neděle 15. dubna 2018

PRVNÍ A POSLEDNÍ RANDE NA NULTÝM NÁSTUPIŠTI

Byl pátek třináctýho. A ačkoli celý týden bylo konečně na pár dní něco, co se tvářilo jako jaro, v pátek odpoledne se nad Prahou zatáhlo a začalo nepříjemně pršet.
Jenža já věděla, že i přes to, že jsem se neoblíkla nijak extra prakticky a do deště už vůbec ne, tak tam musím. Na nultý nástupiště, prašným půlperónem až skoro k ústí tunelu, kterým vlaky opouští Hlavní nádraží. V pátek 13. byl totiž poslední den, kdy měla otevřeno malá nenápadná nádražka s bufetem ve zdi pod magistrálou.
Ten teplej déšť asi nebyl náhoda, stírala jsem svým nepraktickým baloňákem rosu na kolejích a moje promočený tenisky se obalovaly bahnitým prachem polozapomenutýho nástupiště.
Tohle místo pro mě bylo jedno z těch míst, o kterým víte tak nějak celý váš dospělý život. Pokaždý, když jsem opouštěla Hlavák a míjela tuhle nepravděpodobnou restauraci ve zdi, jsem si říkala, jak moc tam brzo půjdu. Jasně, tam prostě musím. Hned zítra, hned v sobotu, hned příští čtvrtek.
Ale nikdy jsem tam nešla.
Minulý týden sdílela kamarádka fotky právě odtamtud s notickou, že tahle legenda zavírá. Pátek 13.
Vypravila jsem se tam ještě ve čtvrtek navečer. Ale čekal mě jen zavřený slunečník a za sklem chaotický ježek.



I tak jsem se v pátek v dešti vydala znovu stejným směrem s nadějí, že poslední večer přece musí být otevřeno. Bylo.
Pod slunečníkem se tísnila parta mladých štamgastů, hudba hrála do pravidelnýho tepotu projíždějících City elephantů a naproti mi přišel brejlatej kluk s velkým deštníkem, aby mě doprovodil dovnitř a zachránil mi zbytek mikáda splihlýho deštěm. Uvelebila jsem se u štamgastskýho stolu vedle spícího pejska a dala si pivo. Vedle mě byla prázdná skleněná vitrína s malou Teslou (pro mladší: to je televize s anténou), dvěma mini-frankovkama a pár lahvema s vodou. A protože kouzlo prvních a posledních rande je v jejich nečekanosti a bezprostřednosti, začali jsme si povídat s provozním, kterýmu mladá parta štamgastů neřekla jinak než "Šéf" nebo "Baníček". Pocházel z Ostravy, Captain Obvious. Na jedné zdi to dokládala vyvěšená osvícená vlajka jeho srdcovýho týmu a z reproduktorů co chvíli vyhrával Jarek Nohavica "Ostravo, Ostravo"... Tedy ve chvílích, kdy se zrovna čerstvě dospělý osazenstvo nedojímalo nad Goťťákovou verzí "Forever Young". A že se u toho uměli dojmout jako parta pokročilých šedesátníků. V pátek večer se na nultým nástupišti zastavil čas. A my všichni jsme najednou byli stále mládi.



Ale zavírat se musí. Další fáze rekonstrukce nádraží je tady a Baníčkovi Český dráhy vypověděli smlouvu. To, že se tu i vařilo ("rozmražený, ale výborný, dokonce přes Dámejídlo jsme to rozváželi a tady po baráku, kadeřnicím, třeba"), ale hlavně pilo pivo a povídalo při pohledu na vlaky, že se tu křížili gymnazisti s partou uměleckých kovářů s vlakvedoucíma, zvukařema, dredařema, no prostě kýmkoli, kdo se tu mihnul, to na papír nedáš a Český dráhy neukecáš. Podle Baníčka tu nebude nic. Prázdná díra ve zdi a feťáci, poznamenal se skelným pohledem. Já si spíš představuju Starbucks. Kterej určitě nebude mít na stěnách vývěšky s názvy vlaků a starými jízdními řády.





Jak by se mohl na seznam kulturního dědictví dát ten pocit, co máš v nádražce? Vobouchaný skleničky na pivo, panáky rumu a záchody přes chodbu? Umí Unesco zapsat na seznam pocit, co jsem měla v pátek večer, když jsem koukala na dojatý gympláky, kteří přišli za Šéfem s Baníkovskou ručně malovanou kartičkou, kterou všichni podepsali a děkovali mu za to, že tam mohli chodit? Nejde to. I tak mě nekriticky dojalo, že jsem si hmatatelně vybavila přesně ten pocit, co jsme mívala U Bohouše, kde jsme se přesně takhle scházeli s mojí třídou bohnickýho gymplu. A pouštěli si regéčko, kluci hráli na harmoniku a měli jsme pocit, že budem mladý napořád.





"Já jsem se těšila, jak tu budu v létě venku vysedávat." Zaslechla jsem jednu z party, mezitím, co Šéf vytáčel poslední sud polotmavýho Kozla. Dvě plata panáků. Baníčkovo vyprávění o Tomáši Hanákovi, co si to tam šel obhlídnout a dost si to tam zamiloval. Někdo u vedlejšího stolu tiše lamentuje, že jen co to tu před pár dny objevil, už se zavírá. Nafurt. Jeho kámoš na to opáčí, že stejně vypadá, jakoby tu seděl už věky. A proč by ne. I to lino, jakoby tu už bylo celý staletí. Pořád stejný, prochozený. Venku už se setmělo.
Jako poděkování jsme došli Šéfovi pro flašku tuzemáku a jeho paní pro Bohemku. Demíčko, samozřejmě.


V mojí bublině jsem získala pocit, že podobný místa se do dnešní doby nehodí. Že zpovykaní mileniálové potřebujou fair-trade kafe, rychlou wi-finu a industriální betonový podlahy a avokádový sendviče. To, že si zamilujou místo, kde je tak maximálně turek do skla, stará televize, lino a rozmražená pizza, pro mě není důkaz žádnýho sentimentu. Chtějí prostě místo, který bude jejich. Kde si můžou dát dvě piva a líbat se u záchodů, hrát na kytaru a představovat si, že budou navěky mladý. A dneska je zase o jedno takový místo na světě míň.



A pro mě je tu zase míň o jedno místo, kde můžu tancovat na stole na Bodak Yellow. My mileniálové jsme prostě zpovykaný. I přesto byste nás měli nechat žít tak, jak chcem.

1 komentář: