neděle 21. února 2021

PASTA, VÝVAR A PLÁNOVÁNÍ

Ultimátní sociální síť pro všechny s dostatkem kolagenu – Tiktok (čti s ť) objevil těstoviny s rajčatama a sýrem. BOOM. A kolik bylo tobě, když jsi přišel na to, že nejlepší comfort food je ta nejobyčejnější pasta? Co přijde příště, začnou děcka pít vodu z kohoutku? Tímto se stávám oficiálně BÁBA.

Ne díky křížovkám a kočkám, ne díky mizející kyselině hyaluronový z okolí očních víček. Díky Tiktoku a jeho trendu udělat z normálních věcí NAPROSTO PŘEVRATNÝ FENOMENY. Možná, že za pár desítek let, až se z vody, podobně jako z chleba nebo z těstovin stane novej luxus, za kterej budeme muset platit nesmyslný částky, to už nikomu nebude připadat divný. Já kroutím hlavou, ale zároveň jsem si už koupila půl kila cherry rajčat a českou fetu aka balkán (protože ve večerce fetu nevedou) a je mi jasný, že tohle veledílo taky zkusím. KLIDNĚ MĚ MŮŽETE SOUDIT.


@grilledcheesesocial

Baked feta pasta viral recipe! Inspired by #uunifeta via @liemessa & @tiiupiret #learnontiktok #foodtiktok #foodie

♬ She Share Story (for Vlog) - 山口夕依

Lockdown je svině a těstoviny jsou pro mě, na rozdíl od veřejnýho otužování a pečení chleba, jako stvořený. Poslední rok totiž prakticky nevařím nic jinýho. Možná ještě vývar, kterýho neumím zaboha udělat, podobně jako těstovin, nikdy málo. A tak mi obří hrnec, jedinej pozůstatek z našeho dobrodružství coby šéfkuchařek v Cafe Neustadt, několik dní stojí v chladný spíži a já pomalu ujídám a trpím. Demonstrativně. Protože plánovaní a několikadenní dojídání pořád stejnýho jídla je proti mojí mileniální přirozenosti. Moje dieta je impulzivní. Je to moje antiteze dětství a já si konečně užívám toho, že můžu jíst kdy chci a co chci. Jenže pak otevřu špajz a vidím tam tohle. Obří hrnec polívky, který mi připomíná, že jsem taky jenom člověk. Obří hrnec polívky navařený na několik dní dopředu je můj boj s konformitou, leností, s mojí minulostí, a ještě víc s mojí přítomností. Miluju tu mánii, která mě donutí vývar připravit, baví mě to, opájím se představou, že ho budu několik dní S CHUTÍ jíst, a že nebudu muset myslet na to, na co mám zrovna chuť a že to zrovna nemám. Nemusím nic objednávat, nemusím na nákup…jenže…většinou už druhý den mě chytá urgentní potřeba sežrat kde co, projíždět Wolt nebo snít o čerstvých croissantech, o bake rolls, o SÝROVÝCH VRTULKÁCH ZE SPENCERA, o koprovce.

A pak se podívám do špajzu a najdu HRNEC. A mě dojde, že bych chtěla být „square“, stejná, jako všichni ostatní, pečlivá, plánující, hospodyňka, vdaná, těhotná…ale nejsem ani jedno. Zatracenej hrnec s polívkou. Zatracený plánování. Mimochodem, plánování toho, co v následujících dnech budeme jíst je ještě dnes jedno z posledních plánování, který si můžeme dovolit. Možná proto se ho v těhle manických záchvatech chytám jak tonoucí stébla. Nesnáším plánování, ale ve chvíli, kdy plánování PŘESTÁVÁ EXISTOVAT, po něm toužím jako nikdy. Jenže plánování patří do světa před pandemií. A i když ho nesnáším, chybí mi. Jako připomínka na něj mi tak co dva týdny zůstáv jen ten plnej hrnec polívky. A teď navíc půl kila cherry rajčat a účet na TikToku.

čtvrtek 29. října 2020

SUŠENKY

Volal strýc, že sleduje zprávy o České republice a dělá si starosti. Na tom by v těchto dnech nebylo nic ojedinělého, kdyby strýc nebydlel na syrském venkově. Představa, že si někdo ze země zmítané deset let občanskou válkou dělá starosti o rodinu, co to tzv. dokázala a žije ve střední Evropě, je pro mě na výsost absurdní. Ve zprávách jste ale číslo jedna, dušoval se! A já jsem navíc pozitivní na koronavirus, ta nemoc, která decimuje celý svět. No ano, měl pravdu. A přeci se z perspektivy mojí narvané lednice, kašmírového svetru, co mi dnes přivezl pošták a dojezené wolt objednávky zdálo zvláštní být objektem starostí muže, který může lusknutím prstu přijít o život bez spravedlnosti a nemít zítra, co jíst. Zorientovat se v tom, co je vlastně špatně, je pro mě momentálně nemožné. Ztratila jsem se. Totálně. S děsem sleduji už týdny události v Bělorusku, v Polsku, v Náhorním Karabachu, v USA, v Nigérii… A pak se podívám na zpravodajství v Čechách a musím sledovat pána, co stojí na Staroměstském náměstí a protestuje proti vládním opatření. Pána nechci popisovat, protože bych se katapultovala do pozice elitáře a to nechci. Pán má svoje starosti, má svoje stresy, co mu nedají spát, možná mu i hrozí právní problémy z dluhů. Nemá šanci pracovat, propadá se do spirály půjčování, protože každý se chce dožít zítřka.

neděle 18. října 2020

VÝVAŘOVNA PODCAST

Už pár týdnů máme podcast. Vychází každé druhé pondělí a děláme ho ve spolupráci s Gooutem.
Najdete ho na Apple Podcasts a samozřejmě na Spotify. Nic vám nenutíme, ale když si ho poslechnete a ještě třeba pošlete link mámě nebo bývalým spolužákům ze základky, který beztak na Facebooku máte jen proto, abyste mohli kroutit hlavou nad tím, kolik dětí už stihli mít, budeme moc rády!


S každým jedním follow se nám obměkčí okoralá srdce (možná).
A sem vám hezky pěkně přehledně přikládáme seznam dílů, které už vyšly a taky link. Budete mít zase o něco hodnotnější neděli, garantováno. Pokud se vám podcast nebude líbit, pěníze nevracíme. JE TO TOTIŽ ZADARMO.  A to se už od dob telesshopingu a pyramidového systému podnikání rozhodně vyplatí. Ale my vám žádný švýcarský nerezový hrnce prodávat nechceme, chceme vás jen vzít do různých čtvrtí a míst, který máme rády nebo objevíme náhodou. 


1.díl
Dnes jsme zaskočily na oběd na Palmovku. Pomezí staré Libně a Vysočan vklížené mezi postupující gentrifikaci a artefakty posledních desetiletí neztrácí na autenticitě. Horké odpoledne tu voní jako masna s pultem a cinká jako tramvajová křižovatka. Dáte si tu s námi hotovku a kafe?

2.díl
Dnešní obědovou pauzu jsme strávily na pomezí Letné a horních Holešovic, v místě, kterému se na Letenské partě neřekne jinak, než Mokřad. Zhltly jsme hotovku v hospodě U Sv. Antoníčka a znaveně jsme se doploužily do naší srdcovky za rohem - cukrárny U Veletrhů.

3.díl
Tentokrát nás nemusely trápit briefingy a meetingy, protože jsme se sešly o víkendu. A tak nás trápily jiné palčivé problémy - třeba jak si nepokecat šaty omáčkou před módní přehlídkou a ještě se pořádně najíst. A že jsme se najedly! Objevily jsme jednu klasickou plzeňku v srdci Braníka. Přesně tam, kde se krčí starý klášter ve stínu obřího paneláku.
A nechyběla ani zmrzlina Braník jako dezert, procházka a líný povídání.

4.díl
NA KNÍŽECÍ Další líný víkend, dozvuky kocoviny a výprava do míst, se kterými nás pojí jistý sentiment. Kousek od Knížecí totiž Daniela trávila svoje první roky na vysoký a Jana tudy každý den projížděla dobrou půlku života na trase Barrandov-život. Z hospody do hip kavárny, od kroket k batch-brew. Jak se asi Knížecí změní, až poslední brownfiled zmizí? To se od nás nedozvíte. Za to dojde i šokující situaci z Kavárny, co hledá jméno a spoustu nesmyslného humoru.




úterý 22. září 2020

PODZIM. SEZÓNA SÝROVÝCH KOULÍ ZAČÍNÁ.

Chvíli jsem hledala, kam jsem schovala půl pytle XXL balení sýrových koulí. Vůbec jsem si tenhle mor, tuhle ptačí chřipku mezi snacky, nechtěla tahat domů, ale když vám je věnuje kamarád, tak nemůžete oponovat. A já do toho zase spadla. Pytel jsem našla dole ve skříni. Hned vedle postele. Jsem to ale hlavička. Už nemusím pro svoje antidéčko plný éček chodit až do kuchyně, stačí se jen zvednout z postele a mám je hned po ruce. To celkem ilustruje, že rok, kterej se oficiálně v podstatě zrušil, vstupuje do další fáze. Do fáze podzimní agónie. Jak může existovat něco, co nikdy nebylo? Nevím. Myslím, že rok 2020 žije jen díky celoplanetárnímu konsenzu, akceptovali jsme ho a žijeme ho, jinak by prostě nebyl.



Nechci vůbec psát o hlavní příčině chyby v matrixu, kterou letošek je. Ale o malých jezdcích Apokalypsy, který tenhle rok provází a díky kterým nezbývá, než si na podzim udělat pořádný XXL zásoby sýrových koulí a instantních nudlí. AKA dvou komponentů, ze kterých jsem v současnosti živá a dost mrtvá zároveň.



Jak se cítím v roce 2020.

neděle 9. srpna 2020

KDYŽ JE SVĚT ZKAŽENÝ, TAK BUDEME ZKAŽENÉ I MY!

Dvě holky chodí světem a dělají bordel. Holky nedefinuje věk, společenský postavení, nedefinuje je stav, úspěchy nebo neúspěchy a mohlo by jim být stejně dobře 16 nebo 66. Věk a okolnosti jsou úplně jedno.

"Když je svět zkažený, tak budeme zkažené i my!"

Hrát i nehrát podle společenských pravidel. Sedět každý den v práci, která vás nenaplňuje, ale živí. Nestydět se za to, brát co je, být z toho smutná, ale mít možnost smutek prožít. Protože po smutku vždycky přijde chvíle, kdy můžete aspoň na chvíli tancovat na stole a žrát rukama ruský vejce a zapíjet ho proseccem. Dělat bordel v ohrádce, kterou jsme dostaly. Udělat si z ohrádky safe-space nebo rajskou zahradu. Z bytu sbírku motýlů. Ze vztahů veselohru i melodrama. Z nejlepší kamarádky zrcadlo vlastního bytí. Sedmikrásky poprvý ukázaly, že život je raut. Na který je nikdo nepozval. I přesto přišly. Jako my všichni. A vy byste měli přijít ve čtvrtek 13. do Přítomnosti a prožít naše zpřítomnění hostiny inspirovaný estetikou Ester Krumbachový a Věry Chytilový. Kdo si připlatí, tak po dobu promítání Sedmikrásek bude mít bezedný prosecco. Sen!

Lístky na film s hostinou si můžete koupit tady a najdete tam i variace meníčka.

Co vás čeká?

Namátkou:

Chlebíčky s brsalátem
Tak tady snad ten příběh ani nemusím psát. Chlebíčky nesmí chybět na žádný český hostině, rautu nebo oslavě (života). Je to prostě naše pýcha! Malý, ale přesto tak akorát, sytý, ale přesto nemáte nikdy dost. jednoduchý a přitom tak bohatý.

Šunkové rolky s křenovým tvarohem
A všichni se budeme cítit slavnostně, jako na svatbě. Řekněte své ano lahodnému spojení dušené šunky s nadýchaným tvarohem a pikantním křenem.

Plněné vejce
Češi hrozně rádi plní věci. Vydlabat obsah a nahradit ho jiným je hravý a plný fantazie. Je to jako hrát si na boha stvořitele, vylepšovat, je v tom kutilství, je v tom touha po "něčem víc". Od Mimibazaru po prezidentskou hostinu, všude se plní.

Plněná rajčata
A hele, další plnění! Plněná rajčata, která by se měla rozpůlit zdobným krájítkem tak, aby měla po krajích ozdobné špičky jsou můj ultimátní retro zásek. Je jedno čím se naplní, vždycky to budou malý umělecký díla.

Okurkový salát
Slovanská verze okurkový limonády. Kdykoli jdu do jídelny, tak si ho dávám místo pití. Neznám nic víc osvěžujícího, s dokonalým poměrem pikantnosti, kyselosti, slanosti a sladkosti. Okurkový salát je absolutní kulinářský zen. Navíc je to tak simple věc, až by jeden plakal nad tím, jak občas věci dokážou být i v dnešním složitým světě geniálně jednoduchý.

Mini řízečky

To nejlepší na každým povedeným rautu. Ještě lepší je se po něm probudit a pár jich najít uvnitř promaštěnýho psaníčka.

Bezedné prosecco
Nemůžu si zrovna vzpomenout na to, kdy jsem si naposled nasyslila do taštičky řízečky, za to vím naprosto přesně, kdy jsem se probudila v kocovinovým oparu a v tašce našla flašku Bohemky. Jedna z nejhezčích kocovin mýho života, fakt, přála bych tohle zažít úplně každýmu. Zasloužíme si to.


Co čeká nás?


Předně nás už potkalo shánnění dekorací na blešáku. Vypotily jsme pro vás několik litrů ne-tak-docela-panenského potu na rozpáleným bleším trhu. Smlouvaly jsme, dostaly málem úpal a nohy se nám obalily prachem a štěrkem. Možná přeháním, ale ne zas tak moc. Čeká nás nákup v Makru, krájení, vaření, nervy, pohádáme se, budem věšet závěsy, přesouvat stoly a těšit se, až to všechno bude za náma a před váma bude ležet menu, za který by se Marie a Marie nestyděly. A ani my. Vadí? nevadí!


středa 4. března 2020

ČAS OD ČASU

Nevím, jestli se to sem hodí…ale tak proč ne. Mezi komentáři o tom, že si máme vytrhat obočí a jaká jsem zlá osoba se určitě hodí návnada na další přídavky. Poslední dny se motám mezi stresy, co si vezmu na sebe na MBPFW přehlídku, kam se chystám vůbec poprvé v životě podpořit osobu mně blízkou (ne, není to Vanda Janda), kanceláří, stalkováním na sociálních sítích, řešením tun pracovních restů, jejichž důležitost se rovná mušímu prdnutí a to doslova… mezi tímhle vším moje nebohé oči zahlédly sem tam zmínku o jedné z nejsmutnějších humanitárních, lidských, civilizačních a bůhví jakých ještě krizí, které jsme dnes svědky. Děti v kobaltových dolech, Rohingyové, nedobrovolní dárci orgánů v Číně…ti všichni jsou odjakživa daleko. Jak daleko je ale Řecko? Každý rok tam jezdím s rodinou na dovolenou. Chci letět i letos. Moje oči roztěkaně uhýbají kdykoliv ty zprávy zahlédnu a nikdy nerozklikávám. Nikdy. Sháním šaty.