neděle 19. května 2019

LESNÍ PLODY


Už několik týdnů rozepisuji články, které nikdy nedokončím. Říkám si, že se k nim vrátím, ale to se nikdy nestane. Naopak načnu nový a skončí to s ním stejně zoufale. Přijde mi to pro moje nálady teď asi dost symptomatické. Něco mi tzv. najede a pak mě to taky rychle přejde. U některých návalů je lepší počkat, protože máte tendenci udělat něco, co vám 10 z 10 kámošů zakazuje. Takže uf, přešlo to. U jiných je to zase škoda, protože v rámci kreativního přetlaku by i vzniklo něco super…ale meh, už se mi nechce, pojďme si radši dát drink nebo pustit netflix. Řekla jsem si ale, že to nevzdám a zkusím udělat takovou selekci. Je to dnes trendy vydávat výkřiky…tak tady máte moje momentální emocionální bublaninu, nedopečený, napůl syrový, ale při správných podmínkách myslím dost chutný kusy jednoho moučníku.


-------------------------

S ženskýma to moc neumím. Včera mi paní výčepní ve smíchovské nádražní restauraci Oáza připomněla, že 99 ze 100 žen ve službách na mě reaguje jako bych zlomila srdce jejich synovi a ještě svedla manžela. A řekla, že jejich svíčková je moc sladká a ty odrosty už jsou fakt hodně vidět…a nohou jim u toho dusím yorkšíra. Neříkám, že při dané příležitosti bych nezvládla zničit nějaké ženě život vším vyjmenovaným, ale věřte mi, že tohle spiknutí je vůči mě totálně nefér. Chápu, že práce s lidma, natož třeba v hospodě, musí být fakt náročná. Ale ženský se většinou tváří, že to nejnáročnější, co je v životě potkalo je to, že mě musí obsloužit. Už jsem pochopila, že v tom nejsem sama, power games ženského pohlaví jedou na plné obrátky a já si říkám, čím to je? Může jít jen o folklór českého pohostinství nebo jde o postoj, ke kterému se vypracuje každá správná ženská po letech praxe práce s lidmi? Girl power trend do Chlebíčku Letná nebo do Oázy evidentně zatím nedorazil…

Dlouho jsem si to brala velmi osobně, než jsem se poslední dobou setkala s podobným postojem u sebe. Reagovala jsem neskutečně popudlivě na slečnu, sice ne z pozice autority v pohostinství, ale uvědomila jsem si, že ji stírám čistě jen protože je jako obrázek narozený viditelně o víc než desetiletí po mně. Zmije. Pomalu mě přibývající roky pasují do role “ženský”, do oslovení “paní”, a tahle nová kapitola mého života bude mnohem delší, než ta předešlá. A bohužel se na ní necítím vůbec připravená. Jak se taky dá připravit na to, že stárnu? A že rodí nové a nové holky? :O Musím si na to dávat pozor, mám strach, že budu taková za zahořklá bába, co v tramvaji píchá do mladých holek špendlíkem… A má na hlavě holuba. A v kapse smažený květák. 

--------------------------

pondělí 22. dubna 2019

DÍTĚ V ŘÍŠI DIVŮ



Disclaimer: tohle bude kurva sentimentální a dramatický, protože miluju drama a pathos jako v italských operách, amerických rom-comech a velkých románech.
Nečtěte dál nebo si ode mne v metru odsedněte, pokud tohle není váš šálek matcha-latté, protože tohle jsem já, holka, který občas tečou slzy jako hrachy, když nad Libní zapadá sluníčko a v uších jí hraje balada od Troye Sivana.

Asi si říkáte, že je divný, že jsme se vrátily z Tokia a nikde žádnej zápisek.
Žádný vyznání lásky se vším, co k tomu patří, víte, takovýto vyznání, co se říká na svatbách v romantických komediích – včetně legračních historek s nejrůznějšíma momentkama plnýma roztomilýho nedorozumění, který vás nakonec o to víc sblížilo.
Takový ty chvilky oťukávání, pomrkávání, který končí dokonalým sexem a pohádkovou svatbou „happily ever after“ (o tom následným „after“ se ovšem v rámci těhle příběhů diskrétně mlčí).

A ne, žádný svatební proslov se konat nebude. Tokio nikdy nebude můj životní partner.
I když jsem si ho vysnila.
Tokio je milenec.
Někdo, kdo je to všechno, o čem jsem snila jako malá, kdo má plnej potenciál být můj životní partner, ale potkali jsme se v tu nejnevhodnější dobu.
Možná, že se prostě do konce života budeme potkávat a souznít, ale nejspíš si nikdy nevyměníme sliby a prstýnky před oltářem na našem „happily ever after“.
Jsou města a situace, na který vás jako malou holku nikdo nepřipraví.

LEXAURIN A UMAMI

Nenávidím létání. Je to pár let, co se ve mně probudila nesnesitelná panická hrůza, která víc nebo míň povoluje nebo sílí. Otravuje mně občas v metru, na rozhlednách, ale zaručeně v letadle. Na svým posledním letu před 4 lety na jih Itálie ji se mnou prožila Daniela a od tý doby mi věří, že umím být nesnesitelná a vycukaná ,jen co vystoupím z autobusu na Terminálu 1.
Jenže touha po Tokiu a kamarádi byli (bohudík) silnější, než iracionální strach a díky Becherovce, Lexaurinu a odpornýmu severo-italskýmu pivu jsem celkem se ctí překonala sama sebe a svoje strachy. Letěly se mnou tam a zpátky, žádný zázraky jako v Lourdech se nekonaly, ale za celých pár letů jsem nikoho neoblažila variací na legendární scénu z Bridesmaids.

Co by člověk pro lásku neudělal. Přesně jako pokaždý, když jsem i přes paniku a neskutečný závratě s nějakým klukem lezla na rozhlednu, kostelní věž nebo vyhlídku.

A pak se to stalo. Nabuzená a přiblblá po 12 hodinách v letadle, jsem po cestě rychlým vlakem z letiště do města a jednomu přestupu na nadzemku, vystoupila v srdci Tokia, v Shinjuku. My jsme sice pokračovali podle Google map dál směrem k našemu ubytování, ale jakoby se čas na chvíli zastavil. Všude vonělo smážo a umami, davy lidí, aniž by působily nekoordinovaně a chaoticky a ulice zněla úplně jinak, než jsem kdy byla zvyklá.
Mohli jsme zpanikařit. Zastavit se a pozorovat to.
Ale my šli dál, jako Alenky králičí dírou.

A já si poprvý uvědomila ten pocit, kterej jsem si následný týden pěstovala a chtěla si ho odvézt domů: najednou, ve městě kde žije 30 miliónů obyvatel, jsem se po dlouhý době necítila cizí a sama, i když jsem paradoxně právě v tý situaci byla.

neděle 7. dubna 2019

SEDMIKRÁSKY


Byly jsme tři. Teď jsme dvě. Není to správně ani špatně. Vývařovna byl a je ostrov svobody. Jako v tom socialistickým křížovkářským vtipu – ostrov svobody na 4, teda na 9.
Kuba, teda Vývařovna.

Ano, není to náhoda, dalo by se říct, že jsme objevily „totální komunismus, který neprosadila ani KSČ“. I v něčem tak chaotickým a iracionálním, jako je holčičí přátelství ve všech jeho nuancích. Ve vší euforii i deziluzi.

Fotky: Johana Pošová
Vývařovna je virtuální safe-space – nikdo vás nekontroluje, nikdo neťuká na hodinky s dead-linem, nekontroluje překlepy, nikdo neříká jak, kdy a o čem psát. To všechno s sebou přináší přesně to, co si představuju pod pojmem svoboda – nejen možnost dovolit si cokoli chceme, ale taky přijmout zodpovědnost za všechno to kolem – překlepy počínaje a hejty na to, jaký jsme dyliny blbý konče.

Vývařovna je život. Život je raut. A každej raut někdy končí. A začíná novej. Kdybych byla Tamara Klusová, určitě bych zmínila něco o tom, jak se energie přelívá, nikdy nekončí, jen se transformuje. Ale nejsem Tamara Klusová. To bych se totiž taky uměla dobře vdát a mít hodně lajků. Nemám ani jedno. Ale postupně zjišťuju, že je to všechno tak, jak to má být. Mám totiž ten náš ostrov.

Spravovat ostrov svobody není vždycky fun and relax, Jančura by mohl povídat. Za nějakých 7 let existence se toho stalo tolik – Karol vystřídala Daniela a Hannah teď…nebude střídat nikdo. Energie se přelila a z Matky, dcery a Ducha svatýho se staly Sedmikrásky.

V tý trojjedinosti jsem vždycky viděla symboliku. Byla přirozená, tak moc, až byla něčím skoro nadpřirozená. A já věřím, že nemusí být fyzická, ten Duch Vývařovny je tu dál. (Ok, teď už skoro můžu být Tamara Klusová!) Vývařovna jsou a vždycky budou tři rendlíčky a trojobal.

Nebylo to vždycky snadný a nebude ani dál. I to je život. I tak chceme pořád obývat tenhle ostrov svobody. Psát si co chceme, jak chceme a nebát se překlepů ani hejtů. Nenechat se tlačit tam, kde nám není příjemně, od toho máme ostatně třeba právě práci.
Vývařovna není práce. Vývařovna jsme my, všemu a všem navzdory.

A neznamená to nic víc, že my tu budeme dál. Dvojjediný, s křeslem pro hosta, s prostřeným stolem plným smažáků, hladovění, Braníků i holčičího lamentování. Jsme tři i ve dvou.

Fotky Johana Pošová


středa 27. března 2019

HLAD

V pubertě jsem hledala životní moudra v klasické literatuře, dnes mi stačí jeden díl Girls, abych propadla přesvědčení, že jsem právě prohlédla životní pravdu v celé její surové ryzosti. Good dick is a prison je Dostojevskij mých thirties. Nevím, jestli tento viditelný úpadek mých snah o pochopení smyslu bytí lze nějak kvalitativně hodnotit, asi jde o příznačný projev doby a já se s tím vezu. Současně taky nevím, zda seriály můžu vinit za jistou mentální pomalost, kterou na sobě pozoruji…i když si ráda myslím, že jsem bystrá a přechytračelá jako liška ryšavá, tuhle mi kamarádka řekla vtip vycházející z mé vlastní historky a já jen tupě civěla. Nepochopila jsem to. Možná bych to dala anglicky. Možná nikdy…každopádně mě to vyděsilo. Když se s někým seznámím, většinou hned v úvodu straším, jak jsem „moc“ a že to jen tak někdo nedá. Dobře vařím, mám ráda fotbal, vystudovala jsem historii a moje dream auto je Jaguar XJ40, prostě ne každý tohle vydýchá, chápeš, měl by ses bát, protože jsem jasná srdcovka…no, lol, sice jsem přechcala mámu v pubertě, aby mi prošla noc venku, ale život nepřechčiju. V něčem jsem hrozně málo a těžko se dotýkám vůbec průměru. A není nic bolestivějšího, než když mi tohle zrcadlo nastaví právě někdo, na koho chci vlastně zapůsobit.

sobota 23. března 2019

JEDNOU POJEDU DO JAPONSKA, MAMI!




"A na co se nejvíc v Japonsku těšíš?"

Zarazila jsem se. Na tuhle otázku bych přece měla umět odpovědět. Japonsko byl můj sen už od dětství. A přesto mě ta otázka umlčela a místo příjemnýho snění mě hodila do podobnýho stavu, jako když se vás personalista zeptá, kde se vidíte za pět let. Tak za prvý, stejně jako u pracovního pohovoru, na kterým záleží, abyste mohli platit nájem, koupit si večeři, pár piv, něco hezkýho na sebe a občas tágo z baru, ani tady jste si to nechtěli posrat. Na tý cestě vám přece záleží a teď celý to očekávání přece nepohřbíte nějakou ultra banální odpovědí. Za druhý cítíte, že vám záleží třeba i na tom, komu odpovídáte (tady už podobnost s otravným korporátním personalistou končí) a nechcete vypadat jako pako. Banální pako s banálním životem.

středa 27. února 2019

OBYČEJNÝ

Pokaždý, když někdo lajkne nabubřele vtipnej status Jakuba Horáka, tak někde na světě umře koťátko. Říká se v naší post-ironické době.

Pokaždý, když se někde zavře nějaká nádražka, bufet nebo skomírající cukrárna, tak umře kousíček devadesátek. Pokaždý, když místo lahůdek někde otevřou Costu nebo Starbucks...umře něco ve mně.

A víte, co se stane, když zavřou umaštěnou hospodu s českýma hotovkama, fotbalem a ne moc dobrým pivem na Korunní u zastávky tramvaje Šumavská? Umře Jiří Pomeje, tamní dlouholetej štamgast.

It's funny because it's true, hodilo by se říct. Stejně, jako se hodí říct, že to nemyslím ironicky.
Jako chození do čtyřek nebo tichý rejpání se v indiánkovi v cukrárně, kam chodí opuštěný babičky, co žijou samy na sídlišti.
Jako moje máma.

Není to ironický, jako to, že mám ráda majonézu a je mi protivná fetišizace obyčejných věcí.
Jako chleba za stopáďo nebo smažák za dvě kila.

Některý věci a lidi, jakoby prostě k datu 26.2.2019 expirovaly.

Jakoby se do dnešní doby hrozně moc nehodily.
Ani v rámci nejrůznějších trendy glorifikací jinakosti a rozdílnosti tady pro určitý typ lidí a podniků zbyla jen škatulka divné tolerance, ať už projevující se ironií nebo blahosklonným ignorováním.
Do čtyřky chodím na zelenou ironicky, protože to je cool. Jirku Pomeje mám rád ironicky, protože je cool vyznat se v českým bulváru a popkultuře - samozřejmě ironicky.

Vážně jsme schopní respektovat a "obejmout" (omluvte tenhle anglismus, ale nějak se mi sem prostě hodí) jinakost i jinou, než je ta, která vypadá cool na instáči?

Nevím.
Nic.