neděle 15. března 2015

I NEED MORE DALLAS IN MY LIFE



I need more Dallas in my life, říkala jsem si před pár dny během náhlé krize z konstantního nicnedělání... Je úsměvné, co mě ve finále dokáže namotivovat k boji s mým největším problém (nedotahování věcí). Na tomhle pracuju už pár dní a jde to zatím moc dobře. Vedle velmi hejtovatelného postu zde jsem skoro doháčkovala svetr, vrátila lahve, uklidila byt (8x za tři dny) a přečetla knížku.

Když mi bylo pět, dívala jsem se na Dallas a přála jsem si, aby mi bylo o dvacet let víc - představovala jsem si sama sebe, jak ve flitrovanym oblečení na garden party popíjím prosecco, konverzuju o umění a zvedám obočí v momentě, kdy někdo spadne do bazénu (dva týpkové, jeden druhýmu dává tzv. kravatu), protože too much whiskey v kombinaci s poklesem akcií na burze a do toho nevyřešené osobní problémy, no znáte to.



Mimochodem, fight od 3:50 je skoro stejně dobrej jako tenhle, a to už je co říct:


Kdybyste viděli vestu, co mám teď na sobě. OMG. Je glittery stejnou měrou jako ridiculous, but I kind of don't give a shit. Zbytek šatníku vypadá jak z Game of Thrones (© Danny Daze). V Berghainu už si dávám zásadně jen prosecco a nad tím, co se tam děje, obočí paradoxně nezvedám. Je to tady! YES! Usmívám se tak, jako se usmívala pětiletá Hannah v debilnim žlutym roláku s hrochama a nejnechutnějších vytahejch béžovejch punčocháčích, přilepená k televizi a zároveň obestavěná knížkama. Protože ona věděla, a já to teď vim taky. Mission accomplished.

Právě jsem se vrátila z večeře a kina. Jürgen, okouzlující operní režisér, mě vyzvedl, chvíli jsme řešili Mefista od Klause Manna, vtipnou historku se sochama na střeše Rudolfina z období Heydrichiády a křesťanství v díle Philipa K. Dicka. Pak jsme jeli taxíkem na Potsdammer Platz.

V taxíku:

J: So what do you fancy to eat?
H: Any suggestions?
J: Something Australian?
H: Austrian? Like schnitzel?
J: No, AUSTRALIAN. Kangaroo?
H: (ve svý hlavě) YEAH! FUCK YES!
H: (casualy) Why not.

So dallasy!

Navzdory svýmu životnímu stylu (nevěřili byste) jsem v jídle neskutečně konzervativní. Pokud vařím a nakupuju sama pro sebe, můj nákup nepřekročí deset "mých" základních surovin. Akce mě nezajímají. Lidl týdny taky ne, poněvadž už roky jim jedno a to samý, Praha, Berlín, Londýn, same shit everyday. Když se, čas od času, hodně přísně nutím k něčemu novýmu a fakt se odvážu, znamená to, že si místo borůvkový marmelády koupim ostružinovou.

čtvrtek 12. března 2015

JEDEN SVĚT: ŽIVOT JE RAUT!

Tak jsem odstartovala rautovou sezonu. Minulý týden jsem sice úspěšně doma prozevlila s pivem a seriálem Looking zahájení lidskoprávního festivalu Jeden Svět, nicméně zakončení jsem si ujet nenechala. Můj rautový timing většinou nezklame a dle našich výpočtů byla devátá hodina naprosto ideální čas (po ceremoniálu a filmu, žádný zdržování, my jsme dneska přišli na víno a večeři). Bohužel nás po vstupu do Mramorovýho sálu pražský Lucerny čekalo zhruba v kostce tohle (a mraky lidí):
Rautový fail: všechno zmizelo za 25 minut a na nás zbylo už jen pivo a víno a slané tyčinky
Rozhodli jsme se tedy večer začít (i ukončit) vínem, přehlédli jsme jak pivo, tak to bílý a zarputile se vrhli na "tohle víno červený z Lucerny, který je děsnej bolehlav" a rozhodně jsme se toho nebáli. Zásadní věc je přesná metodologie: střídačka u stolku s vínem, abyste tam nebyli podezřele často a nonšalantní popadnutí dvou kelímků je samozřejmost. Abyste měli ruce volné eventuálnímu jídlu (jsou chvíle kdy i salsa a paprikový chipsy zachrání váš večer) musíte mít propracovaný tzv. "pyramidový systém", kterým zároveň regulujete pitný režim (názorná ukázka níže):
Pitná pyramida je základ každého rautu!
Absolutním organizačním twistem bylo promítání ve 22.00, tedy jak po ceremoniálu, tak po rautu. My jsme se rozhodli věnovat pití a okázalým nenáviděním small-talku jakožto žánru. Opravdový "plot-twist" nastal někdy po desáté, když BYL RAUT NEČEKANĚ DOPLNĚN! Obložené tácy, ŘÍZKY, kuskus, ovocný i těstovinový salát. Oceňuju organizační humor a smysl pro nečekanost, je vždycky fajn, když vás ještě něco na rautu překvapí. Top večera byl kupodivu ovocný salát (k červenýmu vínu to byla taková moje osobní sangria) a variace na chačapuri/burek/listový kapsy se zelím a uzeninou. Mimochodem, schovat gastrošku s řízkama pod tác s listovým pečivem nebyl zas tak clever tah- řízkové odhalení bylo rychlé, Lumíre, můžeš na sebe být patřičně hrdý a dostáváš rautovou hvězdičku!
Jinak obsluha na baru v Lucerně byla jako vždy otřesná, ale asi tak stejně otřesná jako naše nemístný vtipy. Takže jedna jedna.
Nečekaná dějová zápletka!
Jinak bych vás ráda ujistila, že jsme byli vkusní a že jsem zahájila sezonu se ctí a se dvěma ukradenýma skleničkama v kabelce. Tahle sezona bude dobrá, cítím to!

středa 11. března 2015

CO MILUJU V IKEA

Všichni milujeme Ikeu a kdo tvrdí, že ne, lže si do kapsy. V Ikee mám jasně daný program: nejdřív se projdu všema těma pokojíkama, bytama, vyzkouším postele, zajdu si do bufáče a někde mezi poslední postelí a první masovou koulí úspěšně zahodím seznam NEZBYTNÝCH VĚCÍ (kterej sám o sobě už obsahuje asi padesátou deku a lacinej polštářek a popadesátý ztracenou vývrtku- taky se vám tak ztrácí vývrtky?), který nutně potřebuju a pro který tam jedu a vrhám se do kompulzivního brakování celýho suterénu až po ten divnej rožek se zbožím s vadou.
Nicméně exitují jisté produkty a jistý sortiment, který je prostě srdcovka. Neříkám, že si ho koupím pokaždý (taky jsem se během těch let co jezdím do Ikey naučila odolat těm mini plyšákům za 19 kč), to bych se utopila v barevným plastu a podle počtu otvíráků na konzervy a vývrtek by si hosti mohli myslet, že mám sklony k masovýmu vraždění maskovaný do švédskýho designu. Je tu nicméně sezam signifikatních produktů, které mě provázejí/provázeli mojí životní poutí. Tady jsou:
Panáky pro děti a jejich popisek. Nelze to nemilovat, nelze tím nevybavit domácí bar. Cítíte se při pití panáků tak nějak maličko nepatřičně, asi jako když jdete v botách z dětskýho oddělení tancovat do gaybaru.

Tohle je čistá roztomilost vhodná taky na panáky. Samozřejmě pro ty majetnější, za porculán je třeba si připlatit.
Sada KALAS je pro mě srdcová. Připomíná mi moje stěhování z Barrandova na Vinohrady a mojí kamarádku a nejlepší spolubydlící Veroniku. Měly jsme KALAS misky a příbory, samozřejmě na denní užití. Ukrojí to i řízek. Když se Veronika vdala a odstěhovala, Kalas zmizel. Ještě teď mě někdy překvapí, když po otevření příborníku nevidím ty barevný plastový hady (tuším, že maličko změnili design, původní Kalas příbory byly takové zvlněné). Myslím, že si je budu zase muset dokoupit. Mimochodem, ty příbory mají bezvadnou ergonomii a misky a talířky - jak píše sama Ikea- jsou ideální i na večírky. Za mě určitě, vždycky jsem měla pro plasty v kuchyni velkou slabost a vůbec nemyslím jen dětské nádobí.

středa 4. března 2015

VRŠOVICE: JÍDELNA KOH-I-NOOR A GALERIE KIN JÍDELNA

...chodila jsem po jídelně mezi stoly jako v galerii a důkladně pozorovala každý milimetr. Kohinoráci a vršovičtí důchodci mě slušně zdravili a já je taky. Jediná připomínka toho, že čas plyne je snad ten měnící se obraz nad okýnkem. Posvátný ticho jídelny narušuje jen cinkání příborů a tiché hovory. Lidé jsou tu zdvořilí. Netváří se podezřívavě. Bytosti z různých světů se tu vznáší mezi knedlíky a slazeným čajem se vzájemným respektem. I paní kuchařka je milá. A oběd vám dá i bez objednání...
Výpečky, bramborovej knedlík a červený zelí. Klasickej vývar s rýží už jsme snědla, pardon, měla jsem hlad!

Jídelnu vršovické Kohinorky, továrny na patentky a další drobnou kovovou galanterii s tradicí od počátku dvacátýho století se znakem dívčí hlavičky s patentkou místo očička, jsem měla v hledáčku už docela dlouho. Stará továrna, která stále funguje i bez zahraničního kapitálu, oprýskaná atmosféra dělnických Vršovic, kombinace zašlýho loga snad ještě z monarchie a komunistických přestaveb pro optimalizaci výroby, to všechno mě vždycky dokázalo rozechvět i jen při cestě tramvají kolem. Umírala jsem zvědavostí jak to je s jejich jídelnou.

neděle 1. března 2015

ZLÍN ANEB PUTOVÁNÍ NA VALAŠSKO A ZPÁTKY

Cesta na sobotní košt do Podkopný Lhoty na zlínsku byla vážně takový malý tuzemský dobrodružství. Asi si říkáte proč je hned v úvodu fotka prostějovskýho nebe. Taky jsem koukala. Jako správná bookerka jsem si připravila a vytiskla hezky postaru itinerář cesty s přesnými přestupy, jenže mi nikdo neřekl, že v YOLOmouci ve stejný čas na Brno nejede jen jeden, ale hned dva vlaky (z kolejí hned vedle sebe). Bohužel každej jinou cestou (jak nám později názorně ukázala paní z prostějovských levných knih), takže když nám průvodčí oznámil, že nevystoupíme v Otrokovicích, ale v Prostějově, nezbylo nic jinýho než...vystoupit v Prostějově a jet zpátky do Olomouce. Yolo.
Prostějov má fantastickou nádražku. Dokonce dvojitou- výčep a velkou restauraci i s pulty na stojáka. Jak nám prozradila sdílná paní z místních Levných knih, v sobotu se prej vaří knedle a od nádraží do města se trousí místní a nosí si nádražní vyhlášený knedle domů na oběd. Kouzelný.
Vývařovna kulturní tip na příští víkend: vodka a lahůdkové sele!

středa 25. února 2015

PŘEŘEPOVÁNO


Pan prezident mi na srazu s vítěznými vinaři popřál smrt. Držím půst, a tak je ze mě do Velikonoc abstinent a vegetarián. Oproti mým původním očekáváním je to druhé těžší, i když pro přežití ve dnešní době vyplněné takovými titulky je zapotřebí spíš alkohol. Každopádně si šahám na dno se svojí kreativitou. Řepa mi v tom holka hodně pomáhá. Je levná a červená, win win. Tady máte několik receptů:

1, Pomazánka podle Yotama Ottolengiho
K Vánocům jsem od Pakočky a svého nejlepšího kamaráda, Štěpána, dostala úžasnou kuchařku Jerusalem. Jsem z ní slabě řečeno nadšená. Hodně mě ovlivnila, co se týče kombinací ingrediencí, které by mě dřív nikdy nenapadly. Třeba do této pomazánky se přidává datlový sirup, což k už tak hodně sladké řepě nezní jako dobrý nápad, ale funguje to skvěle. Zatím jsem ji dělala dvakrát a všichni strávníci vykřikovali "skvělé" "výtečné" "přidat" "nejlepší" a dokonce i "bravo".
párty tácek

úterý 24. února 2015

BERLIN TAKEOVER



Zdravím z Berlína, kde odteď a snad už napořád bydlím. Je to tu uplně nejlepší. Je to tak moc dobrý, že ráno vstanu a musím se asi hodinu smát a tancovat radostí.

Možná až moc dobrý, jak zjišťuju po stáhnutí fotek ze svýho iPhonu (koupila jsem si ho v Londýně za svý vydělaný peníze, čumíte, co), abych se zpožděním - s ohledem na jízdí řád, který jsem sem v lednu slavnostně vyvěsila, proto, abych ho tradičně jako jediná nedodržela. Dürum a Astra, to je jediný, co na Vývařovnu patří, zbytek je takový berlínství, že se stydim, a za každou fotku se proplesknu.

Takže, zbytek jen pro silné povahy: