pondělí 22. května 2017

GASTRO TUNES

Mastný písničky, smažený videoklipy. Někdo se připodobňuje k bufetu, někdo vaří vesmírný párky, kečup teče proudem. A hraje k tomu hudba.

Beyoncé má sice možná hot sauce in her bag (swag), ale Mr. Oizo se pálivejch omáček teda taky nebojí. Totální bizár klip na track, který se jmenuje "šunka", rozhodně tabascem a umělou krví nešetří. A nešetří ani diváka. Chudák Flat Eric, ale co jinýho čekat od francouze, který natočil celovečerní film o pneumatice v poušti? A ano, viděla jsem to, a ano, je to opravdový bizár. A ano, Quentina Dupieux bych chtěla poznat. Můj Flat beat hrdina.



Jestli je život raut, tak podle Katy je raut taky sex a tím pádem se rovnice uzavírá: život je sex. Podle jednoduchý rovnice textařů Katy Perry #asio. A víte co? Mně to nevadí! Naopak, takovýhle text popový písničce bych chtěla napsat taky. No a co. Vývar z Kejty ála carte. Možná, že na poprvé vás to nechytne, doporučuju si přidat.
Hope you got some room / for the worlds best cherry pie.


středa 17. května 2017

SKORO MANŽELSTVÍ

Letos slavíme s Letnou kulaté výročí. Bydlím zde až na malé pauzy už deset let. A jelikož se za ezo návaly po třicítce už stydět nemusím, dost se mnou cloumá dojetí. Při každodenní ranní procházce přes Letenské sady do práce jsem se dokonce zarazila přívalem sentimentu natolik, že jsem si pohledem na Prahu pobrečela. Je to tak, Prahu miluju. A Praha je pro mě prostě Letná.

Někdy mě napadá, že těch deset let, co tady bydlím v tom samém bytě, možná bude nejdelší vztah, kterého se kdy v životě dočkám. Asi to bude znít přehnaně fatálně, ale někdy mi přijde, že je mému bytu souzeno poslouchat moje pofňukávání, loupání v zádech a vzteklé přivolávání kocoura, jemuž je pochopitelně nejlépe, když mu dám svatý pokoj. Pamatuji si den, kdy jsem si byt šla prohlédnout úplně poprvé. Bydlela jsem před tím v podkroví jednoho smíchovského šmajchl pokojíku a středobodem mých nadějí byla touha bydlet na Letné. Zdálo se, že mě tato adresa katapultuje do zářných zítřků. Nepodařilo se. Myslím, že i se Smíchovem na krku bych byla, kde jsem ted, jen bych asi míň brečela dojetím nad krásou rozkvetlých kaštanů. Nebo ne? Nebo rozjedu naplno ezo a přistoupím na to, že jsem přesně tam, kde být mám, že je tohle můj domov a nikde jinde být nemůže a že i přesto, že jsem v tomhle bytě zažila hodně špatného, dokážu v něm dodnes spát krásných osm hodin v kuse a nedávno jsem utírala za kredencem a byla tam jen jedna suchá pecka od meruňky. Žádná plíseň, žádná hniloba, žádný strašák, ze kterého bych omdlela. Moje space čakry jsou očividně vymeteny.

středa 10. května 2017

WTF BURGER: MIKROFARMA JSOU NOVÝ VÍČKA

Po loňskym failu se sbíráním braníkových víček jsem zanevřela jednak na sbírání víček, tak na Braníka. Nicméně se zdá, že duben je soutěžním měsícem. Soutěž s Mikrofarmou nicméně slibovala klobásy, a vlastně víc než to, už na začátku, takže jsem do ní mezi sbíráním razítek v jednotlivých pražských kavárnách samozřejmě musela jít. 

V podstatě jsme dostali kód na nákup zadax s tím, že ze surovin máme vymyslet recept: ten vítězný bude nejen odměněn něčím ve stylu vína z roku 2010, který jsme si všechny tři moc užily, ale taky se zařadí na menu.

I bez soutěže máme občas problém shodnout se, co chceme jíst. 

Burger? 
Steak? 
Bůček?
Rozteklej sýr?
Salát?
Majonézu lžičkou?
Srirachu na špičku prstu?

Ideálně všechno a hned. Takže tady je náš: WTF BURGER.

Marcipánový chlebíček v dolní části fotky slouží jako měřítko a vzor krásy, pozn. red.

Omáčka je důležitým pojícím materiálem každýho sendviče. Ta naše se skládá z majonézy, křenu, pomerančové dužiny (bez šlupek) a Srirachi.



Bůček je taková jakoby 3D slanina. A my jsme 3.



Bůček s rozteklým cheddarem: ideální cheese + bacon vsuvka. Samotný je to každopádně až moc dobrý, takže opatrně s nimi.


Původně jsem chtěla flank steak, ale ten neměli. Milá obsluha mi nabídla alternativu, Dvakrát zopakovala název a pak už mi bylo blbý se ptát. Steak si každopádně můžete vybrat podle svých preferencí a stejně tak ho i připravit. My osobně máme všechny rády krvavější. A pak ho nechte dojít v troubě. Puštěná šťáva dodá brioškám tzv. vývařovnovou vláčnost.

pátek 5. května 2017

MUŽ V RŮŽOVÝ ZÁSTĚŘE

Věčný guilty pleasure - to je Dita P. V těhle dnech působí její blogísek jako z jiný planety. Padá vláda. Nepadá vláda. V Čečensku mají koncentrační tábory pro gaye. V Americe Trumpa. Nechci sama zplošťovat a zjednodušovat komplexní záležitosti, nesnáším to. Nicméně, když pak ve světle toho všeho přijde cukrová panenka, která má úspěšnou značku díky člověku, který úspěšnou značku udělal z Babiše, a bezelstně v jakési postpost moderní variaci na deníček stepfordské paničky říká, že "muž v růžové zástěře" není muž, mám chuť řvát na celý kancl, co se to se všemi, k sakru, děje?

Pro někoho to není muž. V Čečensku možná muž v růžový zástěře není ani člověk (pokud to vezmeme všechno optikou Ditina a obecnýho stereotypu kluk v růžový - gay).

"Muž v zástěře je profesionální kuchař a o jeho mužství se skrze zástěru nic nedozvím. Muž v růžové zástěře není muž. To fakt není. Růžová zástěra je ženská. Totálně, něžně, mile. jedinečně ženská."

Píše Dita. Aha. Ani se nenamáhá tuhle svoji teorii a těžkotonážní klišé uvodit byť jen obyčejným "v mém světě" "v mém pojetí" "tak, jak to vidím já" nebo čímkoli podobným. V Ditině světě a její v článku načrtnutou logikou, totiž nejspíš singl třicítky, který nemaj a možná ani nebudou mít dítě, občas nosí klučičí oblečení a páteční večery většinou tráví se svým nejlepším kamarádem u seriálů, asi nejsou ženy. Neboco.

Ditě (a její značce a týmu) se nedá upřít několik věcí:

- našli díru na trhu a úspěšně ji zaplnili
- recepty, kuchařky i pornografické záběry v televizní adaptaci kuchařek s příběhem jsou vážně skvěle a profesionálně udělané
- to nádobí je hezký (preferuju ovšem "Kolbenka-chic")
- díky Ditě je masírování vepřové kýty nový český porno. Dita posunula "Český ložnice" do "Českých kuchyní"
- píše tak prapodivně, že se tomu nedá upřít určitý styl, pro mně je guilty pleasure Ditu číst (ani ne tak kvuli obsahu, ale kvůli mimozemský stylistice, což, od někoho, kdo gramatice mává z rychlíku, je asi dost odvážný přiznání :) a svým způsobem, proč to neříct, podivné ztotožnění
- má hodně ráda máslo a jí majolku lžičkou


pátek 28. dubna 2017

U KOCOURA: FONTOVÁ OLYMPIÁDA A PIVNÍ SÝR

Znáte pražskou zvířecí osu? Od Vola k Hrochovi, Kocour, Tygr a když můžeš, dáš ještě z posledních sil Medvídky a klidně i U Dvou koček. V poslední jmenovaný se prý někdy začátkem osmdesátek, za plíživý normalizace, seznámila moje máma s tátou. Jak jinak, než u piva.
Je tím pádem jasný, že ke Dvěma kočkám mám fakt osobní vztah. Pokaždý zajdu hezky na malý pivo nebo dvě, pokaždý zacláním ve výčepu u pultíku na stojáka, protože jinak je to lokál veskrze turistickej. Mně to nevadí. Mají moc dobrý pivo a ten skvělej obrázek naproti výčepu s výjevem kočky, která "kojí", teda čepuje pivo.
Ke Dvěma kočkám jsem během posledních dvou měsíců přidala další klasiku: U Kocoura. Znala jsem z vyprávění, jistě jsem tam párkrát posvačila pivo v pubertě, ale od tý doby nic. Možná taky díky tomu, že Malá strana se od dob romantizování nerudovejch povídek ve filmech pro pamětníky, od dob Hříšnejch lidí města pražskýho a nejvíc od dob, kdy jsem chodila na základku a odpoledne jsem bývala pečená vařená v Italským kulturním institutu, dost změnila. A tak je to se vším. Proto je skvělý, že původní hospody mají mezi turistickýma kokotinkama typu "pivnice feat. typická italská kuchyně" nebo "trdelník, pivo, burger, wifi" pořád ten autentickej šmrc zakouřenýho pajzlu, přiměřeně přísnýho výčepního nebo svéráznýho štamgastskýho stolu.
U Kocoura není v tomhle výjimkou, naopak. Výčepní nejsou klasicky nerudní tvrďáci, jako je to dobrým zvykem U Vola, naopak, jsou to dobří strejdové, který se nedurděj ani na bandy turistů a ještě stíhají házet pivní frky českýmu osazenstvu.

Zdejší jídelák je fascinující přehlídkou toho nejlepšího, co se urodilo za posledních 15 let ve světě typošky ve slevě. Základní typy písma z Wordu 95 prohnaný veškerýma efektama, který byly tehdy dostupný: kurzíva, tučně, nadpis. Pak přichází na řadu veselé efekty z powerpointu: linkové stínování, stužkový písma a samozřejmě clipart, vkusně, taky v lince.

čtvrtek 27. dubna 2017

KARMA DETOX - OBTÍŽNOST TĚŽKÉ

Posledním článkem jsem se poučila, že psát cokoliv na dojezdu je špatný nápad. Tentokrát zůstanu u jedné dějové linky, moje mysl je čistá jak křišťálová voda šumavských potůčků. Od potůčku jsem se totiž vrátila. Rozhodla jsem se před týdnem odjet pryč z Prahy (a přitom ne do Brna) na venkov. A jelikož jsem už vykazovala jasné známky přetížení (kolegyni v práci jsem odpověděla na informaci, že jde na oběd "děkuji" nebo jiný den jsem místo ahoj v práci řekla "jonák"... fakt díky, podvědomí), rozhodl můj kluk, že mi zabaví mobil. Chtěla jsem protestovat, ale tik v oku si vyložil jako souhlas. Jelikož v životě mám máloco zadarmo, tak se ochladilo na bod mrazu a internet hlásil sníh. Na bod mrazu spadla před odjezdem i moje nálada, ale celá ztuhlá natolik, že jsem si skoro ani nezavázala tkaničky u bot, jsem usoudila, že se extaticky a trhaně cukat na dalším pražským technu už opravdu nezvládnu, a rozhodla jsem se opravdu odjet. Do auta jsem naložila Ikea tašku se všema svetrama a vlněnýma punčocháčema, co mám, a přepravku s kocourem Benešem. Beneš měl po roce v pražském bytě poprvé okusit svobodu, ačkoliv s paničkou v patách. 

Můj civilizační detox započal u mámy na chatě. Dřevěná chata s kachlovými kamny je plná dětských vzpomínek a divného zatuchlého odéru, který nevyvětráte. Moje jediná starost byla, jestli se mi bezlepkové banánové lívance povedou a zda už konečně doluštím to zatracené sudoku. Starost o moji bezlepkovou dietu stejně vyšla vniveč, jelikož nám máma upekla nádivku. A spálená topinka z kamen? Say no more. 
KOPŘIVY!!!!

neděle 16. dubna 2017

LÍVANCE VE MĚSTĚ

Můj oblíbenej víkendovej rituál jsou lívance. V sobotu nebo v neděli prosedím, teda spíš poloproležím, na gaučíku našeho oblíbenýho bistra se svým nejlepším kamarádem u lívanců (a on u waflí).
WafWaf- letenskej ráj waflí a palačinek. Po lívancích ani stopy.

Je to rituál, něco jako kocovinový smažák nebo nedělní mše. Síla rituálu je v tom, že vás dokážou vždycky uklidnit. Vůbec mi nevadí, že šlehačka je v tomhle bistru sójová (naopak), protože obvykle bývá vyšlehaná tak hodně, že je skoro jako beton. Takovej ten typ betonu, který se rozplývá na jazyku. A pokud vám to nedává smysl, tak se s tím budete muset srovnat vy, ne já.
Jenže - co, když je gaučík obsazenej? Nebo...ho nahradí dalším velkým stolem? A proč je na Vinohradech tak málo míst, kde dělají lívance, nejlíp celý den i o víkendu, kam můžu přijít ještě tak trošku uválená z víkendovýho dlouhýho spaní?
Proč některý dopoledne končí tak, že sedíte sama v kavárně a všichni kolem právě dostávají přesně to, co chtějí, ale vaše lívance prostě nejsou? A stalo se vám někdy, že jste se uprostřed plný kavárny, s vaším lungem, prostě najednou jen tak  rozbrečeli?
Další rituál, který se se mnou táhne je nekonečný hledání místa. Toho místa. Svatej grál utkvělý představy o dokonalým brunchi, obědě, večeři nebo drinku. Stává se nám to s mým bff až podezřele často. Vlastně pokaždý. Už je to rituál. Neplánuju, prostě dostanu chuť teď a tady jít na oběd (večeři, lívance), ale úplně pokaždý se stane něco, co promění vysněnou představu o dokonalým jídle ve skoro biblickou pouť. Je to vlastně dokonalý velikonoční příběh o Zaslíbený zemi. Já a můj nejlepší kamarád jsme v tomhle příběhu jako dva Mojžíšové z prvního světa, kteří místo vysněného hodování putují mezi Vinohradama a vrchníma Vršovicema a snaží se najít "to" místo. Zaslíbenou zemi lívanců, dobrýho jídla a dvou hodin naprostého zenu.
Je to v nás? Je to v mojí uktkvělý představě o spontánní dokonalosti? Je to lívancový sobectví? Moje absolutní odmítání tyhle malý radosti plánovat s tím "že to prostě přijde" a bude to absolutně dokonalý jako v mých představách?
A tak sedíme, po hodině putování po Vinohradech, v jiné kavárně, bez lívanců a gauče, s kafem a divnou náladou a mně najednou jen tak, začnou téct slzy.

Vím moc dobře, co bych měla dělat. Měla bych vzít svůj lívancovej život do vlastních rukou a udělat si je sama. Jenže...to nejsem já. To není moje zaslíbená země. Některý věci prostě musí přijít samy. A tak vím, že se i další víkend vydáme na nekonečnou pouť za vysněným zaslíbeným lívancem. Každý další víkend povstanu z popela jako Fénix, naděje, která minulý víkend zemřela se zase narodí a já budu hledat dál. A věřím tomu, že jako Mojžíš a jeho parta izraelitů do tý země zaslíbený jednou doputujem. Jen si přeju, aby to netrvalo těch 40 let.

Hezký Velikonoce.