úterý 9. února 2016

MORTAL COMBAT: MRE (MEAL-READY-TO-EAT) ANEB TESTUJEME INDIVIDUÁLNÍ POTRAVINOVOU DÁVKU


Ok, Leželo mi to ve skříni už skoro rok a tak byl nejvyšší čas. MRE- Meal ready to Eat neboli bojové individuální dávky potravin,
Jako soundtrack k ne příliš zábavnému čtení vám nabízím vše co jsem si ten den poslechla. Nelžu. Samotnou mě moje hudební chutě překvapily (až na královnu Bey, samozřejmě).
Premisa: dopředu upozorňuju, že tohle nebude asi úplně o chuti, ačkoli pár věcí z balíčku příjemně překvapilo. Jedná se o balíčky, které mají pokrýt potřeby vojáků ve výcviku/terénu na 12 hodin, ale podle nejrůznějších fór (ano, dostala jsem se i na stránky postapo.cz) se s dávkou dá vyžít celý den.
U mě tohle bylo o čirý holčičí zvědavosti. A taky nikdy nevíte kdy se bude hodit umět použít bez-zápalný ohřívač. Do skauta jsem nikdy nechodila a nejsem ani trochu "postapo", takže nehrozí, že bych najednou v záchvatu šílenství začala ve sklepě a skříních hromadit konzervy a individuální potravinový balíčky. Prostě- nezbláznila jsem se, jen jsem byla uplně normálně zvědavá.

pátek 22. ledna 2016

U SVATÉHO ANTONÍČKA: ŽIVOT MÁ SMYSL


"No dobrý den, děvčátko, tak co to dneska bude?" vítá mě s úsměvem drobná servírka kolem padesátky. Za tu dobu co k Antoníčkovi chodím spolu máme takřka mateřský vztah. Někdy si totiž děsně vymejšlím, třeba, když chci místo knedlíků k hotovce těstoviny. Nebo brsalát ke smažáku. Extravagance lidových kombinací mi není cizí. Pro paní mámu od Antoníčka to nikdy není problém. Jak sama říká "já za vás v tý kuchyni zaoroduju". Amen.
Fakt, že na světě existuje místo, kde vám někdo říká něžně děvčátko (což jste naposledy slýchaly ve školní jídelně na gymplu, ale z úst vousaté kuchařky to působilo jako jízlivá závist nad pubertálním mládím) mi dokáže zlepšit den. Kdykoli.
"Tak co to bude?"

čtvrtek 21. ledna 2016

LÍDA BAAROVÁ: ŽIVOT JE AU.

Před hodinou jsem se vzbudila. Před spaním jsem do sebe v kuchyni se spolubydlící ještě nalila jeden Cordial-ginger, abych zahnala případný noční můry Pauhofový a Markovicze naklíčovanejch do blbě vymodelovanejch krbovejch plamenů. Život byl tentokrát spíš au než raut. Kocovinu mám spíš morální a ještě mi hlavě rezonuje nejen ten šílenej českej posynchron, ale hlavně nejšpatnější filmová hudba za hodně dlouhou dobu.
Samozřejmě, že na premiéru jsme šly plný předsudků, je v tom taková malá vnitřní naděje, že na konci dne třeba zjistíme, že jsme se nemusely obávat nejhoršího a že to třeba něco zachrání. Třeba špatný film povznese pohádkový raut. No, nestalo se. Ano, hlavu z prdele jsme si vytáhly, ale musely jsme obě konstatovat, že realita mimo bublinu prostředí ve kterým se běžně pohybujeme, není realitou ve které bychom chtěly žít. Nicméně tyto setkání třetího druhu jsou velice poučné.
Film bych osobně zhodnotila už jen jeho "slavnostním" uvedením. V multiplexu nataženej červenej koberec plnej, Libor Bouček balancuje na hranici společenského humoru vzor ranní show Evropy dvě a slavnostního očekávání, vyvolává si k sobě pod obří plátno celý štáb, bodře konverzuje, neváhá předvést šarmantní angličtinu a překladatelský skills v jednom. Nicméně forbína před plátnem kde defilují hvězdy a Libor není nijak zvlášť osvícená, takže z toho máme spíš hovno (asi je to tak dobře) a jako bonbonek za celou touhle přehlídkou na tom obrovském plátně v nekonečné smyčce defilují produktový videa a fotky nejrůznějších sponzorů. Ano, už dlouho jsem nezažila nic bizarnějšího než lesklou pleš Soukupa vážně a slavnostně se uklánějící před dojatým (to bylo ještě před tím než nás Renč ubil svým umem) publikem  na pozadí neméně lesknoucího se pozadí polonahý cvičenky zvedající činku ve fitku. Smyčka- výrobní pás proteinových tyčinek- usměvaví lidé oblečení jako z Cosmíčka 2005 nešikovně pózují před autem jisté taxislužby-aerobic- zvedání činek- upocený svalnatý zadek.

pondělí 4. ledna 2016

ZÁKLADNÍ ŠKOLA FRANTIŠKY PLAMÍNKOVÉ


Konečně zpátky ve škole. Aby nedošlo k mýlce, tohle není věta z nějaký holčičí je-mi-skoro-třicet verze "Vrať se do hrobu" (I když...jsem teď spíš Milan Steindler než Tina Fay). Ani taková ta nostalgie po pár vínech na třídním srazu (tomu ze základky se úspěšně vyhýbám, mohlo by se tam vyskytovat až nebezpečně moc mimin a těhulí, au). Jen mám prostě ráda vůni školní jídelny. Taky její specifický zvuky. A ze všeho nejradši tam jím (překvapení, co). Za svých dvacetdevět let jsem prošla několika zásadníma školníma jídelnama.
První byla kuchyňka s jídelničkou na základce. Základní církevní škola sester Voršilek. Ta mini jídelna v přízemí se vlastně využívala jen prvních pár let co jsem do školy chodila a ne uplně jako jídlena. Sestřičky nás tam učily vařit v hodinnách rodinky (špagety byly už v osmi letech můj majstrštyk). Tehdy se to tak dělalo. Stejně jako se nechávaly celý třídy očkovat v tělocvičně na TBC. Nebo jako se dělaly protidrogový prevence na kterých vám bejvalej feťák vyprávěl jak na piku řídil tramvaj. True story.
Další školní jídelna byla pár let na prvním stupni ta na základce ve Vojtěšský ulici. Tam jsem dělala poprvý mlejnek, zatoužila jednou ve frontě stát se skautkou a v bufetovým okýnku si pravidelně kupovala pěnový bombony ve tvaru velkejch myší. Ještě teď z toho mám díry v žaludku.

čtvrtek 31. prosince 2015

BERKASOVO/BAPSKA

Je tu ještě jeden rest za rok 2015. Fotky ze Srbska, kde jsem byla v říjnu na týden jako dobrovolník.



Svačina po cestě. Turek z ešusu, diskuze, jak se má správně zalívat a první polívka - k snídani.

Polní guláš s rýží. Všudypřítomné gumové rukavice.

Polívčička a noční chvilkový útěk do kuchyňky.

úterý 29. prosince 2015

BILANCE 2K15 A TIPY DO NOVÝHO ROKU

A je po všem. Kapří hlavy vyvařený, tuny bramborových salátů zahučely ve vortexu našich trávicích traktů a vy jen sedíte s cukrovím (který jste neupekli vy) u stromečku a marně přemítáte nad tím jak je možný, že pokaždý je ten nejlepší záměr totální fiasko.

Ano, letošní rok, kterej bohudíky uplynul poměrně rychle bych charakterizovala každoročním sysifofským snažením mojí maminky o to dát mi skvělej dárek. Jak se jí to od mojí puberty nedaří je až komický, letos jsem dostala bezvadný prostěradlo (česká kvalita, značka "šťastný domov", koťátko v logu, všechno hrálo do karet) kupříkladu, žel bohu maminku ani ve snu nenapadlo, že ta moje nová postel je dvakrát tak větší než studentský singl lůžko. A tak je to se vším.

pondělí 28. prosince 2015

HANNAH V LONDÝNĚ XIII: LAST CHRISTMAS


Vánoce 2014 jsem strávila v Londýně. Většinu času jsem strávila sama, v úplně tichém domě, a koukala se na filmy - až na 25.12., kdy jsem pomáhala v útulku pro lidi bez domova ve čtvrti Islington. Poprvé jsem měla tradiční anglickou vánoční večeři. Hodně zvláštní příležitost, řekla bych. Ještě hlubší dojem než celá tahle zkušenost na mě udělala zakladatelka Shelter From The Storm, Sheila, se kterou jsem se rozhodla udělat rozhovor původně pro Nový Prostor. Protože jsem ale většinu roku 2015 nebyla schopná nic a napsat a odevzdat včas, z publikování sešlo. 

Dost mě to mrzelo, především z úcty k Sheile, času, co věnovala nahrání rozhovoru i její úžasné práci obecně.

Takže tady to je:

Ubrus na jednom ze stolů v jídelně/obývacím pokoji.

Chcete­li z energické Sheily Scott, zakladatelky útulku Shelter From The Storm (Úkryt před bouří) dostat lítostivé skuhrání nad klíčovými sociálně­ekonomickými problémy současného Londýna, neuspějete. Odpoví stručně, rázně, nenechá se rozházet a neztrácí čas – svou pozornost, energii i pochopení totiž směřuje ke každému jednotlivci bez domova, který měl to štěstí, že na něj vyšlo místo. Útulek s kapacitou 44 lidí založila před sedmi lety z čistého popudu. „Velká témata“ přechází, ale malý úspěch každého, kdo přišel do Shelteru pro pomoc, vyzdvihuje s neuvěřitelným nadšením. A zdá se, že ví, co dělá – její „attitude“ vrátila do normálního života přes stovku lidí. 

Sheilo, hned z kraje se zeptám, jak Shelter vznikl. 
 Začali jsme v roce 2007, jednou nocí v kryptě kostela. Víte, zaráželo mě, že Islington je v zásadě prosperující čtvrť, ve které se však vyskytují velmi chudé oázy. Najdete tu krásná gregoriánská náměstí, ale při vstupu do supermarketu přeskakujete spící lidi bez domova. 

Nyní fungujete téměř osm let. Během té doby jste více než sto lidem pomohli najít stálé bydlení či zaměstnání... 
To je a bude naším hlavním záměrem. 

Začněme tedy od začátku. Jak u vás může někdo požádat o pomoc, jak celý proces funguje? 
Nelze se u nás jen tak objevit. Vždy musí jít o osobu bez domova, která má alespoň nějakou referenci. Přijímáme na základě doporučení z nemocnic, policejních stanic, denních center a velkých charitativních organizací. Najdete u nás mnoho obětí domácího násilí či obchodu s bílým masem, ale i ty musí být bez domova. 

Z bezpečnostních důvodů? 
Ano, potřebujeme se alespoň nějak pojistit proti možným rizikům. 

Máte zde něco jako čekací listinu? 
Nic takového nemáme. Jakmile se uvolní lůžko, ihned se obsadí. Máme nějakých 20 telefonů denně, zda nemáme volno. 

...a něco jako průměrnou délku pobytu? 
Řekněme 28 dní. Lidé tu zůstávají, dokud potřebují. Dokud si nenaspoří na nájem a kauci a nenajdou si stálé zaměstnání. 

Pokud tedy u vás člověk bez domova dostane lůžko, co následuje? V čem konkrétně spočívá vaše pomoc? 
Když přijde, prověříme ho a zjistíme, co vlastně potřebuje. Pomůžeme mu dát dohromady životopis a najít práci, poté i bydlení. Potřebuje­li právní pomoc, zprostředkujeme ji přes právnické poradny fungující pro bono, případně zprostředkujeme kontakt s dětmi, které skončily v náhradní péči. Má­li zdravotní problém, obstaráme komunikaci s NHS (National Health System, Národní Zdravotní Systém, pozn. red) a lékaře. Pokud má potenciální zaměstnavatel problém přijmout osobu bez domova, zaručíme se za ni. Poradíme, jak se prezentovat u přijímacího pohovoru, dáme mu vhodné oblečení, dokonce i dohlížíme na to, aby se do práce vypravil včas. A v neposlední řadě poskytujeme korespondenční adresu, díky které dosáhnou na příspěvky a která je z byrokratického hlediska nezbytná. 

O jakou práci se většinou jedná? 
Na stavbě, jako ochranka anebo v pohostinství. Například spolupracujeme s řetězci Pret-a-­Manger a Costa. 

Jsou nadnárodní řetězce působící v Británii skutečně takto společensky odpovědné? 
Ne všechny, kéž by jich bylo víc. A upřímně řečeno, většinou jde stejně o zaměstnání za minimální mzdu, ze které je v Londýně mimořádně těžké vyžít. 

Jak funguje Shelter z ekonomického hlediska? 
Deset liber na osobu a den. Z toho platíme jídlo, nájem – ano, prostory si regulérně pronajímáme, pojištění, energie, dodávku, plat pro mě a mého asistenta Matta, vše se vejde do téhle částky. Musím říct, že je to senzační. Vybíráme příspěvky a vše z nich hradíme. Vždy hledáme co nejekonomičtější řešení. Vedle mě a Matta tu nejsou žádní další zaměstnanci – pomáhají nám naši úžasní dobrovolníci. Rosteme, měníme se, jsme otevření změnám a kreativnímu růstu. U charitativní organizace by tohle mělo být běžné. 

Jsem vážně ohromená. Lze na tak malé ploše zorganizovat 44 lidí? 
Je to těžké, ale není to nereálné. Někteří mají práci, a tak sem chodí v podstatě jen přespat do doby, než si našetří na kauci a nájem. Někteří však mají v životě velký chaos, potýkají se se závislostmi, mají předepsaný metadon a potřebují větší monitorování, ale vše s pomocí dobrovolníků zvládáme. 

Na jaké překážky narážíte? Co vás nejvíce rozčiluje? 
Někteří zaměstnavatelé odmítají přijímat osoby bez domova. S tím nenaděláte nic. Ale ta všudypřítomná nespravedlnost, ta je skutečně velmi depresivní. Tím myslím právě platy v pohostinství či na stavbě. Není důvod, proč by měli lidé za práci dostávat tak málo. Není důvod, až na hamižnost zaměstnavatelů, kteří je odírají. 

Neúměrnost minimální mzdy jste zmínila již několikrát... 
Po třiceti hodinách práce týdně si odnesete domů 190 až 200 liber. Minimálně sto liber dáte za pokoj, a to ještě v lepším případě, dalších deset za energie. Třicet za dopravu. Deset liber padne na telefon, bez kterého v zaměstnání, ve kterém se neustále prohazují směny, nemůžete fungovat. Jsme na stopadesáti librách. Zbývá pouhých čtyřicet až padesát na jídlo, oblečení a další výdaje. Rok 2015 by měl být rokem boje za levnější nájmy a living wage (minimal wage, minimální mzda stanovená zákonem činí 6,50 liber na hodinu, living wage, neboli mzda odpovídající důstojnému životu je celostátně vypočítána na 7,85 a na území Londýna dokonce na 9,15 liber, pozn. red.) 

Londýn se mění rychleji než jakékoliv jiné místo v Evropě. Zaznamenala jste za oněch sedm let nějakou změnu napříč těmi, co vaši pomoc potřebují? 
Zkraje tu byli především muži ve středním věku trpící alkoholismem a jinými závislostmi. Teď se více a více objevují případy mužů ze střední Evropy, kteří načerno pracovali na stavbě a s narůstajícím věkem už na práci nestačí. Od legislativní změny z dubna 2014 občané EU nemají nárok na podporu, tudíž musí pracovat. Jejich rodina o ně přestane stát ve chvíli, kdy nemůžou domů posílat peníze a to jejich život velmi komplikuje. Dále pak narůstající fenomén working poor, lidé odsud, kteří celý život pracovali za minimální mzdu – před sedmi lety byste je u nás ještě nenašla. Stejně jako studenty, které jejich rodiny už nezvládají živit. 

Dělají vám vaši hosté radost? 
Nekonečnou. A neustále. Spousta z nich se za život setkala s neuvěřitelnými krutostmi. Třeba týrané, obřezané ženy, které utekly ze své země a nemůžou se vrátit. A stejně se všichni drží. Stejně ráno vstanou, sejdou se s právníkem, dávají si dohromady životopis, ucházejí se o práci. Jejich odhodlání znovu se prosadit ve světě, který je odsunul na úplný okraj, je inspirativní a prostě úžasné. 

Poslední otázka. Máte nějaké předsevzetí do budoucna? 
Na nic takového nehraju, stejně jako na čísla, která máme přitom velice příznivá. I nadále chceme zastávat naši úlohu – poskytnout místo, kam můžou přijít pro pomoc lidé v podstatě z celého světa. Vždy pro nás byli důležití jedinci a jejich problémy. A každý povedený návrat do život je pro nás zázrak. To je to, co tu děláme. Naše charita. To jsme my.

Sheila a její chráněnci.