pátek 8. února 2019

TO NEJLEPŠÍ NAKONEC - NECHÁVÁTE SI NA POTOM?

Od malička jsem byla zvyklá nechávat si to nejlepší nakonec. Možná, že to je mojí jedináčkovskou výchovou, kdy jsem se nemusela potýkat s modelem "kdo dřív přijde, tan dřív žere" a mohla si spokojeně nechat to nejlepší do cílový rovinky.
Ať už to byly poslední kolínka s rajskou (maso šlo jako první spíš z povinnosti, to nejlepší je samozřejmě omáčka s rozblemcanýma těstovinama, to ví každej) nebo vypracování důsledný metodologie konzumování určitýho typu potravin.

Taky vám mrkve v dětství říkaly frky?


Případ mrkev
Asi nejlepší příklad metody "to nejlepší nakonec" jsem si osvojila už v dětství u mrkve. Naučila jsem se důkladně mrkev ohlodat dokola přesně tak, aby mi nakonec zůstalo to nejlepší - šťavnatý srdíčko. A to jsem si nakonec vždycky vítězoslavně vychutnávala. Trvalo to vždycky sice jen chviličku, ale ten pocit toho nejlepšího, co jsem si musela vybojovat, byl vážně něco.
Myslím, že když si tuhle metodu jednou osvojíte a začne vás uspokojovat, nejde už k jídlu přistupovat jinak. Pokud zrovna nesnídáte smažák s kroketama, kde je každý sousto na talíři to nejlepší a vy si přejete, aby ten konec nikdy nepřišel. Minimálně do první koliky.

středa 16. ledna 2019

JÍDELNA ZTRACENÝCH DUŠÍ A PÁNŮ V MONTÉRKÁCH

Když mám pocit, že nevím kam dál a co dál, tak začnu hledat místa, který mi dávají pocit klidu.
Jen v dokonalým bezčasí, který mi připomíná dětství, kdy bylo možný skoro všechno, si obvykle dokážu utřídit myšlenky. Stačí cinkání hliníkových příborů a lehký odér smáža. A budu se asi opakovat, ale bohudíky, že takový místa ještě jsou.

A nejlepší je, že i když máte pocit, že tyhle plující ostrovy, kde čas tak, jak ho známe, nefunguje, pomalu, ale jistě mizí, tak můžete pořád ještě objevit nový. (To je ale zatraceně dlouhá věta plná čárek, co?) Mně se to povedlo. Dokonce jen pár kroků od Letný.

Ztracená holka, ztracená jídelna
Hrozně ráda se jen tak ztrácím. Nejradši ve městě. Zabočuju do ulic, který neznám nebo znám jen z tramvaje a jdu podle vývěsních štítů. Za Vltavskou doprava. Do naprosto nepravděpodobný ulice, která působí spíš jako maloměsto za autobusákem. Benzínka na dohled, takže pocit maloměsta těsně pod Letnou zesiluje na maximum. Jdu kolem oprýskanýho domu a do ulice trčí vývěska Gambáče. Bingo.
Oprýskanou hněď rozráží světlý tyrkys vývěsek. Lidová jídelna. Párečky. Zmrzlinky. Bingo. Vyhrála jsem život! Konečně alternativa Lidovky na Těšnově, která je sice ultimátní srdcovka, ale znáte to. Už může být jen málo místem tichého usebrání nad talířem. Z malýho obědovýho kostelíku se stala katedrála.





























Pokud by vás omrzely avotousty a chia-kaše, sem můžete zajít klidně i na snídani. Čaj do skleničky, teplá sekaná a páni v montérkách místo umčo lidí v mikro-kulíšcích.

úterý 8. ledna 2019

SVÍČKOVÁ, BUŘTGULÁŠ A DROBNÝ OBSESE


SPOILER ALERT: tenhle článek nebude o jídle, ale myje se v něm nádobí!

Před pár dny jsem nemohla spát. Ne, že by to byl nějaký výjimečný stav. Ani tentokrát jsem nenašla osvícení a někde mezi brouzdáním na Redtube, ezo čajem, sledováním videí krájení barevnýho mýdla a rovnáním punčocháčů a triček se mi vloudila myšlenka, která mě ne a ne nechat ani následují den.
Když už jsem si myšlenku přenášela několi dní, jako nepříjemnou formu mentální zácpy, rozhodla jsem se, že jí zkusím rozvinout.


Nejdřív jsem ovšem musela ještě několikrát umýt nádobí a linku. To je základ. Mám na to samozřejmě důmyslný systém a občas nádobí i přemývám. Chápete, ne? Nechápete, ale to neva.

neděle 6. ledna 2019

SYNDROM HEZKÉ FOTKY

Tohle asi bude ze šuplíčku “hejt”. Určitě ano. A tenhle zrál docela dlouho a ted prostě musí ven. Štvou mě hezké fotky jídla. Štvou mě rádoby hezké fotky jídla, které se tváří jako nonšalantní momentky a přitom kříčí aranžovaností. Zosobňují pro mě to, s čím se potkáváme na každém kroku (máme-li schopnost to rozpoznat) - paní z Prostřena má na zdi v obývacím pokoji polepené nesmysly různých tvarů (to stopro znáte - kapky, motýlci, nápisy…) a má z toho dobrý pocit, protože ji televize řekla, že je to “design” a nebohá bloggerky si skládá jídlo do kosočtverců, protože ji instagram řekl, že je to cool. Obě ženy k sobě navzájem mají málo pochopení, jsou si ale podobnější, než si samy myslí. 

Já teda ten náramek skoro nevidím...
Aby nedošlo k omylu - Pakočka říká často “hele, Tobě ten instagram jde líp”. Ano, častěji vařím a dávám častěji fotky jídla. Pravdou ale je i to, že i já aranžuju jídlo před vyfocením a samotnou mě několikrát napadlo - udělám to hezký. A jídlo se dost blbě “dělá hezký”, zkrotit všechny ty omáčky, mastný fleky a komponenty… Kraje talířů se musí několikrát otřít, na bylinky bych se často doma i vykašlala, ale vypadá to líp. Několikrát ode mě spolustolovníci slyšeli “moment, nejdřív to musím přeskládat a vyfotit”. Nejčastěji se tomu směje náš kamarád Míra, který má obvykle největší despekt k čemukoli, co mu zavání stádovostí. Mně je to spíš fuk, já mám ráda, když se mi věci líbí, a nevadí mi a priori, když to sdílím s celou planetou. Být vždy v opozici nebyl nikdy můj případ, i když si to celoživotně moje máma myslí. V tomhle případě ale došlo i na moje hodně široké mantinely. A prosím, nehledejte v této větě žádné dvojsmysly… 

pátek 28. prosince 2018

NÁVRATY

Ráda bych napsala článek o návratech. Představuji si to jako hluboké zamyšlení nad lidským údělem s lehkým motivačním přesahem, což se mi jistě nepovede, a bude z toho zmatená změť proudu mých myšlenek, která bude dokola říkat jediné - návraty jsou těžký. Ale musíte uznat, že za to nemůžu, v bezprostředním povánočním období se nelze vyhnout životnímu bilancování. Někteří z nás se vrací do rodných měst, někteří zůstávají ve svých nových domovech a do minulosti se vrací jen v myšlenkách. Jiným je to u prdele a vrací se jen k bramborovému salátu. I za tím ale hledám souvislosti, která by to zasadily do širšího kontextu lidské ztrápené duše, kterou si ted rozprostřeme v celé její komplikované kráse. 

Vyrostla jsem v maloměstě, kam se neskutečně nerada vracím. Tyto Vánoce jsem strávila chatováním s bývalým spolužákem ze základní školy, se kterým jsme společně hejtovali město, ve kterém jsme kdysi seděli v jedné školní lavici, a ve kterém jsme se opět společně ocitli na vánoční svátky. Město v tomhle případě hraje aktivní roli nepřítele, je samo o sobě neskutečně nemožný a ve všech situacích jde proti mně. Vždycky mě shodí, znemožní, vytáhne ze mě to nejhorší. Jako by bylo naprosto jedno, co v životé kdy dokážu, v tomhle městě budu zas a znovu malá trapná Daniela. Zdá se vám to divný? Neznáte podobný pocity, kdy vzpomínky na sebe v nějaké životní fázi tak nesnášíte, že si je spojíte se vším (nebo se všemi) co vás tehdy obklopovali? Provinilost tak prosákne na všechno okolo a společně s vaším minulým já se spojí v takovou Pandořinu skřínku kolektivní viny vaší vlastní dávné trapnosti. To je pro mě návrat “domů”, návrat do dětství. 


pondělí 24. prosince 2018

JAK JSEM JELA VYJÍST BOSNU A OCITLA SE V ARMÁDNÍM NEBI

VAROVÁNÍ: V TOMTO ČLÁNKU ZMÍNÍM TURBOFOLK

Od doby, co jsem se přestěhovala do Bosny, zažívám mnohá více či méně příjemná dobrodružství. Někdy člověka překvapí absurdní způsob, jakým tady funguje doprava. Nejsou tu například jízdní řády, místní prostě nějak vědí, v kolik kdy a co jede. Začínám si myslet, že existuje jakési jugošské kolektivní vědomí časů odjezdů autobusů (ale ničeho jiného). Ostatní lidé, kteří na tuto mentální síť napojeni nejsou, se prostě ráno posadí na zastávku a čekají třeba do oběda. Toto cvičení nás učí trpělivosti a udržuje nás místo sezení u počítačů venku, na čerstvém vzduchu. Poměrně nepříjemné pak může být prozření, že to, co už čtyři dny kašlete, je prach, protože je tu čas od času trojnásobně silnější znečištění vzduchu, než v Pekingu. „Sice máme nejhorší vzduch na světě, zato ale nemáme vodu,“ shrnul zprávu o smogu v komentáři jakýsi obyvatel Sarajeva. Narážel tak na častá přerušování dodávek vody, údajně kvůli opravám potrubí. Podle četnosti těchto oprav musí roury pamatovat minimálně pradědečka Gavrila Principa, Vodovody a kanalizace Sarajevo se však nedávno v poměrně vyostřené kauze opřely do novin Oslobođenje, které odstávku vody označily za redukci. Kauza pojmenovávání stavů netekoucí vody trvala mnoho dnů, pak ji vystřídal skandál přítomnosti vepřového masa v armádní kuchyni. Dnes se pro změnu zabýváme tím, zda alarmující úroveň smogu, kterou naměřila americká ambasáda, ve skutečnosti neovlivnil kouř vycházející z blízké restaurace s masovým pokrmem čevapi. Díky těmto zásadním diskusím se alespoň nikdo nemusí stresovat obecným nedostatkem, ekologickou katastrofou a náboženskou a národnostní tenzí, jako v jiných zemích. Někdy je tu ale vody víc než dost. Okapy zde nekončí, jako v jiných státech v kanálu, ale 10 centimetrů nad chodníkem. Když pak hodně prší, je jedno, že všechno moře si už vzalo Chorvatsko, Jadran můžete zažít třeba na Ulici Maršala Tita po cestě pro rohlíky. Dobro došli. Místní řidiči pak rychle vjíždějí do megakaluží vedle chodníků a suplují tak přílivové vlny, což je ohromná legrace. A taky tady pořád hraje turbofolk.

sobota 15. prosince 2018

VÁNOČNÍ TRADICE

Vánoční gastro tradice nedodržujeme. Žádnej kapr, žádný pečení cukroví. Když vyrůstáte s mámou, která je na vás sama, tak vás pak ani v dospělosti nijak zvlášť netrápí, že neumíte (a ani nezkoušíte) deset druhů cukroví. A ani letos si žíly netrhám. Rozhodně ne kvuli rohlíčkům a adventním věncům. Místo toho si na instáč vyfotím nový tetování nebo svetr s blbým nápisem.

Z Letný before it was cool, přes Semily na sídlák
První vánoce, který si dokážu v útržcích vybavit byly asi z Podkrkonoší. Tam jsem se narodila a tam žila moje babička a občas i já. Ezo kraj plný šílených a geniálních lidí. V tomhle rázovitým kraji se ryby nejí. Tradičně se na Štědrý večer servíruje houbovej Kuba, kde byste v chudým podhůří hledali kapry, že.
Jenže já si vůbec nepamatuju, že by kdy máma udělala Kubu. Možná tehdy babička. Co si ovšem pamatuju úplně přesně je to, že babička nikdy nevzala rybu do pusy. Ani blbý filé. Podkrkonošská nátura, která se sice za první republiky stala druhou (!) ženou místního zlatníka, kterej jí prej koupil auto i s řidičem, ale pach rybiny jí nikdy nepřestal smrdět. Ale ke Kubovi trpělivě filé dělala pro zbytek rodiny. Babičku si skoro nepamatuju. Ale vím, že kouřila celej život denně jednu cigaretu u kamen, neuměla svíčkovou, kterou jednou prý tak posrala, že z ní máma má od tý doby dětský trauma a nejedla ryby. Nevím, možná je to málo, ale i těhle pár útržků mi přijde až bizarně relevantních.
Co si z dětských vánoc vybavím dokonale jsou barevný světýlka na stromek ve tvaru lucerniček a to, když jsem si sedla na vafky na františka. Zapálenýho, samozřejmě. Možná, že to byla jen sofistikovaná metoda, jak mě připravit na všechno pozdější utrpení, jako když zjistíte, že Ježíšek není. Protože chvíli toho zjištění si rozhodně nevybavuju. Fyzická bolest to nejspíš zachránila.
K čemu mi bylo do života dobrý to, že jsem pár let na to vzala do ruky rozpálenou tetinu kulmu, nevím. Ale bolelo to jako všechny moje pozdější rozchody.
Další dětský vánoce v Podkrkonoší si vybavuju taky jen matně. Jednou jsme zkoušeli pouštět v lavoru ořechový skořápky se svíčkama a mně přišlo romantický, aby se na tuhle událost zašla podívat Barbie s Kenem. Opřela jsem je o kraj lavoru, hezky vedle sebe namačkaný, aby si to užili. A pak jsem na chvíli někam odběhla a když jsem přišla zpátky, Kenovi se čoudilo z dlaně, která mu trčela do lavoru a potkala se se zabržděnou skořápkou. I Ken poznal, že život bolí a od tý doby jsme skořápky vynechali.



Samozřejmě, že jako každá dobrá máma mi to i ta moje v rámci svých možností dělala hezký celý dětství. Jen jsme to měli po našem. Místo kapra to nejluxusnější filé z Delvity a místo cukroví Vienettu. Tahle jsme to táhly na Letný a později i na jednom pražským sídlišti. Stomemek živý v pubertě vystřídal praktičtější umělej, ale filé a Vienetta zůstaly nafurt. I teď, když už jsem dost velká holka na to, abych večeři připravovala já. Některý gastrotradice je prostě skvělý držet, nejlíp ty, který si samy vytvoříte.