středa 18. října 2017

GASTRIFIKACE A ZOBCOVÁ FLÉTNA U HADA

Jakou má příchuť gentrifikace? Tedy její gastronomická podoba? A prochází gentrifikace žaludkem? Určitě prochází. A hlavně prochází gastroprovozovnami. A mění je. A některý dokonce nechává v tichým (i hlasitým) zapomnění zmizet. Mlíčňák na Kulaťáku. Bistro Flip. Všechno ulepený se musí vyčistit, všechno s lehkým nánosem prachu oprášit. A přesto kouzlo některých míst je právě v tom lehkým nánosu mastnoty a prachu. Není čas ztrácet čas. Mezi prací a životem od výplaty k výplatě se musí žít. A je dost jedno, jestli u toho budete sedět na designový sesličce nebo starý sektorový židli z Aska.

Kaťák deluxe a sladkokyselá verze "cool" okurkový limonády - okurkovej salát za 12 Kč z Lidovky na Těšnově. 

Nikdy jsem moc nepochopila proč musíme za každou cenu být světoví. Proč propadáme donutům, když máme koblihy? Je ta podivně umělohmotná poleva fotogeničtější než třpytivě lesklá marmeláda, která vyteče z čerstvý koblihy, když se zakousnete těsně vedle "dírky" (koblihy jsou stejně překrásně perverzní). Pakliže se gastro-gentrifikace smrskla do instargramovýho sex appealu jídel a gastrozařížení, proč neukážeme, jak "sexy" je trnková marmoška, nebo že dobrej "kaťák" je vlastně docela dobrý lečo s masíčkem z biofarmy (volba termínu není čistě náhodná).

Tenhle díl SaC je další důvod, proč nejíst donuty.

Ok, budete namítat, že tohle se přece děje. Ambi začalo svojí kariéru na (a podotýkám vůbec ne špatným) konceptu redesignu klasický český soc-hospody. Jenže když se z hezkýho nápadu po čase stane stále se zdražující byznys plán, přestává mi to vonět. Iracionálně mně znervozňuje, když forma nahradí obsah, který se vyprazdňuje, stejně jako se z kdysi nejsympatičtější obsluhy (U Bílý Kuželky) stanou podmračený pinglové, kteří mi připomínají podniky z Kamaráda do deště (Stormovka). A nezachrání to ani zdánlivě nejlepší smažák ve městě. Možná jsem ze starý školy, ale žiju ve světě, kde smažák za dvě stovky (s přílohou a tatarkou) prostě není ok. #sorrynotsorry

úterý 3. října 2017

JEŠTĚRKY

foto: Ondřej Konrád

Jana:

Vyjely jsme si na víkend do Liberce. Nebo spíš - byly jsme pozvány. A to je dost důležitý. Fakt, že můžete s holkama nasednout do auta a jet společně do Sudet je bezva. Připadáte si jako Destiny's Child. V Liberci pak teda spíš jako jejich česká odpověď - Black Milk.
Kolo jsme píchly až při slavnostním vjezdu do tohohle krásnýho města. Díky Ředitelství silnic a dálnic jsme vjely na kousek nešikovně daných zátaras v zatáčce obchvatu za kterým už se skrývá chrám devadesátkový zábavy aquapark Babylon. A bylo.
Nahodily jsme signalizační trojúhelník a pět minut se snažily samy sebe přesvědčit, že tu gumu přece zvládneme vyměnit samy. Představa luxusního hotelu Imperial se vzdalovala. A veškerá emancipace 3 holek na cestách taky. Nakonec jsme usoudily, že kdo čím zachází, tím taky schází a poprosily dělníky z rozvrtaný silnice, jestli by nám gumu nevyměnili. Smáli se a s poznámkou o holkách za volantem nám jeden z nich gumu vyměnil. My jsme seděli na patníku a dělaly, že se teorie možná jednou promění v praxi a při příštím píchnutí už to zvládnem samy. No nevim. Já dokážu i za střízliva zakopnout o vlastní nohu a blbě sestavit i tu nejzákladnější polici z Ikey. Na druhou stranu za sebou mám kurz přežití v přírodě a vím, že díky youtube tutoriálům umím otevřít konzervu sebedivnějším otvírákem. Pánovi jsme poděkovaly a Daniela mu svůdně do náprsenky jako projev díků strčila i přes jeho námitky 2 stravenky, aby si na nás při obědě vzpomněl. Myslím, že tohle by se v romantický komedii dost vyjímalo.

středa 13. září 2017

GASTRO BUBLINA

Chodila jsem kdysi dávno s klukem, co o sobě rád prohlašoval, že žije v bublině. Mlčel, když jsme s přáteli a rodinou řešili politiku a společenská témata...do své bubliny nepustil nic kromě pár svých koníčků. Netrápilo ho, že si pletl Stalina s Hitlerem a když jsem měla letět do Bejrútu, zaměňoval to s Kuvajtem. Trefil se do regionu a to mu stačilo. Já jsem to v rámci studentský horlivosti brala úporně, chtěla jsem tehdy nasávat nejen alkohol, ale hlavně co nejvíc informací a jediný bubliny, kterýma jsem se oháněla, byly ty akciový.

Dost silná polarizace nejen český společnosti v posledních letech mě ale utvrdila v tom, že jsem taky dorostla do limitů svojí vlastní bubliny, kterou pojďme nazvat gastro bublinou s přesahem do lehké sociální fóbie. Ne, že by společnost okolo nás rozděloval názor na smažák a používání solamylu k zahušťování guláše (fuj, hnus!), ale přeci jen, není v závěru důležité provětrat někdy i svojí gastronomickou bublinu? LOL, to zní lehce perverzně, lidi prosím nevětrejte bubliny doslovně, ok?


neděle 3. září 2017

U ROZVAŘILŮ S MIMI POND

Znáte Mimi Pond? Pokud čtete Vývařovnu a rádi chodíte do bufetů, bister a jídelen, tak byste měli. Autorka stripů a komixů, která mimojiný napsala první díl Simpsonů. A pak jí k tomu nepřizvali. Proč se dozvěděla až nedávno a můžete si to celý přečíst v rozhovoru na Jezebel (fakt si to dejte, je to vážně zajímavej a hezkej rozhovor).

Menu - karbanátek s kaší, řepa, voda a vývar s nudlema.


"Over Easy" napsala a nakreslila na motivy několika let, který těsně po ukončení studia na umělecký škole trávila jako servírka v americkým zaplivaným dineru v Oaklandu. Je tam všechno: životní gastro-metafory, servírky hledající svůj kousek štěstí se zákazníkama i kolegama, první vztah, konec hippie éry a začátek punku, cítíte smrad laciných cigaret a volských vok, životní ambice utopený v přepuštěným másle nebo spálený v trávě, ale bez patosu, protože to je prostě život a tak to chodí. Bistro je vlastní mikrokosmos, má svoje vlastní pravidla, hierarchii a rodinný vztahy. Kdo někdy pracoval v pohostinství, tak ví. A Mimi Pond je obyčejně chytrá pozorovatelka s citem pro banální drobnosti, který přesně vystihují ducha doby, místa a života.


neděle 27. srpna 2017

JSI MŮJ MEKÁČ

Existujou věci, který chcete, aby se nikdy nezměnily. Konstanty, který musí zůstat tak, jak jsou, aby byla zachovaná rovnováha vesmíru. Nebo minimálně vaše vnitřní rovnováha. Čím jsem starší, tím hůř snáším změny. Oplakala jsem zavření cukrárny na Újezdě a smutno mi bylo ze zavření mlíčňáku na Dejvický. Zavření bistra Flip na Masaryčce a fakt, že do pár let se celá tahle oblast nejspíš změní v anonymitou zastřený místo podobný jakýmukoli jinýmu podobnýmu městskýmu uzlu, mně vlastně docela děsí.
Dítě devadesátek, co se v každý vesnický hospodě dokáže radovat z prostýho faktu, že tam prodávají žužu myši, ve mně prostě pořád žije a nevypadá to, že by se chtělo jen tak vzdát.
A stejně jako zvířata hledají místa, kde se cítí dobře a necítí se ohrožený, já si hledám tyhle schovky ve městě, který se mění a roste čím dál rychleji.


A pak je tu Mekáč.

Pro děti devdesátek mýtický místo, kde dodnes končí nejeden večírek papundeklovým čízem a nejedna kocovina postmixovou kolou a vyšisovanýma hranolkama.
Kdo jako dítě netoužil po oslavě v Mekáči? Kdo nechtěl sedět v "salonku" vedle dětskýho koutku s papírovou zlatou korunkou na hlavě a připadat si jako královna svýho dětskýho gangu? A ten svátek, když vás rodiče konečně, jednou za uherák, do Mekýse vzali?
V pubertě byl Mekáč můj záchytný bod na nádraží Holešovice. Středobod holešovický pustiny, ze který se rozjížděly autobusy do nekonečných periferií pražských sídlišť. Bohnice. Čimice. Ládví. Prosek. Na trase Barrandov - Bohnice byl Mekáč zářící oáza mezi paneláky a tunely metra.
Mekáč u nás získal auru lepšího místa, zhmotnělá představa západního blahobytu vtisknutýho do pochybný placky v gumově nasládlý housce.

neděle 23. července 2017

PORTO - MĚSTO, KDE STAČÍ DOBRÝ ALKOHOL

Zdá se, že Bibionem roku 2017 se letos pyšní Porto. Levné letenky a server Cestujemelevne.cz zařídily, že se české instagramové účty zaplnily fotkami modrých, bezpochyby ručně malovaných, kachlí. Možná jste taky záviděli kámošům jejich vysmáté a romantické fotky z Portugalska...Já ne, já si romantickou vykachličkovanou dovču v Portu užila na vlastní kůži a byl to jeden z nejhezčích výletů ever. Porto je všechno, co jsem si mohla přát - je akorát šmuci, autenticky oprýskaný, ale přitom má skvělou infrastrukturu, lidi jsou milý a ochotný, ceny víc než příznivý. Když mi ale kamarád Radek psal, že Portugalsko je země hnusného jídla a levného piva, ještě jsem nevěděla, že mu dám za pravdu. To, co mi Portugalsko nedalo na talíři, mi ale nalilo do sklenice, což je v závěru to nejdůležitější. 

Ekonomická krize a velká nezaměstnanost se zemí asi docela zatočily, takže jsme vedle nápisů "TOURISTS GO HOME" zažili i největší profi servis v restauracích, co pamatuji. Dobře to ilustruje rozhovor s majitelem rybí restaurace. No rozhovor... My mluvili anglicky, on portugalsky, dobrých pět minut to tak bylo. Nakonec jsme vytáhli červený šátek a zjistili, že red je tinto a červený víno bylo na stole. Následoval krab a sardinky, na ty jsme už taky jen ukazovali. Ani jednou nebyl agresivní, podrážděný, byl celou dobu neservilně profesionální a za nejlepšího kraba v mým životě, co vážil 1,5 kilo, láhev vína, talíř grilovaných sardinek, salát, dvakrát chleba si naúčtoval 50E. Spoko.

Na krabovi se nedá nic zkazit, ten se živý hodí do hrnce s vařící vodou, pak se mu otevře tělo, kde se vnitřnosti s jikrama zamíchají, zakapou citronem a voila - máte jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Nervozita, že nebudeme vědět, jak používat kladívko a háček v rodinném podniku plném Portugalců, co si nás zvědavě měřili, rychle vyprchala s prvním soustem krabího masa. Bylo tak nasládle dobrý, že bych ten krunýř loupala i nehtama, abych z toho dostala všechno.


Tím ale dobrému jídlu na týden odzvonilo.

středa 12. července 2017

DOVOLENÁ NA RŮŽÁKU (#KVIFF)

Na západ od východu (od autobusový zastávky ÚAN Florenc) leží Karlovy Vary. Je to dobrých deset let co jsem tam nebyla, a poprvé, kdy jsem si dala celej filmovej festival se vším všudy.
Ty roky před tím jsem se tam stavila 2x - dala náhodně dva filmy, ne moc dobrý drinky, hodně teplých oplatek, první koncert Midi Lidí v životě a náhodný setkání na jednu noc s někým, kdo bydlel v hotýlku na hlavní ulici a byl tzv. "od filmu". 
Takže ne, nevím, co znamená, když je někdo "typickej" návštěvník KVIFFu, tím pádem nevím, jestli se do týhle kategorie po deseti dnech a 27 filmech můžu řadit. Asi ne. Každopádně- myslím, že místo ústavního zákona o držení zbraní, bych chtěla po týdnu ve Varech ústavně zakázak fedory jakožto reklamní předmět, jakožto i jejich nošení a jakokoukoli další distribuci. Záplava lidí ve fedorách mně totiž zneklidňovala svojí masovostí snad ještě víc, než tříhodinovej portugalskej film o továrnických odborářích za asistence levicových filosofů.

Každopádně - přežila jsem hektolitry prosecca a Becherovky, film Čiara i jeho delegaci, která se nejspíš před premiérou šla vykoupat v Opiu od YSL (od téhle premiéry necítím nic, díky), přežila jsem polosyrovou palačinku ve 3 ráno a snídání kroket, takže považuju za vhodné vám dát pár festivalových tipů. Samozřejmě, čistě subjektivních.

Sídlištní výčep a já po 10 dnech festivalu. Obojí level středně umolousaný spoko.

NA RŮŽÁKU

Za hlavním kruháčem, přes kterej přijedete do Varů a kterej budete potkávat každý den na svojí pouti k/od hotelu Thermál vede most, nad ním je lesopark, nad kterým se v hromadě stavebních prací snaží napůl schovat a napůl zlověstně trčet nový vlakový nádraží. Podivná skloplechová stavba zářila do noci pokaždý, když jsem se vracela domů a ráno mě zase vítala.
Jedno dopoledne jsem cestou do centra potkala před vlakáčem partu blondýn v šortkách a krásně konturovanými obličejíky, jak si fotí selfíčka s velkou cedulí stavební firmy Strabag. Ošklivý nový nádraží je pomyslnou vstupní bránou na sídliště Růžák. Klasický paneláky se sektorovým nábytkem a křehkým bytovým jádrem, hospoda, ukazatel směru "krematorium" a večerka. To bylo deset dní moje varský sousedství. V hospodě točili Gambáč 12 (letos v létě jsm se poprvý setkala s dvanácti stupňovým Gambrinusem) a nefiltrovanou desítku (22 Kč). Milej vietnamec, kterej stál za výčepem mi klidně ochotně natočil pivo do skla s sebou. Musím říct, že půllitr jsem poctivě vrátila. Fakt.