pátek 8. dubna 2016

ŽIVOT JE RAUT: RAUT NA KTERÝ TĚ NIKDO NEPOZVAL

život je taky hodně o smažení ať už to pro vás znamená cokoli

Mantru o tom, že život je raut už jsme se všichni naučili. O hlubším významu týhle metafory jsem schopná mluvit až po půlnoci s krví podlitou Becherovkou, ledem a tonikem. Dá se ovšem říct, že se tak jako spousty životních pravd a filosofií posouvá dál a dál. Stárne se mnou nebo zraje, podle nálady a úhlu pohledu.
Minulý týden jsem se infiltrovala na raut. Jako zkušená rautérka, samozřejmě. V ranní kocovině, kterou teď zažívám prakticky pořád, ale naučila jsem se s tím žít (prostě radši nevystupuju, občas maximálně přibrzdim jako mašinka v Hošticích), mi pomalu došlo, že takhle je to vlastně se vším. Život je raut na kterej vás nikdo nezval. Ale vy se s tím musíte poprat i tak. Prodrat se přes všechny ty sračky symbolizovaný kuřecím soté, abyste si sem tam mohli užít řízky a tatarák (když je hodně dobře). A řeknemě, že moje stadium je teď u těch řízků, s čekačkou na tatarák.
Před pár lety jsem dělala chůvu v jedný dost jebnutý rodině (a jebnutý nemusí nutně znamenat naprostou negaci, jebnutý ve smyslu dost odjinud), matka rodu, stárnoucí, ale stále kvetoucí  krásná žena co měla v jídelně nad stolem portrét sebe jako madony od Jadrana Šetlíka (what is here not to love, oh, my sweet 90s) a jednu dobu bláznila do ezoteriky a asijských jídel, aby za nějakou dobu přešla na český vyvařování ovšem se stejně dávkovaným ezem a špetkou tý new-age východní mystiky. V týhle rodině jsem poprvý jedna sushi, dostala nejbatikovanější příručku životní pohody ever (klik pro otrlé) a poprvý slyšela o teorii toho, že si sami vybíráme kde, jak a jako co se narodíme. Sami si vybíráme sociální statut a rodiče do kterých se rozhodneme nastěhovat. Je to tzv. na nás. Jako děvče s křesťanskou výchovou, který jako malej špunt prožilo u oltáře jako ministrant hezký chvíle (tohle není ironie) a přes všechny životní vosery holčičky vyrůstající s cejchem tý "od matky samoživitelky" se mělo vlastně hezky mi tohle prostě nesedělo. Moje sedmnáctiletá odbarvená hlava zmítaná hormony tomu nerozumněla. A světe div se, ani moje skoro třicetiletá hlava s mikádem a přirozenou barvou vlasů se tomuhle snadnýmu determinismu brání. Tak to není. A odpověď už známe. Život je totiž raut na kterej nás nikdo nepozval. Ale přesto jsme tady, bohužel, bohudík.
DO POSLEDNÍ KŮRKY





No a kam, že jsem se to nezvaná vecpala? Na raut k novým básníkům. To je totiž přesně ten typ rautu kam by ses ani pozvat nechtěla.
Původně jsem měla jít do kina na krásnej lesbickej epos Carol (teda já si to představuju jako lesbickej epos a děkuju moc Mezipatrům, že nás zvou, díky), ale ve chvíli kdy se otevřely dveře Lucerny a z jedné strany to bylo jako pekelná tlama všeho českého co jsi schválně zapomněla, že existuje a z druhé strany fronta lidí z "té druhé strany" a vy sedíte vyděšeně na ostrůvku svobody, tedy na baru uprostřed a hlava vám vůbec nebere co se to tady děje za bizár a jediný záchytný bod téhle pozorovatelny je studená sklenička Becherovky. Tak. V šoku jsme prostě zůstali na baru. Promísení dvou natolik odlišných situací mě posunulo od filmové nálady do nálady objevitelské a když jsem si uvědomila, že při cigaretě na schodech Lucerny se kolem Mramoráku něco chystalo, dala jsem si dvě a dvě dohromady a bylo to jasný- raut.
Lucerna catering je srdcovka, ačkoli už básníci mezitím to nejlepší nejspíš vyjedli čekaly na nás kádě oliv a náruče plné kanapek (pro nás obyčejňáky jednohubek), který jsme neváhali dojíždět po dvou najednou (styl ke kterému se jednou musíš dopracovat).
Tahat raut za pačesy umím, ale guláš jsem tentokrát vynechala a opulentní patrové ošatky na pečivo (toho času už bez pečiva) napovídaly, že se lidi, kterým se podle pár zachycených reakcí film moc líbil (radno zmínit, že nemálo jich bylo z hlavní sponzorské firmy Hartman, takže je možné, že to celý mohla být jen jedna velká dlouhometrážní reklama na vatový tampony, kdoví) určitě nenechali dvakrát pobízet. Což je báječný, protože jak říkám, Lucerna catering mají takovou tu rautovou úroveň, kterou byste rádi jako životní paralelu (ale rautový víno nepočítám, to je kapitola sama pro sebe).
Nicméně o nejparádnější zakončení rautu se postaral sám režisér Dušan Klein (potvrzuji nomen omen), který svolil a pod tíhou mého obdivu k pramáti všech vožralejch ženskejch generace Y jako jsem já sama se se mnou vyfotil. Na prosbu, aby natočil další Hříchy pro pátera Knoxe jen pokýval hlavou "No to byl tehdy takovej můj hřích, tak to tam někomu v tý televizi řekněte." Řeknu. A díky za Zlatu, dámu, která je taková česká verze Sexu ve měste s pelem divokých devadesátek, reklamních slunečníků Marlboro a stále stejnejch holek, který milenci opouští, takže musí spát vedle lahve Becherovky a italský bonboniéry.
Není on ten život nakonec stejně spíš jako bonboniera? ne, sorry, Forreste, ale neni. já vím totiž stopro, že život je raut. raut na kterej vás nikdo nezval, ale stejně tady jste...



1 komentář:

  1. Schvaluji koncept Vašeho blogu, ale někam se propasovávati na sílu na raut ..konkrétně mně toto přijde nedůstojné. Mám rád, když si mě firma, jejíž věci nosím nebo restaurace, kam rád chodím, sama hýčká a pozve mě mě. Mám rád zájem o to, co dělám a komu co propaguji. Mám rád zájem o to, že když přijdu, tak je o mne s noblesou postaráno. Nebojím se dát dýško, ale VYŽADUJI ZÁJEM ze stran číšníků a personálů vůbec. Není ostuda v dnešn době plné jezení nejrůznějších blafů ukázat, že dříve lidé (resp. vrchnost) ale i poddaní jedli lépe. Ale každý měl svoji roli přidělenou. Sedlák nechodil do drahých a honosných restauracích (kam chodím já) a naopak. Vítězslav Ivičič www.czechfashionisto.com

    OdpovědětSmazat