středa 18. října 2017

GASTRIFIKACE A ZOBCOVÁ FLÉTNA U HADA

Jakou má příchuť gentrifikace? Tedy její gastronomická podoba? A prochází gentrifikace žaludkem? Určitě prochází. A hlavně prochází gastroprovozovnami. A mění je. A některý dokonce nechává v tichým (i hlasitým) zapomnění zmizet. Mlíčňák na Kulaťáku. Bistro Flip. Všechno ulepený se musí vyčistit, všechno s lehkým nánosem prachu oprášit. A přesto kouzlo některých míst je právě v tom lehkým nánosu mastnoty a prachu. Není čas ztrácet čas. Mezi prací a životem od výplaty k výplatě se musí žít. A je dost jedno, jestli u toho budete sedět na designový sesličce nebo starý sektorový židli z Aska.

Kaťák deluxe a sladkokyselá verze "cool" okurkový limonády - okurkovej salát za 12 Kč z Lidovky na Těšnově. 

Nikdy jsem moc nepochopila proč musíme za každou cenu být světoví. Proč propadáme donutům, když máme koblihy? Je ta podivně umělohmotná poleva fotogeničtější než třpytivě lesklá marmeláda, která vyteče z čerstvý koblihy, když se zakousnete těsně vedle "dírky" (koblihy jsou stejně překrásně perverzní). Pakliže se gastro-gentrifikace smrskla do instargramovýho sex appealu jídel a gastrozařížení, proč neukážeme, jak "sexy" je trnková marmoška, nebo že dobrej "kaťák" je vlastně docela dobrý lečo s masíčkem z biofarmy (volba termínu není čistě náhodná).

Tenhle díl SaC je další důvod, proč nejíst donuty.

Ok, budete namítat, že tohle se přece děje. Ambi začalo svojí kariéru na (a podotýkám vůbec ne špatným) konceptu redesignu klasický český soc-hospody. Jenže když se z hezkýho nápadu po čase stane stále se zdražující byznys plán, přestává mi to vonět. Iracionálně mně znervozňuje, když forma nahradí obsah, který se vyprazdňuje, stejně jako se z kdysi nejsympatičtější obsluhy (U Bílý Kuželky) stanou podmračený pinglové, kteří mi připomínají podniky z Kamaráda do deště (Stormovka). A nezachrání to ani zdánlivě nejlepší smažák ve městě. Možná jsem ze starý školy, ale žiju ve světě, kde smažák za dvě stovky (s přílohou a tatarkou) prostě není ok. #sorrynotsorry


Víte proč? Protože život je tak trochu jinde. A nemluvím o Instáči. I ten k dnešku přirozeně patří. Ačkoli kdo mně zná, tak ví, že jestli mně něco baví, pak jsou to upřímný a nepřiklášlený instafotky, který v reálným čase a bez složitýho komponování zachycujou život. Moje guilty pleasure je třeba instáč S. J. Parker - koukněte se a pochopíte proč. Nebo instáč lasvegaský maminy Britney (která mně jako puberťačku nultých let prostě přirozeně dojímá). Život se má žít. Ne složitě instalovat, aby vypadal tak, že vám ho bude každej závidět. Stejně nakonec zjistíme, že není co závidět. Že ten dokonalej pár, co umí používat cool filtry a dobře komponuje se za měsíc bude rozvádět. A že nejlepší večírek je ten nečekanej, než ten, na který jste se měsíc těšili a dvě hodiny chystali. A že ten krásnej řízek byl jen hezky vyfocenej, jinak byl uplně průměrnej. Toho se všichni bojíme nejvíc - průměrnosti. v době, kdy i ošklivost a vyloučenost nese potenciál coolness a sexappealu je to právě obyčejná průmernost, to, do čeho nechceme spadnout.

Takhle fotí jídlo SJP. Normálně.

Jsme totiž všichni hrozně průměrní. A je to dobře. Mám ráda místa, kde na tohle nikdo nemyslí. Kde je obyčejnost a průměrnost vykompenzovaná něčím mnohem důležitějším, než je hezkej nábytek a správně udělaný kafe a dokonalý selfie bez vrásek a dvojitý brady - mám ráda místa, kde lidi žijou. Připomínají mi, že si nemám nic dělat z toho, že každá druhá vypadá na instáči líp než já nebo, že neumím hezky vyfotit kafe (proč taky) a že je fuk, že mám debilní bad hair day. A kde lidi v Čechách žijou? V hospodě, přece. To, co je pro Itošku bar, kde strejcové hrajou karty a důchodkyně na krásných kolech v neděli dopoledne jezdí na Aperol a smaženou mozzarellu, je pro nás hospoda s pivem jako křen a nakládaným hermelínem. Co funguje, není třeba měnit za něco novýho a cool. Itálie a její bary s devadesátkovým plastovým nábytkem a kafem za euro jsou toho důkazem. A koneckonců i příjemná nenásilná aktualizace Lidový jídleny Těšnov je důkazem, že i u nás to jde uplně přirozeně, bez frustrujícího a vyprazdňujícího marketingu a nesmyslů.

Důležitý na hospodě je nejen dobrý pivečko, ale taky sousedský setkávání. Faktor sousedskýho klábosení, neformálního piva v teplácích, při kterým můžete sledovat nezúčastněně fotbal nebo o něm naopak se spolustolovníky hodně zúčastněně debatovat je něco, co korporátní hospody nemají. A z principu mít nemůžou. Tady se na výčepu řeší životní situace nebo čučí do zašedlý tapety s pocitem toho, že jste doma. Takovýhle hospody, podobně jako jídleny, mlíčnáky a špinavý bistra, kde přesně tenhle pocit toho, že někam patříte máte, i když jinak třeba nepatříte vůbec nikam, mizí. Mění se. Musí se buď korporátně napodobit nebo vyleštit a přivézd do nové doby, kde je jaksi nepřijatelný vypadat zašle. No a navíc se jako provozní klasickýho pajzlu už třeba nemusíte doplatit na nájmu. Tak jak se to děje třeba v Karlíně, kde nedávno zavřela knajpa U Zpěváčků. Tak, jako kvůli rekonstrukci Negrelliho viaduktu ta U Fandy (moje oblíbená, protože právě tady jsme před pár lety ještě před polednem zapíjela lacinou vodkou výsledky - negativní - svých prvních HIV testů v nedalekým Domě světla). A přesně tak, jako kvůli gentrifikaci mizí nebo se mění klasické, obyčejné, zaprášené putyky...

Viper / neboli Hospoda U hada a Bufet od Libuše Jarcovjákový


Do konce měsíce tady, v Karlíně, který má dneska úplně jiný vibe, než jaký měl před velkými povodněmi, najdete knajpu U Hada. První pop-up hospodu, která se nijak neliší od jiných. Až na to, že to je ve skutečnosti galerie a hospoda je výstavní projekt, který můžete navštívit do konce měsíce.

Já jsem se tu objevila s Danielou minoulou neděli, tak trochu náhodou. Bylo kolem sedmé večer, neděle, podzimní podvečer a my se po dvou deci bílýho v Divokých matkách táhly Karlínem, nutno podotknout, že krásným Karlínem, protože nic není černobílý a karlínská renesance má samozřejmě i pozitivní stránku. Pro mně osobně třeba povedenou rekonstrukci restaurace Globus. Můžete namítat, že si nevidím pod ruce, když tohle píšu. Pamatuju si tenhle rozpadající se dům ještě před povodní, jak jsem zarezlej globus obdivovala jako malá holka a představovala si tam bůhvíc proč taneční bály. No a jsem prostě upřímně ráda, že ho hezky opravili.

Jenže Karlín nejsou jen dobrý cool kafíčka a plzeňky. Karlín jsou taky čtyřky, zaplivandy, kde po pár pivech lítaly půllitry na nevítaný hosty ze Žižkova. Čtyřky, kde se žije, nejen život předstírá. A přesně do jedný takový jsme šli. Vzpomněla jsme si, že na mně někde bna internetu bliknul projakt U Hada, který na mizení hospod, který fungují mimojiný i  jako jakýsi "sousedský hub" klasických čtvrtí, upozorňuje.

Ten večer byla na programu sousedská večeře. Neměly jsme co na stůl nabídnout, ale aspoň jsme si koupily pár dobrých plzní a gambáčů. Zato ostatní (sousedi, bývalý výčepák od Zpěváčků, umělci z MAKu a další příchozí) přichystali lahodnou večeři:  jemnou sekanou, veganský mini karbanátky, coleslaw a domácí chleba a koláč na plech. Seděly jsme u společnýho stolu s neznámýma lidma a bylo nám dobře. Povídaly jsme si a fakt si připadaly jako doma. Nikdo netrpěl nervozitou a předstíranou bodrostí. Koem nás visely fotky Libuše Jarcovjákový, která podobný bufísky a hospody fotila za socialismu. Hudba hrála z jukeboxu, který prý taky bývalý majitel Zpěváčků vytáhnul z utrob sklepa a později se plynule přešlo na sledování sportu v telce. Ani ta prostě v hospodě nesmí chybět.



"Víte jak si připadám? Jako na nějaký středověký hostině." Vykřiknul do vodrhovačky od Alphaville vesele mladej výčepák  (prý také původně od Zpěváčků). Připadala jsem si v tu chvíli, že vážně zůstanu navěky mladá. Zakonzervovaná ve světě, kde se žije a život jenom nepředstírá. 


Žádné komentáře:

Okomentovat