neděle 15. dubna 2018

PRVNÍ A POSLEDNÍ RANDE NA NULTÝM NÁSTUPIŠTI

Byl pátek třináctýho. A ačkoli celý týden bylo konečně na pár dní něco, co se tvářilo jako jaro, v pátek odpoledne se nad Prahou zatáhlo a začalo nepříjemně pršet.
Jenža já věděla, že i přes to, že jsem se neoblíkla nijak extra prakticky a do deště už vůbec ne, tak tam musím. Na nultý nástupiště, prašným půlperónem až skoro k ústí tunelu, kterým vlaky opouští Hlavní nádraží. V pátek 13. byl totiž poslední den, kdy měla otevřeno malá nenápadná nádražka s bufetem ve zdi pod magistrálou.
Ten teplej déšť asi nebyl náhoda, stírala jsem svým nepraktickým baloňákem rosu na kolejích a moje promočený tenisky se obalovaly bahnitým prachem polozapomenutýho nástupiště.
Tohle místo pro mě bylo jedno z těch míst, o kterým víte tak nějak celý váš dospělý život. Pokaždý, když jsem opouštěla Hlavák a míjela tuhle nepravděpodobnou restauraci ve zdi, jsem si říkala, jak moc tam brzo půjdu. Jasně, tam prostě musím. Hned zítra, hned v sobotu, hned příští čtvrtek.
Ale nikdy jsem tam nešla.
Minulý týden sdílela kamarádka fotky právě odtamtud s notickou, že tahle legenda zavírá. Pátek 13.
Vypravila jsem se tam ještě ve čtvrtek navečer. Ale čekal mě jen zavřený slunečník a za sklem chaotický ježek.


pondělí 2. dubna 2018

VÍTEJTE V MENTÁLNÍCH 90S

Rautová sezóna je v plným proudu. Předjaří (nesmyslný slovo, neexistující roční období) voní v Praze laciným rautovým vínem, pozvraceným centrem Prahy, čpí antibiotikama, na kterých je střídavě půlka města a je cítit z lidskýho potu, voní jako soté a friťáky. Bude jaro - vykvetou stromy a do tý doby tu je intenzivní maraton rautů.
A je trochu legrační, že rautovej peak je během vrcholícího půstu. Kterej jsem se letos rozhodla držet. Panebože, ty to vidíš, ale v Česku to znamená si pod sebou podžíznout rautovou větev.


Nikdy bych byla neřekla, že budu s nostalgií vzpomínat na obří vegetariánský lví rauty Petra Vachlera v Lucerně. Přišlo mi to jako excentrickej nápad s devadesátkovou new-age příchutí jednoho velkýho devadesátkovýho egomanika. Dokonce mi přišlo správě česky subverzivní, když tam jednou nějakej humorista švejkovsky pašoval řízky. I přesto bývaly právě opulentní rauty, který zabraly celou hlavní chodbu pasáže Lucerna, vrcholem a svatým grálem rautový sezóny.
Chápu, že dramaturgie večera byla zvlášť v poslední vachlerovský době taky hodně pryč a oscilovala někde mezi Jardou Duškem, přechozeným sklepáckým humorem a bizarním panoptikem "pro lidi" (moderace Lucie Bílý, haló), ale aspoň dávala vyniknout tomu, co bylo ve finále to důležitý- raut a večírek (filmový průmysl a Česká televize nesouhlasně mručí).
Kde jinde máte možnost se zdarma hodně středním vínem ztřískat v šatech "na lepší", zapálit si vedle Bartošky, pozorovat opilý herce (já vím, nezní to až tak zábavně, ale někdy nepotřebujete ke štěstí zas tolik, nesmíte bejt furt tak needy) a cpát se smaženýma pakorama z góvindy a makronkama (ano, to byly doby, kdy byly makronky cool a vrchol světový cukrařiny, jsem oficiálně stará foodbolgerská pamětnice).

Já a vachlerovský Lev léta páně 2013. Najdi si na blogu. Je to včetně pravidel, jak vyzrát na (pořádnej) raut.

středa 24. ledna 2018

S AMANDOU JSME FRIENDS FOR LIFE

Poslední dny a večery trávím zavřená v pokoji s Amandou. Od vidění se známe už roky, ale pořádně jsme se začaly bavit až teď, když nepočítám několik parties z minulýho roku. Vy ji určitě znáte taky, minimálně z perverzní (špatně perverzní) reklamy na Kinder Bueno.



Znáte to. Někdy si nejlíp pokecáte s člověkem, co je na stejný vlně jako vy, ale je vám tak cizí, že nezná žádnou vaši dřívější verzi, která by vás brzdila v realizaci verze budoucí. Symbióza, lišejníky, vzájemně si děláte dobře, vzájemně si jste katarzí. Za poslední dny jsme se s Amandou staly friends for life.



Mám za sebou první semestr na FAMU, momentálně řeším jen zkoušky a jsem zavřená doma. Takhle systematicky jsem se neučila nějaký tři, čtyři roky. Hned na začátku mě vyděsila ta Pandořina skříňka prokrastinace, kterou jsem otevřela při prvním pohledu na vágní zápisky z přednášek. Proč se učit o skandinávský kinematografii 10. let 20. století, když si můžu vyhledávat vzory PVC ubrusů a nacházet přitom i transparentní a navíc na skleněných stolkách ,Vsadím se, že v televizi v tomhle obývaku futuristický minulosti běží reklama na Kinder Bueno.


A od téhle transparentnosti je jen kousíček k aspikům. Kdyby vás náhodou zajímalo nutriční složení toho kuřecího, tak tady:

středa 17. ledna 2018

GASTROŠÍLENÁ

Bezmyšlenkovitě vejdu do krámu. Až po pár minutách mi dojde, kde to vlastně jsem. Stojím v sekci bio v DMku a můj skelný pohled se zastaví na nějkých biotyčinkách. Jsou to takovýty sladký výlisky rozšmelcovanýho jablečnýho, fíkovýho a navimjakýho pyré. Ve skutečnosti tyhle výživný raw amarouny vypadají jak zkažený šušně. Plný cukru. Okamžitě jich pět kupuju. Miluju je. Taky pytík kečupových biosaurů. Chipsy pro děti, který se tváří jako "zdravá alternativa" průmyslovýho zla z nějaký škrobový kejdy je ve skutečnosti snad ještě nezdravější. Bohužel, tohle funguje. Nálepka bio někdy dokáže vypálit sítnici a mozek nejedný biomatce a biotaťkovi. Mně je to jedno. jediný, co je teď důležitý, je opojná chuť cukru a mastný smaženosti s nádechem sladkýho kečupu.




Jdu dál. Albert. Vlastně bych měla svačit zeleninu. I v noci klidně. Ok. kupuju kilo Polabský baby mrkve. V protějším chlaďáku přibírám ještě bio uzenej tempeh. To bych taky měla jíst. A zrovna na to mám děsivou chuť. Jsem schopná sníst celou kostku za pár minut, víte to? Já už to bohužel vím. Nakonec dostanu ještě chuť na ořechy. Kešu? To jsem měla včera. Pistácie předevčírem. Makadamiový ořechy stojí jako průměrnej hodinovej plat. Meh. Takže volím uzený solený mandle, který chutnají jak tabák do vodnice a mají odér zapařených nohou. Když je otevřete, nemůžete přestat se cpát. Přemítám, jestli to stříkají esencí ve stejný fabrice, ve který se vyrábí kočičí granule. Je to hnus. Ale skvělej hnus. Mimochodem, kočičí granulky už jsem taky ochutnala. Na světě jsou mnohem horší věci.

Třeba moje příšerný PMS.