pátek 28. dubna 2017

U KOCOURA: FONTOVÁ OLYMPIÁDA A PIVNÍ SÝR

Znáte pražskou zvířecí osu? Od Vola k Hrochovi, Kocour, k Tygrovi a když můžeš, dáš ještě z posledních sil Medvídky a klidně i U Dvou koček. V poslední jmenovaný se prý někdy začátkem osmdesátek, za plíživý normalizace, seznámila moje máma s tátou. Jak jinak, než u piva.
Je tím pádem jasný, že ke Dvěma kočkám mám fakt osobní vztah. Pokaždý zajdu hezky na malý pivo nebo dvě, pokaždý zacláním ve výčepu u pultíku na stojáka, protože jinak je to lokál veskrze turistickej. Mně to nevadí. Mají moc dobrý pivo a ten skvělej obrázek naproti výčepu s výjevem kočky, která "kojí", teda čepuje pivo.
Ke Dvěma kočkám jsem během posledních dvou měsíců přidala další klasiku: U Kocoura. Znala jsem z vyprávění, jistě jsem tam párkrát posvačila pivo v pubertě, ale od tý doby nic. Možná taky díky tomu, že Malá strana se od dob romantizování nerudovejch povídek ve filmech pro pamětníky, od dob Hříšnejch lidí města pražskýho a nejvíc od dob, kdy jsem chodila na základku a odpoledne jsem bývala pečná vařená v Italským kulturním institutu, dost změnila. A tak je to se vším. Proto je skvělý, že původní hospody mají mezi turistickýma kokotinkama typu "pivnice feat. typická italská kuchyně" nebo "trdelník, pivo, burger, wifi" pořád ten autentickej šmrc zakouřenýho pajzlu, přiměřeně přísnýho výčepního nebo svéráznýho štamgastskýho stolu.
U Kocoura není v tomhle výjimkou, naopak. Výčepní nejsou klasiky nerudní a tvrďáci, jako je to dobrým zvykem u Vola, naopak jsou to dobří strejdové, který se nedurděj ani na bandy turistů a ještě stíhají házet pivní frky českýmu osazenstvu.

Zdejší jídelák je fascinující přehlídkou toho nejlepšího, co se urodilo za posledních 15 let ve světě typošky ve slevě. Základní typy písma z Wordu 95 prohnaný veškerýma efektama, který byly tehdy dostupný: kurzíva, tučně, nadpis. Pak přichází na řadu veselé efekty z powerpointu: linkové stínování, stužkový písma a samozřejmě clipart, vkusně, taky v lince.

čtvrtek 27. dubna 2017

KARMA DETOX - OBTÍŽNOST TĚŽKÉ

Posledním článkem jsem se poučila, že psát cokoliv na dojezdu je špatný nápad. Tentokrát zůstanu u jedné dějové linky, moje mysl je čistá jak křišťálová voda šumavských potůčků. Od potůčku jsem se totiž vrátila. Rozhodla jsem se před týdnem odjet pryč z Prahy (a přitom ne do Brna) na venkov. A jelikož jsem už vykazovala jasné známky přetížení (kolegyni v práci jsem odpověděla na informaci, že jde na oběd "děkuji" nebo jiný den jsem místo ahoj v práci řekla "jonák"... fakt díky, podvědomí), rozhodl můj kluk, že mi zabaví mobil. Chtěla jsem protestovat, ale tik v oku si vyložil jako souhlas. Jelikož v životě mám máloco zadarmo, tak se ochladilo na bod mrazu a internet hlásil sníh. Na bod mrazu spadla před odjezdem i moje nálada, ale celá ztuhlá natolik, že jsem si skoro ani nezavázala tkaničky u bot, jsem usoudila, že se extaticky a trhaně cukat na dalším pražským technu už opravdu nezvládnu, a rozhodla jsem se opravdu odjet. Do auta jsem naložila Ikea tašku se všema svetrama a vlněnýma punčocháčema, co mám, a přepravku s kocourem Benešem. Beneš měl po roce v pražském bytě poprvé okusit svobodu, ačkoliv s paničkou v patách. 

Můj civilizační detox započal u mámy na chatě. Dřevěná chata s kachlovými kamny je plná dětských vzpomínek a divného zatuchlého odéru, který nevyvětráte. Moje jediná starost byla, jestli se mi bezlepkové banánové lívance povedou a zda už konečně doluštím to zatracené sudoku. Starost o moji bezlepkovou dietu stejně vyšla vniveč, jelikož nám máma upekla nádivku. A spálená topinka z kamen? Say no more. 
KOPŘIVY!!!!

neděle 16. dubna 2017

LÍVANCE VE MĚSTĚ

Můj oblíbenej víkendovej rituál jsou lívance. V sobotu nebo v neděli prosedím, teda spíš poloproležím, na gaučíku našeho oblíbenýho bistra se svým nejlepším kamarádem u lívanců (a on u waflí).
WafWaf- letenskej ráj waflí a palačinek. Po lívancích ani stopy.

Je to rituál, něco jako kocovinový smažák nebo nedělní mše. Síla rituálu je v tom, že vás dokážou vždycky uklidnit. Vůbec mi nevadí, že šlehačka je v tomhle bistru sójová (naopak), protože obvykle bývá vyšlehaná tak hodně, že je skoro jako beton. Takovej ten typ betonu, který se rozplývá na jazyku. A pokud vám to nedává smysl, tak se s tím budete muset srovnat vy, ne já.
Jenže - co, když je gaučík obsazenej? Nebo...ho nahradí dalším velkým stolem? A proč je na Vinohradech tak málo míst, kde dělají lívance, nejlíp celý den i o víkendu, kam můžu přijít ještě tak trošku uválená z víkendovýho dlouhýho spaní?
Proč některý dopoledne končí tak, že sedíte sama v kavárně a všichni kolem právě dostávají přesně to, co chtějí, ale vaše lívance prostě nejsou? A stalo se vám někdy, že jste se uprostřed plný kavárny, s vaším lungem, prostě najednou jen tak  rozbrečeli?
Další rituál, který se se mnou táhne je nekonečný hledání místa. Toho místa. Svatej grál utkvělý představy o dokonalým brunchi, obědě, večeři nebo drinku. Stává se nám to s mým bff až podezřele často. Vlastně pokaždý. Už je to rituál. Neplánuju, prostě dostanu chuť teď a tady jít na oběd (večeři, lívance), ale úplně pokaždý se stane něco, co promění vysněnou představu o dokonalým jídle ve skoro biblickou pouť. Je to vlastně dokonalý velikonoční příběh o Zaslíbený zemi. Já a můj nejlepší kamarád jsme v tomhle příběhu jako dva Mojžíšové z prvního světa, kteří místo vysněného hodování putují mezi Vinohradama a vrchníma Vršovicema a snaží se najít "to" místo. Zaslíbenou zemi lívanců, dobrýho jídla a dvou hodin naprostého zenu.
Je to v nás? Je to v mojí uktkvělý představě o spontánní dokonalosti? Je to lívancový sobectví? Moje absolutní odmítání tyhle malý radosti plánovat s tím "že to prostě přijde" a bude to absolutně dokonalý jako v mých představách?
A tak sedíme, po hodině putování po Vinohradech, v jiné kavárně, bez lívanců a gauče, s kafem a divnou náladou a mně najednou jen tak, začnou téct slzy.

Vím moc dobře, co bych měla dělat. Měla bych vzít svůj lívancovej život do vlastních rukou a udělat si je sama. Jenže...to nejsem já. To není moje zaslíbená země. Některý věci prostě musí přijít samy. A tak vím, že se i další víkend vydáme na nekonečnou pouť za vysněným zaslíbeným lívancem. Každý další víkend povstanu z popela jako Fénix, naděje, která minulý víkend zemřela se zase narodí a já budu hledat dál. A věřím tomu, že jako Mojžíš a jeho parta izraelitů do tý země zaslíbený jednou doputujem. Jen si přeju, aby to netrvalo těch 40 let.

Hezký Velikonoce.






pátek 14. dubna 2017

MAXIPES FÍK

Dnes to bude jako z kuchařky Dity P. Recept s příběhem. Včera jsem byla na drinku s přáteli a jejich přáteli. Stala se mi taková příhoda, která se mi krásně vztáhla k Velkému pátku, a tak se s ní svěřím. Odjakživa ráda vyprávím příběhy, nebo řekněme spíš bonmoty. Většinou v nich hraju hlavní roli já a lidé okolo mě se smějí. Jsem společenská a vtipná žena. Chudák Jana s Hannah některé moje vtipy slyšely už hodně krát, přeci jen mám arzenál svých vtipných historek omezený. Včera jsem opět venku na cigaretě nezaváhala a potěšila ostatní příběhem o jednom našem společném známém. Ve zkratce: Randila jsem s ním před pár lety. Je to vysokoškolský pedagog a pozval mě na zapíjení konce semestru se svými kolegy a studenty, tedy studentky. Přišla jsem ve velké parádě, šaty, makeup, prostě o několik úrovní výš než hloupý holky, co ho obklopovaly. I wish. Hodila jsem si kabát nonšalantně na židli a sedla si. Akorát že až na zem, protože kabát židli tíhou shodil. Pamatuji si letmo kolena vedle uší, vyhrnutou sukni a unisono smích. Jeho smích. Jejich smích. Přišla jsem o řeč vlivem šoku a seděla tam několik dlouhých minut jako oběť hromadné nehody. Málem že přese mě nehodili termo fólii. Au. Většinou se všichni během této historky smějí, já se směju a kompenzuju si trauma. Včera se ale jeden člověk nesmál a v oku se mu zaleskla lítost. Zarazilo mě to. Vlastně je to opravdu ponižující historka. Byl už hodinu Velký pátek a já to otočila v další vtip. Nemohla jsem si pomoc. Dnes je den velkých obětí. Někdy je ale fajn si některé odpustit. Shodit se pro dobro atmosféry, shodit se, aby z ponížení byla sranda, vypadat, že jsem nad věcí a vyhrát nad tím. Lidi mě snad nemají rádi, protože se dokážu zasmát tomu, jaká jsem kráva (?!?!?!?!?!) I když se muži v mém životě hodně snažili, většinu bolesti jsem si stejně přivodila sama. A když už se za mě Ježíš obětoval, co takhle u této oběti skončit? Stejně jako s poslední debilní historkou. 

A víte co? Pojďme si raději něco uvařit. (škoda, že to není formou videa, ráda bych ted udělala takové napůl dramatické a napůl spiklenecké mrknutí a s kamerou se otočila směrem ke sporáku. Velká škoda!) Mám ráda romány Nikose Kazantzakise - Řecko, pastevci, Ježíš a fíky. A z těchto ingrediencí si dneska uvaříme.

středa 12. dubna 2017

NA JEDEN DEN V BRNĚ DOBRÝ

Minulý týden jsem jela na výlet do Brna – asi po třech letech. Kousek od nádraží, po cestě na akci, kvůli které jsem přijela, mě zběžně uvítala výloha KFC. V ten moment mi bylo jasný, že to bude skvělý jako vždycky.


Další den ráno jsem si uvědomila, že se celý výlet udál tak narychlo, že jsem si ani nestihla najít všechny ty nový podniky, co tam za poslední dobu vznikly. Po probuzení v Brně jsem byla stejně bezradná jako tenhle nebohý, zmatený fanoušek Divokýho Billa nalevo od dvou atlantů.


Naštěstí jsme večer předtím míjeli nejen KFC, ale i urban hub SKØG, takže jsme šli tam. Fotka z něj nemůže chybět na žádnym trendy foodblogu. Vývařovna není ani jedno z toho, ale nevadí, i tak je tu máte.



středa 5. dubna 2017

VEČEŘE PRO PRINCEZNU: LIDOVÁ JÍDELNA TĚŠNOV

"Von vám teda pěkně nadržuje, tolik nudlí vám dal do polívky, asi jste jeho typ."

"Tak to mám velký štěstí."


Takhle nějak jsem se uvedla na svojí první večeři v Lidový jídelně na Těšnově. Je to prostě srdcovka a možná, že navečer ještě útulnější než přes rušný oběd.

Po šestý poloprázdná a večerní nabídka pořád pestrá, včetně mých oblíbených doplňků, jako je mrkvový, okurkový nebo šopslý salát navrch. Kuchaři se nebáli rozjet bodrou podvečerní konverzaci, ale ani mi vyhovět a ke koprovce mi místo knedlíků dát vařený brambory. Tak jí mám totiž úplně nejradši. Jídlo s hovězím vývarem mně celkem stálo 92 Kč a to už je opravdu Těšnovský luxus! Desítka Krušovic vás totiž vyjde na 15 a nejlevnější - nejčastěji vege -  jídlo ve večerní směně na 70-75 Kč.

úterý 7. března 2017

ICELAND: ZDE NEJSEM ČLOVĚKEM, ZDE NAKUPUJI

Lidl ke svýmu neoddiskutovatelnýmu sortimentu a týdnům jak z katalogu CK Fisher přidal modely všech barev do letáku a čtvrtinu platu svým zaměstnancům. Vše zní víc než fajn, až na to, že každý mileniál potřebuje svůj tragický diskont, jak kvůli nízkým cenám, tak kvůli pocitu naprostý beznaděje a zoufalství. Naštěstí je tu Iceland. Ještě jste na něj nenarazili? Jakto? Je přeci v Hloubětíně, Malešicích, na Ládví, na Kladně a v Říčanech.

Co přesně znamená Lidl? To nevim. Co přesně znamená Iceland? Přeci led + ráj. Nebo teda spíš peklo. 

Když jsem přijela poprvý do Londýna na delší dobu, už při prvním nákupu v supermarketu mě zarážely polotovary převažující svým množstvím nad většinou sortimentu. Ještě dlouho po příjezdu jsem obcházela Tesco, Sainsbury's a Waitrose jen proto, abych se přesvědčila, že většina toho, co nabízí, spočívá jednoduše v tom, že to strčíte do mikrovlnky. I když jsem si časem zvykla, Iceland mě fascinoval do poslední chvíle. 

Když jsem před pár týdny poprvý vešla do jedný z jeho českých poboček, bylo mi, jako bych se teleportovala. Všechno je až tak původní, že na většině etiket najdete i cenu v librách.

Hned u vchodu vás přivítá to nejtypičtější z anglický kuchyně. Octový chipsy, černý čaj v balení po 500 kusech, digestive bisquits, tikka masala v zavařovačce a deodoranty. Myslí to opravdu vážně.


No a pak už následuje typická selekce jídel pro singles, kteří si nechtějí vařit, neumí vařit, a nemají ani z čeho, protože základní suroviny se přeci neprodávají. Třeba Mac'n'Cheese nebo Saussage and Mash, anglická obdoba KašPárka.


Kdybyste chtěli samotnou brkaši, taky může být. Nevadí, že je zmražená, že ne? Aspoň dýl vydrží.


Párky tu mají taky bez kaše, až na to, že jsou teda obalený pizzou: