DÍTĚ V ŘÍŠI DIVŮ

Disclaimer: tohle bude kurva sentimentální a dramatický, protože miluju drama a pathos jako v italských operách, amerických rom-comech a velkých románech.

Nečtěte dál nebo si ode mne v metru odsedněte, pokud tohle není váš šálek matcha-latté, protože tohle jsem já, holka, který občas tečou slzy jako hrachy, když nad Libní zapadá sluníčko a v uších jí hraje balada od Troye Sivana.

Asi si říkáte, že je divný, že jsme se vrátily z Tokia a nikde žádnej zápisek.
Žádný vyznání lásky se vším, co k tomu patří, víte, takovýto vyznání, co se říká na svatbách v romantických komediích – včetně legračních historek s nejrůznějšíma momentkama plnýma roztomilýho nedorozumění, který vás nakonec o to víc sblížilo.
Takový ty chvilky oťukávání, pomrkávání, který končí dokonalým sexem a pohádkovou svatbou „happily ever after“ (o tom následným „after“ se ovšem v rámci těhle příběhů diskrétně mlčí).

A ne, žádný svatební proslov se konat nebude. Tokio nikdy nebude můj životní partner.
I když jsem si ho vysnila.
Tokio je milenec.
Někdo, kdo je to všechno, o čem jsem snila jako malá, kdo má plnej potenciál být můj životní partner, ale potkali jsme se v tu nejnevhodnější dobu.
Možná, že se prostě do konce života budeme potkávat a souznít, ale nejspíš si nikdy nevyměníme sliby a prstýnky před oltářem na našem „happily ever after“.
Jsou města a situace, na který vás jako malou holku nikdo nepřipraví.

LEXAURIN A UMAMI

Nenávidím létání. Je to pár let, co se ve mně probudila nesnesitelná panická hrůza, která víc nebo míň povoluje nebo sílí. Otravuje mně občas v metru, na rozhlednách, ale zaručeně v letadle. Na svým posledním letu před 4 lety na jih Itálie ji se mnou prožila Daniela a od tý doby mi věří, že umím být nesnesitelná a vycukaná ,jen co vystoupím z autobusu na Terminálu 1.

Jenže touha po Tokiu a kamarádi byli (bohudík) silnější, než iracionální strach a díky Becherovce, Lexaurinu a odpornýmu severo-italskýmu pivu jsem celkem se ctí překonala sama sebe a svoje strachy. Letěly se mnou tam a zpátky, žádný zázraky jako v Lourdech se nekonaly, ale za celých pár letů jsem nikoho neoblažila variací na legendární scénu z Bridesmaids.

Co by člověk pro lásku neudělal. Přesně jako pokaždý, když jsem i přes paniku a neskutečný závratě s nějakým klukem lezla na rozhlednu, kostelní věž nebo vyhlídku.

A pak se to stalo. Nabuzená a přiblblá po 12 hodinách v letadle, jsem po cestě rychlým vlakem z letiště do města a jednomu přestupu na nadzemku, vystoupila v srdci Tokia, v Shinjuku. My jsme sice pokračovali podle Google map dál směrem k našemu ubytování, ale jakoby se čas na chvíli zastavil. Všude vonělo smážo a umami, davy lidí, aniž by působily nekoordinovaně a chaoticky a ulice zněla úplně jinak, než jsem kdy byla zvyklá.
Mohli jsme zpanikařit. Zastavit se a pozorovat to.

Ale my šli dál, jako Alenky králičí dírou.

A já si poprvý uvědomila ten pocit, kterej jsem si následný týden pěstovala a chtěla si ho odvézt domů: najednou, ve městě kde žije 30 miliónů obyvatel, jsem se po dlouhý době necítila cizí a sama, i když jsem paradoxně právě v tý situaci byla.

PRVNÍ A POSLEDNÍ RANDE NA NULTÝM NÁSTUPIŠTI

Byl pátek třináctýho. A ačkoli celý týden bylo konečně na pár dní něco, co se tvářilo jako jaro, v pátek odpoledne se nad Prahou zatáhlo a začalo nepříjemně pršet.
Jenža já věděla, že i přes to, že jsem se neoblíkla nijak extra prakticky a do deště už vůbec ne, tak tam musím. Na nultý nástupiště, prašným půlperónem až skoro k ústí tunelu, kterým vlaky opouští Hlavní nádraží. V pátek 13. byl totiž poslední den, kdy měla otevřeno malá nenápadná nádražka s bufetem ve zdi pod magistrálou.
Ten teplej déšť asi nebyl náhoda, stírala jsem svým nepraktickým baloňákem rosu na kolejích a moje promočený tenisky se obalovaly bahnitým prachem polozapomenutýho nástupiště.
Tohle místo pro mě bylo jedno z těch míst, o kterým víte tak nějak celý váš dospělý život. Pokaždý, když jsem opouštěla Hlavák a míjela tuhle nepravděpodobnou restauraci ve zdi, jsem si říkala, jak moc tam brzo půjdu. Jasně, tam prostě musím. Hned zítra, hned v sobotu, hned příští čtvrtek.
Ale nikdy jsem tam nešla.
Minulý týden sdílela kamarádka fotky právě odtamtud s notickou, že tahle legenda zavírá. Pátek 13.
Vypravila jsem se tam ještě ve čtvrtek navečer. Ale čekal mě jen zavřený slunečník a za sklem chaotický ježek.