čtvrtek 8. listopadu 2018

NEMÁŠ ZAČ!

Určitě jste si všimli, že během posledních pár dní nejsem sama, kdo se rochní v sebetrýzni a snaží se vyhrabat z hoven, kterým se jinak tak pěkně říká život.

Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.

Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).


Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsme si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.

Konec vizuální přestávky.

Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině je kolem spousty. Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle:  




A Carly Rae Jepsen za tohle:


Jak píšu na začátku - posledních pár dní bylo na rochnění se životem plodný. No a tady Ariana mně inspirovala k tomu, abych si napsala takovej seznam věcí, za který bych rituálně, ironicky i zcela vážně chtěla poděkovat svým ex. Čistě gastronomicky, samozřejmě.

GASTROSEZNAM (DÍKY, DALŠÍ):

Už si nemusim připadat blbě, když jím 2 x víc, než můj kluk. (Tohle bývá spojený s divnými pohledy personálu restauračních zařízení)

Už si nemusim připadat blbě, že piju víc, než můj kluk. (Tohle bývá kupodivu taky spojený s divnými pohledy obsluhy).

Už si nemusim připadat blbě, že piju neskaféčko a nepoznám rozdíl v kávových odrůdách. A můžu pyšně říkat: je mi to jedno, život je moc krátkej a plnej hoven na to, abych řešila kafe nebo stále fronty.

Už si nemusim připadat méněcenná za to, že mě máma naučila vyřit jen polívky z mražený zeleniny, pytlíku a rybí prsty.

Už si nemusim připadat blbě, když chci snídat cigáro místo jídla.

Nemusím mít několikadenní zácpu způsobenou nemožností si u něj dojít na velkou.

Ráda bych taky poděkovala XY, že mě naučil, co jsou to grundle.

Jinému XY bych ráda poděkovala za to, že mě vzal na moje první phočko v životě (before it was cool).

Dalšímu XY za to, že mi ukázal thajský kari (pro hnidopichy - zelený).

Jinýmu za to, že mi na první rande donesl chlebíčky.

A taky tomu, co mě neopustil, když jsem měla otravu z rybího chlebíčku, ale držel mi vlasy a hlavu nad záchodem a taky palce, aby to rychle přešlo (přešlo, ale styděla jsem se pak ještě několik dní).

Díky, kluci, next!

1 komentář:

  1. Pakočko, fakt jsi potomek Patočky (toho Patočky)?

    OdpovědětVymazat