neděle 16. dubna 2017

LÍVANCE VE MĚSTĚ

Můj oblíbenej víkendovej rituál jsou lívance. V sobotu nebo v neděli prosedím, teda spíš poloproležím, na gaučíku našeho oblíbenýho bistra se svým nejlepším kamarádem u lívanců (a on u waflí).
WafWaf- letenskej ráj waflí a palačinek. Po lívancích ani stopy.

Je to rituál, něco jako kocovinový smažák nebo nedělní mše. Síla rituálu je v tom, že vás dokážou vždycky uklidnit. Vůbec mi nevadí, že šlehačka je v tomhle bistru sójová (naopak), protože obvykle bývá vyšlehaná tak hodně, že je skoro jako beton. Takovej ten typ betonu, který se rozplývá na jazyku. A pokud vám to nedává smysl, tak se s tím budete muset srovnat vy, ne já.
Jenže - co, když je gaučík obsazenej? Nebo...ho nahradí dalším velkým stolem? A proč je na Vinohradech tak málo míst, kde dělají lívance, nejlíp celý den i o víkendu, kam můžu přijít ještě tak trošku uválená z víkendovýho dlouhýho spaní?
Proč některý dopoledne končí tak, že sedíte sama v kavárně a všichni kolem právě dostávají přesně to, co chtějí, ale vaše lívance prostě nejsou? A stalo se vám někdy, že jste se uprostřed plný kavárny, s vaším lungem, prostě najednou jen tak  rozbrečeli?
Další rituál, který se se mnou táhne je nekonečný hledání místa. Toho místa. Svatej grál utkvělý představy o dokonalým brunchi, obědě, večeři nebo drinku. Stává se nám to s mým bff až podezřele často. Vlastně pokaždý. Už je to rituál. Neplánuju, prostě dostanu chuť teď a tady jít na oběd (večeři, lívance), ale úplně pokaždý se stane něco, co promění vysněnou představu o dokonalým jídle ve skoro biblickou pouť. Je to vlastně dokonalý velikonoční příběh o Zaslíbený zemi. Já a můj nejlepší kamarád jsme v tomhle příběhu jako dva Mojžíšové z prvního světa, kteří místo vysněného hodování putují mezi Vinohradama a vrchníma Vršovicema a snaží se najít "to" místo. Zaslíbenou zemi lívanců, dobrýho jídla a dvou hodin naprostého zenu.
Je to v nás? Je to v mojí uktkvělý představě o spontánní dokonalosti? Je to lívancový sobectví? Moje absolutní odmítání tyhle malý radosti plánovat s tím "že to prostě přijde" a bude to absolutně dokonalý jako v mých představách?
A tak sedíme, po hodině putování po Vinohradech, v jiné kavárně, bez lívanců a gauče, s kafem a divnou náladou a mně najednou jen tak, začnou téct slzy.

Vím moc dobře, co bych měla dělat. Měla bych vzít svůj lívancovej život do vlastních rukou a udělat si je sama. Jenže...to nejsem já. To není moje zaslíbená země. Některý věci prostě musí přijít samy. A tak vím, že se i další víkend vydáme na nekonečnou pouť za vysněným zaslíbeným lívancem. Každý další víkend povstanu z popela jako Fénix, naděje, která minulý víkend zemřela se zase narodí a já budu hledat dál. A věřím tomu, že jako Mojžíš a jeho parta izraelitů do tý země zaslíbený jednou doputujem. Jen si přeju, aby to netrvalo těch 40 let.

Hezký Velikonoce.






pátek 14. dubna 2017

MAXIPES FÍK

Dnes to bude jako z kuchařky Dity P. Recept s příběhem. Včera jsem byla na drinku s přáteli a jejich přáteli. Stala se mi taková příhoda, která se mi krásně vztáhla k Velkému pátku, a tak se s ní svěřím. Odjakživa ráda vyprávím příběhy, nebo řekněme spíš bonmoty. Většinou v nich hraju hlavní roli já a lidé okolo mě se smějí. Jsem společenská a vtipná žena. Chudák Jana s Hannah některé moje vtipy slyšely už hodně krát, přeci jen mám arzenál svých vtipných historek omezený. Včera jsem opět venku na cigaretě nezaváhala a potěšila ostatní příběhem o jednom našem společném známém. Ve zkratce: Randila jsem s ním před pár lety. Je to vysokoškolský pedagog a pozval mě na zapíjení konce semestru se svými kolegy a studenty, tedy studentky. Přišla jsem ve velké parádě, šaty, makeup, prostě o několik úrovní výš než hloupý holky, co ho obklopovaly. I wish. Hodila jsem si kabát nonšalantně na židli a sedla si. Akorát že až na zem, protože kabát židli tíhou shodil. Pamatuji si letmo kolena vedle uší, vyhrnutou sukni a unisono smích. Jeho smích. Jejich smích. Přišla jsem o řeč vlivem šoku a seděla tam několik dlouhých minut jako oběť hromadné nehody. Málem že přese mě nehodili termo fólii. Au. Většinou se všichni během této historky smějí, já se směju a kompenzuju si trauma. Včera se ale jeden člověk nesmál a v oku se mu zaleskla lítost. Zarazilo mě to. Vlastně je to opravdu ponižující historka. Byl už hodinu Velký pátek a já to otočila v další vtip. Nemohla jsem si pomoc. Dnes je den velkých obětí. Někdy je ale fajn si některé odpustit. Shodit se pro dobro atmosféry, shodit se, aby z ponížení byla sranda, vypadat, že jsem nad věcí a vyhrát nad tím. Lidi mě snad nemají rádi, protože se dokážu zasmát tomu, jaká jsem kráva (?!?!?!?!?!) I když se muži v mém životě hodně snažili, většinu bolesti jsem si stejně přivodila sama. A když už se za mě Ježíš obětoval, co takhle u této oběti skončit? Stejně jako s poslední debilní historkou. 

A víte co? Pojďme si raději něco uvařit. (škoda, že to není formou videa, ráda bych ted udělala takové napůl dramatické a napůl spiklenecké mrknutí a s kamerou se otočila směrem ke sporáku. Velká škoda!) Mám ráda romány Nikose Kazantzakise - Řecko, pastevci, Ježíš a fíky. A z těchto ingrediencí si dneska uvaříme.

středa 12. dubna 2017

NA JEDEN DEN V BRNĚ DOBRÝ

Minulý týden jsem jela na výlet do Brna – asi po třech letech. Kousek od nádraží, po cestě na akci, kvůli které jsem přijela, mě zběžně uvítala výloha KFC. V ten moment mi bylo jasný, že to bude skvělý jako vždycky.


Další den ráno jsem si uvědomila, že se celý výlet udál tak narychlo, že jsem si ani nestihla najít všechny ty nový podniky, co tam za poslední dobu vznikly. Po probuzení v Brně jsem byla stejně bezradná jako tenhle nebohý, zmatený fanoušek Divokýho Billa nalevo od dvou atlantů.


Naštěstí jsme večer předtím míjeli nejen KFC, ale i urban hub SKØG, takže jsme šli tam. Fotka z něj nemůže chybět na žádnym trendy foodblogu. Vývařovna není ani jedno z toho, ale nevadí, i tak je tu máte.



středa 5. dubna 2017

VEČEŘE PRO PRINCEZNU: LIDOVÁ JÍDELNA TĚŠNOV

"Von vám teda pěkně nadržuje, tolik nudlí vám dal do polívky, asi jste jeho typ."

"Tak to mám velký štěstí."


Takhle nějak jsem se uvedla na svojí první večeři v Lidový jídelně na Těšnově. Je to prostě srdcovka a možná, že navečer ještě útulnější než přes rušný oběd.

Po šestý poloprázdná a večerní nabídka pořád pestrá, včetně mých oblíbených doplňků, jako je mrkvový, okurkový nebo šopslý salát navrch. Kuchaři se nebáli rozjet bodrou podvečerní konverzaci, ale ani mi vyhovět a ke koprovce mi místo knedlíků dát vařený brambory. Tak jí mám totiž úplně nejradši. Jídlo s hovězím vývarem mně celkem stálo 92 Kč a to už je opravdu Těšnovský luxus! Desítka Krušovic vás totiž vyjde na 15 a nejlevnější - nejčastěji vege -  jídlo ve večerní směně na 70-75 Kč.