středa 25. května 2016

HEJT S TĚŽKÝM SRDCEM: BLACKDOG V PRAZE

Původně jsem tenhle hejt vůbec psát nechtěla. Už z principu, že cením když se někdo snaží (a cením to i když mu to snažení zrovna nevychází). Jenže pak jsem asi dvanáct hodin po včerejší podstatně rozpačité večeři v nové, dlouho očekávané pražské pobočce Black Dogu zavítala do té mateřské v Berouně. Ten rozdíl byl tak markantní, že to prostě ignorovat nemůžu.

Ostatně můj kluk sepsal svůj hejt, tedy chci říct recenzi, za tepla už včera:


Předem recenze musím říct, že jsem zaujatý. Tohle místo znám dobře, do nedávna tam totiž byla pivnice U Pomníku, kde měli jednu z nejlepších desítek v Praze. Interiér léty poznamenaný, obsluha taktéž, ale podnik měl to, co dnes mnoha místům v Praze chybí – genia loci. To pražské větvi Black Dogu chybí. Nemá se porovnávat, ale když už dáte restauraci stejné jméno, tak co vlastně čekáte? Rozumím tedy recenzím, že „to není jako v Berouně“. Ne, skutečně není a nebude (a nemyslím to zle). Nevím nakolik respektovat to, že něco je v záběhu, ale obsluha mě nepřesvědčila. Dlouho trvalo, než se na baru někdo zeptal, zda při čekání na stůl nechceme něco k pití (a to dva lidé neustále před námi leštili sklenice). I do zadní části podniku nemíří tak často, jak by možná mohla. 

pondělí 23. května 2016

ALKOHOLKA XI: MOMENTKY Z PITÍČKA

Už jsem docela stará, život dávno není takový techno, jako bývalo, a tak se na spoustu akcí tzv. pro mladý dostanu víceméně tak, že na nich pracuju. Usmívání se na mladé a opilé přináší vyzenenovaný stav předané štafety; absolutně nemám problém k tomu přispět tím, že míchám drinky. 

Pozvání od Markéty Vu-Tru mám ráda, to totiž vždycky znamená, že můžu použít curacao. Její cílovka to dost cení. Navíc jsem měla možnost se konečně projevit jako správná Cointreau ambasadorka. První jarní den po sto letech, kdyby z nějakého důvodu muselo být neustále mínus padesát, si navíc žádal i grilování a tak jsem pozvala i Mikuláše alias Kewu-a a Fajara. Všichni se pracovně známe z bistra Javánka v Máchově ulici, rekreačně se zase známe z jiných míst.



Mikuláš je můj dlouhodobý gastro-partner-in-crime. Myslím, že kapří díl Munchies Guide to Bohemia, se docela povedl. Už tehdy jsem mu, čistě proto, že bych mohla být jeho matka, dala spoustu cenných rad, co by si měl počít se svým životem, na to jsem totiž opravdu nejvhodnější adept, a nejinak tomu bylo den před akcí, ve čtvrtek 5.5. Mikuláši, měli byste přijít dřív, abyste to všechno stihli. Třeba v poledne. Přišli v poledne? Měli to v plánu, ano, ale nakonec to stihli až na šestou. Ano, člověk je sice chce seřvat a zabít za to, že vás megastresujou, zaserou vám celou kuchyň, vytočí vaše spolubydlící, ale riskoval by tím, že nedostane nic z toho skvělého indonéského BBQ, co se v rekordním čase chystají připravit. No stihli to. Já navíc ani moc neprudila, uklidila jsem se k sobě a tam si zkoušela drinky, co budu večer dělat.

Jahody se rozdrtí s mátou nebo bazalkou, jak kdo chce, že jo, dolijí se panákem Cointreau, přidá se šťáva z jedné limetky a soda. No nepředřela jsem se.

úterý 17. května 2016

BECKY WITH THE GOOD HAIR

Jsem taky jenom člověk
Je to naše oblíbený slovní spojení. Většinou ospravedlňuje:
- číze o půlnoci
- pizzu po jedenáctý
- cígo k snídani
- dvouchodový meníčko k obědu
- porušení půstu
- troskotající pokusy o vegetariánství
- vlašák jako životní styl
- smažák jako všelék
- když usneš neodlíčená
- používáního suchýho šamponu
- o panáka navíc
- psaní zpráv opilá
- psaní zpráv opilá s čízem v ruce

I Beyonce se přiznává hrdě ke svýmu člověčenství (který jí věřím od tý chvíle co si jí představuju s kapesní Srirachou v kabelce). Nemá good hair, stejně jako já nemám spousty věcí. Co ale narozdíl od spousty holek mám skoro vždycky je děsivej apetit.
Můj bývalej kluk byl okouzlenej, když jsem mimoděk snědla na posezení segedín. Úplně neironicky. V tomhle jsem rozhodně miláček všech vyvařujících prarodičů a maminek. Za můj apetit byste mohli strčit ruku do ohně. A když nebudu mít hlad, znamená to, že to se mnou fakt není dobré. Jak ráda vtipkuje moje milá máma "až jednou nebudu mít chuť na pivo, znamená to velký špatný".
Apetit jsem měla vždycky (kromě kojení, to jsem prý zaboha nechtěla jíst, sorry, mámo), aspoň co pamatuju. Na venkově u strejčka jsem byla schopná v deseti sežrat gothaj s cibulí nebo slepičinec ze země (cibetkové kafíčko chudých). V době kdy trendovala mezi puberťačkama mentální anorexie a bulimie jsem trendovala školní jídelnu. Už tehdy s gustem a neironicky.
A co nemám? Toho je mraky. A všechno co nemám má samozřejmě Becky.
Moje pomyslná Becky se jmenuje Linda. Lindu známe všechny od školky. Linda. Měla blonďatý vlasy až do půli zad, nejhezčí šatičky, Linda byla oblíbená a na karneval šla vždycky za princeznu. Linda měla svoje kolo na kterým v pěti uměla jezdit, zatímco vás učila jezdit na vylidněným dvorku navečer postarší pančelka a vy jste stejně vždycky spadla a vodřela si kolena.
Linda nikdy neměla pupínky z čokolády.

Linda měla strašně moc Polly Pocketů, který jste jí samozřejmě záviděla. Linda se smála a všichni s ní, když jste jako jediná potupně přišla na školní cvičení v plynový masce.
S Lindou jste vyrostly a rozdělily se, nechodila s váma už na základku nebo střední, ale občas jste pomyslnou Lindu potkaly všude tam kde jste jí zásadně potkat nechtěly: byla to ta pružná holka v nejhezčím lycrovým dresu na baletu, kterou vždycky pochválily, zatímco jste si vy skoro zlomila nohu. Linda byla taky holka od koní, zatímco vy jste si o koních jen četla v dívčím románku. Linda byla dobrá ve vybice, zatímco vy jste zůstala na lavičce jako poslední. Linda byla skejťačka a chodila ven s klukama, zatímco vy jste si autisticky v pokojíčku vymejšlela fiktivní manga. Taky měla nejlepšího kluka. První menstruaci ve třídě a velký prsa. Taky velkej barák se zahradou kde mohla pořádat mejdany. Linda byla ta, která si začala s klukem o kterým jste si psala do deníčku. Linda neměla trému, když musela odehrát konzert na příčnou flétnu před lidma. Taky se nikdy tolik nepotila a vždycky, ale vždycky měla přesně tu mikinu s kapucí, kterou jste chtěla vy, ale máma vám jí nekoupila. Linda určitě nepsala vožralá smsky, to je jasný, ale zákonitě měla ten nevíc cool telefon ve třídě.

Linda je mistryně v proplouvání vaším životem. Objevuje se nečekaně. Dodnes. Lindu známe všechny. Proto jsem se rozhodla porazit Lindu jediným možným způsobem: stát se jí.
Nebo se prostě až zase půjde kolem schovám do letenskýho nonstopu za pult se smažákem nebo do nejbližšího BurritaLoca. Protože jestli něco Linda nikdy neměla a mít nebude, tak je to můj apetit.

středa 11. května 2016

TARYN SIMON UVÁDÍ: PŠTROSÍ VEJCE PRO HOUSLE A HOBOJ


Jako malá jsem se chtěla stát baletkou. Ostatně jako asi každá druhá holčička. Možná to je v dnešní gendrový debatě ten nejklišovitější stereotyp, ale v pěti letech v kulisách českých devadesátek nic nenormálního. Kluci kosmonauti, popeláři a holky baletky nebo zpěvačky. Zhruba tak nějak to bylo u nás ve školce U Studánky.

neděle 8. května 2016

ZDE JSEM ČLOVĚKEM

I když mám ráda DMko a ráda tam trávím nesmyslně moc času prohlížením si nových značek šampónů, abych si pak šla domů objednat ten, co tam nemají, tak stejně existuje jiné místo, kde jsem já člověkem. Je to místo, které zná každý taxikář a vsadím se, že i policajt. No abych dlouho nechodila okolo horké kaše, tak to napíšu hned zkraje - předělali mi Letenský nonstop!

pátek 29. dubna 2016

GASTROINTELEKTUÁLKA: COFFEE TABLE BOOKS? KITCHEN-DESK MAGS!

Koho nebaví jen coffee-table books má možnost prolistovat a začíst se do kategorie, kterou jsem si pojmenovala "Kitchen (and beyond) desk-mags".
U časáku fakt, že jíme i očima platí dvojnásob. Pro někoho i víc.
U mě jak kdy, nebudu lhát. Přece jen se ještě stává, že se na hodinu zavřu na záchod s ezoterickým týdeníkem Spirit, jehož designu by mohl závidět kdejakej ironickej student umělecký školy. Jenže for real, Spirit to myslí vážně a teď tak trošku začínám pochybovat, jestli je tohle dobrej úvod článku o gastronomickým lifestyleu. Možná jo, možná ne. Pokud to od holky co umí díky Spiritu luštit křížovky a pravidelně se zasekává nad sekcí zásilkovýho prodeje pseudo-staroegyptskejch amuletů a seznamce lidí ve VT budete brát vážně, budu ráda. Oči mám a číst umím od šesti let. Takže pojďme na to!

V PageFive mají příjemný roztřel co se týče gastronomie v širším kontextu: kultura, eseje, fotky i autorský publikace.

PAJZLE
kategorie: autorská knížka

Pajzle jsou srdcovka, nejkrásnější kniha roku 2014, kterou konečně držím v ruce a stojí to za to. Malej sešítek s úvodem do hospodský kuchyně, vybledlý fotky hotovek (chápete to souznění, žejo?), skoro naivní, ale znepokojivý ilustrace od pařížskýho chlebíčku po cihlu eidamu v typickým červeným obalovým vosku a obskurní reprinty socíkovejch receptů jako na párty se Štrougalem a Bohdalkou (můj tip je "moskevská krusta" a "malířská paleta"). Na konci se vám pak dostane zaslouženýho rozhřešení v podobě jogínskýho návodu na zvracení.
Pajzle jsou všechno co miluju, díky Zulo a Marku.
(Jo, neni náhoda, že tohle píšu U Antoníčka, v mý oblíbený internetový hospodě na dolní Letný, Antoníček je kráj Pajzlů, bezesporu).

středa 27. dubna 2016

BALI A UŽ SI NESTĚŽUJ


Už si nemůžu stěžovat. Když teď vytáhnu nějaký emíčko, každý mě hned setře, ať mlčím, že jsem byla na tom Bali, tak se asi nemám tak špatně. No, musím částečně uznat, že mají pravdu. V Indonésii bylo hezky a já se navrch vrátila esotericky naladěná a to v maximálních limitech mojí nátury. Je to tak, je ze mě oficiálně bláznivá ženská. Když jsem před půlrokem kupovala opilá letenky se svým klukem, ani jsem sama nevěřila, že opravdu v březnu odletíme. On se sice tvářil, že je po pár měsících s mojí nepříjemnou povahou už smířený a cítí se na další půlrok. Znáte to ale...přeci jen byly před námi ještě Vánoce.
Vyšlo to. A bylo to fajn, i když si ted ale nemůžu před nikým stěžovat. 

Tady je pár fotek jídla.

tohle nevím, co je, ale očividně to muselo vyrůst v tý petce a pak si to lidi kupovali na jídlo...Dito, neporadíš?