pátek 23. června 2017

#ŽIVOTJERAUT

Vydaly jsme knihu. Jmenuje se ŽIVOT JE RAUT a slovy Dity P. - je nejúžasnější ne světě a rozplývá se na očích. Není to kuchařka, není to dívčí román, je to hodně #vývařovna. Co byste taky čekali? Teda...dost lidí do poslední chvíle čekali receptář. Fakt. Žádný recepty tam nejsou. I když to receptář vlastně je, ale asi ne úplně "príma" nápadů. Spíš receptář na to, jak přežít. Furt zklamaní, že žádný vaření, omg? Ok, dám vám se RECEPT na náš ultimátní rautovej stůl:

ŠUNKA
SALÁM 
(když ti klient proplatí fakturu, tak si zajdi do Lidlu, mají tam lahodný sušený salámy a šunky, který tě nezruinujou, zrovna tady platí, že čím víc, tím víc/líp. Bez pečiva, prosím. Když peníze dojdou a nový prostě nejsou, protože sociálka se rozhodla, že posvětí exekuční a dluhopisové statistiky ČR a pošle vám exekuci, tak gothaj nebo junior jsou jasná volba. Nepotěší, neurazí, pečivo je v tomhle případě víc než vhodné, i gumovej rohlík bodne).
OVOCE
HŘBITOVNÍ SVÍČKA
(nikdy nevíš, kdy vypadne na Vinohradech elektřina nebo přijde zombie apokalypsa, mimochodem, z Vývařovny na ní je nejlíp připravená Daniela, Jana to nejspíš zaspí a Hannah protančí na technu).
TERMOFÓLIE
(efektní sci-fi ubrus, praktická při nejrůznějších životních katastrofách)
KOKTEJLOVÉ TŘEŠNIČKY
TŘI HOLKY
(Není v životě nic jistějšího/nejistějšího než kombinace 3 holky - 6 let - alkohol - jídlo - kluci)
SKVĚLÁ ART DIRECTORKA A FOTOGRAF
(Trochu retro inspirace, trochu jako stůl u nás doma, trochu jako esence všech rautových archetypů. Tohle všechno domyslí, sestaví a vyfotí dva nejlepší - v našem případě Lucie Šatková a Jaroslav Moravec).

Dobrou chuť! A nebo víte co? Přečtěte si tu knížku, jo?


sobota 27. května 2017

O ČEM SLUŠNÝ DĚVČE NEMLUVÍ

Jsou věci, o kterých se moc nemluví, nepíše a vůbec se tak nějak ještě dělá, že se to nesluší a už vůbec nepatří. Jo. Už dlouho přemýšlím o tom, že na každej opravdovej foodblog (a ještě víc na foodblog, který asi ani není foodblogem) patří článek o nejdůležitější věci hned po smažáku:



Kakání. (Od začátku vnímání mluvený řeči dodnes - furt ok)

Sraní. (ve třiceti se cítím dostatečně ok to říkat nahlas a nezčervenat)

Chození na velkou. (můj nejoblíbenější eufemismus, na českoitalským gymplu jsme si vymysleli bliblabli doslovný ekvivalent "jdu ala grande", dodnes mě to rozesměje jen při tý vzpomínce)



Člověk požívá potravu, co tělo nevyužije (nebo si nenechá ve formě podkožního tuku, achjo), to vyloučí. Je to přirozený a je to tak správný. To, co za sebou necháváte v porcelánových mísách, je zpráva, kterou s váma vaše tělo komunikuje:

"O dvě Becherovky včera míň a mohlo ti být líp."
"Pho a lívance byly dobrá volba."
"Mekáč ve tři ráno? Levný víno? A pak sis myslela, že to napravíš freshem a veganskou snídaní, víš, co? LOL."

pondělí 22. května 2017

GASTRO TUNES

Mastný písničky, smažený videoklipy. Někdo se připodobňuje k bufetu, někdo vaří vesmírný párky, kečup teče proudem. A hraje k tomu hudba.

Beyoncé má sice možná hot sauce in her bag (swag), ale Mr. Oizo se pálivejch omáček teda taky nebojí. Totální bizár klip na track, který se jmenuje "šunka", rozhodně tabascem a umělou krví nešetří. A nešetří ani diváka. Chudák Flat Eric, ale co jinýho čekat od francouze, který natočil celovečerní film o pneumatice v poušti? A ano, viděla jsem to, a ano, je to opravdový bizár. A ano, Quentina Dupieux bych chtěla poznat. Můj Flat beat hrdina.



Jestli je život raut, tak podle Katy je raut taky sex a tím pádem se rovnice uzavírá: život je sex. Podle jednoduchý rovnice textařů Katy Perry #asio. A víte co? Mně to nevadí! Naopak, takovýhle text popový písničce bych chtěla napsat taky. No a co. Vývar z Kejty ála carte. Možná, že na poprvé vás to nechytne, doporučuju si přidat.
Hope you got some room / for the worlds best cherry pie.


středa 17. května 2017

SKORO MANŽELSTVÍ

Letos slavíme s Letnou kulaté výročí. Bydlím zde až na malé pauzy už deset let. A jelikož se za ezo návaly po třicítce už stydět nemusím, dost se mnou cloumá dojetí. Při každodenní ranní procházce přes Letenské sady do práce jsem se dokonce zarazila přívalem sentimentu natolik, že jsem si pohledem na Prahu pobrečela. Je to tak, Prahu miluju. A Praha je pro mě prostě Letná.

Někdy mě napadá, že těch deset let, co tady bydlím v tom samém bytě, možná bude nejdelší vztah, kterého se kdy v životě dočkám. Asi to bude znít přehnaně fatálně, ale někdy mi přijde, že je mému bytu souzeno poslouchat moje pofňukávání, loupání v zádech a vzteklé přivolávání kocoura, jemuž je pochopitelně nejlépe, když mu dám svatý pokoj. Pamatuji si den, kdy jsem si byt šla prohlédnout úplně poprvé. Bydlela jsem před tím v podkroví jednoho smíchovského šmajchl pokojíku a středobodem mých nadějí byla touha bydlet na Letné. Zdálo se, že mě tato adresa katapultuje do zářných zítřků. Nepodařilo se. Myslím, že i se Smíchovem na krku bych byla, kde jsem ted, jen bych asi míň brečela dojetím nad krásou rozkvetlých kaštanů. Nebo ne? Nebo rozjedu naplno ezo a přistoupím na to, že jsem přesně tam, kde být mám, že je tohle můj domov a nikde jinde být nemůže a že i přesto, že jsem v tomhle bytě zažila hodně špatného, dokážu v něm dodnes spát krásných osm hodin v kuse a nedávno jsem utírala za kredencem a byla tam jen jedna suchá pecka od meruňky. Žádná plíseň, žádná hniloba, žádný strašák, ze kterého bych omdlela. Moje space čakry jsou očividně vymeteny.

středa 10. května 2017

WTF BURGER: MIKROFARMA JSOU NOVÝ VÍČKA

Po loňskym failu se sbíráním braníkových víček jsem zanevřela jednak na sbírání víček, tak na Braníka. Nicméně se zdá, že duben je soutěžním měsícem. Soutěž s Mikrofarmou nicméně slibovala klobásy, a vlastně víc než to, už na začátku, takže jsem do ní mezi sbíráním razítek v jednotlivých pražských kavárnách samozřejmě musela jít. 

V podstatě jsme dostali kód na nákup zadax s tím, že ze surovin máme vymyslet recept: ten vítězný bude nejen odměněn něčím ve stylu vína z roku 2010, který jsme si všechny tři moc užily, ale taky se zařadí na menu.

I bez soutěže máme občas problém shodnout se, co chceme jíst. 

Burger? 
Steak? 
Bůček?
Rozteklej sýr?
Salát?
Majonézu lžičkou?
Srirachu na špičku prstu?

Ideálně všechno a hned. Takže tady je náš: WTF BURGER.

Marcipánový chlebíček v dolní části fotky slouží jako měřítko a vzor krásy, pozn. red.

Omáčka je důležitým pojícím materiálem každýho sendviče. Ta naše se skládá z majonézy, křenu, pomerančové dužiny (bez šlupek) a Srirachi.



Bůček je taková jakoby 3D slanina. A my jsme 3.



Bůček s rozteklým cheddarem: ideální cheese + bacon vsuvka. Samotný je to každopádně až moc dobrý, takže opatrně s nimi.


Původně jsem chtěla flank steak, ale ten neměli. Milá obsluha mi nabídla alternativu, Dvakrát zopakovala název a pak už mi bylo blbý se ptát. Steak si každopádně můžete vybrat podle svých preferencí a stejně tak ho i připravit. My osobně máme všechny rády krvavější. A pak ho nechte dojít v troubě. Puštěná šťáva dodá brioškám tzv. vývařovnovou vláčnost.

pátek 5. května 2017

MUŽ V RŮŽOVÝ ZÁSTĚŘE

Věčný guilty pleasure - to je Dita P. V těhle dnech působí její blogísek jako z jiný planety. Padá vláda. Nepadá vláda. V Čečensku mají koncentrační tábory pro gaye. V Americe Trumpa. Nechci sama zplošťovat a zjednodušovat komplexní záležitosti, nesnáším to. Nicméně, když pak ve světle toho všeho přijde cukrová panenka, která má úspěšnou značku díky člověku, který úspěšnou značku udělal z Babiše, a bezelstně v jakési postpost moderní variaci na deníček stepfordské paničky říká, že "muž v růžové zástěře" není muž, mám chuť řvát na celý kancl, co se to se všemi, k sakru, děje?

Pro někoho to není muž. V Čečensku možná muž v růžový zástěře není ani člověk (pokud to vezmeme všechno optikou Ditina a obecnýho stereotypu kluk v růžový - gay).

"Muž v zástěře je profesionální kuchař a o jeho mužství se skrze zástěru nic nedozvím. Muž v růžové zástěře není muž. To fakt není. Růžová zástěra je ženská. Totálně, něžně, mile. jedinečně ženská."

Píše Dita. Aha. Ani se nenamáhá tuhle svoji teorii a těžkotonážní klišé uvodit byť jen obyčejným "v mém světě" "v mém pojetí" "tak, jak to vidím já" nebo čímkoli podobným. V Ditině světě a její v článku načrtnutou logikou, totiž nejspíš singl třicítky, který nemaj a možná ani nebudou mít dítě, občas nosí klučičí oblečení a páteční večery většinou tráví se svým nejlepším kamarádem u seriálů, asi nejsou ženy. Neboco.

Ditě (a její značce a týmu) se nedá upřít několik věcí:

- našli díru na trhu a úspěšně ji zaplnili
- recepty, kuchařky i pornografické záběry v televizní adaptaci kuchařek s příběhem jsou vážně skvěle a profesionálně udělané
- to nádobí je hezký (preferuju ovšem "Kolbenka-chic")
- díky Ditě je masírování vepřové kýty nový český porno. Dita posunula "Český ložnice" do "Českých kuchyní"
- píše tak prapodivně, že se tomu nedá upřít určitý styl, pro mně je guilty pleasure Ditu číst (ani ne tak kvuli obsahu, ale kvůli mimozemský stylistice, což, od někoho, kdo gramatice mává z rychlíku, je asi dost odvážný přiznání :) a svým způsobem, proč to neříct, podivné ztotožnění
- má hodně ráda máslo a jí majolku lžičkou