NÁVRATY

Ráda bych napsala článek o návratech. Představuji si to jako hluboké zamyšlení nad lidským údělem s lehkým motivačním přesahem, což se mi jistě nepovede, a bude z toho zmatená změť proudu mých myšlenek, která bude dokola říkat jediné - návraty jsou těžký. Ale musíte uznat, že za to nemůžu, v bezprostředním povánočním období se nelze vyhnout životnímu bilancování. Někteří z nás se vrací do rodných měst, někteří zůstávají ve svých nových domovech a do minulosti se vrací jen v myšlenkách. Jiným je to u prdele a vrací se jen k bramborovému salátu. I za tím ale hledám souvislosti, která by to zasadily do širšího kontextu lidské ztrápené duše, kterou si ted rozprostřeme v celé její komplikované kráse. 

Vyrostla jsem v maloměstě, kam se neskutečně nerada vracím. Tyto Vánoce jsem strávila chatováním s bývalým spolužákem ze základní školy, se kterým jsme společně hejtovali město, ve kterém jsme kdysi seděli v jedné školní lavici, a ve kterém jsme se opět společně ocitli na vánoční svátky. Město v tomhle případě hraje aktivní roli nepřítele, je samo o sobě neskutečně nemožný a ve všech situacích jde proti mně. Vždycky mě shodí, znemožní, vytáhne ze mě to nejhorší. Jako by bylo naprosto jedno, co v životé kdy dokážu, v tomhle městě budu zas a znovu malá trapná Daniela. Zdá se vám to divný? Neznáte podobný pocity, kdy vzpomínky na sebe v nějaké životní fázi tak nesnášíte, že si je spojíte se vším (nebo se všemi) co vás tehdy obklopovali? Provinilost tak prosákne na všechno okolo a společně s vaším minulým já se spojí v takovou Pandořinu skřínku kolektivní viny vaší vlastní dávné trapnosti. To je pro mě návrat “domů”, návrat do dětství. 

LEVNÝ JED

Levný je rohlík. Krásný český tukový rohlík. Poslední levná věc ve vesmíru. Ještě sirky jsou možná levnější. Tukáč byla moje svačina do školy. Babička ho podélně rozřízla, namazala máslem a přidala šunku. Existují lidé, co ho mažou máslem bez rozříznutí na podélnou plochu rohlíku!!! Nepochopim. To pak nejde zabalit do ubrousku a do mikrotenovýho sáčku, takže my jsme to v rodině dělali správně. 

pivsoň se solí, asi nejzákeřnější exemplář

Dneska je pro mě tukáč totální tabu. Mouka je bílý jed. Už devadesátková lobby celozrného pečiva mu zasadila těžkou ránu. Matky ted plesknutím strhávají namazaný rohlíky k zemi, když je babičky podávají vnoučatům. Peče se domácí chleba. Já taky peču domácí chleba a rohlíky rozhodně nekupuju. Jen na nádivku. Ale asociace levné-špatné mě dráždí. Jsem ale už hlavou příliš hluboko v dnešní demagogii a tak neustále počítám. ne peníze, ale nutriční hodnoty. Pak si někde na rodinné návštěvě dám pár jednohubek - tedy koleček rohlíku s plachetkou z uheráku - a cítím se provinile málem tak, jako bych jedla živý jehňata* za bučícího pláče krav. Všechny tyhle instagramový jogínky, paleo bloggerky a fanatičtí běžci mě připravili o chut si dát starej levnej bílej rohlík. Což je hrozně smutný. Tohle je vlastně příspěvek o tom, jak Danielu připravil mainstream o rohlík namazaný nutelou.  

SPOKOJENÁ MÁMA

Poslední dobou tady vládne tvrdou rukou Pakočka a dobře tak, píše jak divá a píše skvěle. Já přispěji svojí troškou jedině protože jde o velmi závažné téma, které trápí mnoho lidí a zaslouží si pozornost. Kam vzít mámu (snad i tátu, ale my častěji řešíme ty mámy...) na oběd. Nejen, že často váhám i já sama, ale obrací se na mě i přátelé s dotazy, jak tuhle situaci vyřešit. A pokaždé, když někdo zmíní návštěvu rodiny v Praze, okamžitě se zvědavě ptám, kde budou obědvat. Ať už máme k rodičům vztah jakýkoliv, nikdo nechce řešit to trapno, když se oběd nepovede a je to VAŠE vina. I když je výčitka nevyřčená, je to tak...VY jste vybrali místo, VY jste to navrhli, VY jste zklamali maminku. 

Abychom předešli takovým situacím, sestavila jsem několik tipů podle možné klasifikace matek.

MRKVIČKA VOL. 2

Trochu se mi zastesklo po tom, co zase vyslechnu, jak neumim psát a jak je to úplně o ničem. Jsem totiž znovu v Paříži a chci vám udělat radost jako před rokem s mrkvičkou. Tentokrát ale místo mrkve budeme mít novýho hrdinu - fazolky. Společně s česnekem a rajčaty budou tvořit takový heroický trojboj, který vám díky 6 eurům (což je v Paříži jak dvacka) vytvoří most od chudoby k sebelásce.

MÁM SE RÁDA - vol. II - UPEKLA JSEM SI CHLEBA

Mám se ráda, a proto nejím kupovaný hnusný pečivo. Nebo ráda bych nejedla. Většinou je to spojený s velkými výčitkami svědomí a představami o hoření v pekle a bércových vředech. Moje primární motivace kdysi byla zhubnout a bez pečiva to jde samo a hodně rychle. Teď je to spíš součástí filozofie, kterou jsem vytvořila a snažím se šířit světem, filozofie mojí duchovní školy MÁM SE RÁDA <3. Když mě tedy náš Vývařovna kamarád Míra popichoval, jak je tahle celá protilepková hysterie u lidí, co žádnou alergii na lepek nemají, trapná, musela jsem mu dát částečně za pravdu. A jelikož jsme holky rozumný a jelikož se blíží Korso Krymská, kde budeme zase vařit guláš a já už vám prostě tu šumavu k němu kupovat nebudu ---->>>> ZKUSILA JSEM UPÉCT CHLEBA.

ČAU MÁMY

Hele dneska prostě chci bejt trošku sentimentální, jen trošku, ale musí to být. Čím jsem starší (jo, to se projevuje tak, že míň pařim a víc vařim), tím jsem sentimentálnější. Upřímně, aplikaci "děti" bych u sebe rozhodně teď nelajkovala, ale každej z nás je něčí malej bobek (a je to venku, takhle mi říkala máma, ehm, a vlastně dodnes říká..) a ať už jakkoli....dneska je ten den.

Takže, ačkoli po mě jednou v amoku moje lil'máma hodila skleničku od Nutelly a vysklila dveře, je to moje máma, žejo.