pátek 28. prosince 2018

NÁVRATY

Ráda bych napsala článek o návratech. Představuji si to jako hluboké zamyšlení nad lidským údělem s lehkým motivačním přesahem, což se mi jistě nepovede, a bude z toho zmatená změť proudu mých myšlenek, která bude dokola říkat jediné - návraty jsou těžký. Ale musíte uznat, že za to nemůžu, v bezprostředním povánočním období se nelze vyhnout životnímu bilancování. Někteří z nás se vrací do rodných měst, někteří zůstávají ve svých nových domovech a do minulosti se vrací jen v myšlenkách. Jiným je to u prdele a vrací se jen k bramborovému salátu. I za tím ale hledám souvislosti, která by to zasadily do širšího kontextu lidské ztrápené duše, kterou si ted rozprostřeme v celé její komplikované kráse. 

Vyrostla jsem v maloměstě, kam se neskutečně nerada vracím. Tyto Vánoce jsem strávila chatováním s bývalým spolužákem ze základní školy, se kterým jsme společně hejtovali město, ve kterém jsme kdysi seděli v jedné školní lavici, a ve kterém jsme se opět společně ocitli na vánoční svátky. Město v tomhle případě hraje aktivní roli nepřítele, je samo o sobě neskutečně nemožný a ve všech situacích jde proti mně. Vždycky mě shodí, znemožní, vytáhne ze mě to nejhorší. Jako by bylo naprosto jedno, co v životé kdy dokážu, v tomhle městě budu zas a znovu malá trapná Daniela. Zdá se vám to divný? Neznáte podobný pocity, kdy vzpomínky na sebe v nějaké životní fázi tak nesnášíte, že si je spojíte se vším (nebo se všemi) co vás tehdy obklopovali? Provinilost tak prosákne na všechno okolo a společně s vaším minulým já se spojí v takovou Pandořinu skřínku kolektivní viny vaší vlastní dávné trapnosti. To je pro mě návrat “domů”, návrat do dětství. 



Návraty ale nepatří jen k Vánocům, v podstatě se s postupujícím věkem stávají všudypřítomnou stálicí, na kterou je třeba si zvyknout. Já si totiž nemyslím, že naše životy (nebo minimálně ten můj…) spěje někam lineárně k zářným zítřkům. Že život by neměl být o schodech škola-kariéra-rodina-peníze-víc peněz atd atd, kterými stoupáte někam výš a výš a dokud si všechny stupně poctivě neodbudete, neužijete a nevyždímáte všechny ty možnosti napadrť a neposunute úplně nejdál, pravděpodobně rovnou do rakve. Život jsou hlavně emoce a obyčejný potřeby, který zní někdy až směšně triviálně...a to tady nepíšu, protože jsem loser. Nebo možná. Ale vyrostla jsem obklopená lidmi, kteří bazírovali na odškrtávání položek a nevšimla jsem si nikdy, že by jejich životy byly spokojenější než těch, kteří se na to vykašlali. Většinou je zlomily úplně stejný věci - neštastná láska, samota, smrt blízkých, závislosti. Mezi "neodškrtávače" jsem se v závěru zařadila po své třicítce i já. Po rozvodu jsem se nedokázala najednou hnout v kariéře z místa a dlouho jsem se trápila tím, že jsem zaseklá na místě a nedokážu jít “dál”. Škoda, že mi trvalo další čtyři roky, než mi došlo, že je to naprosto normální a že je mi vlastně v mým životě hrozně dobře jen tak. Lepší později než nikdy.


Ať už ale pomyslně stojíte na místě, nebo ležíte většinu času v posteli jako já, nebo si plníte jeden sen za druhým v touze být lepším člověkem, stejně se nevyhnete návratům. Způsobí je nutná návštěva rodiny, svátky, jídlo, co vám něco připomene, ulice, ve které je “ten byt”, restaurace, kde byla “ta večeře”, škola, člověk, kočka, pes, strom. Na všem se nabalí slepenec vzpomínek a někdy je ten atak tak silný, že vás někam vrátí až bolestně autenticky. Když jsem před pěti lety navštívila Bejrút, byl to sám o sobě silný emoční zážitek, potkala jsem se tam s rodinou a všechny vůně a vjemy mě vracely do dětství, které jsem strávila v Sýrii. Jeden moment mi ale obzvlášť utkvěl v paměti a to byl kout, kterým jsem procházela a kde byl takový křovinatý porost. Koukala jsem na něj a bylo mi zase 7 nebo 8 a koukala jsem na jiný, i když stejný, v jedné syrské vesnici. Chtělo to pak hodiny terapie, které díky Bohu hradila VZP <3 a ten balvan na hrudi se zase rozpustil.


Ale tenhle článek nevzniká, abych si mohla zavzpomínat na libanonské šaškarády, ale protože jsou poslední týdny trochu náročnější a já vnímám některé situace citlivěji. A tím nemyslím hysteričtěji. Navštívily jsem s Pakočkou před měsícem Semily, odkud pochází její máma. Byly jsem v domě, kde žila její rodina a ukazovala mi mámy pokoj a kde ona sama trávila dětství i pubertu a kde roky nebyla. Ona o tom asi někdy napíše sama, do toho vstupovat nechci. Ale musím přiznat, že mě tenhle návrat silně ovlivnil. Víte, že tyhle místa vás vcucnou a začnou vás na tu chvíli, kdy v nich jste, definovat, takže se jim vyhýbáte. Současně ale nostalgie pracuje proti vám a vy vlastně chcete ty místa vidět, chcete je přetvořit, opravit a trošku si s tím zabojovat. Taková emoční recyklace. Sice něco na tom je, že čím víc syslíte a nakupujete a starý vyhazujete, tak je vám líp. Vidím to na sobě. Někdy jen taška plná hadrů ze Zary spraví pošramocené sebevědomí. Těhle chvil je čím dál míň, nemyslím si ale, že někdy úplně zmizí. A tak je to se vším, i s návraty. Těžko je vyhodíte, očistíte se a nakoupíte si nový.




















Návraty jsou na hovno v drtivý většině případů. Neříkám, že se jim máte vyhýbat, ani že se do nich máte hrnout. Jsou mezi námi a připomínají nám všechno to, co bylo, abychom to společně s nimi prožili znovu. Ted ale přijde chvilka na motivační přesah slibovaný na začátku —>> Zdá se, že moje odtržení od komfortně usazených lidí se zdá nenávratný, ačkoliv mám klasické kancelářské zaměstnání a vlastním byt na Letné. Asi nikdy nebyl můj život tzv. v pořádku a i když neležím pod mostem s buchnou plnou heráku zapíchnutou v žíle, myslím, že se mi nikdy nepodaří zapadnout…pod čímž si asi každý představíme něco jiného. Pro mě je “zapadnout” volit pragmatická emocionálně nezabarvená rozhodnutí, která jsou v momentální chvíli ze všech úhlů pohledu nejrozumnější. To nejsem já, lol. Já se celý život cítím jak z básně od Josefa Kainara a všechny moje životní návraty mi to neustále připomínají. Každý kousek smažáku, každý srk becherovky, vůně opečenýho jehněčího, chuť zkyslýho kozího kefíru, záclony načichlé kouřem, tvrdost špinavé mužské ponožky, kterou objevíte za pračkou. Tyhle facky vám vždycky připomenou, že nejen, že nezapadáte, ale že právě proto jste tady a jakákoliv motivace je úplně fuk, protože jste to dali až sem a žádný návrat vás nevcucnul natolik, abyste skončili s depresema v Bohnicích. Nebo možná jo, ale už tam nejste a až se tam vrátíte, tak to zase jednou skončí. 

Pakočky máma si tuhle na obědě stěžovala, že nebude jíst hranolky z bedýnky, že jídlo má na stůl přijít na talíři. Tak jsem se narovnala, rozhlédla po restauraci a řekla “přesně, nedotáhly jsme to všechny tři do Prahy, abychom žraly z plastových košíků”.


6 komentářů:

  1. Já vás, holky, miluju. Kolem mě všichni jedou školu - kariéru - rodinu - peníze - víc peněz a já bych mohla dělat to samé, ale vždycky si říkám, že to nejsem já. A pak si vás přečtu a vy mě povzbudíte a svět už není jak z nějaký prodělaný reklamy a to je strašně fajn.

    OdpovědětSmazat
  2. Tak na tohle je nejlepší bramborak

    OdpovědětSmazat
  3. hihi já jednou objevil tvrdost špinavé mužské předkožky :) držte se holčiny. Víťa Ivičič.

    OdpovědětSmazat
  4. Nej vánoční článek.<3 Pro mě jsou tyhle svátkový návraty k nám na maloměsto a do nefunkční rodiny přetěžký, nějak to špatně prožívám a ač po zbytek roku více či méně úspěšně předstírám úspěšnou mladou dámu v kvalitním kabátu, tak po návratu domů jsem nevyrovnaný malý dítě, co nebylo hodný a má za to výčitky svědomí. A neubráníš se tomu, ani kdyby člověk dojel na rodnou ves v novém automobilu značky porsche, stejně by určitě před domem šlápl do hov*a. Takhle to je a já taky asi vždycky budu doma malá holka, která má pocit, že nic neví a neumí nehledě na počet škol a prací, které mám za sebou.

    No tak šťastný vykročení do nového roku!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Soucítím a naprosto chápu... Nápodobně přeju ten nejméně bolestivý 2019 <3

      Smazat