pondělí 27. června 2016

DAN IELE JEFA JN

Hype vietnamské kuchyně je dávno za námi. A nemusíte si hned oblékat trička s nápisem Everything you like, I liked 5 years ago a demonstrativně mi s tím teď zahrazovat cestu. Jako já neměla Pho ráda nikdy, takže mi dejte pokoj. Ale před půlhodinou do mě na ulici vrazila nepříjemná ženská a mně to nevadilo, neotřáslo to mnou a ani se pomyslná ryska mé chatrné psychické rovnováhy nerozhodila směry vztek/sebelítost (to je vždycky vabank). Proč? V břiše mě hřálo Bunbonambo.


V životě každého z nás nastane situace (pro tyhle uvozovací věty mám slabost), kdy přejde chuť k jídlu. U mě je to většinou spojené s osobními problémy, konkrétně s obdobím, kdy jsem single. Moje denní dávka jídla se minimalizuje na 60% s možností poklesu až na 40% obvyklé dávky jídla v páru. Je to tak, ráda jím ve dvou, ráda si přidávám, když jsem happy, a kluci jsou vždycky ready mi skočit pro nanuk.

čtvrtek 16. června 2016

DUNGEON KEEPER: UNDERGROUND LEVEL DOBRÁ MÁMA

Dneska se společně vydáme za dobrodružstvím takřka urbexových rozměrů. Sejdeme do tajemného podzemí v samém srdci Prahy. Do podhoubí míst kde vzniká v rukou a hlavách mladých umění.
Co magického asi jedí studenti krásného umění, studenti užitého umění?


SMÁŽO

Z čeho jste si, naivové, mysleli, že se rodí ty nejčistší nápady?


Sklepní bufet Vysoké školy umělecko-průmyslové je živoucí legendou. Slyšela jsem o ní tolik historek, že je až s podivem, že jsem se do sklepení umělecké gastronomie vydala až teď. Ale každá věc má svůj čas. Tohle občerstvení se muselo prostě jen uležet do té správné vesmírné konstelace.
Je to taková legenda, že bych se nedivila, kdyby se jednou dostala do Lonely Planet bedekrů, podobně jako třeba Faustův dům nebo příběh o Golemovi.
Legenda, která v sobě snoubí gastronomii, architekturu, performance a grafický design.

pátek 3. června 2016

RIP FLIP

Přidat popisek
Sedím na lavičce Ema Espresso baru. Naposledy jsme tu před týdnem takhle seděly s Danielou, vyháněly lehkou kocovinu dobrým kafem a koukaly na lidi. Proto má tohle místo Daniela ráda. Já tu teď koukám před sebe a lidi nevnímám. Koukám na Masaryčku, na roh. Tam, kde ještě před dvěma týdny bylo bistro Flip. Teď jsou tam cedule na špinavých oknech a prázdná ratejna.
Bistro Flip byla legenda. Místo kam se spoustu lidí nikdy neodvážilo, místo kterýho se spoustu lidí štítilo. 

pondělí 30. května 2016

AGENT LOSER

Jana má Lindu. V mém životě se pomyslné Lindy odjakživa jmenovaly Barbory, ale o tom jindy, nebo spíš nikdy. Tím bych se oslím můstkem přenesla k osobnějším tématům, které čím dál častěji načínáme. A tak napíšu o svém županu Agent Provocateur. Že AP prádlo a oblečení nemáte? No to chápu, naše čtenářstvo asi nenakupuje předražené kusy krajky šité v Asii. A i kdyby ano, tak vidíte, i já ho mám.



Pracovala jsem totiž před lety v jejich obchodě jako prodavačka a vydržela jsem to skoro rok. V rámci zaměstnaneckých prémií jsem dostala tento nádherný hedvábný župan s vyšitým emblémem značky a je to beze sporu nejdražší věc v celém mém bytě. Kromě mého počítače. Je dražší než moje pračky a lednička dohromady. Stojí 415E. Z takových částek je mi vlastně spíš nevolno a proto župan skoro nenosím. Sice jsem měla po jeho obdržení záchvaty transu, kdy jsem si ho doma oblékala a prohlížela jsem se v zrcadle. Představovala jsem si, jak si ho vezmu na dovolenou a budu v něm snídat na balkóně porostlém květinami. Nebo na terase u řeckého moře. Nebo s milencem v hotelovém pokoji. Má krásnou nostalgickou barvu, která mým tmavým vlasům a očím sluší. Prostě jsem byla Caty a lord si mě vzal za ženu dnes ráno z lásky navzdory všem společenským překážkám a ten samý večer vesmír exploduje zrovna, když na sobě budu mít tenhle nádherný župan.

středa 25. května 2016

HEJT S TĚŽKÝM SRDCEM: BLACKDOG V PRAZE

Původně jsem tenhle hejt vůbec psát nechtěla. Už z principu, že cením když se někdo snaží (a cením to i když mu to snažení zrovna nevychází). Jenže pak jsem asi dvanáct hodin po včerejší podstatně rozpačité večeři v nové, dlouho očekávané pražské pobočce Black Dogu zavítala do té mateřské v Berouně. Ten rozdíl byl tak markantní, že to prostě ignorovat nemůžu.

Ostatně můj kluk sepsal svůj hejt, tedy chci říct recenzi, za tepla už včera:


Předem recenze musím říct, že jsem zaujatý. Tohle místo znám dobře, do nedávna tam totiž byla pivnice U Pomníku, kde měli jednu z nejlepších desítek v Praze. Interiér léty poznamenaný, obsluha taktéž, ale podnik měl to, co dnes mnoha místům v Praze chybí – genia loci. To pražské větvi Black Dogu chybí. Nemá se porovnávat, ale když už dáte restauraci stejné jméno, tak co vlastně čekáte? Rozumím tedy recenzím, že „to není jako v Berouně“. Ne, skutečně není a nebude (a nemyslím to zle). Nevím nakolik respektovat to, že něco je v záběhu, ale obsluha mě nepřesvědčila. Dlouho trvalo, než se na baru někdo zeptal, zda při čekání na stůl nechceme něco k pití (a to dva lidé neustále před námi leštili sklenice). I do zadní části podniku nemíří tak často, jak by možná mohla. 

pondělí 23. května 2016

ALKOHOLKA XI: MOMENTKY Z PITÍČKA

Už jsem docela stará, život dávno není takový techno, jako bývalo, a tak se na spoustu akcí tzv. pro mladý dostanu víceméně tak, že na nich pracuju. Usmívání se na mladé a opilé přináší vyzenenovaný stav předané štafety; absolutně nemám problém k tomu přispět tím, že míchám drinky. 

Pozvání od Markéty Vu-Tru mám ráda, to totiž vždycky znamená, že můžu použít curacao. Její cílovka to dost cení. Navíc jsem měla možnost se konečně projevit jako správná Cointreau ambasadorka. První jarní den po sto letech, kdyby z nějakého důvodu muselo být neustále mínus padesát, si navíc žádal i grilování a tak jsem pozvala i Mikuláše alias Kewu-a a Fajara. Všichni se pracovně známe z bistra Javánka v Máchově ulici, rekreačně se zase známe z jiných míst.



Mikuláš je můj dlouhodobý gastro-partner-in-crime. Myslím, že kapří díl Munchies Guide to Bohemia, se docela povedl. Už tehdy jsem mu, čistě proto, že bych mohla být jeho matka, dala spoustu cenných rad, co by si měl počít se svým životem, na to jsem totiž opravdu nejvhodnější adept, a nejinak tomu bylo den před akcí, ve čtvrtek 5.5. Mikuláši, měli byste přijít dřív, abyste to všechno stihli. Třeba v poledne. Přišli v poledne? Měli to v plánu, ano, ale nakonec to stihli až na šestou. Ano, člověk je sice chce seřvat a zabít za to, že vás megastresujou, zaserou vám celou kuchyň, vytočí vaše spolubydlící, ale riskoval by tím, že nedostane nic z toho skvělého indonéského BBQ, co se v rekordním čase chystají připravit. No stihli to. Já navíc ani moc neprudila, uklidila jsem se k sobě a tam si zkoušela drinky, co budu večer dělat.

Jahody se rozdrtí s mátou nebo bazalkou, jak kdo chce, že jo, dolijí se panákem Cointreau, přidá se šťáva z jedné limetky a soda. No nepředřela jsem se.

úterý 17. května 2016

BECKY WITH THE GOOD HAIR

Jsem taky jenom člověk
Je to naše oblíbený slovní spojení. Většinou ospravedlňuje:
- číze o půlnoci
- pizzu po jedenáctý
- cígo k snídani
- dvouchodový meníčko k obědu
- porušení půstu
- troskotající pokusy o vegetariánství
- vlašák jako životní styl
- smažák jako všelék
- když usneš neodlíčená
- používáního suchýho šamponu
- o panáka navíc
- psaní zpráv opilá
- psaní zpráv opilá s čízem v ruce

I Beyonce se přiznává hrdě ke svýmu člověčenství (který jí věřím od tý chvíle co si jí představuju s kapesní Srirachou v kabelce). Nemá good hair, stejně jako já nemám spousty věcí. Co ale narozdíl od spousty holek mám skoro vždycky je děsivej apetit.
Můj bývalej kluk byl okouzlenej, když jsem mimoděk snědla na posezení segedín. Úplně neironicky. V tomhle jsem rozhodně miláček všech vyvařujících prarodičů a maminek. Za můj apetit byste mohli strčit ruku do ohně. A když nebudu mít hlad, znamená to, že to se mnou fakt není dobré. Jak ráda vtipkuje moje milá máma "až jednou nebudu mít chuť na pivo, znamená to velký špatný".
Apetit jsem měla vždycky (kromě kojení, to jsem prý zaboha nechtěla jíst, sorry, mámo), aspoň co pamatuju. Na venkově u strejčka jsem byla schopná v deseti sežrat gothaj s cibulí nebo slepičinec ze země (cibetkové kafíčko chudých). V době kdy trendovala mezi puberťačkama mentální anorexie a bulimie jsem trendovala školní jídelnu. Už tehdy s gustem a neironicky.
A co nemám? Toho je mraky. A všechno co nemám má samozřejmě Becky.
Moje pomyslná Becky se jmenuje Linda. Lindu známe všechny od školky. Linda. Měla blonďatý vlasy až do půli zad, nejhezčí šatičky, Linda byla oblíbená a na karneval šla vždycky za princeznu. Linda měla svoje kolo na kterým v pěti uměla jezdit, zatímco vás učila jezdit na vylidněným dvorku navečer postarší pančelka a vy jste stejně vždycky spadla a vodřela si kolena.
Linda nikdy neměla pupínky z čokolády.

Linda měla strašně moc Polly Pocketů, který jste jí samozřejmě záviděla. Linda se smála a všichni s ní, když jste jako jediná potupně přišla na školní cvičení v plynový masce.
S Lindou jste vyrostly a rozdělily se, nechodila s váma už na základku nebo střední, ale občas jste pomyslnou Lindu potkaly všude tam kde jste jí zásadně potkat nechtěly: byla to ta pružná holka v nejhezčím lycrovým dresu na baletu, kterou vždycky pochválily, zatímco jste si vy skoro zlomila nohu. Linda byla taky holka od koní, zatímco vy jste si o koních jen četla v dívčím románku. Linda byla dobrá ve vybice, zatímco vy jste zůstala na lavičce jako poslední. Linda byla skejťačka a chodila ven s klukama, zatímco vy jste si autisticky v pokojíčku vymejšlela fiktivní manga. Taky měla nejlepšího kluka. První menstruaci ve třídě a velký prsa. Taky velkej barák se zahradou kde mohla pořádat mejdany. Linda byla ta, která si začala s klukem o kterým jste si psala do deníčku. Linda neměla trému, když musela odehrát konzert na příčnou flétnu před lidma. Taky se nikdy tolik nepotila a vždycky, ale vždycky měla přesně tu mikinu s kapucí, kterou jste chtěla vy, ale máma vám jí nekoupila. Linda určitě nepsala vožralá smsky, to je jasný, ale zákonitě měla ten nevíc cool telefon ve třídě.

Linda je mistryně v proplouvání vaším životem. Objevuje se nečekaně. Dodnes. Lindu známe všechny. Proto jsem se rozhodla porazit Lindu jediným možným způsobem: stát se jí.
Nebo se prostě až zase půjde kolem schovám do letenskýho nonstopu za pult se smažákem nebo do nejbližšího BurritaLoca. Protože jestli něco Linda nikdy neměla a mít nebude, tak je to můj apetit.