sobota 8. června 2019

LANGOŠ, SMOOTHIE, PAMÁTNÍK PSA A ROZČTVRCENÁ PROSTITUTKA

Začala sezóna zahrádek, piva do kelímku, langošů a vůkol český pohody s vůní smáža a upatlaných grilů. A tak jsem se rozhodla zahájit sezónu u stánku na místě, který byste nejspíš nečekali.
Uprostřed městečka malebná vesnička, dalo by se říct. Protože místo, kam vás vezmu na poctivýho langoše by kousek od magistrály čekal málokdo. Kašlete na Riegráče nebo unifikovaný zahrádky na Letný a pojďte se mnou na daleko lepší místo. Za odměnu vás čeká chlazenej Ferdinand do kelímku a mrazivý Četnický humoresky.






Vikslajvant s potiskem patinovanýho mořenýho dřeva. Jak se staví sen vibes.

pátek 7. června 2019

NAROZENINY S BRUCEM

Mám ráda Bruce Springsteena. Ne náhodou mám na stehně vytetováno velmi ošklivě provedenou poctu mé nejoblíbenější písničce Hungry <3. Když jsem tuhle vzpomínala na to, jak jsem k tomuhle asi největšímu sympaťákovi v naší galaxii přišla, došlo mi, že to byla deska ve vinylové sbírce kluka, se kterým jsem kdysi dávno pradávno žila. Něco mě v té dychtivé horoucnosti, se kterou Bruce zpívá, uhranulo a dodnes když slyším jeho hlas, těžko ovládám slzy. Jde ale i o jeho texty…klišé, jistě. Ale Hungry <3 mě tehdy trefila přímo do toho mého hladového, popleteného a věčně hledajícího srdíčka, aby se tam zavrtávala rok od roku hlouběji.

neděle 2. června 2019

SVÁTEK ZMATEK


Svátek matek mi začal jako stereotyp života pozdní mileniálky v ještě pozdějším kapitalismu: do plnýho koše v koupelně mi spadla nová rtěnka od Rihanny. Začala jsem se hrabat ve zbytcích použitý gázy, chomáčů chlupů a mastných ubrousků a rtěnka v ceně 3 průměrných hodinových mezd se propadala pořád hlouběji a hlouběji do ulepených sraček. A já do nich hlouběji a hlouběji nořila ruce.


Nejhorší na tom nebylo ani tak to, jak moc celá tahle scéna působila jako metafora mýho života, ale že jsem automaticky spustila přinasranou samomluvu. Jsem to pořád já, ale čím dál tím víc se začínám podobat svojí mámě. Ruka zapadla do polovyschlýho šušně. Našla jsem rtěnku. A taky svojí mámu ve mně.
Je to ve mně jako v koze. Moje máma. Poslední dobou mě rozčiluje, dokonale mi rozhodí sandál jakoukoli maličkostí. A následně mě vyděsí to, jak jsem v jí v lecčem podobná.

neděle 19. května 2019

LESNÍ PLODY


Už několik týdnů rozepisuji články, které nikdy nedokončím. Říkám si, že se k nim vrátím, ale to se nikdy nestane. Naopak načnu nový a skončí to s ním stejně zoufale. Přijde mi to pro moje nálady teď asi dost symptomatické. Něco mi tzv. najede a pak mě to taky rychle přejde. U některých návalů je lepší počkat, protože máte tendenci udělat něco, co vám 10 z 10 kámošů zakazuje. Takže uf, přešlo to. U jiných je to zase škoda, protože v rámci kreativního přetlaku by i vzniklo něco super…ale meh, už se mi nechce, pojďme si radši dát drink nebo pustit netflix. Řekla jsem si ale, že to nevzdám a zkusím udělat takovou selekci. Je to dnes trendy vydávat výkřiky…tak tady máte moje momentální emocionální bublaninu, nedopečený, napůl syrový, ale při správných podmínkách myslím dost chutný kusy jednoho moučníku.


-------------------------

S ženskýma to moc neumím. Včera mi paní výčepní ve smíchovské nádražní restauraci Oáza připomněla, že 99 ze 100 žen ve službách na mě reaguje jako bych zlomila srdce jejich synovi a ještě svedla manžela. A řekla, že jejich svíčková je moc sladká a ty odrosty už jsou fakt hodně vidět…a nohou jim u toho dusím yorkšíra. Neříkám, že při dané příležitosti bych nezvládla zničit nějaké ženě život vším vyjmenovaným, ale věřte mi, že tohle spiknutí je vůči mě totálně nefér. Chápu, že práce s lidma, natož třeba v hospodě, musí být fakt náročná. Ale ženský se většinou tváří, že to nejnáročnější, co je v životě potkalo je to, že mě musí obsloužit. Už jsem pochopila, že v tom nejsem sama, power games ženského pohlaví jedou na plné obrátky a já si říkám, čím to je? Může jít jen o folklór českého pohostinství nebo jde o postoj, ke kterému se vypracuje každá správná ženská po letech praxe práce s lidmi? Girl power trend do Chlebíčku Letná nebo do Oázy evidentně zatím nedorazil…

Dlouho jsem si to brala velmi osobně, než jsem se poslední dobou setkala s podobným postojem u sebe. Reagovala jsem neskutečně popudlivě na slečnu, sice ne z pozice autority v pohostinství, ale uvědomila jsem si, že ji stírám čistě jen protože je jako obrázek narozený viditelně o víc než desetiletí po mně. Zmije. Pomalu mě přibývající roky pasují do role “ženský”, do oslovení “paní”, a tahle nová kapitola mého života bude mnohem delší, než ta předešlá. A bohužel se na ní necítím vůbec připravená. Jak se taky dá připravit na to, že stárnu? A že rodí nové a nové holky? :O Musím si na to dávat pozor, mám strach, že budu taková za zahořklá bába, co v tramvaji píchá do mladých holek špendlíkem… A má na hlavě holuba. A v kapse smažený květák. 

--------------------------

pondělí 22. dubna 2019

DÍTĚ V ŘÍŠI DIVŮ



Disclaimer: tohle bude kurva sentimentální a dramatický, protože miluju drama a pathos jako v italských operách, amerických rom-comech a velkých románech.
Nečtěte dál nebo si ode mne v metru odsedněte, pokud tohle není váš šálek matcha-latté, protože tohle jsem já, holka, který občas tečou slzy jako hrachy, když nad Libní zapadá sluníčko a v uších jí hraje balada od Troye Sivana.

Asi si říkáte, že je divný, že jsme se vrátily z Tokia a nikde žádnej zápisek.
Žádný vyznání lásky se vším, co k tomu patří, víte, takovýto vyznání, co se říká na svatbách v romantických komediích – včetně legračních historek s nejrůznějšíma momentkama plnýma roztomilýho nedorozumění, který vás nakonec o to víc sblížilo.
Takový ty chvilky oťukávání, pomrkávání, který končí dokonalým sexem a pohádkovou svatbou „happily ever after“ (o tom následným „after“ se ovšem v rámci těhle příběhů diskrétně mlčí).

A ne, žádný svatební proslov se konat nebude. Tokio nikdy nebude můj životní partner.
I když jsem si ho vysnila.
Tokio je milenec.
Někdo, kdo je to všechno, o čem jsem snila jako malá, kdo má plnej potenciál být můj životní partner, ale potkali jsme se v tu nejnevhodnější dobu.
Možná, že se prostě do konce života budeme potkávat a souznít, ale nejspíš si nikdy nevyměníme sliby a prstýnky před oltářem na našem „happily ever after“.
Jsou města a situace, na který vás jako malou holku nikdo nepřipraví.

LEXAURIN A UMAMI

Nenávidím létání. Je to pár let, co se ve mně probudila nesnesitelná panická hrůza, která víc nebo míň povoluje nebo sílí. Otravuje mně občas v metru, na rozhlednách, ale zaručeně v letadle. Na svým posledním letu před 4 lety na jih Itálie ji se mnou prožila Daniela a od tý doby mi věří, že umím být nesnesitelná a vycukaná ,jen co vystoupím z autobusu na Terminálu 1.
Jenže touha po Tokiu a kamarádi byli (bohudík) silnější, než iracionální strach a díky Becherovce, Lexaurinu a odpornýmu severo-italskýmu pivu jsem celkem se ctí překonala sama sebe a svoje strachy. Letěly se mnou tam a zpátky, žádný zázraky jako v Lourdech se nekonaly, ale za celých pár letů jsem nikoho neoblažila variací na legendární scénu z Bridesmaids.

Co by člověk pro lásku neudělal. Přesně jako pokaždý, když jsem i přes paniku a neskutečný závratě s nějakým klukem lezla na rozhlednu, kostelní věž nebo vyhlídku.

A pak se to stalo. Nabuzená a přiblblá po 12 hodinách v letadle, jsem po cestě rychlým vlakem z letiště do města a jednomu přestupu na nadzemku, vystoupila v srdci Tokia, v Shinjuku. My jsme sice pokračovali podle Google map dál směrem k našemu ubytování, ale jakoby se čas na chvíli zastavil. Všude vonělo smážo a umami, davy lidí, aniž by působily nekoordinovaně a chaoticky a ulice zněla úplně jinak, než jsem kdy byla zvyklá.
Mohli jsme zpanikařit. Zastavit se a pozorovat to.
Ale my šli dál, jako Alenky králičí dírou.

A já si poprvý uvědomila ten pocit, kterej jsem si následný týden pěstovala a chtěla si ho odvézt domů: najednou, ve městě kde žije 30 miliónů obyvatel, jsem se po dlouhý době necítila cizí a sama, i když jsem paradoxně právě v tý situaci byla.