pátek 22. ledna 2016

U SVATÉHO ANTONÍČKA: ŽIVOT MÁ SMYSL


"No dobrý den, děvčátko, tak co to dneska bude?" vítá mě s úsměvem drobná servírka kolem padesátky. Za tu dobu co k Antoníčkovi chodím spolu máme takřka mateřský vztah. Někdy si totiž děsně vymejšlím, třeba, když chci místo knedlíků k hotovce těstoviny. Nebo brsalát ke smažáku. Extravagance lidových kombinací mi není cizí. Pro paní mámu od Antoníčka to nikdy není problém. Jak sama říká "já za vás v tý kuchyni zaoroduju". Amen.
Fakt, že na světě existuje místo, kde vám někdo říká něžně děvčátko (což jste naposledy slýchaly ve školní jídelně na gymplu, ale z úst vousaté kuchařky to působilo jako jízlivá závist nad pubertálním mládím) mi dokáže zlepšit den. Kdykoli.
"Tak co to bude?"

čtvrtek 21. ledna 2016

LÍDA BAAROVÁ: ŽIVOT JE AU.

Před hodinou jsem se vzbudila. Před spaním jsem do sebe v kuchyni se spolubydlící ještě nalila jeden Cordial-ginger, abych zahnala případný noční můry Pauhofový a Markovicze naklíčovanejch do blbě vymodelovanejch krbovejch plamenů. Život byl tentokrát spíš au než raut. Kocovinu mám spíš morální a ještě mi hlavě rezonuje nejen ten šílenej českej posynchron, ale hlavně nejšpatnější filmová hudba za hodně dlouhou dobu.
Samozřejmě, že na premiéru jsme šly plný předsudků, je v tom taková malá vnitřní naděje, že na konci dne třeba zjistíme, že jsme se nemusely obávat nejhoršího a že to třeba něco zachrání. Třeba špatný film povznese pohádkový raut. No, nestalo se. Ano, hlavu z prdele jsme si vytáhly, ale musely jsme obě konstatovat, že realita mimo bublinu prostředí ve kterým se běžně pohybujeme, není realitou ve které bychom chtěly žít. Nicméně tyto setkání třetího druhu jsou velice poučné.
Film bych osobně zhodnotila už jen jeho "slavnostním" uvedením. V multiplexu nataženej červenej koberec plnej, Libor Bouček balancuje na hranici společenského humoru vzor ranní show Evropy dvě a slavnostního očekávání, vyvolává si k sobě pod obří plátno celý štáb, bodře konverzuje, neváhá předvést šarmantní angličtinu a překladatelský skills v jednom. Nicméně forbína před plátnem kde defilují hvězdy a Libor není nijak zvlášť osvícená, takže z toho máme spíš hovno (asi je to tak dobře) a jako bonbonek za celou touhle přehlídkou na tom obrovském plátně v nekonečné smyčce defilují produktový videa a fotky nejrůznějších sponzorů. Ano, už dlouho jsem nezažila nic bizarnějšího než lesklou pleš Soukupa vážně a slavnostně se uklánějící před dojatým (to bylo ještě před tím než nás Renč ubil svým umem) publikem  na pozadí neméně lesknoucího se pozadí polonahý cvičenky zvedající činku ve fitku. Smyčka- výrobní pás proteinových tyčinek- usměvaví lidé oblečení jako z Cosmíčka 2005 nešikovně pózují před autem jisté taxislužby-aerobic- zvedání činek- upocený svalnatý zadek.

pondělí 4. ledna 2016

ZÁKLADNÍ ŠKOLA FRANTIŠKY PLAMÍNKOVÉ


Konečně zpátky ve škole. Aby nedošlo k mýlce, tohle není věta z nějaký holčičí je-mi-skoro-třicet verze "Vrať se do hrobu" (I když...jsem teď spíš Milan Steindler než Tina Fay). Ani taková ta nostalgie po pár vínech na třídním srazu (tomu ze základky se úspěšně vyhýbám, mohlo by se tam vyskytovat až nebezpečně moc mimin a těhulí, au). Jen mám prostě ráda vůni školní jídelny. Taky její specifický zvuky. A ze všeho nejradši tam jím (překvapení, co). Za svých dvacetdevět let jsem prošla několika zásadníma školníma jídelnama.
První byla kuchyňka s jídelničkou na základce. Základní církevní škola sester Voršilek. Ta mini jídelna v přízemí se vlastně využívala jen prvních pár let co jsem do školy chodila a ne uplně jako jídlena. Sestřičky nás tam učily vařit v hodinnách rodinky (špagety byly už v osmi letech můj majstrštyk). Tehdy se to tak dělalo. Stejně jako se nechávaly celý třídy očkovat v tělocvičně na TBC. Nebo jako se dělaly protidrogový prevence na kterých vám bejvalej feťák vyprávěl jak na piku řídil tramvaj. True story.
Další školní jídelna byla pár let na prvním stupni ta na základce ve Vojtěšský ulici. Tam jsem dělala poprvý mlejnek, zatoužila jednou ve frontě stát se skautkou a v bufetovým okýnku si pravidelně kupovala pěnový bombony ve tvaru velkejch myší. Ještě teď z toho mám díry v žaludku.