neděle 6. ledna 2019

SYNDROM HEZKÉ FOTKY

Tohle asi bude ze šuplíčku “hejt”. Určitě ano. A tenhle zrál docela dlouho a ted prostě musí ven. Štvou mě hezké fotky jídla. Štvou mě rádoby hezké fotky jídla, které se tváří jako nonšalantní momentky a přitom kříčí aranžovaností. Zosobňují pro mě to, s čím se potkáváme na každém kroku (máme-li schopnost to rozpoznat) - paní z Prostřena má na zdi v obývacím pokoji polepené nesmysly různých tvarů (to stopro znáte - kapky, motýlci, nápisy…) a má z toho dobrý pocit, protože ji televize řekla, že je to “design” a nebohá bloggerky si skládá jídlo do kosočtverců, protože ji instagram řekl, že je to cool. Obě ženy k sobě navzájem mají málo pochopení, jsou si ale podobnější, než si samy myslí. 

Já teda ten náramek skoro nevidím...
Aby nedošlo k omylu - Pakočka říká často “hele, Tobě ten instagram jde líp”. Ano, častěji vařím a dávám častěji fotky jídla. Pravdou ale je i to, že i já aranžuju jídlo před vyfocením a samotnou mě několikrát napadlo - udělám to hezký. A jídlo se dost blbě “dělá hezký”, zkrotit všechny ty omáčky, mastný fleky a komponenty… Kraje talířů se musí několikrát otřít, na bylinky bych se často doma i vykašlala, ale vypadá to líp. Několikrát ode mě spolustolovníci slyšeli “moment, nejdřív to musím přeskládat a vyfotit”. Nejčastěji se tomu směje náš kamarád Míra, který má obvykle největší despekt k čemukoli, co mu zavání stádovostí. Mně je to spíš fuk, já mám ráda, když se mi věci líbí, a nevadí mi a priori, když to sdílím s celou planetou. Být vždy v opozici nebyl nikdy můj případ, i když si to celoživotně moje máma myslí. V tomhle případě ale došlo i na moje hodně široké mantinely. A prosím, nehledejte v této větě žádné dvojsmysly… 

V pubertě vůbec, ale od vysoké školy jsem začala mít silné tendence k tomu být taková ta snaživá kuchtička, co ale byla vždycky moc líná, zdravě cynická a taková celkově neuspořádaná…projevem i vzhledem…takže jsem to nikdy nemohla dotáhnout na nějakou foodbloggerskou výšinu. Když Pakočka, Hannah a Karol začaly Vývařovnu, pojilo nás kamarádství založený spíš na náhodě, než že bychom se matchovaly koníčkama a humorem. Můj humor je každopádně slabý dodnes, až příliš černý a krutý a směju se mu většinou sama i přes cringe výrazy všech okolo. Navíc čeština není mým rodným jazykem a proto mám velmi málo talentu pro jazykové přesmyčky a vtípky v českém jazyce. Jen ironií osudu se stalo, že mě právě psaní v češtině živí…




Ale aby nedošlo k omylu - tohle není Danielino smutné okénko (to si můžete otevřít v minulém článku NÁVRATY). Snažím se jen krkolomně vyjádřit, že Vývařovna humor mi nebyl vlastní od začátku a Pakočky naprosto oprávněná rezignace na stylizovanost fotek na instagramu mě někdy rozčilovala. Měla jsem v očích mamon po likes a chtěla jsem jich, co nejvíc. Jak to ale v mém životě bývá - i v tomto případě se prosadilo moje oblíbeně “lepší pozdě, než nikdy”. Dorostla jsem do toho správného foodstyling cynismu, kterého se hodlám držet. Mega mě totiž děsí, že moje sklony pro “hezký život” mě vždycky naplňovaly lítostí nad tím, že nehřeju postel nějakému důležitému pánovi, kterému bych ráno vyšperkovala snídani do detailu a vyfotila si ji hezky minimalisticky nebo naopak jakože cool přebujele. Jemu by přišlo hrozně hot mě ze začátku pozorovat při obírání vyvařených krůtích krků, aby se mě pak štítil při zvracení vína a jedení studeného smažáku v posteli. Lítost se čas od času objeví hlavně, když čekuju internet banking, ale trvám si za svým - můj cynismus není zahořklost. Je to spíš vztek nad tím, že “být moc” se neztotožňuje s tímhle fake světem upraveného jídla, ale naopak s reálnou fotkou holčičího večera se vším, co na stůl patří. Cákanec sem, flek od vína, i ten popel od cigaret tam je, kočičí chlupy, drobky.


Syndrom hezké fotky si tak spojuju se syndromem hezkého života. Vůbec instagramový PR kuchařů a kuchařek a lidí od jídla je pro mě úsměvný. Barvy, minimalismus, vintage nádobí, dřevěné podklady, bosé nohy na trávníku…já si takové fotky fotila dřív o víkendu, když jsem měla čas pořádně navařit třeba brunch nebo nedělní svatou trojici - maso, zelí, knedlík. Ale ukazovat realitu jídla jen skrze hezkou fotku, která sama o sobě tolika lidem stačí? Proč?! Možná bych to vůbec neřešila a říkala si, že je to prostě PR, je to trend a lidi to chtějí…třeba jim jde fakt o recepty. Ale. Ale zvedla mě ze židle fotka kuřete na paprice s těstovinama u jednoho kuchaře s reklamou na kuřecí maso z Billy. Z BILLY. Z fucking Billy, kde je sortiment masa to nejsmutnější, co v supermarketu můžete vidět. Králíci ve sleve, moře kuřete od Vocílky. Jo, tři kousky bio kuřete za absurdně vysokou cenu. Ale fotka to byla hezká a já nestačila zírat, kolik “influencerů” včetně těch, kteří pracují pro Ambiente, fotku lajklo. Tak zajímá nás sakra, co jíme? nebo je to všechno jen o podobě? OMG, zním jako mladá naivní komsomolka teď...vidím vaše ironické úsměvy. Jo, hezká fotka prodává, já to chápu. Ale já chci svoje kuře na paprice jíst podle jiných pravidel.


A já děkuju Vývařovně, děkuju všem mým životním failům, že tohle nemusím. Že mě bloggování neživí, že můžu na rovinu říct, že mě živí jiný lži, ale nejsou mým koníčkem a nikdy mi tohle nevlezlo do jídla. Že moje jídlo vypadá na talíři často prazvláštně, ale chutná dobře a že jsem vděčná všem naším instagram fanouškům za to, že nám dají většinou těch 40-120 liků za realitu. <3


2 komentáře: