úterý 3. září 2019

JAK JSEM DÍKY ARIANĚ GRANDE OBJEVILA CHUŤ NORMALIZACE


Kdybych napsala, že jsem měla za sebou pár špatných dní, byla bych si škodná. Fakt je, že konec letošního léta, který jakoby vlastně snad ani nebylo, začal tak nějak pi°ou ke zdi.



Víte, na co se těším, jako malý děcko, celých pár měsíců?

Přežiju váš ironicky zvedlej koutek, ale těším se na koncert Ariany Grande (toho času zítra a já nemůžu dospat). Pár měsíců jsem měla přislíbený lístek, který jsem si i během tisíce dalších povinností byla vyzvednout. Po peripetiích s tím, jestli ho opravdu budu mít, jsem ho konečně držela v ruce, pravej, s měňavým vodoznakem, svatý grál mých posledních pár měsíců. Jen se smějte. Nad Dejvicema zapadalo slunce a život byl nádherný.


Druhý den v práci, mezi jednou povinností a jedním breakdownem na záchodě, jsem se chtěla přesvědčit, že se mám na co těšit...takovým tím fyzickým způsobem, víte, ne? Vytáhla jsem lístky z kabelky a chtěla je narovnat, působily tak pomuchlaně, tak smutně...jenže jsem zapomněla, že mám auru holky, která projde metr od pyramidy talířů a sklenic v zázemí kuchyně a ta SPADNE (to se mi fakt stalo na brigádě v jedný římský pizzérii). JEDNÍM NEŠIKOVNÝM POHYBEM, KTERÝ TRVAL SETINU SEKUNDY JSEM ROZTRHLA ODTRHÁVACÍ ČÁST LÍSTKU. Panika. Slon v porcelánu. Můj život stojí za hovno. Nešikovná. Blbá. 

Když prvotní panika polevila, díky duchapřítomnosti přátel na chatu jsme místo oběd vyrazila směr nejbližší prodejní místo Ticketportálu. Kde mi slečna sdělila, že duplikát na Arianu mi udělat nemůže, že musím na centrálu. Ta, bohudík, nebyla daleko. Na centrále jsem asi musela působit podezřele a zoufale zárověň, jen si to představte - Prada brýle (z druhý ruky) a roztržený lístky na vyprodanej koncert. Novinářský. Podezřelý. Nakonec ovšem vyhrál soucit a za poplatek jsem dostala fungl nový lístky. Děkujíc Bohu (který je žena) jsem vyšla na Politických vězňů a pokračovala za nosem doufajíc, že na mě nespadne ani piáno ani neuklouznu na banánový slupce, při čemž mi lístky zahučí do kanálu. Když v tom BUM! Žádný padající klavír ani seroucí holub, žádný blesk z čistýho nebe, který by zpopelnil můj poklad. Přede mnou byl vchod do starýho domovního komplexu, s vrátnicí a cedulí s nabídkou hotovek do stovky. Kantýna. 
Jaká ironie, že opravdová kantýna je hned vedle svýho moderního já, denně plnýho turistů a manažerů, kteří v záchvatech obžerství tláskají Naše maso proložený panáčky něčeho-víc-než-jen-slivovice.
Další paradox je, že jsem se dívala přímo do sídla KSČM, která sídlí přímo na - ano - ulici Politických vězňů. Promiň, mami, tati, všichni, ale musela jsem. Chvilku jsem se ochomýtala kolem cedule, nechala se zlákat čevapčiči za hubičku a než jsem stihla zaplout do budovy, ujmul se mně vrátný, který byl jako postava z Ženy za pultem. Příznačnej dědek s dobově podezřívavým tónem "vy snad něco hledáte, madam" ode mne slyšel jen "já se jdu najíst" a než mě stihnul nasměrovat, provlíkla jsme se pootevřenou mříží a zamířila podle šipky.

pondělí 19. srpna 2019

SELHÁNÍ

Je půlka srpna. Nedá se nic dělat…jako v neděli po obědě, už prostě víte, že co jste nestihli doteď, tohle léto už nedoženete. Mně se ale někdy podaří si ještě užít i nedělní večer a noc a v pondělí ráno strkám v práci hlavu do písku co nejhlouběji, abych pak prskala a vytřepávala ten zalezlý písek ještě ve středu. Tak je to i srpnem. Může být ještě fajn, babí léto si jde hezky užít, ale shit, podzim je na dohled.

Protože mě už letos nečeká nic, tak si dovolím retrospektivu tohoto léta takto v předstihu. Odjakživa pro mě totiž léto začíná v průběhu června, aby vyvrcholilo právě v těchto dvou měsících, které ráda přirovnávám k víkendu. Stejně jako jsme naprogramovaní žít na dva dny v týdnu aka víkendová zrychlená haluz, tak od dob povinné školní docházky moc dobře víme, že léto – tedy sluníčko, bezstarostnost, koupání, výlety a smích od ucha k uchu – to je červenec a srpen. Dvě kapky radosti v deseti měsících vrstvení ochranných izolací před okolním chladem. (Čti s vědomím skrytých jinotajů!)


Opovažte se komentovat, že máte rádi podzim…že nejhezčí roční období je jaro. Že v zimě jsou Vánoce. Shořte v pekle všichni. Jsme fixovaní na léto, ať už si to přiznáme nebo ne. A možná jste freelance pololidi nebo makáte na dlouhý a krátký týdny a neznáte život v poměru 5:2, gratuluji. Nemusíte číst dál. Já se letos min od února, ale spíš od 1. ledna, stresovala tím, co budu toto léto dělat. Bála jsem se, že celé budu jen pasivně čumět doma do stropu přesně jako jsem strávila zimu. Bála jsem se, že mi proteče mezi prsty asi jako protékají roky po třicítce. Všechno se hrozně zrychlilo, a přitom mám pocit, že se nic neděje. Nakonec jsem se ocitla naprosto neplánovaně a nechtěně na pár místech, na které budu během dlouhé zimy vzpomínat. Není to ani Toskánsko, nejsou to Filipíny.

neděle 11. srpna 2019

TINDERMAPA PODLE PAKOČKY

Že jsem dosáhla pomyslného dna Mariánského příkopu svýho zoufalství poznám obyčejně tak, že si po objednání pizzy, na kterou je můj budget už velmi těsnej, z pizzerie Da Antonio, stáhnu Tinder.

Nejdřív si ovšem musím pořádně poplakat, nejen, abych se utvrdila ve svý sebelítosti, ale prakticky proto, abych ty fotky svalů, motorek, wakeboardů, nažehlených bílých košil a vysmátých opálených borců na velbloudech viděla pokud možno co nejrozmazaněji.

Zaručeně pomáhá otevřít si Braníka a zjistit, že jeden váš ex je ženatej, druhej má dítě a třetí má už pár let podle všeho (zdroj zaručené informační deprese známý jako Instagram) šťastný a idylický vztah.

Bohužel ne s váma.


Vy máte podle Instagramu sice nový boty a nabitej pracovní program, ale IRL čekáte na to, jestli Wolt pošle aspoň pěknýho poslíčka, v ruce máte pivo z večerky, na sobě tepláky a rozmazanou řasenku.

pátek 26. července 2019

PRÁZDNINY V PRAZE

Pro někoho jsou prázdniny ve městě tím nejdepresivnějším, co se se může v životě dospělýho jedince přihodit. Já se sice ráda v chóru kolegů, kamarádů a náhodných kolemjdoucích (ok, to už kecám) přidávám k soustavnýmu pindání na počasí, horka a sucha, na rozpálený tramvajový zastávky, na upocený tyče a sedadla v tramvajích a na ulepený koženky v autobusech, kde si musíte dát dobrej pozor a v krátkých šatičkách si na ně nepřilepit zadek, abyste tam pak nenechali srdíčko potu s typickým potupným zvukovým doprovodem. Píčuju, jako každej, kdo musí trávit většinu léta ve městě, na rozkopaný ulice, nesmyslný obmněny v jízdních řádech, odstávky vody, odstávky metra, odstávky soudnosti většiny obyvatel zmožený vederem, únavou, prací, prachem a chlastem.
Jenže jako člověk, kterej nemá v DNA zabudování plánování, využívám každý chvilky k tomu, abych mohla lozit poloprázdným městěm, hlavně místy, kam se normálně sotva dostanu. Neplánuju, chodím městem a nemrzí mě, že nejedu k moři, který jsem stejně neplánovala. Hledám moře ve městě. A nacházím. Stejně, jako jsem našla uprostřed města stánek s koupákovým langošem.



Povaha neplánování je často nepraktická, čím jste staší, tím se stává složitější a často je vnímaná negativně, jako alibismus. Jenže já už se v životě tolikrát přesvědčila o tom, že plánovat vlastně tak úplně nejde. A proto jsem se naučila courat rozpáleným městem. Sedět, čumět a poslouchat. A vymyslet si univerzální odpověď na všetečnou otázku "kam letos jedeš na dovolenou".
Summertime sadness jak vyšitá.

pondělí 8. července 2019

SMAŽÁK, BUŘTY A PARAZIT: KVIFF 2019


Popelka v Grandhotelu neboli Puppelka (za tenhle humor by mě měli zavřít, já vím)

Grandhotel Pupp má odjakživa auru opulence, toho lepšího v životě, všeho toho, co obyčejně v naší každodennosti chybí. Hotel Pupp je pro mě dokonale šťastná představa dekadence, jakou si romanticky spojuju s Paříží v době kurtizán, Římem Gabriele D’Annunzia, s kompletně celou La Traviatou nebo stylizovaným světem Wese Andersona. Máma mi jednou za čas ráda vypráví, jak byla ve Varech na ozdravným pobytu v šedesátým osmým, v srpnu. Jak těsně před příjezdem tanků tančila v hotelu Pupp na skleněným parketu. Nevím, jestli si to celý trošku nepřibarvila. Já si to hýčkám v hlavě jako krásnou vzpomínku na něco, co se nejspíš nestalo, co jsem sama nezažila, ale o to jasněji si to umím vybavit do maličkejch detailů.
Pupp je prostě říše snů obyčejných lidí.
I já, trpící lucidním sněním, jsem si v životě často představovala pohádkový příběhy o Popelce v hlavní roli se mnou (promiň, Libuško), později možná Pretty Woman (promiň, Julie), který se odehrávaly v prvním případě na plese pohádkovýho grandhotelu, v druhým v dekadentním Becher’s baru. V těhle snech figuroval skoro vždycky Bartoška, teda spíš moje fantaskní verze prince na bílým koni s jeho ksichtem. A cigaretou v ruce.

 

Jak už to tak v životě bývá – realita se se sny míjí úplně dokonale.

sobota 8. června 2019

LANGOŠ, SMOOTHIE, PAMÁTNÍK PSA A ROZČTVRCENÁ PROSTITUTKA

Začala sezóna zahrádek, piva do kelímku, langošů a vůkol český pohody s vůní smáža a upatlaných grilů. A tak jsem se rozhodla zahájit sezónu u stánku na místě, který byste nejspíš nečekali.
Uprostřed městečka malebná vesnička, dalo by se říct. Protože místo, kam vás vezmu na poctivýho langoše by kousek od magistrály čekal málokdo. Kašlete na Riegráče nebo unifikovaný zahrádky na Letný a pojďte se mnou na daleko lepší místo. Za odměnu vás čeká chlazenej Ferdinand do kelímku a mrazivý Četnický humoresky.






Vikslajvant s potiskem patinovanýho mořenýho dřeva. Jak se staví sen vibes.

pátek 7. června 2019

NAROZENINY S BRUCEM

Mám ráda Bruce Springsteena. Ne náhodou mám na stehně vytetováno velmi ošklivě provedenou poctu mé nejoblíbenější písničce Hungry <3. Když jsem tuhle vzpomínala na to, jak jsem k tomuhle asi největšímu sympaťákovi v naší galaxii přišla, došlo mi, že to byla deska ve vinylové sbírce kluka, se kterým jsem kdysi dávno pradávno žila. Něco mě v té dychtivé horoucnosti, se kterou Bruce zpívá, uhranulo a dodnes když slyším jeho hlas, těžko ovládám slzy. Jde ale i o jeho texty…klišé, jistě. Ale Hungry <3 mě tehdy trefila přímo do toho mého hladového, popleteného a věčně hledajícího srdíčka, aby se tam zavrtávala rok od roku hlouběji.