WTF BURGER: MIKROFARMA JSOU NOVÝ VÍČKA

Po loňskym failu se sbíráním braníkových víček jsem zanevřela jednak na sbírání víček, tak na Braníka. Nicméně se zdá, že duben je soutěžním měsícem. Soutěž s Mikrofarmou nicméně slibovala klobásy, a vlastně víc než to, už na začátku, takže jsem do ní mezi sbíráním razítek v jednotlivých pražských kavárnách samozřejmě musela jít. 

V podstatě jsme dostali kód na nákup zadax s tím, že ze surovin máme vymyslet recept: ten vítězný bude nejen odměněn něčím ve stylu vína z roku 2010, který jsme si všechny tři moc užily, ale taky se zařadí na menu.

I bez soutěže máme občas problém shodnout se, co chceme jíst. 

Burger? 

Steak? 

Bůček?

Rozteklej sýr?

Salát?

Majonézu lžičkou?

Srirachu na špičku prstu?

Ideálně všechno a hned. Takže tady je náš: WTF BURGER.

Marcipánový chlebíček v dolní části fotky slouží jako měřítko a vzor krásy, pozn. red.

Omáčka je důležitým pojícím materiálem každýho sendviče. Ta naše se skládá z majonézy, křenu, pomerančové dužiny (bez šlupek) a Srirachi.

Bůček je taková jakoby 3D slanina. A my jsme 3.

Bůček s rozteklým cheddarem: ideální cheese + bacon vsuvka. Samotný je to každopádně až moc dobrý, takže opatrně s nimi.

Původně jsem chtěla flank steak, ale ten neměli. Milá obsluha mi nabídla alternativu, Dvakrát zopakovala název a pak už mi bylo blbý se ptát. Steak si každopádně můžete vybrat podle svých preferencí a stejně tak ho i připravit. My osobně máme všechny rády krvavější. A pak ho nechte dojít v troubě. Puštěná šťáva dodá brioškám tzv. vývařovnovou vláčnost.

MAXIPES FÍK

Dnes to bude jako z kuchařky Dity P. Recept s příběhem. Včera jsem byla na drinku s přáteli a jejich přáteli. Stala se mi taková příhoda, která se mi krásně vztáhla k Velkému pátku, a tak se s ní svěřím. Odjakživa ráda vyprávím příběhy, nebo řekněme spíš bonmoty. Většinou v nich hraju hlavní roli já a lidé okolo mě se smějí. Jsem společenská a vtipná žena. Chudák Jana s Hannah některé moje vtipy slyšely už hodně krát, přeci jen mám arzenál svých vtipných historek omezený. Včera jsem opět venku na cigaretě nezaváhala a potěšila ostatní příběhem o jednom našem společném známém. Ve zkratce: Randila jsem s ním před pár lety. Je to vysokoškolský pedagog a pozval mě na zapíjení konce semestru se svými kolegy a studenty, tedy studentky. Přišla jsem ve velké parádě, šaty, makeup, prostě o několik úrovní výš než hloupý holky, co ho obklopovaly. I wish. Hodila jsem si kabát nonšalantně na židli a sedla si. Akorát že až na zem, protože kabát židli tíhou shodil. Pamatuji si letmo kolena vedle uší, vyhrnutou sukni a unisono smích. Jeho smích. Jejich smích. Přišla jsem o řeč vlivem šoku a seděla tam několik dlouhých minut jako oběť hromadné nehody. Málem že přese mě nehodili termo fólii. Au. Většinou se všichni během této historky smějí, já se směju a kompenzuju si trauma. Včera se ale jeden člověk nesmál a v oku se mu zaleskla lítost. Zarazilo mě to. Vlastně je to opravdu ponižující historka. Byl už hodinu Velký pátek a já to otočila v další vtip. Nemohla jsem si pomoc. Dnes je den velkých obětí. Někdy je ale fajn si některé odpustit. Shodit se pro dobro atmosféry, shodit se, aby z ponížení byla sranda, vypadat, že jsem nad věcí a vyhrát nad tím. Lidi mě snad nemají rádi, protože se dokážu zasmát tomu, jaká jsem kráva (?!?!?!?!?!) I když se muži v mém životě hodně snažili, většinu bolesti jsem si stejně přivodila sama. A když už se za mě Ježíš obětoval, co takhle u této oběti skončit? Stejně jako s poslední debilní historkou. 

A víte co? Pojďme si raději něco uvařit. (škoda, že to není formou videa, ráda bych ted udělala takové napůl dramatické a napůl spiklenecké mrknutí a s kamerou se otočila směrem ke sporáku. Velká škoda!) Mám ráda romány Nikose Kazantzakise - Řecko, pastevci, Ježíš a fíky. A z těchto ingrediencí si dneska uvaříme.

NEDĚLNÍ KUŘE S NÁDIVKOU

Ráda držím neděle. Moje životní peripetie s víkendem jsem tady už popisovala...zdá se, že celý život se zcvrknul na zúženou víkendovou perspektivu realizování plánů a úklidu koupelny, třeba. A jelikož není tajemstvím, že ráda vařím, v neděli se většinou pouštím do odvážnějších receptů. Bývá to kachna, kterou miluju, ale už mě upřímně nudí. Zkusila jsem tedy kuře.

HOŘÍ, MÁ JANIČKO

Když mě před Vánoci zval můj dobrý kamarád na myslivecký bál a já řekla, že přijedu, ani já a ani on jsme tomu nevěřili. Ale stalo se a vzala jsem s sebou Janu. Místo činu byl bývalý zájezdní hostinec u trati v jihočeské vesničce plný myslivců v kamizolkách zelených, kostkovaných košilích, kožených vestičkách a okolo krků měli medailonky z paroží ve tvarů jelenů a daňků. Jo, i já holka z Prahy vím, že je v tom rozdíl! Ale nakonec mě kluci myslivecký stejně nachytali, což jim udělalo neskutečnou radost. Nikdy mě nepřestane fascinovat ta euforie, který někteří chlapi propadnou, když můžou holku/ženu poučit. Ted už vím, že rohy má ten kanec navrtaný. 

u masíčka

No, to jsem ale hodně přeskočila... přijely jsme, daly se v chalupě do tý největší parády, šatičky, podpatky, oholený nohy, rtěnky a já si dokonce i nalakovala nehty. To už něco znamená. A vpluly jsme do sálu za typického otočení všech přítomných hlav. Přespolní holky. A že to byl sál! Stažená žirafa na stropě, nejkrásnější stůl s tombolou, v sedm večer už měl každý v ruce panáka zelený a kapela hrála z Já, písničky. Prostě sen, BIZÁR SEN !

Rozmarný Jureček

Jureček itself

Vyjely jsme si s Janou za město na koupaliště. Za město znamená do Říčan u Prahy. Jely jsme sem na doporučení ve stylu "nádherná plovárna ve stylu rozmarného léta s výbornou a vyhlášenou restaurací". Pochopitelně jsme si řekly, že se nejdřív najíme. Tak asi hned zkraje nutno dodat, že jsme nezapadly. Netušila jsem, že to v tak bezprostřední blízkosti Prahy bude problém. Okolo nás se to hemžilo rodinkami tvářícími se jakože "vyšli jsme si do lepší restaurace a naše děti vůbec nemají vyrážku z kupovaných přesnídávek až za ušima". Jo a cyklistama. Jedni si hned sedli vedle nás, starší pár, místo konverzace si četli katolický týdeník a pokaždé sebou znatelně cukli, když se od nás ozvalo "prdel, píča, anál, kondom, výtok, hamás, cikán" a takový ty další slova, co se do tak fajnový staromilecký restaurace nehodí. K tomuhle páru se vrátím později.

SKAPETIT 2014

DANIELA: Na Apetit Pikniku jsem byla naposledy před dvěma lety a matně si pamatuju, že jsem si to užila. Holky z Vývařovny mě tehdy zasvětily do tajů cidru a i tentokrát jsem si to hned rotvnou zamířila ke stánku Cidrerie. Už od prvních kroků kličkování mezi lidma jsem ale měla takový dost nepříjemný pocit, že je něco špatně...a když se najednou ozvalo z podia "Tak co děcka, rozjedeme to" došlo mi, o co jde...že moje mysl už nezvládá sebeochraňující režim a rytmy ska se pomalu prodírají dovnitř. Hudba. Jana si asi taky později přisadí, ale já si tohle neodpustím. Odpustím si ale nějakou vulgárnější rétoriku, i když ti, co trpěli se mnou, by to nepohoršilo. Akce zasvěcená prezentaci dobrého jídla není maturitní after party v roce 2003. Ani festival Špekáček u rybníka 15 kilometrů za Bechyní. Možná redaktorky Apetitu píšou svoje články v rytmu funky a ska, ale mě takový vibrace jistojistě o chuť k jídlu připraví. Když jsem ještě zahlédla reklamní stánek Flory, tak jsem málem odešla. Jako sorry, ale FLORA?! Rostlinný tuky? A vsadím se, že zasponzorovali hlavně tu hudební produkci. Zlo plodí zlo. 

MOJE MASO

Tohle bude nefalšovaný zamilovaný výlev. Jsem totiž zabouchlá a to dost beznadějně, protože netuším, jak štastně mi to s řeznictvím NAŠE MASO (tipuju to na vášnivý poživatelský vztah s přímou závislostí na stavu mého účtu). Ale bohužel jistojistě mi to nevyjde s panem řezníkem, protože nepochybuju, že Františka Kšánu ml. už nějaká masuchtivá ženská dávno zatáhla za krví pocákaný igelit.
Když jsem poprvý v Dlouhý na pozvání kamaráda Štěpána vstoupila do tohohle naprosto úžasnýho místa, tak jsem zpruzelá z dlouhý fronty rovnou uraženě zasedla k jednomu ze tří stolečků u okna a dělala na chudáka Štěpána afektovaný pózy, že teda takovou prodlevu si tak úžasná holka jako já nezaslouží. No, čekal v tý frontě dlouho a já aspon měla čas pozorovat, jak to v Naše maso chodí. Dlouhá fronta (dala bych sem nějakej vtip o tom, že je to v Dlouhý ulici, ale nevymyslim to tak, aby to nebylo kardinálně trapný, takže sorry) je zaprvý výsledkem toho, že je tam neustále hodně lidí (dobrý podnik žejo) a protože František (dovolim si být trochu familiární, přeci jen bych mu ještě mohla říkat Kníže) rád mluví a co je ještě lepší, nemluví nesmysly. At už je to Rudy Linka, řidič nevim čeho, nebo já, dá vám takový servis, o kterým si můžete i v Praze nechat jen zdát. 

František v akci <3

OCHUTNÁVKA NASLEPO: ROZEZNAJÍ KOČIČÍ A LIDSKOU KONZERVU?

Myslíte, že byste poznali rozdíl, kdyby vám někdo místo lidské naservíroval kočičí konzervu? No, naši ochutnávači si to donedávna mysleli také.

A co vy? Kdy jste měli naposledy nějakou dobrou konzervu?

HANNAH V LONDÝNĚ IV: HAVE YOU SEEN ME LATELY?

Fénix Reflex páchá už asi stopadesátou sebevraždu v řadě, tentokrát skrze Žeryka Taberyho, Agenda svými dvě vydáními naprosto podkope veškerou víru ve tvorbu obsahu v Čechách a Nicol Lenertová se vrací na Novu. Konec médií a světa probíhá právě teď, takže ztraťme tvář i tady, smažme štítky bizár, levný a smažený a přejmenujme se na Fine Dinningovna. Tohle je můj skromný manifest toho, jak jsem v Londýně neskromná.

Vůbec se mi nechce vracet do Prahy. Vlastně si po dvou měsících tady vůbec nedovedu představit, že se znovu musím vypořádat v demencí na každodenní bázi a to nejen v oblasti gastra.

GROCERIES

 Obrázek č.1

 O tři minuty později.

PRAŠIVKA / PO STOPÁCH PETRY POSPĚCHOVÉ

ČÁST I.

Zpětně si myslím, že o tom, proč chodím se svým klukem, rozhodla jedna věc.

Situace: Designblok, bavíme se pět minut na schodech, známe se asi deset, jdeme ven na cígo. 

Rozhovor:

ON: ...no a co děláš ty?

JÁ: Tak hlavně dělám s holkama Vývařovnu. To je blog o jídle, víš.

ON: Počkej, o tom mi ale někdo říkal. Jo, už vim - Pospěchová.

Omdlela jsem.

Jo, muj týpek se kámoší s Petrou.

Beru to od něj jako opožděný dárek k narozeninám.

Ten k vánocům jsem dostala prozměnu o něco dřív - na vánočním večírku Economie. Po asi dvaceti nekonečných minutách, co jsem Petře koukala na zátylek, se zvedla a šla si k nám popovídat. Po ještě nekonečnejších dvou se pootočí na mě a říká (doteď mi to zní v uších):

"Ty jsi Hannah, viď?"

A já v úplný křeči jenom držela její ruku. Jediný, co jsem v tu chvíli zvládla říct, bylo: KONEČNĚ.

Prý jsem pako. 

Byla jsem tak nervozní, že jsem se nezvládla jí ani na nic zeptat. Ale to nevadí, až se vrátím z Londýna, tak už třeba zvládnu normální konverzaci, alespoň doufám.

MŮJ TÝDEN PLNÝ GULÁŠE

Teď vám povím příběh, ale jen povím, protože k němu nemám žádný fotky. Že jsem si měla každý guláš vyfotit, mi došlo až včera, kdy mě tohle jídlo zase dohnalo.

V pátek před minulým víkendem jsme s mým klukem koupili na trzích dančí maso na guláš a těšili jsme se, jak si ho v sobotu nebo v neděli uděláme. Bohužel jsme se k tomu přes nejlepší bun-cha na Žižkově, opulentní snídaně, trojité rande (takoví jsme magoři) s Pakočkou a jejím klukem a Danielou s Kubou v Dishi a čtvrtkilové steaky nedostali. Nevadí, uděláme si ho v pondělí.

Nejen, že uplynulej tejden byl naprosto vyčerpávající, debilní a pojebanej, ale nic jinýho než guláš jsem nejedla.

V pondělí jsem pozvala kamarádku na guláš, bohužel odcházela před půlnocí zklamaná. OK, můj týpek sice slíbil, že ho bude vařit od čtyř, ale zasekl v hospodě a začal až v devět. Blázínek. Říkala jsem si, že se snad nedočkám. Tak určitě. Guláš jsem si dala v souladu se zdravým životním stylem a dietou Heleny Vondráčkové na dobrou noc a byl samozřejmě naprosto ultimátní. Stejně ultimátní byl i v úterý večer. Dvakrát. Ve středu se sice dostavil trochu frustrující pocit ze stereotypu, ale jak říkám, guláš byl vážně skvělý a tím se dojmy vyvážily. Ve čtvrtek jsem až do odpoledne pomáhala s mazáním chlebů a jiným cateringem v Zeleném bistru na DesignSupermarketu. Při takovéhle práci samozřejmě dostane najíst, hej a více co bylo? Guláš. Pochopitelně moc dobrý, nebylo mu co vytknout. Večer jsem dorazila domů tak vyčerpaná a zřízená, že když přede mě postavil můj kluk teplou večeři, snědla jsem jí opravdu vděčně a bez poznámek typu "zase guláš". No aspoň jsme ho konečně dojedli.

DESIGNBLOK 2012 (SCROLL-DOWN, PLEASE)

Minulý týden byl opět velmi vyčerpávající, v podstatě jako každý týden. Probíhal Designblok. Omlouvám se za pozdní příspěvek, ale v mém případě je poslední dobou úspěch, když sem dám vůbec něco. Minulý rok byla Vývařovna přísná . Larisa, naše designbloková Miss PR, Miss Sympatie, Miss úsměv, Miss dlouhé šaty a Miss Universe, nám slíbila, že příští rok si odneseme úplně jiné dojmy. Jak by řekla její nová nejlepší kámka Pakočka: DÍKY, LAR!

Popořadě:

Designblok pro mě začal v pondělí v 11:00 v rezidenci primátora na Mariánském náměstí. V pozvánce bylo uvedeno, že bude následovat raut. Tak určitě. Libuši Šmuclerovou dojalo, že vidí tolik lidí zajímajících se o design, ale my víme svoje. Haters gonna hate, lovers gonna love, bloggers gonna eat. Ještě štěstí, že mým úkolem je dokumentovat právě jídlo. Můžu ke všemu přistupovat svědomitě; empiricky a povyšovat se nad všechny nenažrance. Catering obstarávala externě firma Vyšehrad Catering. Nikdo samozřejmě nemohl čekat, že chlebíčky bude mazat Jana Zielinski a Jiří Macek osobně. 

To, že na žádném rautu nesmí chybět červená řepa je u nás stejně železné pravidlo jako že to nemáte  přehánět s pečivem. Na fotce vidíte (tušíte) červenou řepu s gorgonzolou a ořechy. Vydařené!

ULTIMÁTNÍ DEGUSTACE: PSÍ VS. LIDSKÁ KONZERVA

Bez keců: Co si myslíte, že je lepší -  masová konzerva pro psy nebo pro lidi? 

Čtěte dál. Teda jestli na to máte žaludek.

Tak schválně, která je která? Tipněte si v komenářích!

 Lidi jsou narozdíl od zvířátek pokrytci. I skalní pejskaře obvykle sere, když jejich psi žerou hovínka, mršiny a vlastní zvratky. Skalní nepejskaře pohled na tuto svéráznou hostinu obvykle sere ještě víc. 

Ale co baští oni sami?Jak dokáže náš následující degustační testíček, lidé sami u sebe s papáním prasečinek zdaleka takový problém nemají. Představme si nyní ovšem naši erudovanou, odbornou porotu, která se hodnoceným laskominám podívát na zoubek (a drcenou kostičku, pařátek apod.).