PODZIM. SEZÓNA SÝROVÝCH KOULÍ ZAČÍNÁ.

Chvíli jsem hledala, kam jsem schovala půl pytle XXL balení sýrových koulí. Vůbec jsem si tenhle mor, tuhle ptačí chřipku mezi snacky, nechtěla tahat domů, ale když vám je věnuje kamarád, tak nemůžete oponovat. A já do toho zase spadla. Pytel jsem našla dole ve skříni. Hned vedle postele. Jsem to ale hlavička. Už nemusím pro svoje antidéčko plný éček chodit až do kuchyně, stačí se jen zvednout z postele a mám je hned po ruce. To celkem ilustruje, že rok, kterej se oficiálně v podstatě zrušil, vstupuje do další fáze. Do fáze podzimní agónie. Jak může existovat něco, co nikdy nebylo? Nevím. Myslím, že rok 2020 žije jen díky celoplanetárnímu konsenzu, akceptovali jsme ho a žijeme ho, jinak by prostě nebyl.



Nechci vůbec psát o hlavní příčině chyby v matrixu, kterou letošek je. Ale o malých jezdcích Apokalypsy, který tenhle rok provází a díky kterým nezbývá, než si na podzim udělat pořádný XXL zásoby sýrových koulí a instantních nudlí. AKA dvou komponentů, ze kterých jsem v současnosti živá a dost mrtvá zároveň.

Jak se cítím v roce 2020.

Tak za prvý změna algoritmu, díky který bylo vyhodnoceno, že se jako člověk, co se konstantně cítí na důchod, musím dívat na video-návody všehomíra. Co se stalo s uklidňujícím vizuálním ASMR v podobě barevných slizů a krájení duhových mýdel? Nevím! Facebook mi nabízí už jen úplně debilní tutoriály, od těch kuchyňských po absolutně haluzní DIY tipy na to, jak si vylepšit cokoli pomocí tavný pistole nebo pryskyřice. A taky cementu. For fuck sake. Žádný z tipů na to, jak si z hnusné sukně pomocí dvou špendlíků vytvořit ještě hnusnější top nikdy nevyužiju. V první řadě proto, že jsem manuálně nešikovná, v druhé mám strach. Třeba z toho, že ty návody prostě nefungujou. A já chci aspoň po dobu jedné minuty, kdy na ty překrásné ošklivosti civím věřit, že aspoň něco na světě je v pořádku. A že ty pečlivě nacastovaní herci z Bored Pandy, kteří se tváří podobně jako kdysi cast Beverly Hills v těch videích na 15, i když jim jistě táhne na 30, žijou ve světě, kterej je jedním mávnutím tavné pistole a našití na autosedačku kapsičky na mobil prostě lepší.

Za druhý film Havel a film Bourák. Depresi z prvního nezajím ani kdybych bydlela v továrně na sýrový koule. Depresi z druhýho jsme s Danielou přepily a přetancovaly na diskotéce Elektra v Luhačovicích. Zabralo nám to pouhých šest hodin. Nejhorší je, že když ty dva filmy obnažíte na dřeň, jsou v podstatě jedno. Svět podle nich je plný stárnoucích géniů s věrnými ženami, které na ně na konci dne čekají, ať už se ti muži chovají jako sebevětší kreténi.

Za třetí vlasy. Řeším je celý tenhle rok. Po několikaměsíční agónii s nezvladatelným polodlouhým mikádem jsem se odhodlala k radikálnímu řezu. Tedy střihu. V náhodném kadeřnictví jsem se nechala docela obstojně ostříhat náhodnou kadeřnicí, a ještě se od vedlejšího zrcadla dozvěděla, že ekonomka pro kluky moc nedává smysl, pro holky možná, ale ty se stejně musí vdát, takže je to jedno. Bez vlasů a s pachutí patriarchátu si připadám jako když Dalila oholila Samsona. Obětovala jsem vlasy společnosti, která na mne pořád kouká jako na systémovou chybu. Čert to vem, neobětovala jsem vlasy nikomu a ničemu, i tak pořád musím myslet na absolutně nevyžádanou DM ve který mne nějaký týpek poučil, že ženská má mít dlouhý vlasy. Suck my dick, jak říká v jednom videu Cardi B, pokud věříš na binaritu, tak bych tedy nějaký mít měla. Jak je libo.


Jak si představuju, že řeším svoje vlasové struggles.


Za čtvrtý. Pokud by můj aktuální život měla být ta nejnudnější filmová anotace, zněla by asi takhle: chvílemi mladá a chvílemi stárnoucí žena v nějakých letech vstává, vykonává práci, obstarává věci, jde spát. Mezi tím je unavená, používá chatovací aplikace a jednou za čas zajde do restauračního zařízení. Utrácí peníze za předražené jídlo na dovážkové službě a jednoho dne umře. Během celého filmu si nepřevlékne povlečení ani nevynese odpadky, za to obsesivně umývá kuchyňskou linku a myje nádobí. Občas pije alkohol.

Za pátý. Na levé noze mi možná začíná degenerovat kloub u palce. Je to tady! Musím si okamžitě založit penzijní připojištění (ano, jsem absolutní blázen, žádné zatím nemám)!

Za šestý. Soumrak ezoteriky a návratu k přírodě. Jsme ve věku, kdy už naši rodiče stačili udělat pár životních rozhodnutí, jejichž následky si neseme. Je pozoruhodný, jak se podobným rozhodnutím snažíme předcházet nebo je léčit. Práce v pozdním kapitalismu je jen iluze sebenaplnění, někdy a někomu to funguje. Co ale podle všeho funguje zaručeně je: tarot, kameny, jóga, pečení chleba, cottagecore. Znásobte si to feedem Instagramu. A přidejte třeba špetku domácích tinktur a antiwaxxerství. Na návraty k přírodě prostě nevěřím. Žijeme povětšinou ve městech a těžíme z naší vybavenosti. Žijeme díky zpracovaným potravinám, který máme denně k dispozici na jedno kliknutí na Rohlíku. Ani jedna z mých babiček denně nepekla chleba a neměla v baráku stáda koz a ovcí. A já tohle můžu psát taky proto, že máma ve dvaceti díky západní medicíně neumřela na koliku slinivky a nechala mne jako dítě poctivě proočkovat. Věda není samospásná, věda má víc otázek než odpovědí, ale to mám ostatně taky. Vy ne?

Za sedmý. Lockdowns. Jeden byl. Další možná přijde. Přeju si to a zároveň se toho děsím. Víte, jakou jsme měly doma „zábavu“ během jara? Rozhodly jsme se pokořit Olymp českých filmových komedií za posledních cca. 10-15 let. Zvládla bych v tom pokračovat? Vždyť Muzzikanti ani nešli dokoukat! Mám dost sýrových koulí? Mám dost odvahy? A neměla bych si radši na sukni z topu ze starýho ručníku tavicí pistolí přidělat kapsičku na mobil?

Poučení nakonec nemám. Ale posílám pěknou písničku. Můj největší nepřítel jsem totiž já sama. Vím to. No a? Pořád nás může být víc, až se začnu množit dělením poté, co sežeru kamion sýrových koulí!
  


P.S. Kdy, že to budou ty sýrové týdny v Mekáči?