pátek 28. prosince 2018

NÁVRATY

Ráda bych napsala článek o návratech. Představuji si to jako hluboké zamyšlení nad lidským údělem s lehkým motivačním přesahem, což se mi jistě nepovede, a bude z toho zmatená změť proudu mých myšlenek, která bude dokola říkat jediné - návraty jsou těžký. Ale musíte uznat, že za to nemůžu, v bezprostředním povánočním období se nelze vyhnout životnímu bilancování. Někteří z nás se vrací do rodných měst, někteří zůstávají ve svých nových domovech a do minulosti se vrací jen v myšlenkách. Jiným je to u prdele a vrací se jen k bramborovému salátu. I za tím ale hledám souvislosti, která by to zasadily do širšího kontextu lidské ztrápené duše, kterou si ted rozprostřeme v celé její komplikované kráse. 

Vyrostla jsem v maloměstě, kam se neskutečně nerada vracím. Tyto Vánoce jsem strávila chatováním s bývalým spolužákem ze základní školy, se kterým jsme společně hejtovali město, ve kterém jsme kdysi seděli v jedné školní lavici, a ve kterém jsme se opět společně ocitli na vánoční svátky. Město v tomhle případě hraje aktivní roli nepřítele, je samo o sobě neskutečně nemožný a ve všech situacích jde proti mně. Vždycky mě shodí, znemožní, vytáhne ze mě to nejhorší. Jako by bylo naprosto jedno, co v životé kdy dokážu, v tomhle městě budu zas a znovu malá trapná Daniela. Zdá se vám to divný? Neznáte podobný pocity, kdy vzpomínky na sebe v nějaké životní fázi tak nesnášíte, že si je spojíte se vším (nebo se všemi) co vás tehdy obklopovali? Provinilost tak prosákne na všechno okolo a společně s vaším minulým já se spojí v takovou Pandořinu skřínku kolektivní viny vaší vlastní dávné trapnosti. To je pro mě návrat “domů”, návrat do dětství. 


pondělí 24. prosince 2018

JAK JSEM JELA VYJÍST BOSNU A OCITLA SE V ARMÁDNÍM NEBI

VAROVÁNÍ: V TOMTO ČLÁNKU ZMÍNÍM TURBOFOLK

Od doby, co jsem se přestěhovala do Bosny, zažívám mnohá více či méně příjemná dobrodružství. Někdy člověka překvapí absurdní způsob, jakým tady funguje doprava. Nejsou tu například jízdní řády, místní prostě nějak vědí, v kolik kdy a co jede. Začínám si myslet, že existuje jakési jugošské kolektivní vědomí časů odjezdů autobusů (ale ničeho jiného). Ostatní lidé, kteří na tuto mentální síť napojeni nejsou, se prostě ráno posadí na zastávku a čekají třeba do oběda. Toto cvičení nás učí trpělivosti a udržuje nás místo sezení u počítačů venku, na čerstvém vzduchu. Poměrně nepříjemné pak může být prozření, že to, co už čtyři dny kašlete, je prach, protože je tu čas od času trojnásobně silnější znečištění vzduchu, než v Pekingu. „Sice máme nejhorší vzduch na světě, zato ale nemáme vodu,“ shrnul zprávu o smogu v komentáři jakýsi obyvatel Sarajeva. Narážel tak na častá přerušování dodávek vody, údajně kvůli opravám potrubí. Podle četnosti těchto oprav musí roury pamatovat minimálně pradědečka Gavrila Principa, Vodovody a kanalizace Sarajevo se však nedávno v poměrně vyostřené kauze opřely do novin Oslobođenje, které odstávku vody označily za redukci. Kauza pojmenovávání stavů netekoucí vody trvala mnoho dnů, pak ji vystřídal skandál přítomnosti vepřového masa v armádní kuchyni. Dnes se pro změnu zabýváme tím, zda alarmující úroveň smogu, kterou naměřila americká ambasáda, ve skutečnosti neovlivnil kouř vycházející z blízké restaurace s masovým pokrmem čevapi. Díky těmto zásadním diskusím se alespoň nikdo nemusí stresovat obecným nedostatkem, ekologickou katastrofou a náboženskou a národnostní tenzí, jako v jiných zemích. Někdy je tu ale vody víc než dost. Okapy zde nekončí, jako v jiných státech v kanálu, ale 10 centimetrů nad chodníkem. Když pak hodně prší, je jedno, že všechno moře si už vzalo Chorvatsko, Jadran můžete zažít třeba na Ulici Maršala Tita po cestě pro rohlíky. Dobro došli. Místní řidiči pak rychle vjíždějí do megakaluží vedle chodníků a suplují tak přílivové vlny, což je ohromná legrace. A taky tady pořád hraje turbofolk.

sobota 15. prosince 2018

VÁNOČNÍ TRADICE

Vánoční gastro tradice nedodržujeme. Žádnej kapr, žádný pečení cukroví. Když vyrůstáte s mámou, která je na vás sama, tak vás pak ani v dospělosti nijak zvlášť netrápí, že neumíte (a ani nezkoušíte) deset druhů cukroví. A ani letos si žíly netrhám. Rozhodně ne kvuli rohlíčkům a adventním věncům. Místo toho si na instáč vyfotím nový tetování nebo svetr s blbým nápisem.

Z Letný before it was cool, přes Semily na sídlák
První vánoce, který si dokážu v útržcích vybavit byly asi z Podkrkonoší. Tam jsem se narodila a tam žila moje babička a občas i já. Ezo kraj plný šílených a geniálních lidí. V tomhle rázovitým kraji se ryby nejí. Tradičně se na Štědrý večer servíruje houbovej Kuba, kde byste v chudým podhůří hledali kapry, že.
Jenže já si vůbec nepamatuju, že by kdy máma udělala Kubu. Možná tehdy babička. Co si ovšem pamatuju úplně přesně je to, že babička nikdy nevzala rybu do pusy. Ani blbý filé. Podkrkonošská nátura, která se sice za první republiky stala druhou (!) ženou místního zlatníka, kterej jí prej koupil auto i s řidičem, ale pach rybiny jí nikdy nepřestal smrdět. Ale ke Kubovi trpělivě filé dělala pro zbytek rodiny. Babičku si skoro nepamatuju. Ale vím, že kouřila celej život denně jednu cigaretu u kamen, neuměla svíčkovou, kterou jednou prý tak posrala, že z ní máma má od tý doby dětský trauma a nejedla ryby. Nevím, možná je to málo, ale i těhle pár útržků mi přijde až bizarně relevantních.
Co si z dětských vánoc vybavím dokonale jsou barevný světýlka na stromek ve tvaru lucerniček a to, když jsem si sedla na vafky na františka. Zapálenýho, samozřejmě. Možná, že to byla jen sofistikovaná metoda, jak mě připravit na všechno pozdější utrpení, jako když zjistíte, že Ježíšek není. Protože chvíli toho zjištění si rozhodně nevybavuju. Fyzická bolest to nejspíš zachránila.
K čemu mi bylo do života dobrý to, že jsem pár let na to vzala do ruky rozpálenou tetinu kulmu, nevím. Ale bolelo to jako všechny moje pozdější rozchody.
Další dětský vánoce v Podkrkonoší si vybavuju taky jen matně. Jednou jsme zkoušeli pouštět v lavoru ořechový skořápky se svíčkama a mně přišlo romantický, aby se na tuhle událost zašla podívat Barbie s Kenem. Opřela jsem je o kraj lavoru, hezky vedle sebe namačkaný, aby si to užili. A pak jsem na chvíli někam odběhla a když jsem přišla zpátky, Kenovi se čoudilo z dlaně, která mu trčela do lavoru a potkala se se zabržděnou skořápkou. I Ken poznal, že život bolí a od tý doby jsme skořápky vynechali.



Samozřejmě, že jako každá dobrá máma mi to i ta moje v rámci svých možností dělala hezký celý dětství. Jen jsme to měli po našem. Místo kapra to nejluxusnější filé z Delvity a místo cukroví Vienettu. Tahle jsme to táhly na Letný a později i na jednom pražským sídlišti. Stomemek živý v pubertě vystřídal praktičtější umělej, ale filé a Vienetta zůstaly nafurt. I teď, když už jsem dost velká holka na to, abych večeři připravovala já. Některý gastrotradice je prostě skvělý držet, nejlíp ty, který si samy vytvoříte.

úterý 11. prosince 2018

OSVĚDČENÉ VÁNOČNÍ TIPY PRO ŠTASTNÉ SVÁTKY

Tradiční vánoční tipy vždy psala Pakočka, letos se toho chopím já. Já miluju dostávat dárky, jako nejmladší rozmazlené dítě jsem vždy dostávala, o co jsem si řekla. Moc se toho dodnes nezměnilo, protože mě stále rozmazluje především máma. Nebo já sama. Nebo Pakočka, když mi dojdou v baru peníze a koupí mi ještě jeden gin tonic...nebo mi přinese zadarmo kosmetické vzorky. Jen tak. Protože ví, že mi udělá radost. Pochopitelně moje rozmazlování by teoreticky nebylo levné. Přála bych si na každý prst velký prsten od Janji Prokič, takže když bych popotahovala ze své krátké kamelky, hezky by se leskly na celý svět okolo. Někde v těch představách figuruje i liščí kožich, YSL lodičky a absurdně předražené krajkové prádlo (pod kožichem). Protože to jsem někde v jádru já, malá rozmazlená Daniela, co chce všechno pozlátko světa, aby ji pak psycholožka řekla, že chce být hlavně štastná. Psycholožka neví, že to už dávno vím sama, že se doopravdy netrápím tím, že nemám všechny VĚCI světa, ale vím, že ji to dělá radost. Sedí jí to do tabulek. Prostě jen ráda sním a nevadí mi vrátit se do reality. Nebolí totiž tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát.

A navíc, jsou tady přeci Vánoce! Těšíte se na ně vůbec? Mám pro vás tedy pár tipů, abyste mohli rozmazlit sebe nebo ty, které máte rádi. Chtěla bych napsat něco, o tom, jak je to důležité...ale to už asi víte sami a jestli ne, pochybuju, že zrovna já vás o tom přesvědčím.

My jsme samy o sobě takový dárečky.
 

pondělí 10. prosince 2018

ŽENA ZA PULTEM – SEX VE MĚSTĚ V DOBĚ NORMALIZACE


Z FAMU, kde studuju už druhým rokem obor Audiovizuální studia, odchází Helena Bendová – skvělá filmová teoretička, pegagožka a předsedkyně akademického senátu. Nějaké poslední zbytky sebereflexe mi připomínají, že lidi, co na FAMU nestudují skutečně nemají potřebu řešit FAMU 24/7, ano, vím to, i když nechápu, nicméně jsem na Seminář audiovizuální analýzy, který nás učila, vypracovala historickou analýzu Ženy za pultem a řekla si, že bych ji tu mohla nasdílet, protože to je asi tak jediné, co můžu v dané situaci udělat. Helena je pro mě naprostá superhrdinka. Zvládne přednášet o počátcích francouzské kinematografie stejně jako o genderových problémech skrze film a do toho ještě dát dohromady koncepci nové katedry herního designu. Její záběr je neskutečně široký, a právě proto dokáže přemýšlet v neuvěřitelných souvislostech, což doteď předávala i svým studentům. Po dalších výrazných osobnostech, které z FAMU odchází proto, že se jako předsedkyně akademického senátu ocitla po jednohlasném odvolání děkana Zdeňka Holého pod mediální šikanou celebrit typu Mirka Spáčilová nebo režiséra Anděla Páně 2 Jiřího Stracha (to je ten legrační pán, co se nechal vyfotit v tričku Je Suis Harvey Wenstein), ale především pak pod šikanou institucionální ze strany děkana, který setrváváním ve své funkci de facto porušuje vysokoškolský zákon a nafrčený mocí, kterou má zjevně docela rád, klidně školu pohřbívá zaživa. Neskutečně mě frustruje, že se tak talentovaná, oddaná a jedinečná osobnost musela konfrontovat s tak nepřiměřeným tlakem a toxickou atmosférou. 



(vlevo Helena Bendová a režisér David Jařab, další člen akademického senátu)

Díky za vše, Heleno, jsi nejlepší. Na světě není dost chlebíčků, kterými by se smutek z tvého odchodu dal zajíst.

Lze napsat historickou analýzu a nezaměňovat ji s ideologickou, když rozebíráme dílo z doby a režimu, kdy všechna oficiální audiovizuální tvorba musela ideologii podléhat, neboť tím byl podmíněný její vznik? Mým klíčem k analýze seriálu Žena za pultem legendy české televizní tvorby, Jaroslava Dietla, se tudíž stala snaha co nejvíce si odmyslet vše, co souviselo s komunistickou ideologií v době normalizace (seriál vznikl v roce 1977) a získat tak co nejpřesnější obraz o tom, jak žili pracující lidé v dané době a především pak, jak se k sobě chovali. Další a nejvíce okaté propagandistické momenty mi naopak posloužily pro získání poměrně jasné představy, jak to určitě nebylo. Jako ukázkový příklad poslouží už samotná znělka připomínající spíše reklamu na obchod se smíšeným zbožím, který působí dojmem, jako by šlo o běžnou normu a život v blahobytu. Přitom se bavíme o době, kdy se stály fronty na banány nebo pomeranče, výběr potravin byl omezený a jejich kvalita pofidérní. Bavíme se o o době, kdy několik měsíců nebyly k sehnání ani základní hygienické potřeby jako toaletní papír nebo dámské vložky.