neděle 1. března 2015

ZLÍN ANEB PUTOVÁNÍ NA VALAŠSKO A ZPÁTKY

Cesta na sobotní košt do Podkopný Lhoty na zlínsku byla vážně takový malý tuzemský dobrodružství. Asi si říkáte proč je hned v úvodu fotka prostějovskýho nebe. Taky jsem koukala. Jako správná bookerka jsem si připravila a vytiskla hezky postaru itinerář cesty s přesnými přestupy, jenže mi nikdo neřekl, že v YOLOmouci ve stejný čas na Brno nejede jen jeden, ale hned dva vlaky (z kolejí hned vedle sebe). Bohužel každej jinou cestou (jak nám později názorně ukázala paní z prostějovských levných knih), takže když nám průvodčí oznámil, že nevystoupíme v Otrokovicích, ale v Prostějově, nezbylo nic jinýho než...vystoupit v Prostějově a jet zpátky do Olomouce. Yolo.
Prostějov má fantastickou nádražku. Dokonce dvojitou- výčep a velkou restauraci i s pulty na stojáka. Jak nám prozradila sdílná paní z místních Levných knih, v sobotu se prej vaří knedle a od nádraží do města se trousí místní a nosí si nádražní vyhlášený knedle domů na oběd. Kouzelný.
Vývařovna kulturní tip na příští víkend: vodka a lahůdkové sele!

středa 25. února 2015

PŘEŘEPOVÁNO


Pan prezident mi na srazu s vítěznými vinaři popřál smrt. Držím půst, a tak je ze mě do Velikonoc abstinent a vegetarián. Oproti mým původním očekáváním je to druhé těžší, i když pro přežití ve dnešní době vyplněné takovými titulky je zapotřebí spíš alkohol. Každopádně si šahám na dno se svojí kreativitou. Řepa mi v tom holka hodně pomáhá. Je levná a červená, win win. Tady máte několik receptů:

1, Pomazánka podle Yotama Ottolengiho
K Vánocům jsem od Pakočky a svého nejlepšího kamaráda, Štěpána, dostala úžasnou kuchařku Jerusalem. Jsem z ní slabě řečeno nadšená. Hodně mě ovlivnila, co se týče kombinací ingrediencí, které by mě dřív nikdy nenapadly. Třeba do této pomazánky se přidává datlový sirup, což k už tak hodně sladké řepě nezní jako dobrý nápad, ale funguje to skvěle. Zatím jsem ji dělala dvakrát a všichni strávníci vykřikovali "skvělé" "výtečné" "přidat" "nejlepší" a dokonce i "bravo".
párty tácek

úterý 24. února 2015

BERLIN TAKEOVER



Zdravím z Berlína, kde odteď a snad už napořád bydlím. Je to tu uplně nejlepší. Je to tak moc dobrý, že ráno vstanu a musím se asi hodinu smát a tancovat radostí.

Možná až moc dobrý, jak zjišťuju po stáhnutí fotek ze svýho iPhonu (koupila jsem si ho v Londýně za svý vydělaný peníze, čumíte, co), abych se zpožděním - s ohledem na jízdí řád, který jsem sem v lednu slavnostně vyvěsila, proto, abych ho tradičně jako jediná nedodržela. Dürum a Astra, to je jediný, co na Vývařovnu patří, zbytek je takový berlínství, že se stydim, a za každou fotku se proplesknu.

Takže, zbytek jen pro silné povahy:

čtvrtek 19. února 2015

ČESKÝ ROZHLAD: JÍDELNA, KTERÁ SE NEJMENUJE

Jídelně Českýho rozhlasu nikdo neřekne jinak než...Když jsem Štefanovi, moderátorovi rádia pro mladý, psala potěšenou zprávu "no hádej kde nakonec obědvám, lol, jsem s Kristýnou v Rozhlase", tak mi obratem přišlo jen "lol". Nechápala jsem to, ale šedý (a asi trošku podivný a maličko mastný) eminenci veřejnoprávně rozhlasového stravování se prostě neřekne jinak než...
V budově rozhlasu je pro jakéhokoli hosta nutnost mít svýho Vergilia. Tím mým se stala báječná Kristýna z rozhlasu po drátě pro ty nejmladší (ale ne rádio Junior, neplést, prosím). A tak začalo naše putování labyrintem rozlehlý budovy při kterým jsme narazily nejen na spoustu legračních plakátů a bannerů, ale taky na další souputníky naší cesty rozhlasovými kruhy (miluju slovo rozhlas, evidentně).
řízečky a kaše, potěšil mě upgrade cherry rajčátek a poslední porce dýňovky za krásných 15 kč
Nechala jsem se zlákat bizarním valentýnským meníčkem, žel bohu jsem přišla až kolem druhý a musela jsem smutně konstatovat, že Honza Rosák mi snědl oběd. Je to tak. Můj Vergilius mi svěřil/a, že těsně před ní si dával jeden z posledních AMOROVÝCH ŠÍPŮ (aka kuřecích špízů) sám velký Honza. Dostal samozřejmě prominentní porci (taky bych mu dala, minimálně za neuvěřitelný hláškování v Riskuj!) a velkou dávku prý "pepřové omáčky"- vskutečnosti bílý...omáčky. Amorův šíp. Pro názorný gif klikněte na Danielin článek o vejcích benedikt. Nebo radši nikam neklikejte a zůstaňte se mnou a dáme si řízečky, jo?

neděle 15. února 2015

MasterChef CHALLENGE - VEJCE BENEDIKT

Moje rána v pracovním týdnu se dají shrnout jako hodina internet, snídaně u internetu, půl hodiny převlékání a spěch na tramvaj se snahou si vymyslet přesvědčivou výmluvu proč jdu pozdě do práce. Opulentní snídaně se do takového programu těžko vtěsnají, takže instantní pohanková nebo ovesná kaše je můj každodenní ranní chleba. Ve snaze ze sebe udělat v roce 2015 lepšího člověka jsem si řekla, že aspoň o víkendech vypadnu ze svojí rutiny kaše-bunbonambo-rajčata s balkánem a budu si vařit. Budu kreativní, odvážná a úžasná. A začnu snídaní. Jako fanda americký soutěže amatérských kuchařů Masterchef mám odkoukaný, že Vejce Benedikt je výzva, kterou si porota ráda vychutnává.

čtvrtek 12. února 2015

LIDOVÁ JÍDELNA PALMOVKA ANEB KAM ZMIZEL AUTOMAT SVĚT

Karol a Pakočka, setkání v bufáči
Palmovka, Libeň. Místo, který má s Automatem Svět nespornou tradici lidových bufetů, jídelen, čtyřek a heren. Libeň je alfa a omega toho co je pro mně bufet a to co mně na těhle místech přitahuje a uklidňuje. Stejně jako jsou nákupní centra nemístem jsou svým svérázným (a českým, možná slovenským?) způsobem nemístem i bufety a jídelny. Místa, kde se zastavil čas- nebo tam prostě funguje jinak. U pultu s hotovkou, zamračenou paní a lidma, kterých byste si v tramvaji sotva všimli, prostě čas plyne jinak a okolnosti jsou podle slova samýho někde okolo. Důležitý je příbor, oči a teď a tady. Nastražte uši. A jezte.
Foto Jiří Peňás/LN, still z "Automatu Svět", Věra Chytilová

úterý 10. února 2015

PRÍMA BISTRO V LONDÝNSKÝ

Londýnskou mám prošlapanou docela dobře a o místním pultu s chlebíčkama vím dlouho, nikdy jsem si ale nevšimla, že vedle mají bistro. Ten den jsem klasicky o polední pauze spěchala z bodu a do bodu b, když mě trklo. To bistro. Trkla mě denní nabídka o cca. šesti jídlech (průměrná cena 80-90kč), který kralovalo kančí- docela lákadlo.
Do bistra se projde vstupní chodbou a vpravo za dveřma vás vítá maličká jídelna s pár stoly zhruba pro šest-sedm strávníků, celkově dost komunitní atmosfera firemní kantýny lehce prošlý současnosti.
Jídelna je to striktně samoobslužná a výdejní pult je překvapivě malý, ostatně vzhledem k velikosti celýho místa nic překvapivýho. Ceny v průměru o 15-20 kč vyšší než v post-soc lidovkách a bufetech.
Já se nakonec nenechla utáhnout na kančí, ale šla jsem do testovací klasiky: šunkofleků.