sobota 15. prosince 2018

VÁNOČNÍ TRADICE

Vánoční gastro tradice nedodržujeme. Žádnej kapr, žádný pečení cukroví. Když vyrůstáte s mámou, která je na vás sama, tak vás pak ani v dospělosti nijak zvlášť netrápí, že neumíte (a ani nezkoušíte) deset druhů cukroví. A ani letos si žíly netrhám. Rozhodně ne kvuli rohlíčkům a adventním věncům. Místo toho si na instáč vyfotím nový tetování nebo svetr s blbým nápisem.

Z Letný before it was cool, přes Semily na sídlák
První vánoce, který si dokážu v útržcích vybavit byly asi z Podkrkonoší. Tam jsem se narodila a tam žila moje babička a občas i já. Ezo kraj plný šílených a geniálních lidí. V tomhle rázovitým kraji se ryby nejí. Tradičně se na Štědrý večer servíruje houbovej Kuba, kde byste v chudým podhůří hledali kapry, že.
Jenže já si vůbec nepamatuju, že by kdy máma udělala Kubu. Možná tehdy babička. Co si ovšem pamatuju úplně přesně je to, že babička nikdy nevzala rybu do pusy. Ani blbý filé. Podkrkonošská nátura, která se sice za první republiky stala druhou (!) ženou místního zlatníka, kterej jí prej koupil auto i s řidičem, ale pach rybiny jí nikdy nepřestal smrdět. Ale ke Kubovi trpělivě filé dělala pro zbytek rodiny. Babičku si skoro nepamatuju. Ale vím, že kouřila celej život denně jednu cigaretu u kamen, neuměla svíčkovou, kterou jednou prý tak posrala, že z ní máma má od tý doby dětský trauma a nejedla ryby. Nevím, možná je to málo, ale i těhle pár útržků mi přijde až bizarně relevantních.
Co si z dětských vánoc vybavím dokonale jsou barevný světýlka na stromek ve tvaru lucerniček a to, když jsem si sedla na vafky na františka. Zapálenýho, samozřejmě. Možná, že to byla jen sofistikovaná metoda, jak mě připravit na všechno pozdější utrpení, jako když zjistíte, že Ježíšek není. Protože chvíli toho zjištění si rozhodně nevybavuju. Fyzická bolest to nejspíš zachránila.
K čemu mi bylo do života dobrý to, že jsem pár let na to vzala do ruky rozpálenou tetinu kulmu, nevím. Ale bolelo to jako všechny moje pozdější rozchody.
Další dětský vánoce v Podkrkonoší si vybavuju taky jen matně. Jednou jsme zkoušeli pouštět v lavoru ořechový skořápky se svíčkama a mně přišlo romantický, aby se na tuhle událost zašla podívat Barbie s Kenem. Opřela jsem je o kraj lavoru, hezky vedle sebe namačkaný, aby si to užili. A pak jsem na chvíli někam odběhla a když jsem přišla zpátky, Kenovi se čoudilo z dlaně, která mu trčela do lavoru a potkala se se zabržděnou skořápkou. I Ken poznal, že život bolí a od tý doby jsme skořápky vynechali.



Samozřejmě, že jako každá dobrá máma mi to i ta moje v rámci svých možností dělala hezký celý dětství. Jen jsme to měli po našem. Místo kapra to nejluxusnější filé z Delvity a místo cukroví Vienettu. Tahle jsme to táhly na Letný a později i na jednom pražským sídlišti. Stomemek živý v pubertě vystřídal praktičtější umělej, ale filé a Vienetta zůstaly nafurt. I teď, když už jsem dost velká holka na to, abych večeři připravovala já. Některý gastrotradice je prostě skvělý držet, nejlíp ty, který si samy vytvoříte.

úterý 11. prosince 2018

OSVĚDČENÉ VÁNOČNÍ TIPY PRO ŠTASTNÉ SVÁTKY

Tradiční vánoční tipy vždy psala Pakočka, letos se toho chopím já. Já miluju dostávat dárky, jako nejmladší rozmazlené dítě jsem vždy dostávala, o co jsem si řekla. Moc se toho dodnes nezměnilo, protože mě stále rozmazluje především máma. Nebo já sama. Nebo Pakočka, když mi dojdou v baru peníze a koupí mi ještě jeden gin tonic...nebo mi přinese zadarmo kosmetické vzorky. Jen tak. Protože ví, že mi udělá radost. Pochopitelně moje rozmazlování by teoreticky nebylo levné. Přála bych si na každý prst velký prsten od Janji Prokič, takže když bych popotahovala ze své krátké kamelky, hezky by se leskly na celý svět okolo. Někde v těch představách figuruje i liščí kožich, YSL lodičky a absurdně předražené krajkové prádlo (pod kožichem). Protože to jsem někde v jádru já, malá rozmazlená Daniela, co chce všechno pozlátko světa, aby ji pak psycholožka řekla, že chce být hlavně štastná. Psycholožka neví, že to už dávno vím sama, že se doopravdy netrápím tím, že nemám všechny VĚCI světa, ale vím, že ji to dělá radost. Sedí jí to do tabulek. Prostě jen ráda sním a nevadí mi vrátit se do reality. Nebolí totiž tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát.

A navíc, jsou tady přeci Vánoce! Těšíte se na ně vůbec? Mám pro vás tedy pár tipů, abyste mohli rozmazlit sebe nebo ty, které máte rádi. Chtěla bych napsat něco, o tom, jak je to důležité...ale to už asi víte sami a jestli ne, pochybuju, že zrovna já vás o tom přesvědčím.

My jsme samy o sobě takový dárečky.
 

pondělí 10. prosince 2018

ŽENA ZA PULTEM – SEX VE MĚSTĚ V DOBĚ NORMALIZACE


Z FAMU, kde studuju už druhým rokem obor Audiovizuální studia, odchází Helena Bendová – skvělá filmová teoretička, pegagožka a předsedkyně akademického senátu. Nějaké poslední zbytky sebereflexe mi připomínají, že lidi, co na FAMU nestudují skutečně nemají potřebu řešit FAMU 24/7, ano, vím to, i když nechápu, nicméně jsem na Seminář audiovizuální analýzy, který nás učila, vypracovala historickou analýzu Ženy za pultem a řekla si, že bych ji tu mohla nasdílet, protože to je asi tak jediné, co můžu v dané situaci udělat. Helena je pro mě naprostá superhrdinka. Zvládne přednášet o počátcích francouzské kinematografie stejně jako o genderových problémech skrze film a do toho ještě dát dohromady koncepci nové katedry herního designu. Její záběr je neskutečně široký, a právě proto dokáže přemýšlet v neuvěřitelných souvislostech, což doteď předávala i svým studentům. Po dalších výrazných osobnostech, které z FAMU odchází proto, že se jako předsedkyně akademického senátu ocitla po jednohlasném odvolání děkana Zdeňka Holého pod mediální šikanou celebrit typu Mirka Spáčilová nebo režiséra Anděla Páně 2 Jiřího Stracha (to je ten legrační pán, co se nechal vyfotit v tričku Je Suis Harvey Wenstein), ale především pak pod šikanou institucionální ze strany děkana, který setrváváním ve své funkci de facto porušuje vysokoškolský zákon a nafrčený mocí, kterou má zjevně docela rád, klidně školu pohřbívá zaživa. Neskutečně mě frustruje, že se tak talentovaná, oddaná a jedinečná osobnost musela konfrontovat s tak nepřiměřeným tlakem a toxickou atmosférou. 



(vlevo Helena Bendová a režisér David Jařab, další člen akademického senátu)

Díky za vše, Heleno, jsi nejlepší. Na světě není dost chlebíčků, kterými by se smutek z tvého odchodu dal zajíst.

Lze napsat historickou analýzu a nezaměňovat ji s ideologickou, když rozebíráme dílo z doby a režimu, kdy všechna oficiální audiovizuální tvorba musela ideologii podléhat, neboť tím byl podmíněný její vznik? Mým klíčem k analýze seriálu Žena za pultem legendy české televizní tvorby, Jaroslava Dietla, se tudíž stala snaha co nejvíce si odmyslet vše, co souviselo s komunistickou ideologií v době normalizace (seriál vznikl v roce 1977) a získat tak co nejpřesnější obraz o tom, jak žili pracující lidé v dané době a především pak, jak se k sobě chovali. Další a nejvíce okaté propagandistické momenty mi naopak posloužily pro získání poměrně jasné představy, jak to určitě nebylo. Jako ukázkový příklad poslouží už samotná znělka připomínající spíše reklamu na obchod se smíšeným zbožím, který působí dojmem, jako by šlo o běžnou normu a život v blahobytu. Přitom se bavíme o době, kdy se stály fronty na banány nebo pomeranče, výběr potravin byl omezený a jejich kvalita pofidérní. Bavíme se o o době, kdy několik měsíců nebyly k sehnání ani základní hygienické potřeby jako toaletní papír nebo dámské vložky.

neděle 25. listopadu 2018

HODNÝ HOLKY JDOU DO NEBE, ZLÝ DO PIZZERIE

Štíří období skočilo. Oslavila jsem další narozeniny. V podstatě se nic moc nezměnilo. V podstatě jsem utratila během scorpio-season spoustu peněz za nesmysly, který mi krátkodobě zlepšily život. Následky kapitalismu vyléčíš zase jen kapitalismem.
Musím říct, že letošní rok bych označila jako "Festival Canossa 2018". Ráda bych se dalšího ročníku už neúčastnila, děkuji, vynechám, vyškrtněte mě z newsletteru a zapište mě na jiný. Třeba na turné po regionech, který jsme letos s Danielou odstartovaly.

"Dobrý den, přispějte na postiženou holčičku."
Ne. postižená holčička si právě koupila předraženej svetr, aby se jí udělalo trochu líp.
Jak moc je to se světem v nepořádku se zrcadlí v tom, jak moc je to nejspíš v nepořádku se mnou. Svět je zlej. Já jsem zlá. Ale na chvilku je mi líp.

Ale možná, že není všechno ztraceno.
Můj metabolismus je zpátky. Zkouším si pěstovat svojí vnitřní Itálii. Našla jsem svojí Geniální přítelkyni.



Moje neapolská Geniální přítelkyně. Dokonalá, krásná, lahodná: pizza.
Přesněji pizza ze San Carla. Dospěla jsem do fáze, kdy na ní myslim každej den. Dospěla jsem do fáze, kdy se dokážu zamilovat do pizzy. Už jen do ní.

Vážně - jestli mi něco dokáže rozšířit zorničky, jako prvotřídní koks, jako Fenty Beauty za akční ceny, jako Marek Vašut v reklamě na skleničky na prosecco z Lidlu, pak je to právě lahodná pizza Margherita z pizzerie San Carlo.
Dokonalá iluze Itálie na talíři i v celým lokálu, který se nebojí středního kýče, který má evokovat Neapol. Včetně soundtracku on point. A obsluhy. Nebo  třeba mistra pizzaře s vykasanými rukávy, potetovanýma rukama a monoklem, který vás mentálně přenese na předměstí Neapole. A možná, že uslyšíte i dialekt.
Ať už zajdete na Letnou nebo kousek pod Karlovo náměstí, nebudete zklamaní. Pizza je tenká, horká, měkká i křupavá. Tady není prostor pro experimety. Tady nechávám své gastrobizarní já venku, ať počká. Tady si dejte klasiku. Nepotřebujete víc. Žádnej ananas, ani šunku. Dvě stovky a během pár desítek minut se na chvilku ocitnete ve svojí vnitřní Neapoli.
Můžete to zapít malinkým espressem, můžete to zajíst domácím tiramisu. Zapít Crodinem nebo si dát Aperol. To je fuk. Důležitý je najít svojí geniální přítelkyni. A já ji už mám. A nebojim se jí sežrat.


P.S.
Když máš depku, sežer hodně lepku. Halina Pawlovská.

čtvrtek 8. listopadu 2018

NEMÁŠ ZAČ!

Určitě jste si všimli, že během posledních pár dní nejsem sama, kdo se rochní v sebetrýzni a snaží se vyhrabat z hoven, kterým se jinak tak pěkně říká život.

Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.

Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).


Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsem si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.

Konec vizuální přestávky.

Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině smutku je kolem spousty.
Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven ty hovna nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle:


středa 24. října 2018

JE SUIS HAUTE-COUTURE JUNK

Někdy těsně před dvacítkou mi přišlo jako největší dobrodružství nechat se přivázat lacinýma poutama z Erotic City k radiátoru na sídlišti Prosek a nechat se tam obtáhnout klukem v outdoorových hadrech. (Bylo to konsezuální, samozřejmě).
Už tehdy mě mohlo napadnout, že moje budoucí životní směřování nemusí dopadnout dobře.
Jenže jsem se nechala ukonejšit životem a říkala si, že život přece bude splněnej sen. Set splněných snů. Krabička plná pastelový kosmetiky, jako vánoční balíčky ze Sephory. Život je jako krabička makronek z Ladurée. Budu bohatá, čímdál krásnější a taky vdaná. NIC NENÍ PROBLÉM A ŽIVOT JE NÁDHERNÝ A PLNÝ PŘÍLEŽITOSTÍ! Vyzkoušela jsem kdeco - bydlet v bytě s ultrakatoličkama, pracovat v erotickým butiku, brigádničit v továrně na kosmetiku, pseudo-djovat, dělat na stagei párky v rohlíku, napsat knížku, organizovat večírky, jít módní přehlídku, nepít, pít, probudit se vedle člověka, kterýho neznám i probudit se vedle nedojedený pizzy.






čtvrtek 20. září 2018

PROBLÉMOVKY

Problémovky je hodinová lekce v posilovně. Chodím tam jednou týdně dělat dřepy, kliky a sklapovačky v řadě asi pěti žen před zrcadlem. Pět nás je asi hlavně, protože to bývá v sedm ráno a nám to nevadí. Všechny vypadáme úplně stejně a tipla bych nám i stejný věk…i když kdo ví. Tipovat věk je dnes dost riskantní záležitost. Hodina se přesněji jmenuje Problémové partie, ale recepční ve fitku to zásadně nahlas komentuje jako Problémovky. Jen málo slov vystihuje můj život jako celek víc, než tohle moje milované slovo. A jen málo věci vyřeší tolik mých sraček v životě jako hodina dřepování.

Nemám moc čas přemýšlet nad tím, jak symptomatický to pro dnešní dobu je. Kult těla, sport jako náboženství, náhrada pohybu pro lidi sedící celý den před počítačem…atd atd. V mojí sociální bublině není cool cvičit. Maximálně jezdit na hype kolech, který nevím, jak se přesně jmenujou, ale kluci na nich nosí takový hezký polokšilty. Možná se ještě chodí běhat a to já chodím už pár let, ale z běhání nezesílíte. A já došla do momentu, kdy slabost prostoupila úplně vším. Byla jsem slabá změnit práci, slabá zvednout tašku, slabá nosit delší dobu batoh. Každý den mě bolely záda a měla věčně zatuhlý krk. Pokud vám právě došlo, že budete číst chorobopis ženy v polovině mezi třicet a čtyřicet let, tak se nemýlíte. Byla jsem slabá a už nejsem (zas tolik), protože co nám slabým dnes zbývá, než zesílit.