úterý 28. října 2014

MRKVIČKA

Lenost a hlad je docela nepříjemná kombinace. Blbost a hlad je ale horší. V naší krásné demokracii je prý možnost volby tou nejkrásnější vymožeností. Nádhera! Až na ty blbý volby, kterých  extra litujete, když dostanete v Paříži hlad. Kam tím směřuju... Tíhnu k tomu být blbá, když jde o peníze a moje sebeovládání se v pařížských ulicích udrží asi jen dva bloky od mého domova. Někdy i tři, ale až do Marais to chudák nezvládne. 
No a až vám dojdou peníze, tak po mámě, co vám je snad pošle, je nejlepší kamarád mrkev. S celerem a rýží je z ní super polívka, ale tím se dneska chlubit nebudu. Pochlubím se, co jsem večeřela včera po tom, co jsem zjistila, že i když vás do Galerie Lafayette nalákají slevy, jsou to slevy s velkýma uvozovkama, a vy budete večeřet mrkev. 

Recept z mrkve:
jedna mrkev, tymián, pepř a olivový olej

úterý 7. října 2014

P V P

Zrovna dvakrát nemusím takový to stěžování si na Čechy a na poměry v českém prostředí a prskání na to, jak je Praha nudná atd. Když píšu to "dvakrát nemusím", uvědomuji si, že to sama někdy dělám a vlastně s tím v drtivý většině případů musím souhlasit, protože to tak prostě bohužel je a nedá se svítit. Jenže. Jsem v Praze doma a miluju svůj domov. Proto to většinou nevydržim, když už toho hnoje na pražskou méněcennost je moc, a pak je problém. Co se nočního života týče, je to smutný až hrůza, s tim se nedá argumentovat a sama naopak tohle téma docela často načínám. Srovnávám většinou s Budapeští, kde jsem jeden semestr kdysi studovala a z takovýho betlu Praha vychází jako město hnusných diskoték a předražených pivnic a jedný dobrý párty za měsíc. Ale co se restaurací a kaváren týče, je to za posledních pět let obrovský skok dopředu mílovými kroky.
Jsem ted na měsíc v Paříži a budu sem jezdit i příští rok pracovně docela často, tak se tady rozhlížím echt pozorně. A povim vám teda o těch restauracích. No...kdo v Paříži byl, ví, že to neni zrovna levná záležitost, takže i když si v Praze docela žiju, v Paříži jsem spadla do kategorie "nižší buržoazní cmunda".
PRAHA V PAŘÍŽ ceny 1:0

pondělí 6. října 2014

BIZÁR FESTIVAL

První věta, kterou jsem vítala ten den Míru zněla: "Dneska nemám uplně den těch nejlepších voleb." Začalo to obědem s maminkou v mém oblíbeném Café Louvre, který mě doteď nikdy nezklamalo. Bylo narváno, obsluha kmitala, ale neztrácela úsměvy, proto mám Louvre ráda. Další důvod proč jít na oběd do Louvru je jídlo- fakt mi tam chutná, jenže bohužel- houbové rizoto z denního menu bylo fakt zlamání, pakliže bych na na něj šla do Lidovky na Těšnově, pak bych byla nadšená. Jenže nikolivěk v Louvru- čekala jsem krémový rizoto, ale dostala jsem tři kopečky suchýho rizota styl jídelna, za kilo v Louvru to uplně nečekáš. Jenže obsluha byla tak báječná a já s vyhlídkou food festivalu, že jsem nic neřekla a běžela na Anděl užít si netradiční chutě s kolegou Mírou z Cake magazínu.
Chlupaté prsty nepatří Pakočce, ale Mírovi, jo?
Nejprve pár poznámek na okraj: název (uplně vidím ten kreativní brainstorming s řachandou) a vizuál (vím jaký to je snažit se o něčem přesvědčit klienta a jaká je cílovka...i tak, pomoc) festivalu nás nepřesvědčil (spíš naopak), stejně jako oblečky Milka hostesek (od tý doby co jsem dělala naposledy hostesku v otřesným Becherovka-Lemond oblečku se toho moc nezměnilo, a je jedno, že to necháte udělat "nějakýho šikovnýho studenta oděvu") a spojení s rádiem City (tolik příšernýho popu v rádio-editech musí budit hrůzou ze spaní snad i dýdžeje z Termixu).
Místo konání by mohlo být tématem k diskuzi, jak my blogerky tak rády říkáme, když se zamýšlíme nad problémy prvního světa. Nejdřív jsem byla pro "spíš ne než ano", které se ovšem celkem rychle přetavilo do "vlastně ok".
Prostranství na Andělu mezi hotelem, cineplexem, kancelářema a kousek od ócéčka je naprosto pochopitelný, když vezmete v potaz, že přece představujete novou čokoládu a nebýt toho rádia jsem vlastně v zenu.
Není tajemstvím, že se festival konal hlavně kvuli tomu, aby se našincům představili nový Milky feat. slaný krekry Tuc a sušenky Lu. Vymyslet si k tomu malej festival podivných a neobvyklých chuťových fůzí je vlastně bezva nápad a možnost jak představit lidem co tráví víkendy v multiplexu nebo v ócéčku nějaký vtipný gastro-trendy. Nebo minimálně budou kvitovat čokošku zadarmo, klasika.
Abyste si nemysleli, že jsem snobka- čokoládu zadarminko jsem si taky z centrálního Milka stánku vzala a vyzkoušela jejich roztopenou Milku s krekrama (a dost vám nedoporučuju to zkoušet- v tuhém skupenství je Milka s krekry super věc, tekutá teplá milka je, promiňte mou francoužštinu, hnus).
A pokud jsem vás ještě o svých záchvatech low budget divovství (od slova "diva") dostatečně na Vývařovně nepřesvědčila, vězte, že minulý týden jsem ze schránky vytáhla hned tři magazíny nějakýho ócečka, abych z nich mohla vyloupat reklamní pytlíčky čaje a pak je spoko popíjet se Šimonem u Top Star magazínu. True story.
Takže dál od roztopený Milky jsme se rozhodli, že naše několika chodové bizár menu začneme rybou. Stánek Rybáren Praha nabízel krásný rybí výběr plus nakládaný krevety jako utopence. Těm dávám rozhodně jedna, ačkoli mírovi tam přišla kreveta moc "utepená" já tam lehký krevetí ocas cítila a volba kapary/cibule v oleji mi přišla skvělá, třeba k pšeničnýmu pivu.
Ryba s wasabi omáčkou byla fajn, nic víc nic míň, omáčka mi ovčem konzistencí připomínala laciný chilli omáčky z večerky, nicméně katastrofální kombo byla ryba s čokoládvou omáčkou a chilli (ano, jak říkám, den špatných voleb). Fuj jak blázen. Čokoláda mi přišla zase nekvalitní (když už děláte tyhle sofistikovaný komba ty ingradience u takových chutí musí být prostě top- a když to řiká holka, co vyloupává čaje z reklamních tiskovin, tak to něco znamená), a chilli jakoby snad bylo jen položené nahoře a vůbec v omáčce. Krom toho, dobrá ryba je prostě dobrá a tohle jí zabíjí, uplně fatálně. A podotýkám, že hořkou čokoládu s chilli mám fakt ráda.
Mečoun s wasabi omáčkou- dáváme dva, a butterfish s hořkou čokoládou a chilli- nula a palec dolů. Palec hore dostává nakládaná kreveta.

čtvrtek 11. září 2014

APULIE

DANIELA:
JEŽÍŠ TO BYLO TAK DOBRÝ
Když měl Wizzair někdy na jaře narozky, což nemám napsaný v kalendáři, ale vyskočilo to na mě na facebooku, s nabídkou 1+1 letenka zdarma, vypsychovaly jsme se s Janou natolik, že jsme spontánně koupily letenky v srpnu do Bari. Málokdo věděl kromě samotné italofilky Jany, kde Bari přesně je. No, je v Apulii. Jak se čtyřdenní výlet blížil, nejenom že jsem teda o Apulii věděla velký prd, ale ještě jsem ani nevěděla, co od výletu čekat. A nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších výletů, co jsem kdy podnikla. Úplně jiný, protože jsme už starší a totálně specifický, protože poprvý jsem k moři jela jen s kamarádkou a ne s chlapcem. A holky to spolu přeci jen mají jiný žejo. Takže jsme byly permanentně v náladičce, ale bez extrémů, už jsme přeci #30ok.
#30 OK PŘES DEN
#30 V NOCI
Nakupovaly jsme módičku a bizárky, aniž bychom musely poslouchat mužský remcání a jedly jsme gluten, hodně glutenu, protože se za svoje navalený břicha před sebou navzájem nestydíme. A protože je Apulie země s největším procentem obézních dětí v Itálii, spíš jsme vynikaly štíhlostí. Za mě jsou gastro highlighty káva na led (Jano, jak se to řekne italsky?), focaccia od Albánce a zmrzlina.

Ale mimo to jsme zažily nejlepší komorní zážitek s italskou rodinkou grilující jehněčí vnitřnosti a klobásky, každé za 2,5E na náměstíčku malebným jako Malá Strana, kde nebyl ani jeden turista a my mohly jíst, pít pivo a pozorovat jihoitalský noční kolorit.
Večer žensky otevřely dveře a prodávaly domácí těstoviny


PAKOČKA:

Mám pár let problém- s lítáním. Nevím kde a jak se to přesně vzalo, ale ten nutkavej pocit, že je všechno špatně, jsme nad zemí a "že tam všichni určitě umřeme" je prostě nepřekonatelnej. Teda pardon, překonatelnej pouze s alkoholem v krvi.
Daniela mi svěřila, že jí zase bývá pravidelně špatně fyzicky. No my jsme se hledaly.) Na jaře, když jsme si tohle yolo uplně instinktivně koupily (akcím já prostě neumím odolat, proto miluju Lidl a slevy) jsem vážně nemyslela na to, že WIZZAIR je letecká společnost- tedy, že poletíme. Ale vlastně ani v den odletu dopoledne mi to nepřišlo, taky proto, že naše taktika "zastrašování" započala ještě cestou na letiště kdy jsme k mekdonaldovýmu menu (v duchu hesla yolo) degustovaly naložený rum s maté-kolou (týden naložený tuzemák se zázvorem a citrusy jsou vážně alkoholikovi Vánoce).
Anžto jsme to musely vypít před transferovou zónou (kde si stejně nevšimli mimojiný ani mého roztoku na čočky, možná by rumíček prošel) neváhala jsem v duty free koupit ještě jednu placatku "do nebes". Moc se mi líbí packaging do siťky s nálepkama. K Vogue ideální kombo. A věřte nebo ne nebyla ani turbulence a ani kocovina! Barský vzduch nás plesknul po čumáku a (paradoxně) probral.
A pak už byl ráj: levný gluten (v podobě tý nejlepší focacci a těstovin "oušek"- orecchiette) všude, zmrzlina, průzračný moře, místní víno.
Tak tohle byla naše kuchyně v hostelu, vskutečnosti starém paláci v centru Bari. Miluju tyhle starosvětský italský domy, kde se cítíte jako ve filmu a plynové linky jsou takhle parádní. mimochodem, kuchyní jsme chodily rovnou na balkon. Krása střídala nádheru.
Všude v moři, i na městských plážích byli krabi. Voda jak akvárko. A krabi. Ale to jsem asi už psala. No kdyby náhodou- prostě spoustu malých krabů. Fantazie.
Malý krab!
Polignano A Mare
Snídaně, oběd i večeře. Tohle totiž mohlo být cokoli a kdykoli: plejáda sušených šunek, které i ze supermarketu chutnaly skvěle, kafe, čerstvý broskve z trhu za pár centů, focaccia (od našeho albánce, půl kola za euro, protože jsme češky a on má rád Dubčeka) a sýr scamorza, typický pro regiony jižní Itošky (v Apulii pak specifický tím, že jeho regionální verze obsahuje buvolí mlíko, ale obyčejně je z klasiky).
Obecně kromě nejlahodnějších jídel s infarktově vysokým stupněm glutenu (haha) jako jsou právě focacci a těstoviny (orecchiette neboli ouška) je jižní Itoška (a Apulie není výjimkou) specifická velkým množstvím a variací smažených jídel- ať už sladkých nebo slaných, ale vždycky zaručeně mastných a poctivých. Příkladem můžou být "arancini" (fotka výše s pivkem Peroni, ta koule v mojí ruce je arancino) což je spíše sicilská specialita nicméně hojně se vyskytující i v Bari a okolí (a prostě na jihu): rýžová (rizotová) koule se sýrem (případně šunkou, hráškem atd.) obalená a hluboce smažená. Tahle koule většinou v "rosticcerii" stojí 90centů až jedno euro a nakrmí vás to jako oběd v restauraci.
Další neuvěřitelná věc celé jižní Itálie jsou sýry a mléčné výrobky. Pardon, slintám si na klávesnici. Nebudu dělat Wikipedii, to umíte sami, ale rozhodně musíte ochutnat pugliskou mozzarellu, tzv. "burratu" volně přeloženo "máslovku". Může, ale nemusí být z buvolího mléka, vtip je ale v tom, že vypadá jako mozzarella, ale uvnitř je krémová a skoro tekutá. Doporučuju jíst bez pečiva jen s čerstvým olejem. V tu chvíli byste chtěli uvíznout v časové kapsli a nehnout se. Už nikdy.
No a o tom, že všude jsou olivový háje, domácí oleje a místní bio vína (lahev v restauraci začíná už na 8-9 eurech!) už psát ani nebudu. Zbytečně bych se rozesmutnila.
Jinak je Apulie kraj chudý a lid původem zemědělný, který se naučil spotřebovat všechno- proto naváhají dělat špízy z vnitřností v jehněčích nebo kozích  střívkách, tzv. "nghiemeridde" (kdo to vysloví sprvně má u mě pivo)- přesně ty na který jsme narazili při našich večerních cestách městem (taky na fotce s rejžovou koulí, jsou to ty špízky na alobalu). Jinak je Apulie typická i konzumací koniny, protože tamní podnebí prostě spíš přálo chovu koní než prasat. Jojo, prý uplně nejtypičtějším receptem jsou "orecchiette s koňským ragú" a tímto zdravím všechny vegany.
My jsme do koniny nešly, ale rozhodně ne programově (krom toho po třech letech soužití s holkou z puglie mám o konině co vyprávět.), ale během 3 dnů prostě nemáte šanci ochutnat všechno (ani s mým kachním žaludkem). Dost mě mrzí, že jsme nestihly aperitiv na bázi mořských plodů a ústřic (a prosecca) v malém městěčku Polignano (s nejmalebnějšíma zákoutíčkama), kterej stál na halvu asi 8 euro. Ovšem tím pádem máme plán na příští léto.
Na letišti jsme to zazdili jedním z nejtěžších a nejtypičtějších vín: Primitivem. navodí příjemné stavy tolik potřebný k lítání. Jo a taky jsem se s Bari rozloučila dalším místním jídlem: tiella (riso, patate, cozze)- rýže, brambory a mušle. Tak čau za rok!

středa 20. srpna 2014

INDIEMUSIC/SGR GLDR UVÁDÍ: VÝVAŘOVNA V OKÝNKU

Ty dvě vína na piánu (který kupodivu neni na ulici) fakt nejsou naše. A úsměv.
Jak určitě víte z našeho FB jedem tohle léto živě v okýnku Kobzovy kanceláře, které ústí na nádvoří jeho Cafe Naustadt (sorry za ten připečenej koberec, ale má to teď ten správně trampskej šmrnc).
Už jsme tu byly celkem třikrát v rámci hudebních letních večírku, který pořádá Indiemusic společně se SGR GLDR (což se mi ani za střízliva nikdy nedaří vyslovit na první dobrou, slušnej jazykolam, nic pro amatéry.)

pondělí 18. srpna 2014

KLUBOVÁ KLEVELA

Zkusila jsem si uvařit tradiční jablečnou klevelu trochu jinak a dát jí takový sladší (ano ještě sladší) chut a to hned díky dvěma věcem. Hnědému cukru demerara a Clubu Mate. Club Mate je moje jasná závislost, který mám doma věčně celou bednu. Jemu přičítám svůj magisterský titul a také jemu vděčím za to, že zvládám se svoji chaotickou povahou bezproblémově řídit. Donedávna jsem mohla říct, že i díky němu jsem zvládala tři práce. 
Klevelu dělám každý rok, protože mám od mámy vždycky košík jablek, který zasyrova zrovna nemusim. Tentokrát jsem koupila pytel v Kauflandu a ty od mámy pak jen krájela čerstvá do štrůdlu, ale o tom až na konec, Teď teda ta klevela. Co je klevela všichni víte, nejste blbý žejo, to přeskočíme. 
Na Klubovou klevelu potřebujete tohle a jen tohle:
start

pondělí 11. srpna 2014

GRILOVAČKA

Grilování- nikdy mě na to neužilo, ve skutečnosti jsem spíš odkojená buřtama na klacíku a tyhle trendy z dovozu mě míjely. Nicméně- ano, musím uznat, že grilování je tons of fun a dobrá nálada se u týhle příležitosti vytváří uplně sama.
Se Šimonem jsem letos grilovala (kdyžtak mě oprav) přesně dvakrát (to se hezky pamatuje). Otevřeli jsme to u něj v Hudlicích (kde jsem se spíš než grilu věnovala přípravě bezlepkovýho těstovinovýho salátu, podle trendy hashtagu #glutenfree) a po druhé při jeho návratu z Hudlic (město, které je prý známe díky narození Josefa Jungmanna, já jsem žel Bohu netušila o jeho existenci skoro celý svůj život a maturitu mi i tak dali). Vrátit se z venkova zpátky do města je totiž kulturní šok. Zmírnit ho grilováním v parku na Vinohradech se ukázalo jako bezva nápad.
 Dorazila i Hannah, kupodivu zrovna nebyla na žádně techno-misii ani nemusela na čaj o páté (ranní) do Berghainu. Byli jsme moc rádi. Je to naše technozlato.