hulila jsem brka, který mi nedělaly dobře, ale nevzdávala jsem to. Ani v prvních letech na gymplu. Sídliště, parky, zevlování, čajovny, hospody. A další nenaplněná jalová touha: skejťačka. Asi to bylo spíš takový umanutí, protže jsem chtěla mít respekt u kluků, tak to bejvá. Zhulit se jak paprika mi k respektu nestačilo. Bůhví, kde vlastně tahle touha dneska je nebo v co se přetavila.
O to víc, o patnáct let starší, cením a dojímám se (nelžu slova půl, dojetí je fakt to slovo)nad timhle maličkým vhledem do skejtový komunity. Je to tak jiný, než jsem si v jalovejch letech nejspíš představovala a zároveň tam vidím odraz přesně toho po čem jsme podvědomě zatoužila tehdy ve frontě na maso s rejží ve Vojtěšský. Texty a reportáže o tom, jak skejťáci z celýho světa na vlastní náklady staví improvizovaný parky v oblastech jako je Palestina, Barma, aby tak dali tamním děckám šanci se začlenit, mazali náboženský a společenský předsudky nebo se jen mohli zabavit jako každý dítě na světě. Ale srdovka jsou skejťačky, je dobrý vědět, že být mi těch jalovejch náct dneska, má to nejspíš snadnější- feministický skejterky popisujou pocity ne nepodobný těm, který jsem nejspíš mohla mít i já tehdy, při pohledu na rampu na Střeláku. Nikdy jsme se neodvážila. Byla jsem moc malej (vlastně velkej) srab.
O to víc se dneska dojímám, když otočim půjčenou desku a najdu na ní vyrytej a vynálepkovanej příběh celýho jednou mladýho života. Stejně, jako když otevřu Crook a najdu šíleně napsanej recept na veganský lasagne se sojovým granulátem. Cejtím pachuť devadesátek, ale v zápětí si představím celou tu situaci, obzvlášť snadný to je právě díky absolutně lopaťáckýmu jazyku, kterým je recept psanej. Přesně, jako když se snažím já. Pousměju se, asi si dám Braníka a půjdu si koupit sojový maso. A vy si k tomu můžete koupit třeba Crook. Čvrtý číslo se zajímavými, super napsanými texty, čtivým receptem, zábavnýma ilustracema a fotkama skejťáků.

A NEČEKANĚ TAKY VE SKEJTSHOPU! DARKSLIDE

P.S. mám křiváka. je z jetý džínoviny a syntetický kůže, na zádech má kovovýma nýtama vyobrazenej horizont s marakodrapama. Stál mě jedno euro na blešáku v Římě. Vylovila jsem ho z velký hrabací hory. Páč ty nejlepší věci prostě najdeš někde na dně.

neděle 3. července 2016

#HOLKY

BÝT HOLKA



Před pár dny mě v záchvatu šílený samostatnosti a self-empowermentu přepadla tužba koupit si takovej ten klasickej obyčejnej řetízek s přívěskem. Tak, jako někdy nemůžu odolat volání svatýho Antoníčka nebo okurkovýho salátu, ten den jsem se zasekla na myšlenkce, že můj život bude kompletní a hodnotný, jen když půjdu do umatlanýho zlatnictví na Milady Horákové a koupím si na řetízku písmeno J.

pondělí 27. června 2016

DAN IELE JEFA JN

Hype vietnamské kuchyně je dávno za námi. A nemusíte si hned oblékat trička s nápisem Everything you like, I liked 5 years ago a demonstrativně mi s tím teď zahrazovat cestu. Jako já neměla Pho ráda nikdy, takže mi dejte pokoj. Ale před půlhodinou do mě na ulici vrazila nepříjemná ženská a mně to nevadilo, neotřáslo to mnou a ani se pomyslná ryska mé chatrné psychické rovnováhy nerozhodila směry vztek/sebelítost (to je vždycky vabank). Proč? V břiše mě hřálo Bunbonambo.


V životě každého z nás nastane situace (pro tyhle uvozovací věty mám slabost), kdy přejde chuť k jídlu. U mě je to většinou spojené s osobními problémy, konkrétně s obdobím, kdy jsem single. Moje denní dávka jídla se minimalizuje na 60% s možností poklesu až na 40% obvyklé dávky jídla v páru. Je to tak, ráda jím ve dvou, ráda si přidávám, když jsem happy, a kluci jsou vždycky ready mi skočit pro nanuk.

čtvrtek 16. června 2016

DUNGEON KEEPER: UNDERGROUND LEVEL DOBRÁ MÁMA

Dneska se společně vydáme za dobrodružstvím takřka urbexových rozměrů. Sejdeme do tajemného podzemí v samém srdci Prahy. Do podhoubí míst kde vzniká v rukou a hlavách mladých umění.
Co magického asi jedí studenti krásného umění, studenti užitého umění?


SMÁŽO

Z čeho jste si, naivové, mysleli, že se rodí ty nejčistší nápady?


Sklepní bufet Vysoké školy umělecko-průmyslové je živoucí legendou. Slyšela jsem o ní tolik historek, že je až s podivem, že jsem se do sklepení umělecké gastronomie vydala až teď. Ale každá věc má svůj čas. Tohle občerstvení se muselo prostě jen uležet do té správné vesmírné konstelace.
Je to taková legenda, že bych se nedivila, kdyby se jednou dostala do Lonely Planet bedekrů, podobně jako třeba Faustův dům nebo příběh o Golemovi.
Legenda, která v sobě snoubí gastronomii, architekturu, performance a grafický design.

pátek 3. června 2016

RIP FLIP

Přidat popisek
Sedím na lavičce Ema Espresso baru. Naposledy jsme tu před týdnem takhle seděly s Danielou, vyháněly lehkou kocovinu dobrým kafem a koukaly na lidi. Proto má tohle místo Daniela ráda. Já tu teď koukám před sebe a lidi nevnímám. Koukám na Masaryčku, na roh. Tam, kde ještě před dvěma týdny bylo bistro Flip. Teď jsou tam cedule na špinavých oknech a prázdná ratejna.
Bistro Flip byla legenda. Místo kam se spoustu lidí nikdy neodvážilo, místo kterýho se spoustu lidí štítilo. 

pondělí 30. května 2016

AGENT LOSER

Jana má Lindu. V mém životě se pomyslné Lindy odjakživa jmenovaly Barbory, ale o tom jindy, nebo spíš nikdy. Tím bych se oslím můstkem přenesla k osobnějším tématům, které čím dál častěji načínáme. A tak napíšu o svém županu Agent Provocateur. Že AP prádlo a oblečení nemáte? No to chápu, naše čtenářstvo asi nenakupuje předražené kusy krajky šité v Asii. A i kdyby ano, tak vidíte, i já ho mám.



Pracovala jsem totiž před lety v jejich obchodě jako prodavačka a vydržela jsem to skoro rok. V rámci zaměstnaneckých prémií jsem dostala tento nádherný hedvábný župan s vyšitým emblémem značky a je to beze sporu nejdražší věc v celém mém bytě. Kromě mého počítače. Je dražší než moje pračka a lednička dohromady. Stojí 415E. Z takových částek je mi vlastně spíš nevolno a proto župan skoro nenosím. Pochopitelně jsem měla po jeho obdržení záchvaty transu, kdy jsem si ho doma oblékala a prohlížela jsem se v zrcadle. Představovala jsem si, jak si ho vezmu na dovolenou a budu v něm snídat na balkóně porostlém květinami. Nebo na terase u řeckého moře. Nebo s milencem v hotelovém pokoji. Má krásnou nostalgickou barvu, která mým tmavým vlasům a očím sluší. Prostě jsem byla Caty a lord si mě vzal za ženu dnes ráno (z lásky!) navzdory všem společenským překážkám a ten samý večer vesmír exploduje zrovna, když na sobě budu mít tenhle nádherný župan.

středa 25. května 2016

HEJT S TĚŽKÝM SRDCEM: BLACKDOG V PRAZE

Původně jsem tenhle hejt vůbec psát nechtěla. Už z principu, že cením když se někdo snaží (a cením to i když mu to snažení zrovna nevychází). Jenže pak jsem asi dvanáct hodin po včerejší podstatně rozpačité večeři v nové, dlouho očekávané pražské pobočce Black Dogu zavítala do té mateřské v Berouně. Ten rozdíl byl tak markantní, že to prostě ignorovat nemůžu.

Ostatně můj kluk sepsal svůj hejt, tedy chci říct recenzi, za tepla už včera:


Předem recenze musím říct, že jsem zaujatý. Tohle místo znám dobře, do nedávna tam totiž byla pivnice U Pomníku, kde měli jednu z nejlepších desítek v Praze. Interiér léty poznamenaný, obsluha taktéž, ale podnik měl to, co dnes mnoha místům v Praze chybí – genia loci. To pražské větvi Black Dogu chybí. Nemá se porovnávat, ale když už dáte restauraci stejné jméno, tak co vlastně čekáte? Rozumím tedy recenzím, že „to není jako v Berouně“. Ne, skutečně není a nebude (a nemyslím to zle). Nevím nakolik respektovat to, že něco je v záběhu, ale obsluha mě nepřesvědčila. Dlouho trvalo, než se na baru někdo zeptal, zda při čekání na stůl nechceme něco k pití (a to dva lidé neustále před námi leštili sklenice). I do zadní části podniku nemíří tak často, jak by možná mohla.