čtvrtek 8. listopadu 2018

NEMÁŠ ZAČ!

Určitě jste si všimli, že během posledních pár dní nejsem sama, kdo se rochní v sebetrýzni a snaží se vyhrabat z hoven, kterým se jinak tak pěkně říká život.

Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.

Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).


Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsme si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.

Konec vizuální přestávky.

Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině je kolem spousty. Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle:  

středa 24. října 2018

JE SUIS HAUTE-COUTURE JUNK

Někdy těsně před dvacítkou mi přišlo jako největší dobrodružství nechat se přivázat lacinýma poutama z Erotic City k radiátoru na sídlišti Prosek a nechat se tam obtáhnout klukem v outdoorových hadrech. (Bylo to konsezuální, samozřejmě).
Už tehdy mě mohlo napadnout, že moje budoucí životní směřování nemusí dopadnout dobře.
Jenže jsem se nechala ukonejšit životem a říkala si, že život přece bude splněnej sen. Set splněných snů. Krabička plná pastelový kosmetiky, jako vánoční balíčky ze Sephory. Život je jako krabička makronek z Ladurée. Budu bohatá, čímdál krásnější a taky vdaná. NIC NENÍ PROBLÉM A ŽIVOT JE NÁDHERNÝ A PLNÝ PŘÍLEŽITOSTÍ! Vyzkoušela jsem kdeco - bydlet v bytě s ultrakatoličkama, pracovat v erotickým butiku, brigádničit v továrně na kosmetiku, pseudo-djovat, dělat na stagei párky v rohlíku, napsat knížku, organizovat večírky, jít módní přehlídku, nepít, pít, probudit se vedle člověka, kterýho neznám i probudit se vedle nedojedený pizzy.






čtvrtek 20. září 2018

PROBLÉMOVKY

Problémovky je hodinová lekce v posilovně. Chodím tam jednou týdně dělat dřepy, kliky a sklapovačky v řadě asi pěti žen před zrcadlem. Pět nás je asi hlavně, protože to bývá v sedm ráno a nám to nevadí. Všechny vypadáme úplně stejně a tipla bych nám i stejný věk…i když kdo ví. Tipovat věk je dnes dost riskantní záležitost. Hodina se přesněji jmenuje Problémové partie, ale recepční ve fitku to zásadně nahlas komentuje jako Problémovky. Jen málo slov vystihuje můj život jako celek víc, než tohle moje milované slovo. A jen málo věci vyřeší tolik mých sraček v životě jako hodina dřepování.

Nemám moc čas přemýšlet nad tím, jak symptomatický to pro dnešní dobu je. Kult těla, sport jako náboženství, náhrada pohybu pro lidi sedící celý den před počítačem…atd atd. V mojí sociální bublině není cool cvičit. Maximálně jezdit na hype kolech, který nevím, jak se přesně jmenujou, ale kluci na nich nosí takový hezký polokšilty. Možná se ještě chodí běhat a to já chodím už pár let, ale z běhání nezesílíte. A já došla do momentu, kdy slabost prostoupila úplně vším. Byla jsem slabá změnit práci, slabá zvednout tašku, slabá nosit delší dobu batoh. Každý den mě bolely záda a měla věčně zatuhlý krk. Pokud vám právě došlo, že budete číst chorobopis ženy v polovině mezi třicet a čtyřicet let, tak se nemýlíte. Byla jsem slabá a už nejsem (zas tolik), protože co nám slabým dnes zbývá, než zesílit.

neděle 9. září 2018

DADDY ISSUES X BODY ISSUES

"Mě se spíš protočily panenky z toho, co autorka konzumuje."

Další komentář na můj žaludek. Noacojako. Nejdřív se směju, pak už míň. Kolem sebe vidím jen velkou blikající obrazovku kde se střídají avo-tousty, smoothies, barevný buddha bowls (co to jako vlastně je, měl Buddha rád barevný mističky s řasama a jadýrkama?), s fotkama z posiloven a nových legín na běhání.


Fuck me, virtuální realito, fuck me hard.

Co je správně? Co je uvědomněle? Veganství? Zákaz brček? Žádný igelitky? Krystaly ve vodě? Jantarový vejce do vagíny? Nopoo? Domácí mejdlo? Domácí makový mlíko? Maso z farmy? Etický vejce? Žádný vejce? Jen moje vejce? Pleťová maska z Koreji? Arganovej olej? Olivovej olej? Pivní lázně? Plošný zákaz trdelníku? Crossfit? Quinoa? Mumio? Běhání? Běhání bosa? Losos s mikrokroplastem? Žádnej losos? Bojkot Mladýfronty? Žádný barvy na vlasy? Lokální móda? Žádná móda? Žádný přílohy? Žádný pečivo? Žádná zmrzlina? Memes? Ironie? Matriarchát? Žádný cukr? Žádný kokain? Fair-trade kokain? Sarkasmus? Farmářský LSD?

čtvrtek 30. srpna 2018

BĚLEHRAD - MĚSTO, KDE MŮŽETE ŽÍT NEIRONICKY

Když tak koukám do rozepsaných postů, který jsem během pár měsíců stačila nechat na stránkách tohohle deníčku, hezky pod bezpečným zámkem privátních draftů, dva se mi posmívají asi úplně nejvíc. Jeden se jmenuje "Měla jsem sen" a druhej "Nezařaditelný". Nebudu vás ani sebe týrat tím, že bych něco, co zní jako hodně smutná parodie na I had a dream dopisovala, natož zveřejňovala. Ani něco, co už podle názvu zní fakt nepovedeně.

Tuším, že to první je o tom, že něketerý sny je lepší si neplnit (rauty v Puppu během KVIFF) a druhej v podstatě o tom samým, jen v tvrdý vazbě (to není narážka na Řepku, ale mohla by být...je to bohužel jen o tom, že vydat knížku taky nemusí být tak bezvadnej pocit, jak se může zdát).
Jestli ale o něčem rozhodně má cenu psát, tak to není ani tak stárnoucí blazeovanej Barťák (kterej idolem zůstává už spíš jen z nostalgie), více nebo méně sexistickej ceremoniál na KVIFFu ani navoněná bída urousanejch rób z Ateliéru Poner u tající ledový stěny na Moet párty.

Nemá ani cenu fňukat nad životem obecně, protože na to mám stejně teplou vanu, menstruační kalhotky a Crocsy, kýbl zmrzliny, Braník, Netflix, HBO Go, vidinu nový kérky a pleťovou masku, teda věci, který SAMOZŘEJMĚ vyřeší dospěle každej problém od prasklý žárovky po vyhoření v práci. A pak taky vodku. A Chaku Khan.



Takže o čem, že teda má cenu psát? Nihilisti větší než já prominou, ale něco se najde (jako poslední pivo na dně lednice). Třeba Bělehrad. Město, který voní popcornem, voňavkama a masem na grilu.








Na Bělehradě je skvělech hned několik věcí - je rozkročenej někde mezi Římem v roce devadesát pět a součastností, jak malovanou v rappovejch klipech (návštěva místní diskotéky na Dunaji jako důkaz místo slibů). Uštěpačná přezdívka "Paříž východu" mu může občas slušet stejně, jako zamilovaně vyslovený "Jugoška".
Najdete tu Nový Bělehrad, nekonečnou panelákovou step čítající zhruba 200 tisíc obyvatel, ale taky největší pravoslavnej chrám sv. Sávy, věčně nedostavěný, kam právě ruští patriarchové nalifrovali masivní sponzorský dar svým bratřím ve formě kopule pozlacené 24 karátovým zlatem.
Zlato, kříže, drahý kamení, malovaný ikony a třpytivý lustry na jedný straně, na druhý straně DIY panelákový bytečky, trčící zašlý klimatizace, věčně kapající na ulici a Západní brána Bělehradu, monstrózní dvouvěžák s vyhlídkovou restaurací ve 35. podlaží. Nefunkční. Prostě hip hop kam se podíváš.

Vyhídková restaurace ve 35. patře Západní brány Bělehradu nefunguje od roku 1996.
Jak dlouho nefunguje Pizzerie Tavolino nevíme.
V přízemí jen funkční osvěžovna s šíšama, kam chodili jen sídliskoví borci.
Na to jsme byly malý paní.

neděle 15. dubna 2018

PRVNÍ A POSLEDNÍ RANDE NA NULTÝM NÁSTUPIŠTI

Byl pátek třináctýho. A ačkoli celý týden bylo konečně na pár dní něco, co se tvářilo jako jaro, v pátek odpoledne se nad Prahou zatáhlo a začalo nepříjemně pršet.
Jenža já věděla, že i přes to, že jsem se neoblíkla nijak extra prakticky a do deště už vůbec ne, tak tam musím. Na nultý nástupiště, prašným půlperónem až skoro k ústí tunelu, kterým vlaky opouští Hlavní nádraží. V pátek 13. byl totiž poslední den, kdy měla otevřeno malá nenápadná nádražka s bufetem ve zdi pod magistrálou.
Ten teplej déšť asi nebyl náhoda, stírala jsem svým nepraktickým baloňákem rosu na kolejích a moje promočený tenisky se obalovaly bahnitým prachem polozapomenutýho nástupiště.
Tohle místo pro mě bylo jedno z těch míst, o kterým víte tak nějak celý váš dospělý život. Pokaždý, když jsem opouštěla Hlavák a míjela tuhle nepravděpodobnou restauraci ve zdi, jsem si říkala, jak moc tam brzo půjdu. Jasně, tam prostě musím. Hned zítra, hned v sobotu, hned příští čtvrtek.
Ale nikdy jsem tam nešla.
Minulý týden sdílela kamarádka fotky právě odtamtud s notickou, že tahle legenda zavírá. Pátek 13.
Vypravila jsem se tam ještě ve čtvrtek navečer. Ale čekal mě jen zavřený slunečník a za sklem chaotický ježek.


pondělí 2. dubna 2018

VÍTEJTE V MENTÁLNÍCH 90S

Rautová sezóna je v plným proudu. Předjaří (nesmyslný slovo, neexistující roční období) voní v Praze laciným rautovým vínem, pozvraceným centrem Prahy, čpí antibiotikama, na kterých je střídavě půlka města a je cítit z lidskýho potu, voní jako soté a friťáky. Bude jaro - vykvetou stromy a do tý doby tu je intenzivní maraton rautů.
A je trochu legrační, že rautovej peak je během vrcholícího půstu. Kterej jsem se letos rozhodla držet. Panebože, ty to vidíš, ale v Česku to znamená si pod sebou podžíznout rautovou větev.


Nikdy bych byla neřekla, že budu s nostalgií vzpomínat na obří vegetariánský lví rauty Petra Vachlera v Lucerně. Přišlo mi to jako excentrickej nápad s devadesátkovou new-age příchutí jednoho velkýho devadesátkovýho egomanika. Dokonce mi přišlo správě česky subverzivní, když tam jednou nějakej humorista švejkovsky pašoval řízky. I přesto bývaly právě opulentní rauty, který zabraly celou hlavní chodbu pasáže Lucerna, vrcholem a svatým grálem rautový sezóny.
Chápu, že dramaturgie večera byla zvlášť v poslední vachlerovský době taky hodně pryč a oscilovala někde mezi Jardou Duškem, přechozeným sklepáckým humorem a bizarním panoptikem "pro lidi" (moderace Lucie Bílý, haló), ale aspoň dávala vyniknout tomu, co bylo ve finále to důležitý- raut a večírek (filmový průmysl a Česká televize nesouhlasně mručí).
Kde jinde máte možnost se zdarma hodně středním vínem ztřískat v šatech "na lepší", zapálit si vedle Bartošky, pozorovat opilý herce (já vím, nezní to až tak zábavně, ale někdy nepotřebujete ke štěstí zas tolik, nesmíte bejt furt tak needy) a cpát se smaženýma pakorama z góvindy a makronkama (ano, to byly doby, kdy byly makronky cool a vrchol světový cukrařiny, jsem oficiálně stará foodbolgerská pamětnice).

Já a vachlerovský Lev léta páně 2013. Najdi si na blogu. Je to včetně pravidel, jak vyzrát na (pořádnej) raut.