středa 15. února 2017

LEVNÝ JED

Levný je rohlík. Krásný český tukový rohlík. Poslední levná věc ve vesmíru. Ještě sirky jsou možná levnější. Tukáč byla moje svačina do školy. Babička ho podélně rozřízla, namazala máslem a přidala šunku. Existují lidé, co ho mažou máslem bez rozříznutí na podélnou plochu rohlíku!!! Nepochopim. To pak nejde zabalit do ubrousku a do mikrotenovýho sáčku, takže my jsme to v rodině dělali správně. 


pivsoň se solí, asi nejzákeřnější exemplář
Dneska je pro mě tukáč totální tabu. Mouka je bílý jed. Už devadesátková lobby celozrného pečiva mu zasadila těžkou ránu. Matky ted plesknutím strhávají namazaný rohlíky k zemi, když je babičky podávají vnoučatům. Peče se domácí chleba. Já taky peču domácí chleba a rohlíky rozhodně nekupuju. Jen na nádivku. Ale asociace levné-špatné mě dráždí. Jsem ale už hlavou příliš hluboko v dnešní demagogii a tak neustále počítám. ne peníze, ale nutriční hodnoty. Pak si někde na rodinné návštěvě dám pár jednohubek - tedy koleček rohlíku s plachetkou z uheráku - a cítím se provinile málem tak, jako bych jedla živý jehňata* za bučícího pláče krav. Všechny tyhle instagramový jogínky, paleo bloggerky a fanatičtí běžci mě připravili o chut si dát starej levnej bílej rohlík. Což je hrozně smutný. Tohle je vlastně příspěvek o tom, jak Danielu připravil mainstream o rohlík namazaný nutelou.  

čtvrtek 9. února 2017

KRIZE STŘEDNÍHO TOFU

Víte, co to je definice parodie? Možná, že právě já. Absolvovala jsem cvičení, který mi rovná záda zmršený z víceméně (spíš více) sedavýho zaměstnání a jím v indonéským bistru. Tempeh. Moje dvacetiletý já se popadá za nikterak tvarovaný břicho, moje třicetiletý já (s břichem stále naprosto středním) se snaží v dobrým i špatným jídle furt, neustále, pořád, konstantně a kontinuálně utopit podivnej smutek Monalisy.
Jo.
Fňukám.
A už vůbec ne středně. Fňukám vší silou, demonstrativně a okázale s plnou tlamou bio tempehu z farmy Slunečná (nebo odkud vlastně).
Potom si dám chai a možná arašídovej dortík (používám neironicky zdrobněliny, bojím se sama sebe) a kafe. Ještě jednou si přečtu svojí adaptaci voice-overu televizního spotu na naprosto převratný nosní sprej na alergii, vyřídím další maily, plný informací, který se repetitivně přelívají z jednoho dne do dalšího, otevřu diář, napíšu zprávu, odškrtnu další položku v to-do-listu. What a life.
Zdá se, že čím se zmenšuje můj dluh u jistých státních správních úřadů, tím víc bych měla být radostnější a volnější. Svobodnější. Místo toho mám pocit, že mi okovy rutiny svazujou kotníčky jako nikdy před tím. Sedím v bistru a ironickými slovy Zuzany Fuksový se cítím jako digitální nomád. I když nejsem v Berlíně, ale ve Vršovicích. A i když je to pocit, kterej ve mně vyvolává závan parodie na život.
Jsem stará. Jsem unavená. A patetická. Co jsem dokázala? Co tady zůstane? Kocour šibnutý, který je ještě větší asociál než já poslední dobou? Statusy na FB? Kupa oblečení? Urna s popílkem? Nedopsaný články? Dopsaný články? Sbírka hrnečků s logem Becherovky? Ty snad jo.

neděle 22. ledna 2017

NEDĚLNÍ KUŘE S NÁDIVKOU

Ráda držím neděle. Moje životní peripetie s víkendem jsem tady už popisovala...zdá se, že celý život se zcvrknul na zúženou víkendovou perspektivu realizování plánů a úklidu koupelny, třeba. A jelikož není tajemstvím, že ráda vařím, v neděli se většinou pouštím do odvážnějších receptů. Bývá to kachna, kterou miluju, ale už mě upřímně nudí. Zkusila jsem tedy kuře.



pátek 2. prosince 2016

KZW X VÝVAŘOVNA


Konečně jsme taky jenom nekecaly a konaly. Hlavně díky klukům z KZW, který mají stejný cit pro pivo a tukový rohlíky. Podle našich dvou nejoblíbenějších a nejsrdcovějších článků dáváme ven dva designy, který podle našich přesných popisů i všetečných připomínek do lina zvěčnil Kuba z KZW a va třech jsme tyhle do obrázků přetavený texty vytiskly na trička pro kluky i holky.
Pro malý i velký, tlustý i tenký máme 30 triček, od každého designu 15 v různých velikostech od XS po L. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Danielin překrásný symetrický krab i moje vyndaná šilhající dámička jsou prostě dokonalá ukázka toho, že linoryt je great again a nemusí být jenom hnědej. Co přijde příště? Budeme dělat patchworkový deky? A proč ne, že jo!

Premiéru si tyhle nejlepší dárky, na kterých,  slibujem nebudou fleky od majolky, odbudou na holešovickým MINT Marketu (info tady) a to tak, že ZÍTRA. Šok, co? Jako když nečekaně dropne nová deska Lady Gaga. Možná tam dropneme taky a pokřtíme tyhle krásy osobně. Do komentářů nám můžete dát tip ČÍM to pokřtít.

pátek 25. listopadu 2016

ESENCE ÚSPĚCHU

Když večeříte párky a vracíte se domů v jedenáct večer, tak skoro zákonitě hrajou v taxíku Police. Přemýšlíte o tom, že taxík je zhůvěřilost, že vám ještě nepřišla výplata  a že si stejně po hlase občas pletete Stinga s Philem Collinsem (klidně mě kamenujte, chytráci).

No a?

Je mi už xxx.

Vždycky jsem se tomu smála. Tomu, že to někdo vůbec řeší.
A najednou zdravím třetí křížek z povzdálí, ale blíží se jak rozjetej vlak a já ho nemůžu zastavit. Bum! Je tady!
Mám pocit, že se (z)mění všechno, ale vím, že se nezmění nic. Mám pocit, že nevím o nic víc než ve dvaceti, až na pár výjimek:

Naučila jsem se obstojně vařit milánský rizoto.
Vím že víno a panáky mě dovedou na druhej břeh.
Vím, že kočičí paštiky se dají v případě nouze pozřít.
Že můj kocour je nejlepší indikátor potenciálních partnerů.
Umím napsat slovo výjimka a taky vím, že slovo potencionálně je bullshit.
Že už nedohoním snapchat.
Že jsem nahluchlá a nebudu dělat, že ne (v tomto případě na mě opravdu můžete zvýšit hlas).
Že krokety jsou lepší mražený než domácí.
Že drobky v posteli jsou ok.
Že v hospodě bych neměla sedět zády k lidem (nikdy)!
Že lepek je v pohodě, pokud na jeho hru přistoupíte, stejně jako byl v devadesátkách margarín (chleba s Perlou je ultimátní guilty pleasure, no a co jako).
Že kokosovej olej je multifunkční.
Že mi sluší mikádo s ofinou.
Vím, že nemám v oblibě kebab, ale to neznamená, že si ho nouzi (ve 4 ráno) nedám. Ale jenom v Brně.


Nenaučím se během týdne mít tak silnou vůli, že přestanu žrát pizzu v noci a smažený nad ránem, zdravě snídat nebo bůhvíco se to po nás vlastně chce a očekává. Ale to nevadí. Já už nechci plnit kolonku společenských očekávání. Došlo mi to minulý týden na nejopulentnějším rautu, kde jsem se po dlouhé době ocitla. Vrcholem rautu byla husa. Pečený mistrovský dílo, poskládaný z torza a takřka labutích bílých křídel. Měla dokonce i límeček a celý to vypadalo jako v pohádkový inscenaci ze života Karla čtvrtýho z výpravných zpívánek nebo z Noci na Karlštejně. Husí vypečený torzo bylo obložený slaninou ze který na světo boží kynula paštika. Husí. Rozumějte - vlastní paštika oné pážecí husy.

sobota 12. listopadu 2016

SVÍČKOVÉ RISOTTO

Máte chuť na svíčkovou?


Zdroj obrázku: www.pornhub.com/ladahruska

Máte chuť na svíčkovou, ale neumíte ji uvařit? Neumíte anebo ji nechcete vařit, ale nemáte na hospodu, protože si někdo před víkendem tradičně spletl vaši fakturu po splatnosti s toaletním papírem? Klidně byste i šli do hospody na svíčkovou, protože na ní máte, ale venku chvílemi trošku sněží a vás navíc bolí vlasy? Dokonce byste tam i došli, ale včera v deset večer jste tam večeřeli svatomartinskou husu a je vám to trochu blbý? Hubnete do plavek? Řeznictví má zavřeno? Máte nějak jinej zásadní problém s knedlíkama? Máte problém se vším? Mrdá vás výsledek prezidentských voleb v USA? Mrdá vás blížící se konec naší civilizace? Mrdá vás váš život? Mrdá vás všechno? Mrdá vás? A dobrý? Nemrdá vás? Yay. Mrdá vám? Hodně? Mrdá vám, ale ne dost? Nemrdá vám ani trochu, stejně jako nám na Vývařovně, a chcete to oslavit něčím novým a odvážným? 

TAK PRÁVĚ PRO VÁS JE TU SVÍČKOVÉ RISOTTO!!!

Od skromných začátků Vývařovny uplynula spousta let. Pakočku jistě potěší, že už nevařím pastu jako kuskus (počkáte, až těstoviny absorbují všechny vodu v hrnci), a dokonce jsem pokročila tak daleko, že si troufám na česko-italskou fussion a ne, nemyslím tím knedlíkovou pizzu s gothajem. Recept vznikl loňské léto, kdy jsem z hovězích odřezků zkoušela domácí vývar. Napadlo mě, že ho hned použijeme na risotto s tím, co je zrovna v lednici. O mrkev, celer a petržel se do velké míry postaral osud, o zbytek kocovina, matka a múza všech hluboce uspokojivých jídel. 



Postup je úplně stejný jako u každého jiného risotta: cibulku, česnek a kulatozrnou rýži osmahnete na olivovém oleji, přidáte najemno nastrouhanou mrkev, celer a petržel, podlijete bílým vínem a podlijete hovězím vývarem. 

čtvrtek 27. října 2016

ROZHOVOR S ELIŠKOU LHOTSKOU


Eliška Lhotská se už čtyři roky intenzivně věnuje vytváření šperků z chleba, což na Vývařovně pochopitelně velmi ceníme. Vedle toho si se svým přítelem, Ondřejem Vicenou, otevřeli obchod na Řezáčově náměstí 2 obchod Koncept Story. Rozhovor s Eliškou o její práci, inspiraci, výstavě na Designbloku a v neposlední řadě i o chlebíčkách.


Eliško, na začátek mi pověz, jak ses dostala k chlebu jako k materiálu?

V roce 2012 jsem se ocitla na stáži v Polsku, sama a navíc s jazykovou nevybaveností, a tak jsem hledala jsem něco, co by mě propojilo s domovem. Vyrůstala jsem v umělecké rodině, neměli jsme moc peněz, ale chleba jsme měli – máma dělala spoustu domácích pomazánek a vytvářela nám úplné hostiny. To, že tě někdo nakrmí, je nejvíc, co ti může dát. Následně jsem objevila další materiální symboliku: drobeček vymodelovaný z chleba v podstatě symbolizuje křížek nebo boží tělo; je to kousek Ježíška, něco jako ochranný amulet.


Z chleba jsi následně vytvářela i instalace.

Začala jsem s ním pracovat ve velkém. Ráda jsem si z něj něco vytvářela už jako dítě. I v koncentračních táborech se z něj lidé vytvářeli šperky, například korále. Navíc to pro mě tehdy byl i finančně dostupný materiál.



Instalace se staly se předlohou pro tvé stříbrné a zlaté šperky…

Začala jsem se jim věnovat více, když jsem dokončila školu. V podstatě šlo o dost spirituální práci. Nikam jsem nespěchala, nikomu jsem nic nedokazovala, nemusela jsem co půlrok přinášet něco nového. Pracuji s chlebem už čtyři roky a ještě mě to stále obohacuje. Momentálně vytvářím větší, bronzové objekty, stejně jako šperky pro každodenní nošení. Vedle volné tvorby pro mě byla vždy důležitá i užitelnost. Myšlenka obsažená ve šperku je snadno přenosná; jde o umění, které můžeš, na rozdíl od jiných uměleckých disciplín, nosit s sebou.


To přitom děláš velmi pokorným způsobem – tvé šperky jsou v podstatě kouskem chleba. Osobně nemám ráda, když jsou šperky, stejně jako oblečení, příliš výrazné – když nosí člověka. Raději když osobu nositele spíše podtrhuje.

Jak říkáš. Možná je nevýhoda, že se zase až tak nepodepisuji. Ale ta vnitřní krása a význam jsou pro mě mnohem důležitější. Dotváří člověka, ale neutváří ho.