středa 13. září 2017

GASTRO BUBLINA

Chodila jsem kdysi dávno s klukem, co o sobě rád prohlašoval, že žije v bublině. Mlčel, když jsme s přáteli a rodinou řešili politiku a společenská témata...do své bubliny nepustil nic kromě pár svých koníčků. Netrápilo ho, že si pletl Stalina s Hitlerem a když jsem měla letět do Bejrútu, zaměňoval to s Kuvajtem. Trefil se do regionu a to mu stačilo. Já jsem to v rámci studentský horlivosti brala úporně, chtěla jsem tehdy nasávat nejen alkohol, ale hlavně co nejvíc informací a jediný bubliny, kterýma jsem se oháněla, byly ty akciový.

Dost silná polarizace nejen český společnosti v posledních letech mě ale utvrdila v tom, že jsem taky dorostla do limitů svojí vlastní bubliny, kterou pojďme nazvat gastro bublinou s přesahem do lehké sociální fóbie. Ne, že by společnost okolo nás rozděloval názor na smažák a používání solamylu k zahušťování guláše (fuj, hnus!), ale přeci jen, není v závěru důležité provětrat někdy i svojí gastronomickou bublinu? LOL, to zní lehce perverzně, lidi prosím nevětrejte bubliny doslovně, ok?


neděle 3. září 2017

U ROZVAŘILŮ S MIMI POND

Znáte Mimi Pond? Pokud čtete Vývařovnu a rádi chodíte do bufetů, bister a jídelen, tak byste měli. Autorka stripů a komixů, která mimojiný napsala první díl Simpsonů. A pak jí k tomu nepřizvali. Proč se dozvěděla až nedávno a můžete si to celý přečíst v rozhovoru na Jezebel (fakt si to dejte, je to vážně zajímavej a hezkej rozhovor).

Menu - karbanátek s kaší, řepa, voda a vývar s nudlema.


"Over Easy" napsala a nakreslila na motivy několika let, který těsně po ukončení studia na umělecký škole trávila jako servírka v americkým zaplivaným dineru v Oaklandu. Je tam všechno: životní gastro-metafory, servírky hledající svůj kousek štěstí se zákazníkama i kolegama, první vztah, konec hippie éry a začátek punku, cítíte smrad laciných cigaret a volských vok, životní ambice utopený v přepuštěným másle nebo spálený v trávě, ale bez patosu, protože to je prostě život a tak to chodí. Bistro je vlastní mikrokosmos, má svoje vlastní pravidla, hierarchii a rodinný vztahy. Kdo někdy pracoval v pohostinství, tak ví. A Mimi Pond je obyčejně chytrá pozorovatelka s citem pro banální drobnosti, který přesně vystihují ducha doby, místa a života.


neděle 27. srpna 2017

JSI MŮJ MEKÁČ

Existujou věci, který chcete, aby se nikdy nezměnily. Konstanty, který musí zůstat tak, jak jsou, aby byla zachovaná rovnováha vesmíru. Nebo minimálně vaše vnitřní rovnováha. Čím jsem starší, tím hůř snáším změny. Oplakala jsem zavření cukrárny na Újezdě a smutno mi bylo ze zavření mlíčňáku na Dejvický. Zavření bistra Flip na Masaryčce a fakt, že do pár let se celá tahle oblast nejspíš změní v anonymitou zastřený místo podobný jakýmukoli jinýmu podobnýmu městskýmu uzlu, mně vlastně docela děsí.
Dítě devadesátek, co se v každý vesnický hospodě dokáže radovat z prostýho faktu, že tam prodávají žužu myši, ve mně prostě pořád žije a nevypadá to, že by se chtělo jen tak vzdát.
A stejně jako zvířata hledají místa, kde se cítí dobře a necítí se ohrožený, já si hledám tyhle schovky ve městě, který se mění a roste čím dál rychleji.


A pak je tu Mekáč.

Pro děti devdesátek mýtický místo, kde dodnes končí nejeden večírek papundeklovým čízem a nejedna kocovina postmixovou kolou a vyšisovanýma hranolkama.
Kdo jako dítě netoužil po oslavě v Mekáči? Kdo nechtěl sedět v "salonku" vedle dětskýho koutku s papírovou zlatou korunkou na hlavě a připadat si jako královna svýho dětskýho gangu? A ten svátek, když vás rodiče konečně, jednou za uherák, do Mekýse vzali?
V pubertě byl Mekáč můj záchytný bod na nádraží Holešovice. Středobod holešovický pustiny, ze který se rozjížděly autobusy do nekonečných periferií pražských sídlišť. Bohnice. Čimice. Ládví. Prosek. Na trase Barrandov - Bohnice byl Mekáč zářící oáza mezi paneláky a tunely metra.
Mekáč u nás získal auru lepšího místa, zhmotnělá představa západního blahobytu vtisknutýho do pochybný placky v gumově nasládlý housce.

neděle 23. července 2017

PORTO - MĚSTO, KDE STAČÍ DOBRÝ ALKOHOL

Zdá se, že Bibionem roku 2017 se letos pyšní Porto. Levné letenky a server Cestujemelevne.cz zařídily, že se české instagramové účty zaplnily fotkami modrých, bezpochyby ručně malovaných, kachlí. Možná jste taky záviděli kámošům jejich vysmáté a romantické fotky z Portugalska...Já ne, já si romantickou vykachličkovanou dovču v Portu užila na vlastní kůži a byl to jeden z nejhezčích výletů ever. Porto je všechno, co jsem si mohla přát - je akorát šmuci, autenticky oprýskaný, ale přitom má skvělou infrastrukturu, lidi jsou milý a ochotný, ceny víc než příznivý. Když mi ale kamarád Radek psal, že Portugalsko je země hnusného jídla a levného piva, ještě jsem nevěděla, že mu dám za pravdu. To, co mi Portugalsko nedalo na talíři, mi ale nalilo do sklenice, což je v závěru to nejdůležitější. 

Ekonomická krize a velká nezaměstnanost se zemí asi docela zatočily, takže jsme vedle nápisů "TOURISTS GO HOME" zažili i největší profi servis v restauracích, co pamatuji. Dobře to ilustruje rozhovor s majitelem rybí restaurace. No rozhovor... My mluvili anglicky, on portugalsky, dobrých pět minut to tak bylo. Nakonec jsme vytáhli červený šátek a zjistili, že red je tinto a červený víno bylo na stole. Následoval krab a sardinky, na ty jsme už taky jen ukazovali. Ani jednou nebyl agresivní, podrážděný, byl celou dobu neservilně profesionální a za nejlepšího kraba v mým životě, co vážil 1,5 kilo, láhev vína, talíř grilovaných sardinek, salát, dvakrát chleba si naúčtoval 50E. Spoko.

Na krabovi se nedá nic zkazit, ten se živý hodí do hrnce s vařící vodou, pak se mu otevře tělo, kde se vnitřnosti s jikrama zamíchají, zakapou citronem a voila - máte jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Nervozita, že nebudeme vědět, jak používat kladívko a háček v rodinném podniku plném Portugalců, co si nás zvědavě měřili, rychle vyprchala s prvním soustem krabího masa. Bylo tak nasládle dobrý, že bych ten krunýř loupala i nehtama, abych z toho dostala všechno.


Tím ale dobrému jídlu na týden odzvonilo.

středa 12. července 2017

DOVOLENÁ NA RŮŽÁKU (#KVIFF)

Na západ od východu (od autobusový zastávky ÚAN Florenc) leží Karlovy Vary. Je to dobrých deset let co jsem tam nebyla, a poprvé, kdy jsem si dala celej filmovej festival se vším všudy.
Ty roky před tím jsem se tam stavila 2x - dala náhodně dva filmy, ne moc dobrý drinky, hodně teplých oplatek, první koncert Midi Lidí v životě a náhodný setkání na jednu noc s někým, kdo bydlel v hotýlku na hlavní ulici a byl tzv. "od filmu". 
Takže ne, nevím, co znamená, když je někdo "typickej" návštěvník KVIFFu, tím pádem nevím, jestli se do týhle kategorie po deseti dnech a 27 filmech můžu řadit. Asi ne. Každopádně- myslím, že místo ústavního zákona o držení zbraní, bych chtěla po týdnu ve Varech ústavně zakázak fedory jakožto reklamní předmět, jakožto i jejich nošení a jakokoukoli další distribuci. Záplava lidí ve fedorách mně totiž zneklidňovala svojí masovostí snad ještě víc, než tříhodinovej portugalskej film o továrnických odborářích za asistence levicových filosofů.

Každopádně - přežila jsem hektolitry prosecca a Becherovky, film Čiara i jeho delegaci, která se nejspíš před premiérou šla vykoupat v Opiu od YSL (od téhle premiéry necítím nic, díky), přežila jsem polosyrovou palačinku ve 3 ráno a snídání kroket, takže považuju za vhodné vám dát pár festivalových tipů. Samozřejmě, čistě subjektivních.

Sídlištní výčep a já po 10 dnech festivalu. Obojí level středně umolousaný spoko.

NA RŮŽÁKU

Za hlavním kruháčem, přes kterej přijedete do Varů a kterej budete potkávat každý den na svojí pouti k/od hotelu Thermál vede most, nad ním je lesopark, nad kterým se v hromadě stavebních prací snaží napůl schovat a napůl zlověstně trčet nový vlakový nádraží. Podivná skloplechová stavba zářila do noci pokaždý, když jsem se vracela domů a ráno mě zase vítala.
Jedno dopoledne jsem cestou do centra potkala před vlakáčem partu blondýn v šortkách a krásně konturovanými obličejíky, jak si fotí selfíčka s velkou cedulí stavební firmy Strabag. Ošklivý nový nádraží je pomyslnou vstupní bránou na sídliště Růžák. Klasický paneláky se sektorovým nábytkem a křehkým bytovým jádrem, hospoda, ukazatel směru "krematorium" a večerka. To bylo deset dní moje varský sousedství. V hospodě točili Gambáč 12 (letos v létě jsm se poprvý setkala s dvanácti stupňovým Gambrinusem) a nefiltrovanou desítku (22 Kč). Milej vietnamec, kterej stál za výčepem mi klidně ochotně natočil pivo do skla s sebou. Musím říct, že půllitr jsem poctivě vrátila. Fakt.


čtvrtek 29. června 2017

DOVOLENÁ: NA VÝCHOD OD VÝCHODU

Člověk má furt pocit, jak je jediněčnej. Že se nikdy nestane součástí nějaký tabulky nebo koláčovýho grafu, že to dělá všechno úplně jinak. Bohužel, od dob volejte řediteli a Železnýho populárních koláčů, jsme součástí nějakých nesmyslných tabulek - sledovanosti, poslechovosti, volebních preferencí, zákaznickýho chování.
Panebože. To zoufalství, když hledáte smysl života a zjistíte, že jste jen bod v nějaký datový analýze? To jste nevěděli? Google je totiž Bůh.



Mně tabulky vždycky sraly. Kdysi na gymplu na hodinách informatiky jsem se sice naučila v Excelu vytvořit funkční vzorec (na vysoký jsem složila i zkoušku z mikro a makro ekonomie s podvojným účetnictvím v italštině - jak? To dodnes sama nechápu, ale když jste v Římě, tak to asi funguje jako zesilovač modliteb nebo co), ale to je všechno pryč.

Vlastně - s těma tabulkama a mýma znalostma praktický informatiky je to fakt zajímavý, vzhledem k tomu, že nám náš mladej profesor spíš většinu času pouštěl první youtube legrační videa ever - takže z informatiky jsem si do života než vzorce a kódování odnesla kulturní základy v podobě Keybord Cat, chlápka, co umí hrát na klavír penisem a hodiny finskýho diska ze sedumdesátek.

pátek 23. června 2017

#ŽIVOTJERAUT

Vydaly jsme knihu. Jmenuje se ŽIVOT JE RAUT a slovy Dity P. - je nejúžasnější ne světě a rozplývá se na očích. Není to kuchařka, není to dívčí román, je to hodně #vývařovna. Co byste taky čekali? Teda...dost lidí do poslední chvíle čekali receptář. Fakt. Žádný recepty tam nejsou. I když to receptář vlastně je, ale asi ne úplně "príma" nápadů. Spíš receptář na to, jak přežít. Furt zklamaní, že žádný vaření, omg? Ok, dám vám se RECEPT na náš ultimátní rautovej stůl:

ŠUNKA
SALÁM 
(když ti klient proplatí fakturu, tak si zajdi do Lidlu, mají tam lahodný sušený salámy a šunky, který tě nezruinujou, zrovna tady platí, že čím víc, tím víc/líp. Bez pečiva, prosím. Když peníze dojdou a nový prostě nejsou, protože sociálka se rozhodla, že posvětí exekuční a dluhopisové statistiky ČR a pošle vám exekuci, tak gothaj nebo junior jsou jasná volba. Nepotěší, neurazí, pečivo je v tomhle případě víc než vhodné, i gumovej rohlík bodne).
OVOCE
HŘBITOVNÍ SVÍČKA
(nikdy nevíš, kdy vypadne na Vinohradech elektřina nebo přijde zombie apokalypsa, mimochodem, z Vývařovny na ní je nejlíp připravená Daniela, Jana to nejspíš zaspí a Hannah protančí na technu).
TERMOFÓLIE
(efektní sci-fi ubrus, praktická při nejrůznějších životních katastrofách)
KOKTEJLOVÉ TŘEŠNIČKY
TŘI HOLKY
(Není v životě nic jistějšího/nejistějšího než kombinace 3 holky - 6 let - alkohol - jídlo - kluci)
SKVĚLÁ ART DIRECTORKA A FOTOGRAF
(Trochu retro inspirace, trochu jako stůl u nás doma, trochu jako esence všech rautových archetypů. Tohle všechno domyslí, sestaví a vyfotí dva nejlepší - v našem případě Lucie Šatková a Jaroslav Moravec).

Dobrou chuť! A nebo víte co? Přečtěte si tu knížku, jo?