úterý 31. října 2017

ČESKÝ RAUT

Máme za sebou náročný víkend. Prezident rozdal státní vyznamenání, zavřelo Neone. Foukal vítr a já zase neuklidila a ani jsem nedopsala resty, co jsem měla odevzdat už před týdnem. Navíc jsme si sobotu s Janou zpestřily mazáním 50 chlebíčků a smažením asi 80 kusů různého smáža. Když nás před pár měsíci oslovily holky z projektu Czechia s návrhem, abychom jim pomohly s občerstvením v rámci jejich prezentace na Designbloku, tak jsme neváhaly. Projekt zněl skvěle, tři holky (návrhářka, fotografka a zahradní architektka) cestují po Čechách a svoje cesty mapují svérázným způsobem. Sbírají inspiraci pro přetváření symbolik každého regionu v novodobý folklor. Jany slabost pro bizár zaplesala a já jsem zase doufala v úspěšnou propagaci knížky. 


Naše fantazie se rozlétla do všech koutů české země. Daleko jsme ale jít nemusely, stačilo prolistovat Vývařovna knihu, o které si stejně všichni myslí, že jde o kuchařku. Na základě knížky se nám holky prý i ozvaly, takže bylo rozhodnuto. Ještě jsme se ujistily, že jim opravdu nevadí trochu toho realness, který na Designbloku moc nebývá, ale prý ne. Ať je to Čechia. 

středa 18. října 2017

GASTRIFIKACE A ZOBCOVÁ FLÉTNA U HADA

Jakou má příchuť gentrifikace? Tedy její gastronomická podoba? A prochází gentrifikace žaludkem? Určitě prochází. A hlavně prochází gastroprovozovnami. A mění je. A některý dokonce nechává v tichým (i hlasitým) zapomnění zmizet. Mlíčňák na Kulaťáku. Bistro Flip. Všechno ulepený se musí vyčistit, všechno s lehkým nánosem prachu oprášit. A přesto kouzlo některých míst je právě v tom lehkým nánosu mastnoty a prachu. Není čas ztrácet čas. Mezi prací a životem od výplaty k výplatě se musí žít. A je dost jedno, jestli u toho budete sedět na designový sesličce nebo starý sektorový židli z Aska.

Kaťák deluxe a sladkokyselá verze "cool" okurkový limonády - okurkovej salát za 12 Kč z Lidovky na Těšnově. 

Nikdy jsem moc nepochopila proč musíme za každou cenu být světoví. Proč propadáme donutům, když máme koblihy? Je ta podivně umělohmotná poleva fotogeničtější než třpytivě lesklá marmeláda, která vyteče z čerstvý koblihy, když se zakousnete těsně vedle "dírky" (koblihy jsou stejně překrásně perverzní). Pakliže se gastro-gentrifikace smrskla do instargramovýho sex appealu jídel a gastrozařížení, proč neukážeme, jak "sexy" je trnková marmoška, nebo že dobrej "kaťák" je vlastně docela dobrý lečo s masíčkem z biofarmy (volba termínu není čistě náhodná).

Tenhle díl SaC je další důvod, proč nejíst donuty.

Ok, budete namítat, že tohle se přece děje. Ambi začalo svojí kariéru na (a podotýkám vůbec ne špatným) konceptu redesignu klasický český soc-hospody. Jenže když se z hezkýho nápadu po čase stane stále se zdražující byznys plán, přestává mi to vonět. Iracionálně mně znervozňuje, když forma nahradí obsah, který se vyprazdňuje, stejně jako se z kdysi nejsympatičtější obsluhy (U Bílý Kuželky) stanou podmračený pinglové, kteří mi připomínají podniky z Kamaráda do deště (Stormovka). A nezachrání to ani zdánlivě nejlepší smažák ve městě. Možná jsem ze starý školy, ale žiju ve světě, kde smažák za dvě stovky (s přílohou a tatarkou) prostě není ok. #sorrynotsorry

úterý 3. října 2017

JEŠTĚRKY

foto: Ondřej Konrád

Jana:

Vyjely jsme si na víkend do Liberce. Nebo spíš - byly jsme pozvány. A to je dost důležitý. Fakt, že můžete s holkama nasednout do auta a jet společně do Sudet je bezva. Připadáte si jako Destiny's Child. V Liberci pak teda spíš jako jejich česká odpověď - Black Milk.
Kolo jsme píchly až při slavnostním vjezdu do tohohle krásnýho města. Díky Ředitelství silnic a dálnic jsme vjely na kousek nešikovně daných zátaras v zatáčce obchvatu za kterým už se skrývá chrám devadesátkový zábavy aquapark Babylon. A bylo.
Nahodily jsme signalizační trojúhelník a pět minut se snažily samy sebe přesvědčit, že tu gumu přece zvládneme vyměnit samy. Představa luxusního hotelu Imperial se vzdalovala. A veškerá emancipace 3 holek na cestách taky. Nakonec jsme usoudily, že kdo čím zachází, tím taky schází a poprosily dělníky z rozvrtaný silnice, jestli by nám gumu nevyměnili. Smáli se a s poznámkou o holkách za volantem nám jeden z nich gumu vyměnil. My jsme seděli na patníku a dělaly, že se teorie možná jednou promění v praxi a při příštím píchnutí už to zvládnem samy. No nevim. Já dokážu i za střízliva zakopnout o vlastní nohu a blbě sestavit i tu nejzákladnější polici z Ikey. Na druhou stranu za sebou mám kurz přežití v přírodě a vím, že díky youtube tutoriálům umím otevřít konzervu sebedivnějším otvírákem. Pánovi jsme poděkovaly a Daniela mu svůdně do náprsenky jako projev díků strčila i přes jeho námitky 2 stravenky, aby si na nás při obědě vzpomněl. Myslím, že tohle by se v romantický komedii dost vyjímalo.

středa 13. září 2017

GASTRO BUBLINA

Chodila jsem kdysi dávno s klukem, co o sobě rád prohlašoval, že žije v bublině. Mlčel, když jsme s přáteli a rodinou řešili politiku a společenská témata...do své bubliny nepustil nic kromě pár svých koníčků. Netrápilo ho, že si pletl Stalina s Hitlerem a když jsem měla letět do Bejrútu, zaměňoval to s Kuvajtem. Trefil se do regionu a to mu stačilo. Já jsem to v rámci studentský horlivosti brala úporně, chtěla jsem tehdy nasávat nejen alkohol, ale hlavně co nejvíc informací a jediný bubliny, kterýma jsem se oháněla, byly ty akciový.

Dost silná polarizace nejen český společnosti v posledních letech mě ale utvrdila v tom, že jsem taky dorostla do limitů svojí vlastní bubliny, kterou pojďme nazvat gastro bublinou s přesahem do lehké sociální fóbie. Ne, že by společnost okolo nás rozděloval názor na smažák a používání solamylu k zahušťování guláše (fuj, hnus!), ale přeci jen, není v závěru důležité provětrat někdy i svojí gastronomickou bublinu? LOL, to zní lehce perverzně, lidi prosím nevětrejte bubliny doslovně, ok?


neděle 3. září 2017

U ROZVAŘILŮ S MIMI POND

Znáte Mimi Pond? Pokud čtete Vývařovnu a rádi chodíte do bufetů, bister a jídelen, tak byste měli. Autorka stripů a komixů, která mimojiný napsala první díl Simpsonů. A pak jí k tomu nepřizvali. Proč se dozvěděla až nedávno a můžete si to celý přečíst v rozhovoru na Jezebel (fakt si to dejte, je to vážně zajímavej a hezkej rozhovor).

Menu - karbanátek s kaší, řepa, voda a vývar s nudlema.


"Over Easy" napsala a nakreslila na motivy několika let, který těsně po ukončení studia na umělecký škole trávila jako servírka v americkým zaplivaným dineru v Oaklandu. Je tam všechno: životní gastro-metafory, servírky hledající svůj kousek štěstí se zákazníkama i kolegama, první vztah, konec hippie éry a začátek punku, cítíte smrad laciných cigaret a volských vok, životní ambice utopený v přepuštěným másle nebo spálený v trávě, ale bez patosu, protože to je prostě život a tak to chodí. Bistro je vlastní mikrokosmos, má svoje vlastní pravidla, hierarchii a rodinný vztahy. Kdo někdy pracoval v pohostinství, tak ví. A Mimi Pond je obyčejně chytrá pozorovatelka s citem pro banální drobnosti, který přesně vystihují ducha doby, místa a života.


neděle 27. srpna 2017

JSI MŮJ MEKÁČ

Existujou věci, který chcete, aby se nikdy nezměnily. Konstanty, který musí zůstat tak, jak jsou, aby byla zachovaná rovnováha vesmíru. Nebo minimálně vaše vnitřní rovnováha. Čím jsem starší, tím hůř snáším změny. Oplakala jsem zavření cukrárny na Újezdě a smutno mi bylo ze zavření mlíčňáku na Dejvický. Zavření bistra Flip na Masaryčce a fakt, že do pár let se celá tahle oblast nejspíš změní v anonymitou zastřený místo podobný jakýmukoli jinýmu podobnýmu městskýmu uzlu, mně vlastně docela děsí.
Dítě devadesátek, co se v každý vesnický hospodě dokáže radovat z prostýho faktu, že tam prodávají žužu myši, ve mně prostě pořád žije a nevypadá to, že by se chtělo jen tak vzdát.
A stejně jako zvířata hledají místa, kde se cítí dobře a necítí se ohrožený, já si hledám tyhle schovky ve městě, který se mění a roste čím dál rychleji.


A pak je tu Mekáč.

Pro děti devdesátek mýtický místo, kde dodnes končí nejeden večírek papundeklovým čízem a nejedna kocovina postmixovou kolou a vyšisovanýma hranolkama.
Kdo jako dítě netoužil po oslavě v Mekáči? Kdo nechtěl sedět v "salonku" vedle dětskýho koutku s papírovou zlatou korunkou na hlavě a připadat si jako královna svýho dětskýho gangu? A ten svátek, když vás rodiče konečně, jednou za uherák, do Mekýse vzali?
V pubertě byl Mekáč můj záchytný bod na nádraží Holešovice. Středobod holešovický pustiny, ze který se rozjížděly autobusy do nekonečných periferií pražských sídlišť. Bohnice. Čimice. Ládví. Prosek. Na trase Barrandov - Bohnice byl Mekáč zářící oáza mezi paneláky a tunely metra.
Mekáč u nás získal auru lepšího místa, zhmotnělá představa západního blahobytu vtisknutýho do pochybný placky v gumově nasládlý housce.