pátek 25. listopadu 2016

ESENCE ÚSPĚCHU

Když večeříte párky a vracíte se domů v jedenáct večer, tak skoro zákonitě hrajou v taxíku Police. Přemýšlíte o tom, že taxík je zhůvěřilost, že vám ještě nepřišla výplata  a že si stejně po hlase občas pletete Stinga s Philem Collinsem (klidně mě kamenujte, chytráci).

No a?

Je mi už xxx.

Vždycky jsem se tomu smála. Tomu, že to někdo vůbec řeší.
A najednou zdravím třetí křížek z povzdálí, ale blíží se jak rozjetej vlak a já ho nemůžu zastavit. Bum! Je tady!
Mám pocit, že se (z)mění všechno, ale vím, že se nezmění nic. Mám pocit, že nevím o nic víc než ve dvaceti, až na pár výjimek:

Naučila jsem se obstojně vařit milánský rizoto.
Vím že víno a panáky mě dovedou na druhej břeh.
Vím, že kočičí paštiky se dají v případě nouze pozřít.
Že můj kocour je nejlepší indikátor potenciálních partnerů.
Umím napsat slovo výjimka a taky vím, že slovo potencionálně je bullshit.
Že už nedohoním snapchat.
Že jsem nahluchlá a nebudu dělat, že ne (v tomto případě na mě opravdu můžete zvýšit hlas).
Že krokety jsou lepší mražený než domácí.
Že drobky v posteli jsou ok.
Že v hospodě bych neměla sedět zády k lidem (nikdy)!
Že lepek je v pohodě, pokud na jeho hru přistoupíte, stejně jako byl v devadesátkách margarín (chleba s Perlou je ultimátní guilty pleasure, no a co jako).
Že kokosovej olej je multifunkční.
Že mi sluší mikádo s ofinou.
Vím, že nemám v oblibě kebab, ale to neznamená, že si ho nouzi (ve 4 ráno) nedám. Ale jenom v Brně.


Nenaučím se během týdne mít tak silnou vůli, že přestanu žrát pizzu v noci a smažený nad ránem, zdravě snídat nebo bůhvíco se to po nás vlastně chce a očekává. Ale to nevadí. Já už nechci plnit kolonku společenských očekávání. Došlo mi to minulý týden na nejopulentnějším rautu, kde jsem se po dlouhé době ocitla. Vrcholem rautu byla husa. Pečený mistrovský dílo, poskládaný z torza a takřka labutích bílých křídel. Měla dokonce i límeček a celý to vypadalo jako v pohádkový inscenaci ze života Karla čtvrtýho z výpravných zpívánek nebo z Noci na Karlštejně. Husí vypečený torzo bylo obložený slaninou ze který na světo boží kynula paštika. Husí. Rozumějte - vlastní paštika oné pážecí husy.

sobota 12. listopadu 2016

SVÍČKOVÉ RISOTTO

Máte chuť na svíčkovou?


Zdroj obrázku: www.pornhub.com/ladahruska

Máte chuť na svíčkovou, ale neumíte ji uvařit? Neumíte anebo ji nechcete vařit, ale nemáte na hospodu, protože si někdo před víkendem tradičně spletl vaši fakturu po splatnosti s toaletním papírem? Klidně byste i šli do hospody na svíčkovou, protože na ní máte, ale venku chvílemi trošku sněží a vás navíc bolí vlasy? Dokonce byste tam i došli, ale včera v deset večer jste tam večeřeli svatomartinskou husu a je vám to trochu blbý? Hubnete do plavek? Řeznictví má zavřeno? Máte nějak jinej zásadní problém s knedlíkama? Máte problém se vším? Mrdá vás výsledek prezidentských voleb v USA? Mrdá vás blížící se konec naší civilizace? Mrdá vás váš život? Mrdá vás všechno? Mrdá vás? A dobrý? Nemrdá vás? Yay. Mrdá vám? Hodně? Mrdá vám, ale ne dost? Nemrdá vám ani trochu, stejně jako nám na Vývařovně, a chcete to oslavit něčím novým a odvážným? 

TAK PRÁVĚ PRO VÁS JE TU SVÍČKOVÉ RISOTTO!!!

Od skromných začátků Vývařovny uplynula spousta let. Pakočku jistě potěší, že už nevařím pastu jako kuskus (počkáte, až těstoviny absorbují všechny vodu v hrnci), a dokonce jsem pokročila tak daleko, že si troufám na česko-italskou fussion a ne, nemyslím tím knedlíkovou pizzu s gothajem. Recept vznikl loňské léto, kdy jsem z hovězích odřezků zkoušela domácí vývar. Napadlo mě, že ho hned použijeme na risotto s tím, co je zrovna v lednici. O mrkev, celer a petržel se do velké míry postaral osud, o zbytek kocovina, matka a múza všech hluboce uspokojivých jídel. 



Postup je úplně stejný jako u každého jiného risotta: cibulku, česnek a kulatozrnou rýži osmahnete na olivovém oleji, přidáte najemno nastrouhanou mrkev, celer a petržel, podlijete bílým vínem a podlijete hovězím vývarem.