Že jsem dosáhla pomyslného dna Mariánského příkopu svýho zoufalství poznám obyčejně tak, že si po objednání pizzy, na kterou je můj budget už velmi těsnej, z pizzerie Da Antonio, stáhnu Tinder.
Nejdřív si ovšem musím pořádně poplakat, nejen, abych se utvrdila ve svý sebelítosti, ale prakticky proto, abych ty fotky svalů, motorek, wakeboardů, nažehlených bílých košil a vysmátých opálených borců na velbloudech viděla pokud možno co nejrozmazaněji.
Zaručeně pomáhá otevřít si Braníka a zjistit, že jeden váš ex je ženatej, druhej má dítě a třetí má už pár let podle všeho (zdroj zaručené informační deprese známý jako Instagram) šťastný a idylický vztah.
Bohužel ne s váma.
Vy máte podle Instagramu sice nový boty a nabitej pracovní program, ale IRL čekáte na to, jestli Wolt pošle aspoň pěknýho poslíčka, v ruce máte pivo z večerky, na sobě tepláky a rozmazanou řasenku.
Určitě jste si všimli, že během posledních pár dní nejsem sama, kdo se rochní v sebetrýzni a snaží se vyhrabat z hoven, kterým se jinak tak pěkně říká život.
Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.
Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).
Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsem si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.
Konec vizuální přestávky.
Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině smutku je kolem spousty. Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven ty hovna nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle:
