středa 12. července 2017

DOVOLENÁ NA RŮŽÁKU (#KVIFF)

Na západ od východu (od autobusový zastávky ÚAN Florenc) leží Karlovy Vary. Je to dobrých deset let co jsem tam nebyla, a poprvé, kdy jsem si dala celej filmovej festival se vším všudy.
Ty roky před tím jsem se tam stavila 2x - dala náhodně dva filmy, ne moc dobrý drinky, hodně teplých oplatek, první koncert Midi Lidí v životě a náhodný setkání na jednu noc s někým, kdo bydlel v hotýlku na hlavní ulici a byl tzv. "od filmu". 
Takže ne, nevím, co znamená, když je někdo "typickej" návštěvník KVIFFu, tím pádem nevím, jestli se do týhle kategorie po deseti dnech a 27 filmech můžu řadit. Asi ne. Každopádně- myslím, že místo ústavního zákona o držení zbraní, bych chtěla po týdnu ve Varech ústavně zakázak fedory jakožto reklamní předmět, jakožto i jejich nošení a jakokoukoli další distribuci. Záplava lidí ve fedorách mně totiž zneklidňovala svojí masovostí snad ještě víc, než tříhodinovej portugalskej film o továrnických odborářích za asistence levicových filosofů.

Každopádně - přežila jsem hektolitry prosecca a Becherovky, film Čiara i jeho delegaci, která se nejspíš před premiérou šla vykoupat v Opiu od YSL (od téhle premiéry necítím nic, díky), přežila jsem polosyrovou palačinku ve 3 ráno a snídání kroket, takže považuju za vhodné vám dát pár festivalových tipů. Samozřejmě, čistě subjektivních.

Sídlištní výčep a já po 10 dnech festivalu. Obojí level středně umolousaný spoko.

NA RŮŽÁKU

Za hlavním kruháčem, přes kterej přijedete do Varů a kterej budete potkávat každý den na svojí pouti k/od hotelu Thermál vede most, nad ním je lesopark, nad kterým se v hromadě stavebních prací snaží napůl schovat a napůl zlověstně trčet nový vlakový nádraží. Podivná skloplechová stavba zářila do noci pokaždý, když jsem se vracela domů a ráno mě zase vítala.
Jedno dopoledne jsem cestou do centra potkala před vlakáčem partu blondýn v šortkách a krásně konturovanými obličejíky, jak si fotí selfíčka s velkou cedulí stavební firmy Strabag. Ošklivý nový nádraží je pomyslnou vstupní bránou na sídliště Růžák. Klasický paneláky se sektorovým nábytkem a křehkým bytovým jádrem, hospoda, ukazatel směru "krematorium" a večerka. To bylo deset dní moje varský sousedství. V hospodě točili Gambáč 12 (letos v létě jsm se poprvý setkala s dvanácti stupňovým Gambrinusem) a nefiltrovanou desítku (22 Kč). Milej vietnamec, kterej stál za výčepem mi klidně ochotně natočil pivo do skla s sebou. Musím říct, že půllitr jsem poctivě vrátila. Fakt.


čtvrtek 29. června 2017

DOVOLENÁ: NA VÝCHOD OD VÝCHODU

Člověk má furt pocit, jak je jediněčnej. Že se nikdy nestane součástí nějaký tabulky nebo koláčovýho grafu, že to dělá všechno úplně jinak. Bohužel, od dob volejte řediteli a Železnýho populárních koláčů, jsme součástí nějakých nesmyslných tabulek - sledovanosti, poslechovosti, volebních preferencí, zákaznickýho chování.
Panebože. To zoufalství, když hledáte smysl života a zjistíte, že jste jen bod v nějaký datový analýze? To jste nevěděli? Google je totiž Bůh.



Mně tabulky vždycky sraly. Kdysi na gymplu na hodinách informatiky jsem se sice naučila v Excelu vytvořit funkční vzorec (na vysoký jsem složila i zkoušku z mikro a makro ekonomie s podvojným účetnictvím v italštině - jak? To dodnes sama nechápu, ale když jste v Římě, tak to asi funguje jako zesilovač modliteb nebo co), ale to je všechno pryč.

Vlastně - s těma tabulkama a mýma znalostma praktický informatiky je to fakt zajímavý, vzhledem k tomu, že nám náš mladej profesor spíš většinu času pouštěl první youtube legrační videa ever - takže z informatiky jsem si do života než vzorce a kódování odnesla kulturní základy v podobě Keybord Cat, chlápka, co umí hrát na klavír penisem a hodiny finskýho diska ze sedumdesátek.

pátek 23. června 2017

#ŽIVOTJERAUT

Vydaly jsme knihu. Jmenuje se ŽIVOT JE RAUT a slovy Dity P. - je nejúžasnější ne světě a rozplývá se na očích. Není to kuchařka, není to dívčí román, je to hodně #vývařovna. Co byste taky čekali? Teda...dost lidí do poslední chvíle čekali receptář. Fakt. Žádný recepty tam nejsou. I když to receptář vlastně je, ale asi ne úplně "príma" nápadů. Spíš receptář na to, jak přežít. Furt zklamaní, že žádný vaření, omg? Ok, dám vám se RECEPT na náš ultimátní rautovej stůl:

ŠUNKA
SALÁM 
(když ti klient proplatí fakturu, tak si zajdi do Lidlu, mají tam lahodný sušený salámy a šunky, který tě nezruinujou, zrovna tady platí, že čím víc, tím víc/líp. Bez pečiva, prosím. Když peníze dojdou a nový prostě nejsou, protože sociálka se rozhodla, že posvětí exekuční a dluhopisové statistiky ČR a pošle vám exekuci, tak gothaj nebo junior jsou jasná volba. Nepotěší, neurazí, pečivo je v tomhle případě víc než vhodné, i gumovej rohlík bodne).
OVOCE
HŘBITOVNÍ SVÍČKA
(nikdy nevíš, kdy vypadne na Vinohradech elektřina nebo přijde zombie apokalypsa, mimochodem, z Vývařovny na ní je nejlíp připravená Daniela, Jana to nejspíš zaspí a Hannah protančí na technu).
TERMOFÓLIE
(efektní sci-fi ubrus, praktická při nejrůznějších životních katastrofách)
KOKTEJLOVÉ TŘEŠNIČKY
TŘI HOLKY
(Není v životě nic jistějšího/nejistějšího než kombinace 3 holky - 6 let - alkohol - jídlo - kluci)
SKVĚLÁ ART DIRECTORKA A FOTOGRAF
(Trochu retro inspirace, trochu jako stůl u nás doma, trochu jako esence všech rautových archetypů. Tohle všechno domyslí, sestaví a vyfotí dva nejlepší - v našem případě Lucie Šatková a Jaroslav Moravec).

Dobrou chuť! A nebo víte co? Přečtěte si tu knížku, jo?


sobota 27. května 2017

O ČEM SLUŠNÝ DĚVČE NEMLUVÍ

Jsou věci, o kterých se moc nemluví, nepíše a vůbec se tak nějak ještě dělá, že se to nesluší a už vůbec nepatří. Jo. Už dlouho přemýšlím o tom, že na každej opravdovej foodblog (a ještě víc na foodblog, který asi ani není foodblogem) patří článek o nejdůležitější věci hned po smažáku:



Kakání. (Od začátku vnímání mluvený řeči dodnes - furt ok)

Sraní. (ve třiceti se cítím dostatečně ok to říkat nahlas a nezčervenat)

Chození na velkou. (můj nejoblíbenější eufemismus, na českoitalským gymplu jsme si vymysleli bliblabli doslovný ekvivalent "jdu ala grande", dodnes mě to rozesměje jen při tý vzpomínce)



Člověk požívá potravu, co tělo nevyužije (nebo si nenechá ve formě podkožního tuku, achjo), to vyloučí. Je to přirozený a je to tak správný. To, co za sebou necháváte v porcelánových mísách, je zpráva, kterou s váma vaše tělo komunikuje:

"O dvě Becherovky včera míň a mohlo ti být líp."
"Pho a lívance byly dobrá volba."
"Mekáč ve tři ráno? Levný víno? A pak sis myslela, že to napravíš freshem a veganskou snídaní, víš, co? LOL."

pondělí 22. května 2017

GASTRO TUNES

Mastný písničky, smažený videoklipy. Někdo se připodobňuje k bufetu, někdo vaří vesmírný párky, kečup teče proudem. A hraje k tomu hudba.

Beyoncé má sice možná hot sauce in her bag (swag), ale Mr. Oizo se pálivejch omáček teda taky nebojí. Totální bizár klip na track, který se jmenuje "šunka", rozhodně tabascem a umělou krví nešetří. A nešetří ani diváka. Chudák Flat Eric, ale co jinýho čekat od francouze, který natočil celovečerní film o pneumatice v poušti? A ano, viděla jsem to, a ano, je to opravdový bizár. A ano, Quentina Dupieux bych chtěla poznat. Můj Flat beat hrdina.



Jestli je život raut, tak podle Katy je raut taky sex a tím pádem se rovnice uzavírá: život je sex. Podle jednoduchý rovnice textařů Katy Perry #asio. A víte co? Mně to nevadí! Naopak, takovýhle text popový písničce bych chtěla napsat taky. No a co. Vývar z Kejty ála carte. Možná, že na poprvé vás to nechytne, doporučuju si přidat.
Hope you got some room / for the worlds best cherry pie.


středa 17. května 2017

SKORO MANŽELSTVÍ

Letos slavíme s Letnou kulaté výročí. Bydlím zde až na malé pauzy už deset let. A jelikož se za ezo návaly po třicítce už stydět nemusím, dost se mnou cloumá dojetí. Při každodenní ranní procházce přes Letenské sady do práce jsem se dokonce zarazila přívalem sentimentu natolik, že jsem si pohledem na Prahu pobrečela. Je to tak, Prahu miluju. A Praha je pro mě prostě Letná.

Někdy mě napadá, že těch deset let, co tady bydlím v tom samém bytě, možná bude nejdelší vztah, kterého se kdy v životě dočkám. Asi to bude znít přehnaně fatálně, ale někdy mi přijde, že je mému bytu souzeno poslouchat moje pofňukávání, loupání v zádech a vzteklé přivolávání kocoura, jemuž je pochopitelně nejlépe, když mu dám svatý pokoj. Pamatuji si den, kdy jsem si byt šla prohlédnout úplně poprvé. Bydlela jsem před tím v podkroví jednoho smíchovského šmajchl pokojíku a středobodem mých nadějí byla touha bydlet na Letné. Zdálo se, že mě tato adresa katapultuje do zářných zítřků. Nepodařilo se. Myslím, že i se Smíchovem na krku bych byla, kde jsem ted, jen bych asi míň brečela dojetím nad krásou rozkvetlých kaštanů. Nebo ne? Nebo rozjedu naplno ezo a přistoupím na to, že jsem přesně tam, kde být mám, že je tohle můj domov a nikde jinde být nemůže a že i přesto, že jsem v tomhle bytě zažila hodně špatného, dokážu v něm dodnes spát krásných osm hodin v kuse a nedávno jsem utírala za kredencem a byla tam jen jedna suchá pecka od meruňky. Žádná plíseň, žádná hniloba, žádný strašák, ze kterého bych omdlela. Moje space čakry jsou očividně vymeteny.