MÁM SE RÁDA - vol. II - UPEKLA JSEM SI CHLEBA

Mám se ráda, a proto nejím kupovaný hnusný pečivo. Nebo ráda bych nejedla. Většinou je to spojený s velkými výčitkami svědomí a představami o hoření v pekle a bércových vředech. Moje primární motivace kdysi byla zhubnout a bez pečiva to jde samo a hodně rychle. Teď je to spíš součástí filozofie, kterou jsem vytvořila a snažím se šířit světem, filozofie mojí duchovní školy MÁM SE RÁDA <3. Když mě tedy náš Vývařovna kamarád Míra popichoval, jak je tahle celá protilepková hysterie u lidí, co žádnou alergii na lepek nemají, trapná, musela jsem mu dát částečně za pravdu. A jelikož jsme holky rozumný a jelikož se blíží Korso Krymská, kde budeme zase vařit guláš a já už vám prostě tu šumavu k němu kupovat nebudu ---->>>> ZKUSILA JSEM UPÉCT CHLEBA.

ANIČKA MAŽE CHLEBY.

Dnešní příspěvek bude gastro-lingvistický. Otázku, jestli se sem hodí si vůbec nebudu pokládat; tahle záležitost už prostě nesnese odklad. Zároveň si dovedu představit divadelní zpracování; byla by z toho moc hezká a svižná třítaktovka.

Vše začalo takhle: couchsurfoval u mě (dejme tomu) jeden kluk z Brna a ráno u snídaně mezi námi proběhl asi takovýhle rozhovor:
ON: Takže tady jako bydlíš s Aničkou?
JÁ: Jo.
ON: A dobrý?
JÁ: Super. Já dělám polívky a Anička maže chleby.
ON: Maže chleby?!
JÁ: Maže chleby, no.
ON: smích - smích - smích - výraz Ivana Vodochodského - Maže chleby?
JÁ: Maže chleby, co je na tom tak vtipnýho?
ON: To přeci může znamenat úplně cokoliv.