pátek 2. prosince 2016

KZW X VÝVAŘOVNA


Konečně jsme taky jenom nekecaly a konaly. Hlavně díky klukům z KZW, který mají stejný cit pro pivo a tukový rohlíky. Podle našich dvou nejoblíbenějších a nejsrdcovějších článků dáváme ven dva designy, který podle našich přesných popisů i všetečných připomínek do lina zvěčnil Kuba z KZW a va třech jsme tyhle do obrázků přetavený texty vytiskly na trička pro kluky i holky.
Pro malý i velký, tlustý i tenký máme 30 triček, od každého designu 15 v různých velikostech od XS po L. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Danielin překrásný symetrický krab i moje vyndaná šilhající dámička jsou prostě dokonalá ukázka toho, že linoryt je great again a nemusí být jenom hnědej. Co přijde příště? Budeme dělat patchworkový deky? A proč ne, že jo!

Premiéru si tyhle nejlepší dárky, na kterých,  slibujem nebudou fleky od majolky, odbudou na holešovickým MINT Marketu (info tady) a to tak, že ZÍTRA. Šok, co? Jako když nečekaně dropne nová deska Lady Gaga. Možná tam dropneme taky a pokřtíme tyhle krásy osobně. Do komentářů nám můžete dát tip ČÍM to pokřtít.

pátek 25. listopadu 2016

ESENCE ÚSPĚCHU

Když večeříte párky a vracíte se domů v jedenáct večer, tak skoro zákonitě hrajou v taxíku Police. Přemýšlíte o tom, že taxík je zhůvěřilost, že vám ještě nepřišla výplata  a že si stejně po hlase občas pletete Stinga s Philem Collinsem (klidně mě kamenujte, chytráci).

No a?

Je mi už xxx.

Vždycky jsem se tomu smála. Tomu, že to někdo vůbec řeší.
A najednou zdravím třetí křížek z povzdálí, ale blíží se jak rozjetej vlak a já ho nemůžu zastavit. Bum! Je tady!
Mám pocit, že se (z)mění všechno, ale vím, že se nezmění nic. Mám pocit, že nevím o nic víc než ve dvaceti, až na pár výjimek:

Naučila jsem se obstojně vařit milánský rizoto.
Vím že víno a panáky mě dovedou na druhej břeh.
Vím, že kočičí paštiky se dají v případě nouze pozřít.
Že můj kocour je nejlepší indikátor potenciálních partnerů.
Umím napsat slovo výjimka a taky vím, že slovo potencionálně je bullshit.
Že už nedohoním snapchat.
Že jsem nahluchlá a nebudu dělat, že ne (v tomto případě na mě opravdu můžete zvýšit hlas).
Že krokety jsou lepší mražený než domácí.
Že drobky v posteli jsou ok.
Že v hospodě bych neměla sedět zády k lidem (nikdy)!
Že lepek je v pohodě, pokud na jeho hru přistoupíte, stejně jako byl v devadesátkách margarín (chleba s Perlou je ultimátní guilty pleasure, no a co jako).
Že kokosovej olej je multifunkční.
Že mi sluší mikádo s ofinou.
Vím, že nemám v oblibě kebab, ale to neznamená, že si ho nouzi (ve 4 ráno) nedám. Ale jenom v Brně.


Nenaučím se během týdne mít tak silnou vůli, že přestanu žrát pizzu v noci a smažený nad ránem, zdravě snídat nebo bůhvíco se to po nás vlastně chce a očekává. Ale to nevadí. Já už nechci plnit kolonku společenských očekávání. Došlo mi to minulý týden na nejopulentnějším rautu, kde jsem se po dlouhé době ocitla. Vrcholem rautu byla husa. Pečený mistrovský dílo, poskládaný z torza a takřka labutích bílých křídel. Měla dokonce i límeček a celý to vypadalo jako v pohádkový inscenaci ze života Karla čtvrtýho z výpravných zpívánek nebo z Noci na Karlštejně. Husí vypečený torzo bylo obložený slaninou ze který na světo boží kynula paštika. Husí. Rozumějte - vlastní paštika oné pážecí husy.

sobota 12. listopadu 2016

SVÍČKOVÉ RISOTTO

Máte chuť na svíčkovou?


Zdroj obrázku: www.pornhub.com/ladahruska

Máte chuť na svíčkovou, ale neumíte ji uvařit? Neumíte anebo ji nechcete vařit, ale nemáte na hospodu, protože si někdo před víkendem tradičně spletl vaši fakturu po splatnosti s toaletním papírem? Klidně byste i šli do hospody na svíčkovou, protože na ní máte, ale venku chvílemi trošku sněží a vás navíc bolí vlasy? Dokonce byste tam i došli, ale včera v deset večer jste tam večeřeli svatomartinskou husu a je vám to trochu blbý? Hubnete do plavek? Řeznictví má zavřeno? Máte nějak jinej zásadní problém s knedlíkama? Máte problém se vším? Mrdá vás výsledek prezidentských voleb v USA? Mrdá vás blížící se konec naší civilizace? Mrdá vás váš život? Mrdá vás všechno? Mrdá vás? A dobrý? Nemrdá vás? Yay. Mrdá vám? Hodně? Mrdá vám, ale ne dost? Nemrdá vám ani trochu, stejně jako nám na Vývařovně, a chcete to oslavit něčím novým a odvážným? 

TAK PRÁVĚ PRO VÁS JE TU SVÍČKOVÉ RISOTTO!!!

Od skromných začátků Vývařovny uplynula spousta let. Pakočku jistě potěší, že už nevařím pastu jako kuskus (počkáte, až těstoviny absorbují všechny vodu v hrnci), a dokonce jsem pokročila tak daleko, že si troufám na česko-italskou fussion a ne, nemyslím tím knedlíkovou pizzu s gothajem. Recept vznikl loňské léto, kdy jsem z hovězích odřezků zkoušela domácí vývar. Napadlo mě, že ho hned použijeme na risotto s tím, co je zrovna v lednici. O mrkev, celer a petržel se do velké míry postaral osud, o zbytek kocovina, matka a múza všech hluboce uspokojivých jídel. 



Postup je úplně stejný jako u každého jiného risotta: cibulku, česnek a kulatozrnou rýži osmahnete na olivovém oleji, přidáte najemno nastrouhanou mrkev, celer a petržel, podlijete bílým vínem a podlijete hovězím vývarem. 

čtvrtek 27. října 2016

ROZHOVOR S ELIŠKOU LHOTSKOU


Eliška Lhotská se už čtyři roky intenzivně věnuje vytváření šperků z chleba, což na Vývařovně pochopitelně velmi ceníme. Vedle toho si se svým přítelem, Ondřejem Vicenou, otevřeli obchod na Řezáčově náměstí 2 obchod Koncept Story. Rozhovor s Eliškou o její práci, inspiraci, výstavě na Designbloku a v neposlední řadě i o chlebíčkách.


Eliško, na začátek mi pověz, jak ses dostala k chlebu jako k materiálu?

V roce 2012 jsem se ocitla na stáži v Polsku, sama a navíc s jazykovou nevybaveností, a tak jsem hledala jsem něco, co by mě propojilo s domovem. Vyrůstala jsem v umělecké rodině, neměli jsme moc peněz, ale chleba jsme měli – máma dělala spoustu domácích pomazánek a vytvářela nám úplné hostiny. To, že tě někdo nakrmí, je nejvíc, co ti může dát. Následně jsem objevila další materiální symboliku: drobeček vymodelovaný z chleba v podstatě symbolizuje křížek nebo boží tělo; je to kousek Ježíška, něco jako ochranný amulet.


Z chleba jsi následně vytvářela i instalace.

Začala jsem s ním pracovat ve velkém. Ráda jsem si z něj něco vytvářela už jako dítě. I v koncentračních táborech se z něj lidé vytvářeli šperky, například korále. Navíc to pro mě tehdy byl i finančně dostupný materiál.



Instalace se staly se předlohou pro tvé stříbrné a zlaté šperky…

Začala jsem se jim věnovat více, když jsem dokončila školu. V podstatě šlo o dost spirituální práci. Nikam jsem nespěchala, nikomu jsem nic nedokazovala, nemusela jsem co půlrok přinášet něco nového. Pracuji s chlebem už čtyři roky a ještě mě to stále obohacuje. Momentálně vytvářím větší, bronzové objekty, stejně jako šperky pro každodenní nošení. Vedle volné tvorby pro mě byla vždy důležitá i užitelnost. Myšlenka obsažená ve šperku je snadno přenosná; jde o umění, které můžeš, na rozdíl od jiných uměleckých disciplín, nosit s sebou.


To přitom děláš velmi pokorným způsobem – tvé šperky jsou v podstatě kouskem chleba. Osobně nemám ráda, když jsou šperky, stejně jako oblečení, příliš výrazné – když nosí člověka. Raději když osobu nositele spíše podtrhuje.

Jak říkáš. Možná je nevýhoda, že se zase až tak nepodepisuji. Ale ta vnitřní krása a význam jsou pro mě mnohem důležitější. Dotváří člověka, ale neutváří ho.



neděle 9. října 2016

ŽIVOTNÍ VÝVAR

Překvapuje mě, kolik lidí, kteří Vývařovnu znají delší dobu, si stále myslí, že jsme blog o vaření. "No a nejste?" většinou následuje. No nejsme. Snad to zase pár lidí nerozhodí, když tenhle příspěvek bude o vývaru...

Před týdnem jsem přestala sledovat Prostřeno. Po konzultaci se svými nejbližšími jsem došla k závěru, že je načase si od zlých lidí dát chvíli voraz. Roky každodenního sledování ve mě ale zanechaly pár výraných zářezů, z čehož jeden je touha uvařit drůběží vývar všem soutěžícím Prostřena (bláhový sen) a vyslechnout si jejich soud. Tolik lamentování nad jedním pokrmem nezažila podle mě žádná mutace kuchařské soutěže a byla bych velmi vděčná, kdyby někdo bud sestřihal video kompilaci všech reakcí na vývar v této soutěži nebo o tom napsal dizertační práci. Současně mě naivní odvaha se do tohoto pořadu přihlásit a znovu (!!!) zkusit uvařit vývar připomíná takovou tu holčičí blbost napsat znovu tu stejnou sms a doufat, že tentokrát odpoví. Neodpoví. ten vývar ostatním taky nebude dobrý...

pátek 7. října 2016

ITOŠKA NA VÝCHOD OD PRAHY

Pár veselých historek a našich poznatků a tipů z Budapešti. 

UNICUM ZWAK

Jako milovnice Becherovky jsem musela ochutnat národní bylinnou, Unicum. Cituju Wikipedii:

Likér vznikl v Budapešti jako lék pro císaře Josefa II. Recept vymyslel lékař Joseph Zwack roku 1790. Legenda praví, že název vymyslel sám císař, když po požití nápoje zvolal: To je unicum!

No, musím císaři dát za pravdu a parafrázovat ho. Unicum to je, jako když smícháte jégra a myslivce a zakápnete KV14. Pořád nic? No, není to dobrý. Bohužel. Nicméně statečně jsem dala velkýho panáka, potřebovala jsem digestiv jako sůl, protože ve mě právě bojoval cibulovej langoš s oreo-cheescake-shakem. Nebyla to hezká bitva a fakt je, že Unicum jako biologická zbraň žaludečního hromadného ničení se ukázala velice účinnou. A taky to má příjemnou ampulku, evokuje velmi středověký všelék nebo kouzelný léčivý nápoj z fantasy gamesy. Což mi připomíná- co se stalo s likérem Magistra Kellyho?
Na druhou stranu je třeba vypíchnout, že v každým podniku, který jsme navštívily měly na baru Becherovku. Obvykle v klubech nebo barech stála (jako všechny likéry) kolem 800 HUF (stejná relace jako Unicum), ale třeba ve sportbaru u autobusáku stála 420. How cool is that?
Navíc nás bavilo pozorovat barmanské reakce na naší objednávku. Jako největší důchodkyně (potom, co se nás u vstupu ptali na občanky, jestli 18 už bylo) jsem se cítila v klubu Toldi (přes den kino, večer klub) kde jsme zandaly kombo Becherovka - Unicum. Barman se potutelně usmíval. Becherovka překonává i jazykové rozdíly. A věřte mi, že s maďarštinou to je sakra husarskej kousek.

LANGOŠ

Národní poklad. Státní zlato. Pizza evropskýho východu. Blahoslavený ten, kdož to kynutý těsto hodil poprvý do rozpálenýho tuku. Za tohle bych naše evropský hodnoty taky bránila (pozor, vtip).
Fakt je ten, že jsme měly langoše dvakrát: v turistický hospodě na trafouši a u hladovýho okna ve tři ráno. Pozor, překvapení (teda jak pro koho, že), ale ten ze stánku na levnou mastnou krásu na plný čáře vyhrál. Klasická varianta (tedy lehce potřený česnekem, smetanou a masivně posypaný sýrem) stála téměř všude mezi 500-600 HUFy. V noci v tepající Budapešti je krásný se potkat nad umaštěným papírem s langošem, tak jako v Praze u smažáku v housce. Pár panáků a piv a rande u stánku je jasný. Opět oceňuju třídní bonding, kdy se potká dámička a vylepanej šulin ze sportbaru s bandou vyřvaných italů (a dvou češek vrnících blahem z toho neuvěřitelnýho gastro zážitku).

pondělí 3. října 2016

VÁŠ PRŮVODCE ŽLUTÝM SERVISEM


Žlutý busy jsou mikrokosmos. Vesmír, který má svoje daný pravidla, který fungujou a vy víte co vás čeká, stejně jako víte, že ráno vyjde slunce. Teda snad.
Já jsem se dálkovýma autobusama nacestovala, takže tyhle psaný a nepsaný pravidla znám. Mámy základní nepsaný pravidlo pro dlouhý cesty dálkovým autobusem bylo: ledovej čaj. Nikdy jindy ho nekupovala, ale na cesty jsme měly s železnou pravidelností v plátěnce (ano, máma jela plátěnky before it was cool) broskvový icetýčko. Samozřejmě, že to velký, největší.
V devadesátkovým Eurolinesu jsem poprvé s mámou někdy v sedmi letech viděla Hříšňák (a můj život už nikdy nebyl stejnej, sním o romantický lásce s hodným grázlem a přinést na večírek meloun považuju za součást bontonu slušnýho děvčete) a přirozeně si zvykla na rozdíly mezi českýma a rakouskýma motorestama, italský Autogrilly snad ani nepočítám. Měla jsme taky svoje oblíbený, jeden měl bezva dětský hřiště s prolejzačkama a na jednom byl dokonce mekáč. Taky jsem za několik let cestování do Itálie potkala spoustu životních příběhů, který byly naprosto příznačný devadesátým létům: krásný češky s bloďatým melírem a jejich cesty za štěstím v podobě snědýho itala. Vždycky to bylo na  (omelírovaný) vlas podobný, měnil se jen věk a tím pádem i kapitola tohohle příběhu: mladá holka z maloměsta jede hledat kluka, starší holka jede za svým klukem, mladá paní jede za mužem a dětma, paní jede pro děti za svým mužem s kterým se rozvádí, případně veze děcka na prázdniny k bývalýmu muži nebo ještě paní středního věku oblečená hodně nabjeskaně jede hledat dalšího muže. Když jsem byla malá poslouchala jsem tyhle historky přes mámu, která neměla problém si takřka čtyřiadvacetihodinovou cestu krátit posloucháním životních příběhů žen hledajících (nebo nacházivších) štěstí za hranicema naší tehdy mladý republiky. Přiitahovala tyhle ženy skoro tak, jako já dneska. Prostě ráda poslouchala a lidi s ní rádi sdíleli svoje (ne)štěstí a někdy i masivní autobusový nabalený svačiny. Součástí těhle cest byly vždycky masivní svačiny s mýtickými řízky v chlebech. Tehdy se ještě dělaly delší pauzy a já se vždycky těšila do Florencie na hodinovou procházku městem (rozuměj mekáč a zmrzlinu, protože co se v mládí naučíš, ve třiceti proklínáš a miluješ).



neděle 21. srpna 2016

VÍKEND...

Je neděle. Na Letný hraje Sparta, s tak je příjemný sedět doma, čekat na bouřku, aby ten řev spláchla, a plnit se mým oblíbeným jídlem z dětství - kolínka maštěný máslem s Heinz kečupem a strouhaným eidamem. Život se někdy zdá docela těžký i když víte, že na světě patříte k těm štastnějším. Trochu se pak stydíte za svoje white people problems. Ty se mi většinou nahromadí právě o víkendech, které poslední dobou úplně nezvládám, jak bych chtěla. Tlak na to být štastný a happy se totiž vyostřuje právě v těhle dvou dnech. Prostě musíš. Víkend je od toho, abys lenošil, ale byl aktivní. Abys dlouho spal, ale zároveň všechno stihnul. Těšení na pátek se většinou zvrhne v sobotní blouznění nad tím, co všechno jsem chtěla vlastně dělat - uklidit, dolakovat špajzku, dopsat článek, projít se na vítkov, projít se do únětic, zajít si zaběhat, dočíst knížku atd. A neděle je totální depka, že už po zbytek života to bude jen o těhle dvou volných dnech, že už je všechno over, že léto uniká mezi prsty, ne hovno, už je podzim, že vysaju a vytřu zítra, slibuju, že od zítřka zase jím jako třicítka, co potřebuje zhubnout, a že jsem byla běhat ve čtvrtek (yes!), ale nejpozději ve středu musím na tu jógu. Prostě život, nesmím ho vzdát.

Sobota oběd.

Smažák v housce. Musela jsem. Z více důvodů. Stane se, že se dostanete na místo, kde je výběr jen z klobásy a ze smažáku. Na takovém místě jsem přesně byla. Ke snídani po dvou hodinách spánku proběhl jen narychlo banán a pospíchala jsem, vedro, kocovina, prdel světa, lidi a špatná hudba okolo. Měla jsem od papírového obalu mastná stehna. Po prvním kousnutí jsem si spálila jazyk. tatarka byla nepříjemně kyselá. Stejně jsem cítila, jak mi tohle jídlo dělá dobře, jak mi plní žaludek, uklidňuje a jak díky němu přežiju tenhle den, který nechtěně trávím u stánku s klobásama a smažákem. Škrtily mě pak trochu šortky, ale bylo mi fajn.



pátek 19. srpna 2016

DOBŘÍ HOLUBI SE VŽDYCKY VRACEJÍ: MRÁZEK NA BĚLEHRADSKÝ


Jsou to přesně 4 roky co jsem si dávala držkovku s houskou u Mrázka. Bylo léto, hic jako dneska a tehdy tam asi neměli na pultě "teplý čaj v akci" za 14. Můj bejvalej kluk si dal taliána, stál tam a zbojnicky a elegantně zároveň se opíral o pult. Měl bílý tričko, kterých měl celou sadu, takže to vypadalo, že často nosí jen jedno, ale ne, bylo jich opravdu hodně a k taliánu a bílýmu tričku kontrastovala "vobyčejná" hořčice se kterou ten vlahej talián přistál na talířku.
Jako tehdy si i dneska Mrázek drží svoje esteticky designový standardy- slánka a pepřenka ze skleniček s feferonkama jsou prostě signature týhle vinohradský mekky teplých pultů.
Taky se mi zdá, že za těch pár let, kdy jsem začala sbírat kolem očí vrásky smíchu, se paní za pultem výrazně zjemnily, čím víc já jsem přitvrdila.
Ani ve špičce neopomenou bodře zahláškovat se zákazníkem. Nebo dokonce v nerozhodnosti doporučit.
"Já bych ráda ten segedín, ale mám takovej problém, já nechci prosím houskovej, tak co byste k tomu doporučila?"
"Bramborovej, tak to dycky děláme u maminky."
"A co rejži?"
"No to ne, to teda nevim, to ne. To leda brambory."
"Tak ten bramborovej."
"Ale, že to chutná mě, to nic neznamená."
"Já si myslim, že právě jo."

Dneska jsem využila tipu a v nerozhodnosti mezi vepřovým na kmíně a kuřecím na houbách jsem si nechala zase poradit. A zase správně. Kuřecí na houbách ve mě zmizelo jako v černý díře. A paní se neopomněla, mezi záskokem ke chlazeným kuřecím čtvtkám, přeptat jak mi chutná.
Taky mě tu těší další drobnosti: i po čtyřech letech oslovení slečno, hliníkový vidličky a nože s černou plastovou rukojetí nebo omáčka přetékající přes okraj. Nebo třeba sekce retro uzenin a naprosto postmoderní kombinace velkoobjemových hořčič a vody VOSS, což je asi nejdražší položka na krámě a pořád přemýšlím, jaký důmyslný marketingový mág tohle vymyslel. Protože to nevymyslíš.
Někoho může pobouřit brokolicová polívka (ale s párkem, klíd), jako plíživý znamení změn, ale nebojte, svět je ještě v pořádku, protože anglický slanině se i nadále říká "angličan" a pani s pejskem v podpaží a veselou nákupní taškou v levý ruce si jí objednává se slovy "na drobno, skoro předkousat, bych ji prosila".
Jediný zneklidnění byla babička s vyčesaným drdolem, která si objednala polívku do plastový mističky,  přeměřila si mě, jak jsem tam tak stála a nenažraně do sebe tlačila svůj kuřecí brunch, a pro jistotu si šla stoupnout k co nejvzdálenějšímu pultíku. Pokusím se to nebrat osobně (brečim ještě teď).
Tak hezkej zbytek léta a ta nerozhodná hysterka u pultu, to budu vždycky já.


sobota 30. července 2016

JÍDELNA U NOVÁKŮ


Když si všichni stěžujeme na gentrifikaci a já jsem obzvlášť melancholická ohledně zanikajících méčných barů a lahůdek, je dobrý si všímat i takových zvláštních anomálií, který, aniž by to sami věděli, tohle roztomile narušují.
Že je z nonstopáče hezkej bar, kde se bude i dobře vařit mě neuráží, jako Hitlera v dalším pokusu o humorný meme, který navíc podle mě spíchlo samo zastupitelstvo Prahy sedm (to by odpovídalo zastydlýmu hipster humoru, který by pobavil tak naposledy v roce 2013). A to nonstopky miluju, a dovolím si tvrdit, že víc než leckterej letenskej patriot starou zamřížovanou Kobru. A přes to mi přijde naprosto legit a fajn, že je na hlavní místo knajpy se zataženejma výlohama bar,  kterej z Belkredky dělá malou Itálii. Jak jsem ostatně konstatovala ve svým průvodci lacinýma jídelnama Letný a okolí na Alarmu, Letná a jí podobný čtvrti jsou skvělý v tom mixu. Tahle pluralita a koexistence je prostě na gastru vidět hodně zřetelně: můžu si dát langoš a smažák U Antoníčka, stejně jako hummus prvotřídní kvality v Cafe 1. Vím co čekat tam, i onam a je jedno, že z dlouhodobého hlediska mi je líp v bufetu a jídelně, kde je mix návštěvníků příjemně vrstevnatý a mám pocit příjemné rodinné anonymity, která ovšem nabízí tolik zajímavých příběhů, když teda chcete...
juxtapozice všedních Holešovic
A stejně jako nová Kobra neoficiálně otevřela s okázalým humbukem, nesoucím se od sociálních sítí po ulice Letný, místo starý Železný Sparty otevřela nová, maličká lidová jídelna U Nováků. Bez cavyků.

neděle 17. července 2016

JAKOU PŘÍCHUŤ MÁ KOMUNITA

Mám respekt a velice nevhodný boty.
V první nebo druhý třídě jsem poprvé zatoužila být součást nějaký komunity, skupiny lidí. Přesně si pamatuju, jakou tahle touha měla příchuť: chutnala jako maso s rejží ze školní jídelny ve Vojtěšský a jako barevný gumový žužu myši, který tamtéž prodávali v bufetu. Tehdy jsem začala dětsky čistě závidět kamarádce, která chodila do skauta. Zivě si pamatuju, jak mi svoje zážitky vyprávěla právě ve frontě na obědy. Touha někam patřit voněla od tý chvíle jako UHO a pot kuchařek. A trochu jako ty gumový myši. Artikl, kterej byl pro první stupeň základky příznačnej, jako sbírání nálepek, voňavý tužky a foukací fixy.

Další fáze byla puberta. Jasně, do tý doby jsem neúspěšnou touhu po skautingu, kam mě máma nikdy nedala, touhu po sdílení všeho od stanu po ideály, vybíjela ve vytváření vlastní komunity v rámci kamarádek, k čemuž mi posloužily manga Sailormoon a spoustu imaginace, jedna kronika v tvrdých deskách a mraky barevných psacích potřeb. A o co víc jsme si kreslila a vymešlela vlastní romantický manga příběhy, o to míň mi šly kolektivní sporty, nestěžuju si, chápu spolužáky, že mě na vybiku vybírali jako poslední, byla jsme regulérní nešikovná pomalá lemra.
Jenže Sailormoon stejně za chvilku přebila starší kámoška z předměstí, krabička cigaret a nepojmenovatelná touha nekámošit se jen s holkama. Kluci. Jako správnej spratek z katolický základky jsem začala chodit po škole zevlovat na lavičky a u rampy. Sladký gumový myši vystřídaly moje první opravdový "jídla venku": kavárenský tousty (od tý doby je to moje nemesis) a nakládaný hermelíny (miluju stále, na gymplu jsem byla "dáma s hermelínem" a jsem jí dodnes). Hulila jsem brka, který mi nedělaly dobře, ale nevzdávala jsem to. Ani v prvních letech na gymplu. Sídliště, parky, zevlování, čajovny, hospody. A další nenaplněná jalová touha: skejťačka. Asi to bylo spíš takový umanutí, protže jsem chtěla mít respekt u kluků, tak to bejvá. Zhulit se jak paprika mi k respektu nestačilo. Bůhví, kde vlastně tahle touha dneska je nebo v co se přetavila.
O to víc, o patnáct let starší, cením a dojímám se (nelžu slova půl, dojetí je fakt to slovo)nad timhle maličkým vhledem do skejtový komunity. Je to tak jiný, než jsem si v jalovejch letech nejspíš představovala a zároveň tam vidím odraz přesně toho po čem jsme podvědomě zatoužila tehdy ve frontě na maso s rejží ve Vojtěšský. Texty a reportáže o tom, jak skejťáci z celýho světa na vlastní náklady staví improvizovaný parky v oblastech jako je Palestina, Barma, aby tak dali tamním děckám šanci se začlenit, mazali náboženský a společenský předsudky nebo se jen mohli zabavit jako každý dítě na světě. Ale srdovka jsou skejťačky, je dobrý vědět, že být mi těch jalovejch náct dneska, má to nejspíš snadnější- feministický skejterky popisujou pocity ne nepodobný těm, který jsem nejspíš mohla mít i já tehdy, při pohledu na rampu na Střeláku. Nikdy jsme se neodvážila. Byla jsem moc malej (vlastně velkej) srab.
O to víc se dneska dojímám, když otočim půjčenou desku a najdu na ní vyrytej a vynálepkovanej příběh celýho jednou mladýho života. Stejně, jako když otevřu Crook a najdu šíleně napsanej recept na veganský lasagne se sojovým granulátem. Cejtím pachuť devadesátek, ale v zápětí si představím celou tu situaci, obzvlášť snadný to je právě díky absolutně lopaťáckýmu jazyku, kterým je recept psanej. Přesně, jako když se snažím já. Pousměju se, asi si dám Braníka a půjdu si koupit sojový maso. A vy si k tomu můžete koupit třeba Crook. Čvrtý číslo se zajímavými, super napsanými texty, čtivým receptem, zábavnýma ilustracema a fotkama skejťáků.

A NEČEKANĚ TAKY VE SKEJTSHOPU! DARKSLIDE

P.S. mám křiváka. je z jetý džínoviny a syntetický kůže, na zádech má kovovýma nýtama vyobrazenej horizont s marakodrapama. Stál mě jedno euro na blešáku v Římě. Vylovila jsem ho z velký hrabací hory. Páč ty nejlepší věci prostě najdeš někde na dně.

neděle 3. července 2016

#HOLKY

BÝT HOLKA



Před pár dny mě v záchvatu šílený samostatnosti a self-empowermentu přepadla tužba koupit si takovej ten klasickej obyčejnej řetízek s přívěskem. Tak, jako někdy nemůžu odolat volání svatýho Antoníčka nebo okurkovýho salátu, ten den jsem se zasekla na myšlenkce, že můj život bude kompletní a hodnotný, jen když půjdu do umatlanýho zlatnictví na Milady Horákové a koupím si na řetízku písmeno J.

pondělí 27. června 2016

DAN IELE JEFA JN

Hype vietnamské kuchyně je dávno za námi. A nemusíte si hned oblékat trička s nápisem Everything you like, I liked 5 years ago a demonstrativně mi s tím teď zahrazovat cestu. Jako já neměla Pho ráda nikdy, takže mi dejte pokoj. Ale před půlhodinou do mě na ulici vrazila nepříjemná ženská a mně to nevadilo, neotřáslo to mnou a ani se pomyslná ryska mé chatrné psychické rovnováhy nerozhodila směry vztek/sebelítost (to je vždycky vabank). Proč? V břiše mě hřálo Bunbonambo.


V životě každého z nás nastane situace (pro tyhle uvozovací věty mám slabost), kdy přejde chuť k jídlu. U mě je to většinou spojené s osobními problémy, konkrétně s obdobím, kdy jsem single. Moje denní dávka jídla se minimalizuje na 60% s možností poklesu až na 40% obvyklé dávky jídla v páru. Je to tak, ráda jím ve dvou, ráda si přidávám, když jsem happy, a kluci jsou vždycky ready mi skočit pro nanuk.

čtvrtek 16. června 2016

DUNGEON KEEPER: UNDERGROUND LEVEL DOBRÁ MÁMA

Dneska se společně vydáme za dobrodružstvím takřka urbexových rozměrů. Sejdeme do tajemného podzemí v samém srdci Prahy. Do podhoubí míst kde vzniká v rukou a hlavách mladých umění.
Co magického asi jedí studenti krásného umění, studenti užitého umění?


SMÁŽO

Z čeho jste si, naivové, mysleli, že se rodí ty nejčistší nápady?


Sklepní bufet Vysoké školy umělecko-průmyslové je živoucí legendou. Slyšela jsem o ní tolik historek, že je až s podivem, že jsem se do sklepení umělecké gastronomie vydala až teď. Ale každá věc má svůj čas. Tohle občerstvení se muselo prostě jen uležet do té správné vesmírné konstelace.
Je to taková legenda, že bych se nedivila, kdyby se jednou dostala do Lonely Planet bedekrů, podobně jako třeba Faustův dům nebo příběh o Golemovi.
Legenda, která v sobě snoubí gastronomii, architekturu, performance a grafický design.

pátek 3. června 2016

RIP FLIP

Přidat popisek
Sedím na lavičce Ema Espresso baru. Naposledy jsme tu před týdnem takhle seděly s Danielou, vyháněly lehkou kocovinu dobrým kafem a koukaly na lidi. Proto má tohle místo Daniela ráda. Já tu teď koukám před sebe a lidi nevnímám. Koukám na Masaryčku, na roh. Tam, kde ještě před dvěma týdny bylo bistro Flip. Teď jsou tam cedule na špinavých oknech a prázdná ratejna.
Bistro Flip byla legenda. Místo kam se spoustu lidí nikdy neodvážilo, místo kterýho se spoustu lidí štítilo. 

pondělí 30. května 2016

AGENT LOSER

Jana má Lindu. V mém životě se pomyslné Lindy odjakživa jmenovaly Barbory, ale o tom jindy, nebo spíš nikdy. Tím bych se oslím můstkem přenesla k osobnějším tématům, které čím dál častěji načínáme. A tak napíšu o svém županu Agent Provocateur. Že AP prádlo a oblečení nemáte? No to chápu, naše čtenářstvo asi nenakupuje předražené kusy krajky šité v Asii. A i kdyby ano, tak vidíte, i já ho mám.



Pracovala jsem totiž před lety v jejich obchodě jako prodavačka a vydržela jsem to skoro rok. V rámci zaměstnaneckých prémií jsem dostala tento nádherný hedvábný župan s vyšitým emblémem značky a je to beze sporu nejdražší věc v celém mém bytě. Kromě mého počítače. Je dražší než moje pračka a lednička dohromady. Stojí 415E. Z takových částek je mi vlastně spíš nevolno a proto župan skoro nenosím. Pochopitelně jsem měla po jeho obdržení záchvaty transu, kdy jsem si ho doma oblékala a prohlížela jsem se v zrcadle. Představovala jsem si, jak si ho vezmu na dovolenou a budu v něm snídat na balkóně porostlém květinami. Nebo na terase u řeckého moře. Nebo s milencem v hotelovém pokoji. Má krásnou nostalgickou barvu, která mým tmavým vlasům a očím sluší. Prostě jsem byla Caty a lord si mě vzal za ženu dnes ráno (z lásky!) navzdory všem společenským překážkám a ten samý večer vesmír exploduje zrovna, když na sobě budu mít tenhle nádherný župan.

středa 25. května 2016

HEJT S TĚŽKÝM SRDCEM: BLACKDOG V PRAZE

Původně jsem tenhle hejt vůbec psát nechtěla. Už z principu, že cením když se někdo snaží (a cením to i když mu to snažení zrovna nevychází). Jenže pak jsem asi dvanáct hodin po včerejší podstatně rozpačité večeři v nové, dlouho očekávané pražské pobočce Black Dogu zavítala do té mateřské v Berouně. Ten rozdíl byl tak markantní, že to prostě ignorovat nemůžu.

Ostatně můj kluk sepsal svůj hejt, tedy chci říct recenzi, za tepla už včera:


Předem recenze musím říct, že jsem zaujatý. Tohle místo znám dobře, do nedávna tam totiž byla pivnice U Pomníku, kde měli jednu z nejlepších desítek v Praze. Interiér léty poznamenaný, obsluha taktéž, ale podnik měl to, co dnes mnoha místům v Praze chybí – genia loci. To pražské větvi Black Dogu chybí. Nemá se porovnávat, ale když už dáte restauraci stejné jméno, tak co vlastně čekáte? Rozumím tedy recenzím, že „to není jako v Berouně“. Ne, skutečně není a nebude (a nemyslím to zle). Nevím nakolik respektovat to, že něco je v záběhu, ale obsluha mě nepřesvědčila. Dlouho trvalo, než se na baru někdo zeptal, zda při čekání na stůl nechceme něco k pití (a to dva lidé neustále před námi leštili sklenice). I do zadní části podniku nemíří tak často, jak by možná mohla. 

pondělí 23. května 2016

ALKOHOLKA XI: MOMENTKY Z PITÍČKA

Už jsem docela stará, život dávno není takový techno, jako bývalo, a tak se na spoustu akcí tzv. pro mladý dostanu víceméně tak, že na nich pracuju. Usmívání se na mladé a opilé přináší vyzenenovaný stav předané štafety; absolutně nemám problém k tomu přispět tím, že míchám drinky. 

Pozvání od Markéty Vu-Tru mám ráda, to totiž vždycky znamená, že můžu použít curacao. Její cílovka to dost cení. Navíc jsem měla možnost se konečně projevit jako správná Cointreau ambasadorka. První jarní den po sto letech, kdyby z nějakého důvodu muselo být neustále mínus padesát, si navíc žádal i grilování a tak jsem pozvala i Mikuláše alias Kewu-a a Fajara. Všichni se pracovně známe z bistra Javánka v Máchově ulici, rekreačně se zase známe z jiných míst.



Mikuláš je můj dlouhodobý gastro-partner-in-crime. Myslím, že kapří díl Munchies Guide to Bohemia, se docela povedl. Už tehdy jsem mu, čistě proto, že bych mohla být jeho matka, dala spoustu cenných rad, co by si měl počít se svým životem, na to jsem totiž opravdu nejvhodnější adept, a nejinak tomu bylo den před akcí, ve čtvrtek 5.5. Mikuláši, měli byste přijít dřív, abyste to všechno stihli. Třeba v poledne. Přišli v poledne? Měli to v plánu, ano, ale nakonec to stihli až na šestou. Ano, člověk je sice chce seřvat a zabít za to, že vás megastresujou, zaserou vám celou kuchyň, vytočí vaše spolubydlící, ale riskoval by tím, že nedostane nic z toho skvělého indonéského BBQ, co se v rekordním čase chystají připravit. No stihli to. Já navíc ani moc neprudila, uklidila jsem se k sobě a tam si zkoušela drinky, co budu večer dělat.

Jahody se rozdrtí s mátou nebo bazalkou, jak kdo chce, že jo, dolijí se panákem Cointreau, přidá se šťáva z jedné limetky a soda. No nepředřela jsem se.

úterý 17. května 2016

BECKY WITH THE GOOD HAIR

Jsem taky jenom člověk
Je to naše oblíbený slovní spojení. Většinou ospravedlňuje:
- číze o půlnoci
- pizzu po jedenáctý
- cígo k snídani
- dvouchodový meníčko k obědu
- porušení půstu
- troskotající pokusy o vegetariánství
- vlašák jako životní styl
- smažák jako všelék
- když usneš neodlíčená
- používáního suchýho šamponu
- o panáka navíc
- psaní zpráv opilá
- psaní zpráv opilá s čízem v ruce

I Beyonce se přiznává hrdě ke svýmu člověčenství (který jí věřím od tý chvíle co si jí představuju s kapesní Srirachou v kabelce). Nemá good hair, stejně jako já nemám spousty věcí. Co ale narozdíl od spousty holek mám skoro vždycky je děsivej apetit.
Můj bývalej kluk byl okouzlenej, když jsem mimoděk snědla na posezení segedín. Úplně neironicky. V tomhle jsem rozhodně miláček všech vyvařujících prarodičů a maminek. Za můj apetit byste mohli strčit ruku do ohně. A když nebudu mít hlad, znamená to, že to se mnou fakt není dobré. Jak ráda vtipkuje moje milá máma "až jednou nebudu mít chuť na pivo, znamená to velký špatný".
Apetit jsem měla vždycky (kromě kojení, to jsem prý zaboha nechtěla jíst, sorry, mámo), aspoň co pamatuju. Na venkově u strejčka jsem byla schopná v deseti sežrat gothaj s cibulí nebo slepičinec ze země (cibetkové kafíčko chudých). V době kdy trendovala mezi puberťačkama mentální anorexie a bulimie jsem trendovala školní jídelnu. Už tehdy s gustem a neironicky.
A co nemám? Toho je mraky. A všechno co nemám má samozřejmě Becky.
Moje pomyslná Becky se jmenuje Linda. Lindu známe všechny od školky. Linda. Měla blonďatý vlasy až do půli zad, nejhezčí šatičky, Linda byla oblíbená a na karneval šla vždycky za princeznu. Linda měla svoje kolo na kterým v pěti uměla jezdit, zatímco vás učila jezdit na vylidněným dvorku navečer postarší pančelka a vy jste stejně vždycky spadla a vodřela si kolena.
Linda nikdy neměla pupínky z čokolády.

Linda měla strašně moc Polly Pocketů, který jste jí samozřejmě záviděla. Linda se smála a všichni s ní, když jste jako jediná potupně přišla na školní cvičení v plynový masce.
S Lindou jste vyrostly a rozdělily se, nechodila s váma už na základku nebo střední, ale občas jste pomyslnou Lindu potkaly všude tam kde jste jí zásadně potkat nechtěly: byla to ta pružná holka v nejhezčím lycrovým dresu na baletu, kterou vždycky pochválily, zatímco jste si vy skoro zlomila nohu. Linda byla taky holka od koní, zatímco vy jste si o koních jen četla v dívčím románku. Linda byla dobrá ve vybice, zatímco vy jste zůstala na lavičce jako poslední. Linda byla skejťačka a chodila ven s klukama, zatímco vy jste si autisticky v pokojíčku vymejšlela fiktivní manga. Taky měla nejlepšího kluka. První menstruaci ve třídě a velký prsa. Taky velkej barák se zahradou kde mohla pořádat mejdany. Linda byla ta, která si začala s klukem o kterým jste si psala do deníčku. Linda neměla trému, když musela odehrát konzert na příčnou flétnu před lidma. Taky se nikdy tolik nepotila a vždycky, ale vždycky měla přesně tu mikinu s kapucí, kterou jste chtěla vy, ale máma vám jí nekoupila. Linda určitě nepsala vožralá smsky, to je jasný, ale zákonitě měla ten nevíc cool telefon ve třídě.

Linda je mistryně v proplouvání vaším životem. Objevuje se nečekaně. Dodnes. Lindu známe všechny. Proto jsem se rozhodla porazit Lindu jediným možným způsobem: stát se jí.
Nebo se prostě až zase půjde kolem schovám do letenskýho nonstopu za pult se smažákem nebo do nejbližšího BurritaLoca. Protože jestli něco Linda nikdy neměla a mít nebude, tak je to můj apetit.

středa 11. května 2016

TARYN SIMON UVÁDÍ: PŠTROSÍ VEJCE PRO HOUSLE A HOBOJ


Jako malá jsem se chtěla stát baletkou. Ostatně jako asi každá druhá holčička. Možná to je v dnešní gendrový debatě ten nejklišovitější stereotyp, ale v pěti letech v kulisách českých devadesátek nic nenormálního. Kluci kosmonauti, popeláři a holky baletky nebo zpěvačky. Zhruba tak nějak to bylo u nás ve školce U Studánky.

neděle 8. května 2016

ZDE JSEM ČLOVĚKEM

I když mám ráda DMko a ráda tam trávím nesmyslně moc času prohlížením si nových značek šampónů, abych si pak šla domů objednat ten, co tam nemají, tak stejně existuje jiné místo, kde jsem já člověkem. Je to místo, které zná každý taxikář a vsadím se, že i policajt. No abych dlouho nechodila okolo horké kaše, tak to napíšu hned zkraje - předělali mi Letenský nonstop!

pátek 29. dubna 2016

GASTROINTELEKTUÁLKA: COFFEE TABLE BOOKS? KITCHEN-DESK MAGS!

Koho nebaví jen coffee-table books má možnost prolistovat a začíst se do kategorie, kterou jsem si pojmenovala "Kitchen (and beyond) desk-mags".
U časáku fakt, že jíme i očima platí dvojnásob. Pro někoho i víc.
U mě jak kdy, nebudu lhát. Přece jen se ještě stává, že se na hodinu zavřu na záchod s ezoterickým týdeníkem Spirit, jehož designu by mohl závidět kdejakej ironickej student umělecký školy. Jenže for real, Spirit to myslí vážně a teď tak trošku začínám pochybovat, jestli je tohle dobrej úvod článku o gastronomickým lifestyleu. Možná jo, možná ne. Pokud to od holky co umí díky Spiritu luštit křížovky a pravidelně se zasekává nad sekcí zásilkovýho prodeje pseudo-staroegyptskejch amuletů a seznamce lidí ve VT budete brát vážně, budu ráda. Oči mám a číst umím od šesti let. Takže pojďme na to!

V PageFive mají příjemný roztřel co se týče gastronomie v širším kontextu: kultura, eseje, fotky i autorský publikace.

PAJZLE
kategorie: autorská knížka

Pajzle jsou srdcovka, nejkrásnější kniha roku 2014, kterou konečně držím v ruce a stojí to za to. Malej sešítek s úvodem do hospodský kuchyně, vybledlý fotky hotovek (chápete to souznění, žejo?), skoro naivní, ale znepokojivý ilustrace od pařížskýho chlebíčku po cihlu eidamu v typickým červeným obalovým vosku a obskurní reprinty socíkovejch receptů jako na párty se Štrougalem a Bohdalkou (můj tip je "moskevská krusta" a "malířská paleta"). Na konci se vám pak dostane zaslouženýho rozhřešení v podobě jogínskýho návodu na zvracení.
Pajzle jsou všechno co miluju, díky Zulo a Marku.
(Jo, neni náhoda, že tohle píšu U Antoníčka, v mý oblíbený internetový hospodě na dolní Letný, Antoníček je kráj Pajzlů, bezesporu).

středa 27. dubna 2016

BALI A UŽ SI NESTĚŽUJ


Už si nemůžu stěžovat. Když teď vytáhnu nějaký emíčko, každý mě hned setře, ať mlčím, že jsem byla na tom Bali, tak se asi nemám tak špatně. No, musím částečně uznat, že mají pravdu. V Indonésii bylo hezky a já se navrch vrátila esotericky naladěná a to v maximálních limitech mojí nátury. Je to tak, je ze mě oficiálně bláznivá ženská. Když jsem před půlrokem kupovala opilá letenky se svým klukem, ani jsem sama nevěřila, že opravdu v březnu odletíme. On se sice tvářil, že je po pár měsících s mojí nepříjemnou povahou už smířený a cítí se na další půlrok. Znáte to ale...přeci jen byly před námi ještě Vánoce.
Vyšlo to. A bylo to fajn, i když si ted ale nemůžu před nikým stěžovat. 

Tady je pár fotek jídla.

tohle nevím, co je, ale očividně to muselo vyrůst v tý petce a pak si to lidi kupovali na jídlo...Dito, neporadíš? 

úterý 19. dubna 2016

JAKO DOMA BUDE MÍT SVÉ DOMA

AUTOR: PANÍ EVA z organizace Jako doma.
FOTO: PETR ZEWLAKK VRABEC

Jako doma je organizace, jež pomáhá ženám bez domova. Shání jim práci v kuchyni a zároveň nabízí cateringové služby. Po několika letech se teď chystají otevřít vlastní bistro. Prostory už mají, momentálně se sbírají prostředky na rekonstrukci. Kuchařky vydávají i vlastní časopis - Bezdomoviny, kde píšou o všem, se co je bezprostředně zajímá a týká se jich. Požádala jsem paní Evu, aby nám taky něco napsala. Rozhodla se organizaci blíže představit, a na základě mého přání představila i sebe. 

Není totiž od věci si připomenout, že život je ne vždycky raut. Někdy to prostě nevyjde.


Portrét Pouličního živla 
Jmenuji se Eva, ale spousta lidí mi říká Pouliční živel podle trička, které stále nosím. S tou přezdívkou jsem se už ztotožnila. Asi je opravdu trefná, protože jako správný živel se nedám jen tak zastavit, ale razím si cestu dál.
     Pocházím z malého města uprostřed severočeských lesů. V Praze jsem už víc jak jedenáct let. Přijela jsem do Prahy za prací, protože u nás žádná nebyla. Pracovala jsem v různých oborech. Začínala jsem na stavbě jako přidavač, naučila se základy zedničiny, zametala chodníky a uklízela baráky. Roznášela jsem noviny a letáky. Dělala jsem i správcovou na fotbalovém hřišti.
     Od roku 2013 spolupracuji s organizací Jako doma. Po nějaké době strávené na ulici mě oslovily jejich pracovnice a nabídly spolupráci. Od té doby je Jako doma moje nová rodina a já se mezi nimi cítím opravdu jako doma.
     Zapojila jsem se téměř do všech jejich projektů a spolupráce mě baví. Na ulici jsem strávila tři roky a díky téhle organizaci jsem už na ubytovně a cítím se opět jako člověk.

Paní Eva je ta uprostřed.

Kuchařky bez domova 
Kdo jsme? Jsme parta žen, které jsou bez domova. Některé z děvčat jsou stále aktivně na ulici jak ve dne, tak v noci. Některé jsou ubytované v chatičkách různě po Praze a blízkém okolí, jiné ve stanech postavených v lesích na okraji Prahy. V garážích, na squatech. Jiné už mají to štěstí a mohou spát na noclehárnách, azylových domech nebo ubytovnách.
     Jsme parta bab, stále se rozrůstající, které chtějí široké veřejnosti ukázat, že lidé bez domova také něco umějí, že chtějí pracovat a opět se zapojit do běžného života ostatních lidí. Že ne všichni lidé bez domova se jenom opíjejí a berou drogy. Ne všichni lidé bez domova jsou špinaví, zapáchají, žebrají o peníze, jídlo a alkohol, a stále se pak s někým hádají a napadají okolní lidi. Chceme všem okolo nás ukázat, že my to vzaly za lepší konec a pevně do svých rukou a snažíme se se sebou něco dělat. My jsme to nevzdaly, my s tím bojujeme a společně nad bezdomovectvím vyhrajeme.


pátek 15. dubna 2016

NE ZAS TAK MOC

Bilancuju. Bude mi skoro třicet a zaboha se neumím poučit z chyb. Stejně kokotský vzorce chování, kterým se mi nedaří vyhnout jakoby kopírovaly moje stravovací návyky. U obojího s blížící se třicítkou cítím, že by to tak nemělo zůstat.
Protože jestli to tak zůstane, tak by následující scénář mohl být nejspíš: tlustá kočičí bába. Všichni víme co to znamená minimálně od doby Simpsonů.
Naprosto příznačný je, že když tohle píšu, tak sedim U Antoníčka, tlačím do sebe smažák a piju oranžovou limonádu. Mít o pár rukou navíc, tak si navíc zapálim.
Takže co je špatně? Třeba tohle:

1) Lepek
Snaha personifikovat veškerý zlo, který se vám děje do těhle dvou slabik je přinejmenším komický. Všichni víme, že lepek nemůže za naše posraný životy. Pravidelný  trollení sama sebe tím, že "tenhle týden si pečivo a těstoviny nedám" se stejnou železnou pravidelností nevychází. Pravidelně se pak dostávám do lepkovýho víru, kdy jako feťák začínám den průmyslovejma koblihama, abych pokračovala krasojízdou těstovin, chlebíčků a pivních rohlíků. Vrchol bejvá donášková pizza, kterpou si objednám a zaplatim kartou přes Dáme jídlo a nechám si jí poslat z pizza-corneru, kterej mám doslova před barákem. Vím, že tohle zavání posledním stadiem konce civilizace. Ale pizza se čtyřma sýrama prostě chutná nejlíp v posteli, v ponožkách nahatá a bez vyčištění zubů. Bezlepkovej trend je takovou postmoderní apoteozou maniodepresivity. Nebo závislosti na heráku, těžko říct. 

pátek 8. dubna 2016

ŽIVOT JE RAUT: RAUT NA KTERÝ TĚ NIKDO NEPOZVAL

život je taky hodně o smažení ať už to pro vás znamená cokoli

Mantru o tom, že život je raut už jsme se všichni naučili. O hlubším významu týhle metafory jsem schopná mluvit až po půlnoci s krví podlitou Becherovkou, ledem a tonikem. Dá se ovšem říct, že se tak jako spousty životních pravd a filosofií posouvá dál a dál. Stárne se mnou nebo zraje, podle nálady a úhlu pohledu.
Minulý týden jsem se infiltrovala na raut. Jako zkušená rautérka, samozřejmě. V ranní kocovině, kterou teď zažívám prakticky pořád, ale naučila jsem se s tím žít (prostě radši nevystupuju, občas maximálně přibrzdim jako mašinka v Hošticích), mi pomalu došlo, že takhle je to vlastně se vším. Život je raut na kterej vás nikdo nezval. Ale vy se s tím musíte poprat i tak. Prodrat se přes všechny ty sračky symbolizovaný kuřecím soté, abyste si sem tam mohli užít řízky a tatarák (když je hodně dobře). A řeknemě, že moje stadium je teď u těch řízků, s čekačkou na tatarák.
Před pár lety jsem dělala chůvu v jedný dost jebnutý rodině (a jebnutý nemusí nutně znamenat naprostou negaci, jebnutý ve smyslu dost odjinud), matka rodu, stárnoucí, ale stále kvetoucí  krásná žena co měla v jídelně nad stolem portrét sebe jako madony od Jadrana Šetlíka (what is here not to love, oh, my sweet 90s) a jednu dobu bláznila do ezoteriky a asijských jídel, aby za nějakou dobu přešla na český vyvařování ovšem se stejně dávkovaným ezem a špetkou tý new-age východní mystiky. V týhle rodině jsem poprvý jedna sushi, dostala nejbatikovanější příručku životní pohody ever (klik pro otrlé) a poprvý slyšela o teorii toho, že si sami vybíráme kde, jak a jako co se narodíme. Sami si vybíráme sociální statut a rodiče do kterých se rozhodneme nastěhovat. Je to tzv. na nás. Jako děvče s křesťanskou výchovou, který jako malej špunt prožilo u oltáře jako ministrant hezký chvíle (tohle není ironie) a přes všechny životní vosery holčičky vyrůstající s cejchem tý "od matky samoživitelky" se mělo vlastně hezky mi tohle prostě nesedělo. Moje sedmnáctiletá odbarvená hlava zmítaná hormony tomu nerozumněla. A světe div se, ani moje skoro třicetiletá hlava s mikádem a přirozenou barvou vlasů se tomuhle snadnýmu determinismu brání. Tak to není. A odpověď už známe. Život je totiž raut na kterej nás nikdo nepozval. Ale přesto jsme tady, bohužel, bohudík.
DO POSLEDNÍ KŮRKY

úterý 5. dubna 2016

NA TOHLE JSEM VÍČKA SBÍRALA.

Dnes je slavností vyhlášení cen Magnesia Litera. Jak možná víte, byly jsme nominované v kategorii Blog roku. Sbírali jste na nás víčka? Díky moc, to je tak milý, škoda jen, že se hlasovalo na internetu. Tak asi nevyhrajem, no. 

Kdybych psala tenhle článek na zákazku pro nějakou PR agenturu na nějaký firemní blog na tohle téma, abych si mohla následně nafakturovat, asi bych ho začala vy stylu: "Známe to všichni – ..." a následoval by výčet věcí, co se lidem běžně dějí a vytáčejí je, to prý mají rádi, familiaritu a spiklenecký tón, stejně jako pocit sounáležitosti. Naštěstí takový článek psát nemusím, naštěstí, já totiž vůbec nevím, co se lidem děje. Nicméně jsem zpozorovala, že jejich neutěšené životy jsou v podstatě mozaikou fuck-upů, na které rozhodně víčka nesbírali. 

Na jednu stranu, sbíráte víčka jak kretén, a doufáte, že se něco změní, a ono nic.  Chápu. To nasere. Pořád je tu korupce a imigranti a Kalousek. Mohli byste na tom ale být i hůř, jen si to představte – mohli byste třeba trpět nevyléčitelnou nemocí, zuby nehty se držet v hnusnym nemocničnim pokoji a do toho by vám banda kreténů přinesla tři pytle víček. No dovedete si to představit? Uf.



Poprvý v životě víčka sbírám, konečně v tom vidím smysl. Ne všechny, jen ty od oranžový, od Braníka. Pokud jich nasbírám 80 a pošlu je do 30.4., dostanu prý 5 klobás. Možná. Možná na mě nezbydou. A pokud jo, s mym štěstí budou určitě od Babiše. Jestli jo, fakt se budu smát. A pro ty, co nevyhrají, je tu stále nějaká útěcha - jak slibuje zadní strana etikety. Buď potrollí mě nebo potřebné. 



Možná bych nemusela utrácet za Braníky a za ušetřené peníze bych si mohla koupit klobás mnohem víc. To je scénář z ideálního světa, ideálního proto, že jsme v něm k sobě upřímní. Pohnul s vámi tenhle článek? Chcete taky sbírat víčka? Na mě je nesbírejte (jen pro pořádek - absolutně si nedělám iluze, že byste je na mě sbírali). Já si svý víčka sesbírám sama. A vy je taky sbírejte na sebe. Třeba taky dostanete klobásy, nebylo by to skvělý?

pondělí 4. dubna 2016

GRAND JE VŽDYCKY VÍC


Někdy nejsou věci tím, čím se zdají být, ale tím, čím jsou. Tenhle příspěvek si ani jiný úvod nezaslouží. Měly jsme spolu s holkama možnost zažít a užít krásný večer v LE GRILL restauraci v rámci The Grand Mark hotelu. Celou večeři nám v hlavách bujely konspirativní teorie. Zaplatil tento večer Prígl? Chce, abychom se večer před předáváním cen Magnesia Litera opily, znemožnily a v nejlepším případě ani nedorazily? Chce. aby naše aura povadla vlivem kocoviny z množství vypitých aperitivů a degustivů? No...well played, šance byla vysoká! Nemálo pravděpodobné bylo i to, že nás potajmu sledují ilumináti a jak Hannah geniálně podotkla - užívají si Prostřeno s lepšími lidmi.
Ať už to dneska zařídil kdokoliv, my mu děkujeme. Osud k nám bývá spíš krutý a když už se rozhodne opačně, nebráníme se.