úterý 31. října 2017

ČESKÝ RAUT

Máme za sebou náročný víkend. Prezident rozdal státní vyznamenání, zavřelo Neone. Foukal vítr a já zase neuklidila a ani jsem nedopsala resty, co jsem měla odevzdat už před týdnem. Navíc jsme si sobotu s Janou zpestřily mazáním 50 chlebíčků a smažením asi 80 kusů různého smáža. Když nás před pár měsíci oslovily holky z projektu Czechia s návrhem, abychom jim pomohly s občerstvením v rámci jejich prezentace na Designbloku, tak jsme neváhaly. Projekt zněl skvěle, tři holky (návrhářka, fotografka a zahradní architektka) cestují po Čechách a svoje cesty mapují svérázným způsobem. Sbírají inspiraci pro přetváření symbolik každého regionu v novodobý folklor. Jany slabost pro bizár zaplesala a já jsem zase doufala v úspěšnou propagaci knížky. 


Naše fantazie se rozlétla do všech koutů české země. Daleko jsme ale jít nemusely, stačilo prolistovat Vývařovna knihu, o které si stejně všichni myslí, že jde o kuchařku. Na základě knížky se nám holky prý i ozvaly, takže bylo rozhodnuto. Ještě jsme se ujistily, že jim opravdu nevadí trochu toho realness, který na Designbloku moc nebývá, ale prý ne. Ať je to Čechia. 


Chlebíčky, smážo a majonézová fontána byly základ. Já se neovládla a rozhodla se přidat jeden akvárkový aspik. Všechno najdete v našich kapitolách podle skvělého stylingu Lucie Šatkové. Hannah vymyslela kečupový welcome drink. Všechno se zdálo jednoduše proveditelné, stačí v pátek zajet nakoupit, neopít se a v sobotu svižně po obědě začít, v pět být na místě, zakomponovat do instalace a bude. To se v zásadě i stalo. Předpokládala jsem, že mě budou záda bolet víc a něco se určitě posere, ale nakonec všechno klaplo až překvapivě hladce. Aspik ze tří vrstev sice trochu povolil, ale vypadal i tak dobře. Přitahoval společně s majonézovou fontánou největší pozornost. Teda jinak... ti, co jedli spíše očima, tak byli zaujati. Pak jsme se ale ocitli v obklíčení těch, kteří jedli všemi údy, kterými disponovali.

Fontána po zapnutí nevyprskla majonézu do výšky plachtové střechy, čehož jsme se obě bály a současně v to tajně doufaly. Dohodly jsme se, že upozorníme všechny, aby raději teplou majonézu nejedly (aby pak na nás Hugo Hromas nepsal hejty kvůli další epidemii salmonelózy) a přesměrujeme lidi k misce s tatarkou. Ano, to jsme měly původně v plánu, na který nedošlo. Stačilo dát na stůl chlebíčky a smažený jen 15 minut před zahájením a okolo stolu už se srocovaly řady očí upřených jen na stůl. Jedna paní dokonce jen ledabyle šla okolo a chmátla po chlebíčku. Neovládla jsem se a donutila ji ho vrátit. Prý že je hnus, že už na něj sáhla. Já tedy osobně považovala za větší hnus její drzost. 


Sice nejsem takový rautový přeborník jako Jana, ale pár rautů už za sebou mám. Pár jsem jich zažila i s velkým hladem a s touhou urvat co nejvíc. Upřímně doufám, že jsem u toho ale nikdy nespadla do hysterického nandavání jednoho kusu za druhým. Myslím, že ve dvaceti lidech zkonzumovat za necelých sedm minut 50 chlebíčků a skoro 100 kusů smaženého jídla je výkon hodný záznamu v kronikách. jediné, co mě mrzí je, že to nikdo nenatočil a nemůžeme záznam použít jako nové propagační video knihy. Tak silnou parodii na #životjeraut bych těžko hledala. Ano, život může být i raut, kde vám cizí nevychovaný lidi sežerou bez zájmu o vás celý stůl. 



Jana se jako čistá duše snažila pro vše najít nějakou omluvu. Lidi už prý odvykli dobrých rautům. Já v tom viděla spíš silný závan dob minulých, kdy hodnoty ve světě veřejném měly spíš pokřivenou podobu. Věkové složení hodujících ale byl značně pestrý. Od starších lidí po mladé páry. Horko těžko jsem se snažila představit si někoho, koho znám, na jejich místě. Neúspěšně.

Když se svět vrátil po sedmi minutách zpátky do svých běžných kolejí poté, co se dav rozptýlil, aniž by si všiml, u jakého stánku vytřel řízkem teplou majonézu, uvědomila jsem si, v jak nepříjemném napětí jsem celou dobu byla. Jednu paní jsem málem pleskla přes ruku, když se natahovala pro třetí chlebíček. U instalace zbyl příjemný počet lidí, kteří si spolu mohly v klidu popovídat, prohlédnout knížku a obdivovat aspik, který jako jediný ustál nájezd divé hordy hladových barbarů. Jediný střet civilizací, kterého se já bojím.

Fontána se přehřála a dofontánovala, majonéza se pak vychladnutím zdrcla. Jediné, co zbylo k jídlo byly zalité matjesy v aspiku, které před osudem smrti nadarmo zachránila slečna, co si je vytáhla a snědla. Konečně trochu naděje.






Když jsme pak unavení koukali doma na předávání státních vyznamenání, kde Zeman opět formou nepřirozeně volených slov prezentoval svůj pohled na kulturu a pomalu se prodíral jednou glosou za druhou k pointě, tedy že i zde existuje kultura pro pár a kultura pro miliony a že ta druhá svojí kvantitaivní převahou má tím pádem větší opodstatnění bytí a i právo na řádné ohodnocení státní cenou... nemohla jsem setřást divný pocit z ironie toho, že jsme si právě dnes na akci pro pár hrály na Česko a ono vlastně přišlo. A hrálo tvrdě na kvantitu.

Fotky od Ondřej Stára
Další fotky Karásek Čejková Photographer  ZDE
Díky Bistru 8 za půjčení fontány. 

3 komentáře:

  1. se velise na povrcni žena co takovi jima povrhuje dašli lidé a nemuze ona rozumet se jine lide se co takovi maji mene chytré i takové lidé sa neni hanba. Děkujeme Tranh Nguyen

    OdpovědětVymazat
  2. Emma-lesní víla7. listopadu 2017 2:42

    Tato vaše akce je všechno to co si my, tady v Ostravě, představujeme pod pojmem "pražská kultura".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tomhle vám musím dát za pravdu, Ostravo.

      Vymazat