neděle 21. srpna 2016

VÍKEND...

Je neděle. Na Letný hraje Sparta, s tak je příjemný sedět doma, čekat na bouřku, aby ten řev spláchla, a plnit se mým oblíbeným jídlem z dětství - kolínka maštěný máslem s Heinz kečupem a strouhaným eidamem. Život se někdy zdá docela těžký i když víte, že na světě patříte k těm štastnějším. Trochu se pak stydíte za svoje white people problems. Ty se mi většinou nahromadí právě o víkendech, které poslední dobou úplně nezvládám, jak bych chtěla. Tlak na to být štastný a happy se totiž vyostřuje právě v těhle dvou dnech. Prostě musíš. Víkend je od toho, abys lenošil, ale byl aktivní. Abys dlouho spal, ale zároveň všechno stihnul. Těšení na pátek se většinou zvrhne v sobotní blouznění nad tím, co všechno jsem chtěla vlastně dělat - uklidit, dolakovat špajzku, dopsat článek, projít se na vítkov, projít se do únětic, zajít si zaběhat, dočíst knížku atd. A neděle je totální depka, že už po zbytek života to bude jen o těhle dvou volných dnech, že už je všechno over, že léto uniká mezi prsty, ne hovno, už je podzim, že vysaju a vytřu zítra, slibuju, že od zítřka zase jím jako třicítka, co potřebuje zhubnout, a že jsem byla běhat ve čtvrtek (yes!), ale nejpozději ve středu musím na tu jógu. Prostě život, nesmím ho vzdát.

Sobota oběd.

Smažák v housce. Musela jsem. Z více důvodů. Stane se, že se dostanete na místo, kde je výběr jen z klobásy a ze smažáku. Na takovém místě jsem přesně byla. Ke snídani po dvou hodinách spánku proběhl jen narychlo banán a pospíchala jsem, vedro, kocovina, prdel světa, lidi a špatná hudba okolo. Měla jsem od papírového obalu mastná stehna. Po prvním kousnutí jsem si spálila jazyk. tatarka byla nepříjemně kyselá. Stejně jsem cítila, jak mi tohle jídlo dělá dobře, jak mi plní žaludek, uklidňuje a jak díky němu přežiju tenhle den, který nechtěně trávím u stánku s klobásama a smažákem. Škrtily mě pak trochu šortky, ale bylo mi fajn.



pátek 19. srpna 2016

DOBŘÍ HOLUBI SE VŽDYCKY VRACEJÍ: MRÁZEK NA BĚLEHRADSKÝ


Jsou to přesně 4 roky co jsem si dávala držkovku s houskou u Mrázka. Bylo léto, hic jako dneska a tehdy tam asi neměli na pultě "teplý čaj v akci" za 14. Můj bejvalej kluk si dal taliána, stál tam a zbojnicky a elegantně zároveň se opíral o pult. Měl bílý tričko, kterých měl celou sadu, takže to vypadalo, že často nosí jen jedno, ale ne, bylo jich opravdu hodně a k taliánu a bílýmu tričku kontrastovala "vobyčejná" hořčice se kterou ten vlahej talián přistál na talířku.
Jako tehdy si i dneska Mrázek drží svoje esteticky designový standardy- slánka a pepřenka ze skleniček s feferonkama jsou prostě signature týhle vinohradský mekky teplých pultů.
Taky se mi zdá, že za těch pár let, kdy jsem začala sbírat kolem očí vrásky smíchu, se paní za pultem výrazně zjemnily, čím víc já jsem přitvrdila.
Ani ve špičce neopomenou bodře zahláškovat se zákazníkem. Nebo dokonce v nerozhodnosti doporučit.
"Já bych ráda ten segedín, ale mám takovej problém, já nechci prosím houskovej, tak co byste k tomu doporučila?"
"Bramborovej, tak to dycky děláme u maminky."
"A co rejži?"
"No to ne, to teda nevim, to ne. To leda brambory."
"Tak ten bramborovej."
"Ale, že to chutná mě, to nic neznamená."
"Já si myslim, že právě jo."

Dneska jsem využila tipu a v nerozhodnosti mezi vepřovým na kmíně a kuřecím na houbách jsem si nechala zase poradit. A zase správně. Kuřecí na houbách ve mě zmizelo jako v černý díře. A paní se neopomněla, mezi záskokem ke chlazeným kuřecím čtvtkám, přeptat jak mi chutná.
Taky mě tu těší další drobnosti: i po čtyřech letech oslovení slečno, hliníkový vidličky a nože s černou plastovou rukojetí nebo omáčka přetékající přes okraj. Nebo třeba sekce retro uzenin a naprosto postmoderní kombinace velkoobjemových hořčič a vody VOSS, což je asi nejdražší položka na krámě a pořád přemýšlím, jaký důmyslný marketingový mág tohle vymyslel. Protože to nevymyslíš.
Někoho může pobouřit brokolicová polívka (ale s párkem, klíd), jako plíživý znamení změn, ale nebojte, svět je ještě v pořádku, protože anglický slanině se i nadále říká "angličan" a pani s pejskem v podpaží a veselou nákupní taškou v levý ruce si jí objednává se slovy "na drobno, skoro předkousat, bych ji prosila".
Jediný zneklidnění byla babička s vyčesaným drdolem, která si objednala polívku do plastový mističky,  přeměřila si mě, jak jsem tam tak stála a nenažraně do sebe tlačila svůj kuřecí brunch, a pro jistotu si šla stoupnout k co nejvzdálenějšímu pultíku. Pokusím se to nebrat osobně (brečim ještě teď).
Tak hezkej zbytek léta a ta nerozhodná hysterka u pultu, to budu vždycky já.


sobota 30. července 2016

JÍDELNA U NOVÁKŮ


Když si všichni stěžujeme na gentrifikaci a já jsem obzvlášť melancholická ohledně zanikajících méčných barů a lahůdek, je dobrý si všímat i takových zvláštních anomálií, který, aniž by to sami věděli, tohle roztomile narušují.
Že je z nonstopáče hezkej bar, kde se bude i dobře vařit mě neuráží, jako Hitlera v dalším pokusu o humorný meme, který navíc podle mě spíchlo samo zastupitelstvo Prahy sedm (to by odpovídalo zastydlýmu hipster humoru, který by pobavil tak naposledy v roce 2013). A to nonstopky miluju, a dovolím si tvrdit, že víc než leckterej letenskej patriot starou zamřížovanou Kobru. A přes to mi přijde naprosto legit a fajn, že je na hlavní místo knajpy se zataženejma výlohama bar,  kterej z Belkredky dělá malou Itálii. Jak jsem ostatně konstatovala ve svým průvodci lacinýma jídelnama Letný a okolí na Alarmu, Letná a jí podobný čtvrti jsou skvělý v tom mixu. Tahle pluralita a koexistence je prostě na gastru vidět hodně zřetelně: můžu si dát langoš a smažák U Antoníčka, stejně jako hummus prvotřídní kvality v Cafe 1. Vím co čekat tam, i onam a je jedno, že z dlouhodobého hlediska mi je líp v bufetu a jídelně, kde je mix návštěvníků příjemně vrstevnatý a mám pocit příjemné rodinné anonymity, která ovšem nabízí tolik zajímavých příběhů, když teda chcete...
juxtapozice všedních Holešovic
A stejně jako nová Kobra neoficiálně otevřela s okázalým humbukem, nesoucím se od sociálních sítí po ulice Letný, místo starý Železný Sparty otevřela nová, maličká lidová jídelna U Nováků. Bez cavyků.

neděle 17. července 2016

JAKOU PŘÍCHUŤ MÁ KOMUNITA

Mám respekt a velice nevhodný boty.
V první nebo druhý třídě jsem poprvé zatoužila být součást nějaký komunity, skupiny lidí. Přesně si pamatuju, jakou tahle touha měla příchuť: chutnala jako maso s rejží ze školní jídelny ve Vojtěšský a jako barevný gumový žužu myši, který tamtéž prodávali v bufetu. Tehdy jsem začala dětsky čistě závidět kamarádce, která chodila do skauta. Zivě si pamatuju, jak mi svoje zážitky vyprávěla právě ve frontě na obědy. Touha někam patřit voněla od tý chvíle jako UHO a pot kuchařek. A trochu jako ty gumový myši. Artikl, kterej byl pro první stupeň základky příznačnej, jako sbírání nálepek, voňavý tužky a foukací fixy.

Další fáze byla puberta. Jasně, do tý doby jsem neúspěšnou touhu po skautingu, kam mě máma nikdy nedala, touhu po sdílení všeho od stanu po ideály, vybíjela ve vytváření vlastní komunity v rámci kamarádek, k čemuž mi posloužily manga Sailormoon a spoustu imaginace, jedna kronika v tvrdých deskách a mraky barevných psacích potřeb. A o co víc jsme si kreslila a vymešlela vlastní romantický manga příběhy, o to míň mi šly kolektivní sporty, nestěžuju si, chápu spolužáky, že mě na vybiku vybírali jako poslední, byla jsme regulérní nešikovná pomalá lemra.
Jenže Sailormoon stejně za chvilku přebila starší kámoška z předměstí, krabička cigaret a nepojmenovatelná touha nekámošit se jen s holkama. Kluci. Jako správnej spratek z katolický základky jsem začala chodit po škole zevlovat na lavičky a u rampy. Sladký gumový myši vystřídaly moje první opravdový "jídla venku": kavárenský tousty (od tý doby je to moje nemesis) a nakládaný hermelíny (miluju stále, na gymplu jsem byla "dáma s hermelínem" a jsem jí dodnes). Hulila jsem brka, který mi nedělaly dobře, ale nevzdávala jsem to. Ani v prvních letech na gymplu. Sídliště, parky, zevlování, čajovny, hospody. A další nenaplněná jalová touha: skejťačka. Asi to bylo spíš takový umanutí, protže jsem chtěla mít respekt u kluků, tak to bejvá. Zhulit se jak paprika mi k respektu nestačilo. Bůhví, kde vlastně tahle touha dneska je nebo v co se přetavila.
O to víc, o patnáct let starší, cením a dojímám se (nelžu slova půl, dojetí je fakt to slovo)nad timhle maličkým vhledem do skejtový komunity. Je to tak jiný, než jsem si v jalovejch letech nejspíš představovala a zároveň tam vidím odraz přesně toho po čem jsme podvědomě zatoužila tehdy ve frontě na maso s rejží ve Vojtěšský. Texty a reportáže o tom, jak skejťáci z celýho světa na vlastní náklady staví improvizovaný parky v oblastech jako je Palestina, Barma, aby tak dali tamním děckám šanci se začlenit, mazali náboženský a společenský předsudky nebo se jen mohli zabavit jako každý dítě na světě. Ale srdovka jsou skejťačky, je dobrý vědět, že být mi těch jalovejch náct dneska, má to nejspíš snadnější- feministický skejterky popisujou pocity ne nepodobný těm, který jsem nejspíš mohla mít i já tehdy, při pohledu na rampu na Střeláku. Nikdy jsme se neodvážila. Byla jsem moc malej (vlastně velkej) srab.
O to víc se dneska dojímám, když otočim půjčenou desku a najdu na ní vyrytej a vynálepkovanej příběh celýho jednou mladýho života. Stejně, jako když otevřu Crook a najdu šíleně napsanej recept na veganský lasagne se sojovým granulátem. Cejtím pachuť devadesátek, ale v zápětí si představím celou tu situaci, obzvlášť snadný to je právě díky absolutně lopaťáckýmu jazyku, kterým je recept psanej. Přesně, jako když se snažím já. Pousměju se, asi si dám Braníka a půjdu si koupit sojový maso. A vy si k tomu můžete koupit třeba Crook. Čvrtý číslo se zajímavými, super napsanými texty, čtivým receptem, zábavnýma ilustracema a fotkama skejťáků.

A NEČEKANĚ TAKY VE SKEJTSHOPU! DARKSLIDE

P.S. mám křiváka. je z jetý džínoviny a syntetický kůže, na zádech má kovovýma nýtama vyobrazenej horizont s marakodrapama. Stál mě jedno euro na blešáku v Římě. Vylovila jsem ho z velký hrabací hory. Páč ty nejlepší věci prostě najdeš někde na dně.

neděle 3. července 2016

#HOLKY

BÝT HOLKA



Před pár dny mě v záchvatu šílený samostatnosti a self-empowermentu přepadla tužba koupit si takovej ten klasickej obyčejnej řetízek s přívěskem. Tak, jako někdy nemůžu odolat volání svatýho Antoníčka nebo okurkovýho salátu, ten den jsem se zasekla na myšlenkce, že můj život bude kompletní a hodnotný, jen když půjdu do umatlanýho zlatnictví na Milady Horákové a koupím si na řetízku písmeno J.

pondělí 27. června 2016

DAN IELE JEFA JN

Hype vietnamské kuchyně je dávno za námi. A nemusíte si hned oblékat trička s nápisem Everything you like, I liked 5 years ago a demonstrativně mi s tím teď zahrazovat cestu. Jako já neměla Pho ráda nikdy, takže mi dejte pokoj. Ale před půlhodinou do mě na ulici vrazila nepříjemná ženská a mně to nevadilo, neotřáslo to mnou a ani se pomyslná ryska mé chatrné psychické rovnováhy nerozhodila směry vztek/sebelítost (to je vždycky vabank). Proč? V břiše mě hřálo Bunbonambo.


V životě každého z nás nastane situace (pro tyhle uvozovací věty mám slabost), kdy přejde chuť k jídlu. U mě je to většinou spojené s osobními problémy, konkrétně s obdobím, kdy jsem single. Moje denní dávka jídla se minimalizuje na 60% s možností poklesu až na 40% obvyklé dávky jídla v páru. Je to tak, ráda jím ve dvou, ráda si přidávám, když jsem happy, a kluci jsou vždycky ready mi skočit pro nanuk.

čtvrtek 16. června 2016

DUNGEON KEEPER: UNDERGROUND LEVEL DOBRÁ MÁMA

Dneska se společně vydáme za dobrodružstvím takřka urbexových rozměrů. Sejdeme do tajemného podzemí v samém srdci Prahy. Do podhoubí míst kde vzniká v rukou a hlavách mladých umění.
Co magického asi jedí studenti krásného umění, studenti užitého umění?


SMÁŽO

Z čeho jste si, naivové, mysleli, že se rodí ty nejčistší nápady?


Sklepní bufet Vysoké školy umělecko-průmyslové je živoucí legendou. Slyšela jsem o ní tolik historek, že je až s podivem, že jsem se do sklepení umělecké gastronomie vydala až teď. Ale každá věc má svůj čas. Tohle občerstvení se muselo prostě jen uležet do té správné vesmírné konstelace.
Je to taková legenda, že bych se nedivila, kdyby se jednou dostala do Lonely Planet bedekrů, podobně jako třeba Faustův dům nebo příběh o Golemovi.
Legenda, která v sobě snoubí gastronomii, architekturu, performance a grafický design.