úterý 7. března 2017

ICELAND: ZDE NEJSEM ČLOVĚKEM, ZDE NAKUPUJI

Lidl ke svýmu neoddiskutovatelnýmu sortimentu a týdnům jak z katalogu CK Fisher přidal modely všech barev do letáku a čtvrtinu platu svým zaměstnancům. Vše zní víc než fajn, až na to, že každý mileniál potřebuje svůj tragický diskont, jak kvůli nízkým cenám, tak kvůli pocitu naprostý beznaděje a zoufalství. Naštěstí je tu Iceland. Ještě jste na něj nenarazili? Jakto? Je přeci v Hloubětíně, Malešicích, na Ládví, na Kladně a v Říčanech.

Co přesně znamená Lidl? To nevim. Co přesně znamená Iceland? Přeci led + ráj. Nebo teda spíš peklo. 

Když jsem přijela poprvý do Londýna na delší dobu, už při prvním nákupu v supermarketu mě zarážely polotovary převažující svým množstvím nad většinou sortimentu. Ještě dlouho po příjezdu jsem obcházela Tesco, Sainsbury's a Waitrose jen proto, abych se přesvědčila, že většina toho, co nabízí, spočívá jednoduše v tom, že to strčíte do mikrovlnky. I když jsem si časem zvykla, Iceland mě fascinoval do poslední chvíle. 

Když jsem před pár týdny poprvý vešla do jedný z jeho českých poboček, bylo mi, jako bych se teleportovala. Všechno je až tak původní, že na většině etiket najdete i cenu v librách.

Hned u vchodu vás přivítá to nejtypičtější z anglický kuchyně. Octový chipsy, černý čaj v balení po 500 kusech, digestive bisquits, tikka masala v zavařovačce a deodoranty. Myslí to opravdu vážně.


No a pak už následuje typická selekce jídel pro singles, kteří si nechtějí vařit, neumí vařit, a nemají ani z čeho, protože základní suroviny se přeci neprodávají. Třeba Mac'n'Cheese nebo Saussage and Mash, anglická obdoba KašPárka.


Kdybyste chtěli samotnou brkaši, taky může být. Nevadí, že je zmražená, že ne? Aspoň dýl vydrží.


Párky tu mají taky bez kaše, až na to, že jsou teda obalený pizzou:


KORWIN-MIKKE SYNDROM

Mám takovou super vlastnost, nebo dokonce powermoc jako z komiksu. Dokážu vynervovat chlapy na maximum. Na jejich maximum pochopitelně, každý si laťku za život posunul jinam, někteří zůstávají celoživotně na bodě nula. A to není špatná věc…jen by se mnou nevydrželi ani jeden měsíc. Vypozorovala jsem totiž, že měsíc je taková průměrná doba, kdy dokážu vydržet bez scény, která přivede někoho (vlastně to nemusí být a priori muž…někdy se můžu spokojit s kamarádem/kamarádkou/mámou) na pokraj nervovýho zhroucení. Po takové scéně většinou musím vynaložit maximum energie do potencionálního usmíření, které může a nemusí přijít. Vabank. 

Snažím se dlouhodobě vypozorovat spouštěcí faktory těchto scén a za poslední půlrok jsem empiricky vytipovala těchto 6 situací / stavů / okolností, které zásadně ovlivnily jeden den v životě mě a někoho. Ve 100% případech si tyto faktory neuvědomuju a během intenzivního bitching záchvatu jsem přesvědčená o své křivdě. To je asi všem jasný, jen rekapituluju pro úplnost. 

neděle 26. února 2017

THE RAUT OF LIVING

Konečně byl zase raut. Sice byl spojený s víceméně bizarní událostí, ale to už tak občas u rautů bývá. Raut si vybere vás, ne vy jeho. Odehrál se na předávání cen české reklamy. Jak to jen popsat? Možná, že tímhle videem: 

středa 15. února 2017

LEVNÝ JED

Levný je rohlík. Krásný český tukový rohlík. Poslední levná věc ve vesmíru. Ještě sirky jsou možná levnější. Tukáč byla moje svačina do školy. Babička ho podélně rozřízla, namazala máslem a přidala šunku. Existují lidé, co ho mažou máslem bez rozříznutí na podélnou plochu rohlíku!!! Nepochopim. To pak nejde zabalit do ubrousku a do mikrotenovýho sáčku, takže my jsme to v rodině dělali správně. 


pivsoň se solí, asi nejzákeřnější exemplář
Dneska je pro mě tukáč totální tabu. Mouka je bílý jed. Už devadesátková lobby celozrného pečiva mu zasadila těžkou ránu. Matky ted plesknutím strhávají namazaný rohlíky k zemi, když je babičky podávají vnoučatům. Peče se domácí chleba. Já taky peču domácí chleba a rohlíky rozhodně nekupuju. Jen na nádivku. Ale asociace levné-špatné mě dráždí. Jsem ale už hlavou příliš hluboko v dnešní demagogii a tak neustále počítám. ne peníze, ale nutriční hodnoty. Pak si někde na rodinné návštěvě dám pár jednohubek - tedy koleček rohlíku s plachetkou z uheráku - a cítím se provinile málem tak, jako bych jedla živý jehňata* za bučícího pláče krav. Všechny tyhle instagramový jogínky, paleo bloggerky a fanatičtí běžci mě připravili o chut si dát starej levnej bílej rohlík. Což je hrozně smutný. Tohle je vlastně příspěvek o tom, jak Danielu připravil mainstream o rohlík namazaný nutelou.  

čtvrtek 9. února 2017

KRIZE STŘEDNÍHO TOFU

Víte, co to je definice parodie? Možná, že právě já. Absolvovala jsem cvičení, který mi rovná záda zmršený z víceméně (spíš více) sedavýho zaměstnání a jím v indonéským bistru. Tempeh. Moje dvacetiletý já se popadá za nikterak tvarovaný břicho, moje třicetiletý já (s břichem stále naprosto středním) se snaží v dobrým i špatným jídle furt, neustále, pořád, konstantně a kontinuálně utopit podivnej smutek Monalisy.
Jo.
Fňukám.
A už vůbec ne středně. Fňukám vší silou, demonstrativně a okázale s plnou tlamou bio tempehu z farmy Slunečná (nebo odkud vlastně).
Potom si dám chai a možná arašídovej dortík (používám neironicky zdrobněliny, bojím se sama sebe) a kafe. Ještě jednou si přečtu svojí adaptaci voice-overu televizního spotu na naprosto převratný nosní sprej na alergii, vyřídím další maily, plný informací, který se repetitivně přelívají z jednoho dne do dalšího, otevřu diář, napíšu zprávu, odškrtnu další položku v to-do-listu. What a life.
Zdá se, že čím se zmenšuje můj dluh u jistých státních správních úřadů, tím víc bych měla být radostnější a volnější. Svobodnější. Místo toho mám pocit, že mi okovy rutiny svazujou kotníčky jako nikdy před tím. Sedím v bistru a ironickými slovy Zuzany Fuksový se cítím jako digitální nomád. I když nejsem v Berlíně, ale ve Vršovicích. A i když je to pocit, kterej ve mně vyvolává závan parodie na život.
Jsem stará. Jsem unavená. A patetická. Co jsem dokázala? Co tady zůstane? Kocour šibnutý, který je ještě větší asociál než já poslední dobou? Statusy na FB? Kupa oblečení? Urna s popílkem? Nedopsaný články? Dopsaný články? Sbírka hrnečků s logem Becherovky? Ty snad jo.

neděle 22. ledna 2017

NEDĚLNÍ KUŘE S NÁDIVKOU

Ráda držím neděle. Moje životní peripetie s víkendem jsem tady už popisovala...zdá se, že celý život se zcvrknul na zúženou víkendovou perspektivu realizování plánů a úklidu koupelny, třeba. A jelikož není tajemstvím, že ráda vařím, v neděli se většinou pouštím do odvážnějších receptů. Bývá to kachna, kterou miluju, ale už mě upřímně nudí. Zkusila jsem tedy kuře.



pátek 2. prosince 2016

KZW X VÝVAŘOVNA


Konečně jsme taky jenom nekecaly a konaly. Hlavně díky klukům z KZW, který mají stejný cit pro pivo a tukový rohlíky. Podle našich dvou nejoblíbenějších a nejsrdcovějších článků dáváme ven dva designy, který podle našich přesných popisů i všetečných připomínek do lina zvěčnil Kuba z KZW a va třech jsme tyhle do obrázků přetavený texty vytiskly na trička pro kluky i holky.
Pro malý i velký, tlustý i tenký máme 30 triček, od každého designu 15 v různých velikostech od XS po L. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Danielin překrásný symetrický krab i moje vyndaná šilhající dámička jsou prostě dokonalá ukázka toho, že linoryt je great again a nemusí být jenom hnědej. Co přijde příště? Budeme dělat patchworkový deky? A proč ne, že jo!

Premiéru si tyhle nejlepší dárky, na kterých,  slibujem nebudou fleky od majolky, odbudou na holešovickým MINT Marketu (info tady) a to tak, že ZÍTRA. Šok, co? Jako když nečekaně dropne nová deska Lady Gaga. Možná tam dropneme taky a pokřtíme tyhle krásy osobně. Do komentářů nám můžete dát tip ČÍM to pokřtít.