pondělí 3. října 2016

VÁŠ PRŮVODCE ŽLUTÝM SERVISEM


Žlutý busy jsou mikrokosmos. Vesmír, který má svoje daný pravidla, který fungujou a vy víte co vás čeká, stejně jako víte, že ráno vyjde slunce. Teda snad.
Já jsem se dálkovýma autobusama nacestovala, takže tyhle psaný a nepsaný pravidla znám. Mámy základní nepsaný pravidlo pro dlouhý cesty dálkovým autobusem bylo: ledovej čaj. Nikdy jindy ho nekupovala, ale na cesty jsme měly s železnou pravidelností v plátěnce (ano, máma jela plátěnky before it was cool) broskvový icetýčko. Samozřejmě, že to velký, největší.
V devadesátkovým Eurolinesu jsem poprvé s mámou někdy v sedmi letech viděla Hříšňák (a můj život už nikdy nebyl stejnej, sním o romantický lásce s hodným grázlem a přinést na večírek meloun považuju za součást bontonu slušnýho děvčete) a přirozeně si zvykla na rozdíly mezi českýma a rakouskýma motorestama, italský Autogrilly snad ani nepočítám. Měla jsme taky svoje oblíbený, jeden měl bezva dětský hřiště s prolejzačkama a na jednom byl dokonce mekáč. Taky jsem za několik let cestování do Itálie potkala spoustu životních příběhů, který byly naprosto příznačný devadesátým létům: krásný češky s bloďatým melírem a jejich cesty za štěstím v podobě snědýho itala. Vždycky to bylo na  (omelírovaný) vlas podobný, měnil se jen věk a tím pádem i kapitola tohohle příběhu: mladá holka z maloměsta jede hledat kluka, starší holka jede za svým klukem, mladá paní jede za mužem a dětma, paní jede pro děti za svým mužem s kterým se rozvádí, případně veze děcka na prázdniny k bývalýmu muži nebo ještě paní středního věku oblečená hodně nabjeskaně jede hledat dalšího muže. Když jsem byla malá poslouchala jsem tyhle historky přes mámu, která neměla problém si takřka čtyřiadvacetihodinovou cestu krátit posloucháním životních příběhů žen hledajících (nebo nacházivších) štěstí za hranicema naší tehdy mladý republiky. Přiitahovala tyhle ženy skoro tak, jako já dneska. Prostě ráda poslouchala a lidi s ní rádi sdíleli svoje (ne)štěstí a někdy i masivní autobusový nabalený svačiny. Součástí těhle cest byly vždycky masivní svačiny s mýtickými řízky v chlebech. Tehdy se ještě dělaly delší pauzy a já se vždycky těšila do Florencie na hodinovou procházku městem (rozuměj mekáč a zmrzlinu, protože co se v mládí naučíš, ve třiceti proklínáš a miluješ).



Se Žlutým a koncem devadesátek se hodně změnilo. Někdy si říkám kde je teď konec všem těm ženským životním příběhům- našly štěstí? A jakou podobu nakonec mělo? Podobu plastický operace prsou, liftingu, mladýho zajíčka a domečku na pobřeží (ve skutečnosti plnej šatník italský konfekce, manžela s mladou milenkou a sdílenýho bytu na římský periferii) nebo třeba stárnutí po boku šarmantního dvojníka Marcella Mastroianiho z kaclu Alitalia, kopa dětí a nedělní mše v kostelíku v Ostii? Nevím. Jediný co vím je, že Žlutej změnil pravidla. Je možný, že i teď holky hledají štěstí jinde, ale rozhodně bez řízků a doufám pro ně i bez geometrických melírů žlutavý nebo mahagonový barvy. Každopádně cesty za štěstím jsou do dob Radima Jančury míň o nabalených svačinách a víc o časáčcích zdarma a teplých nápojích z automatu. I já jsme tomu masivně propadla a těšila se na každou jízdu "dostupného luxusu po česku", stačilo mi vzít si zadax noviny a dát si práškový kapůčo. Ale to je normální, stejně tak, jako je normální se z tohohle dětskýho snu probrat a přiznat si, že časopis "Rybolov" nebo "Regina" natož Lidovky a granulovanej čaj nejsou cesta ke štěstí. Ale ta CESTA se stejně počítá a tak bohudíky za Žlutej ( a moje soukromý díky jde teda hlavně pionýrům Eurolines, kterým jsem teda svýho času masivně prošoupala sedačky).

Právě sedíme ve Žlutým, kolem nás řádí slovensko- česká verze autobusový edice Prostřena: celých několik řad hned po nasednutí do autobusu vytáhne bagety a jede jako v soutěži o pojídání věcí na čas. Ještě celých deset minut do odjezdu z budapešťkýho autobusáku na periferii a první zásoba našich spolucestujících byla pryč. Podíváme se na sebe s Danielou: ne, nás nedostanou, naše korbáčiky a pivo nepadnou tak snadno. Jinak by nás čekalo celých 6 hodin tak maximálně s možností koupit si Corny. Fuj.

Mezi šlofíkama a sledováním jediné jistoty na týhle zeměkouli- tedy Přátel, jsem byla němým svědkem útržků rozhovorů mladé slovenky a jejího českýho kluka. Prý na Maltě nemáme jíst v asijských bistrech, hrozí, že tam vařej pejsky a kočičky, no fakt. Jako lvové hlavou biju o imaginární mříže. Někdy bych si přála mít mozek velikosti surikat. Snažím se dialogy přehlušit další sérií Přátel, docela to funguje. Příznačná cesta přežitých stereotypů právě v den, kdy odjíždíme z Budapešti a v zádech nám zuří orbánovské referendum o přijetí evropských uprchlických kvót.

Ještě nejsme ani na maďarsko-slovenských hranicích, když nám uhihňaná stewardka vysvětluje, že sedíme nad motorem a že možná bude trochu hic. To se ještě smějeme s ní, protože máme v batohu pořád každá pivo a korbáčiky. Po další hodině sníme svačinu a začíná stoupat teplota. Daniela usíná a já zjišťuju, že svůj grepovej Dreher asi klíčem neotevřu, aniž bych u toho nepřišla o 4 prsty, důstojnost a možná ještě (vážně nechtěně) přizabila pár přede mnou. Chytřejší Daniela má samozřejmě plechovku, jsem ultimátní trubka a neudělám s tím nic. Před Bratislavou poprosí Daniela stewardku o otvírák na lahve, o pivu taktně mlčí.

"Jako, hihi, klasickej, jako na pivo?"

Dochází nám, že po tom, co se před náma několikrát předklonila (a my pokaždý odolaly nutkání jí plácnout přes zadek) a během uvítací řeci představila naše řidiče jako Páju a Ráďu (od tý chvíle jsem si je představovala jako komický duo ze Silvestrů s Bohdalkou), asi nemá cenu cokoli předstírat, situace navíc byla kritická.

"Ano, na pivo."

Heuréka. Jen co vyjedem z Bratislavy, nese svazek klíčů s otvírákem a otvírá nám lahev.
"Já myslela, že máte pivo." Diví se.
"Jojo, je ovocný."
A taky nealkoholický, dochází mi, když jsem zhruba v půlce. Maďarština mě opět dokázala ošálit. Hergot, to je den. V batůžku se mi mezitím roztejká maďarská tvarohová tyčinka a dvě sušenky "Balaton" jsem si skutečně prozíravě dala do dolního zavazadla. A to jsem za ně dala svoje poslední HUFy ve sportbaru na autobusovým nádraží, kde točili Staropramen a Becherovka stála jen 420 HUFů a vedle nás seděl vylepanej národovec v maskáčích s vylepaným kámošem v mikině nějakýho maďarskýho ultras fotbal klubu. Hezké.
Teplota stále stoupá. Prosím stewarku o oříšky. Nejsou. Ani sušený maso. Ve skutečnosti už je jen voda a Corny. Proroctví žlutýho pekla se naplnilo. Potí se mi i nehty na malíčcích. Naštěstí nám stewardska spikelenecky poradí, že v Brně je na zastávce automat a je šance to stihnout než přistoupí lidi. Když pomalu přijíždíme k brněnskýmu Grandu a já už z dálky zjišťuju, že vedle automatu je taky ještě stále otevřenej stánek, skoro zařvu. Vybíháme v pole position a ještě se ujišťujeme, že nám Ráďa a Pája neodjedou a nenechají s pár drobnýma uprostřed Brna, navíc v neděli večer, navíc v dešti. Kupuju dva Kozly v plechu a chipsy, ještě nikdy jsem neutratila líp 95 korun.  Myslím, že jen díky těm Kozlům jsme to přežily pomalou D1 až do Prahy. Totální apatie v subtropech žlutý...
Žlutý, to je mikrokosmos a jak je vidět, ani na tenhle vesmír se v životě nemůžete spolehnout. Ostatně jako na nic. Jo, aha, zapomněla jsem totiž možná ještě podotknout tragédii hodnou antickýho dramatu- z Budapeště do Prahy jsme jeli s rozbitým strojem na teplé nápoje zdarma. Naštěstí vzhledem k tropickýmu klimatu nikdo neporotestoval.
Vlastně jsme měly masivní štěstí, protože jsme mohly narazit na někoho, jako byla paní, která se ohrazuje proti sklopení sedačky hlasitými výkřiky "buď všichni nebo nikdo", se kterou jsme měly tu čest strávit žlutou verzi prostřena cestou tam. No, hlavně, že se nikomu nic nestalo. Just fun and relax, no.

2 komentáře:

  1. Ahoj Pakočko, jsi skvělá. A ne že nejsi Hrabal Vývařovny, pro mě rozhodně jo. A díky že stále tak krásně věrohodně oživuješ devadesátky.

    OdpovědětVymazat
  2. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60 % větší šance na výhru

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat