středa 13. září 2017

GASTRO BUBLINA

Chodila jsem kdysi dávno s klukem, co o sobě rád prohlašoval, že žije v bublině. Mlčel, když jsme s přáteli a rodinou řešili politiku a společenská témata...do své bubliny nepustil nic kromě pár svých koníčků. Netrápilo ho, že si pletl Stalina s Hitlerem a když jsem měla letět do Bejrútu, zaměňoval to s Kuvajtem. Trefil se do regionu a to mu stačilo. Já jsem to v rámci studentský horlivosti brala úporně, chtěla jsem tehdy nasávat nejen alkohol, ale hlavně co nejvíc informací a jediný bubliny, kterýma jsem se oháněla, byly ty akciový.

Dost silná polarizace nejen český společnosti v posledních letech mě ale utvrdila v tom, že jsem taky dorostla do limitů svojí vlastní bubliny, kterou pojďme nazvat gastro bublinou s přesahem do lehké sociální fóbie. Ne, že by společnost okolo nás rozděloval názor na smažák a používání solamylu k zahušťování guláše (fuj, hnus!), ale přeci jen, není v závěru důležité provětrat někdy i svojí gastronomickou bublinu? LOL, to zní lehce perverzně, lidi prosím nevětrejte bubliny doslovně, ok?


Já bych svůj vztah k jídlu přirovnala k postraumatickému syndromu týrané ženy. Vím, že mi něco nedělá dobře a nechci v tom pokračovat, ale v závěru přenáším vinu na sebe a ve vztahu pokračuju. A budu asi navždycky. Miluju kachnu nebo svíčkovou v neděli, když mám blbý den v práci, tak musí skončit kolínkama s máslem a kečupem, fast food nasaje alkohol na cestě domů z baru. Že jsem ale dítě svojí subkultury, nezapřu. Všechny hříchy vykupuju a věci, o kterých vím, že mému post třicetiletému tělu úplně nesvědčí, konzumuji vždy se špatným svědomím. Můj pravidelný režim se za poslední roky ustálil na zdravé snídaně, které by se daly fotit na instagram s hashtagy #superpotraviny #healthyliving #green #gogreen #lovemylife #ditapsyndrom. A ano, miluju asijskou kuchyni, bunbonambo a sushi bych jedla dennodenně. Večeře je ideálně maso a zelenina, rybyška a rajčata s červenou cibulí ( A BALKÁNEM!!!!) atd atd. Mám problém hraničící se zkolabováním s instantním kafem, nízkotučným mlékem, šlehačkou z rostlinných tuků, vlastně ztužené rostlinné tuky obecně ne-e, kromě kokosového pochopitelně. Kupovaným knedlíkem bych spíše ucpala díru ve zdi, než si ho ohřála na talíř. Doslova se štítím levných čokolád a solamylu, všechny zahušťovací škroby a pomazánková másla jsou na mém seznamu masových vrahů. Nemůžu si pomoct, Rubikon jsem už překročila. 

A i když by se mi někdo mohl snadno vysmát a ukázat na moje krabí saláty, těstoviny s máslem a pizzu, tyhle moje lásky mají v mojí bublině svoje místo hezky vedle fair trade kávy a špenátových smoothie. Patří do šuplíku dětských nostalgií a bezstarostných momentů, o které se nehodlám nikdy ochudit. A i když se snažím si opakovat, že životní hodnoty nejsou o vyváženém kalorickém příjmu a co nejvíc fresh potravinách, tak v tomhle selhávám...v tom smyslu, že jsem už tak posedlá a zblblá "kvalitou"jídla, že mi uniká jeho primární účel a to je nasycení. No prostě jsem se někde na cestě od Cosmopolitanu v 16 letech k instagramu plným Bjukitchen nesmířila sama se sebou, se svým tělem a s tím, že kdybych poslouchala jen svoje chutě, tak jim od rána do večera kváskový chleba s máslem, na kterým by se střídal med se šunkou. No a ono to nejde. 

Život nás (tedy většinu z nás) nenechá ukotvený na jednom statickém místě. Zjistila jsem ale, že to nebyly smažené vepřové kůže na Bali a ústřice v Londýně, co mi posunuly gastro hranice, ale naše krásné české hrady a zámky, kouty české mentality, které mi často posouvají hranice dál, než bych chtěla. Což apriori není špatně, ale klasifikovala bych to jako porod s nastřihnutím. Asi nejbolestivější tři zkušenosti, které s mojí gastro bublinou dost otřásají jsou české reality show, all inclusive zájezdy s českou cestovkou a návštěvy příbuzných. Prostřeno nebo Výměnu manželek můžete kdykoliv vypnout a uklidnění přijde záhy, když si uvědomíte, že jste stále v bezpečí své domácnosti a svojí bio, eko, fair trade ledničky. Svět bedýnek je na cestě. Etiopská káva už bublá v moca konvičce. Kocour přede.

O to brutálnější je ale bezmoc, kterou pocituju v hotelové restauraci v Řecku. Jsem na all inclusive zájezdu ve 4 hvězdičkovém hotelu. Zdánlivě by to napovídalo, že bufet bude přetékat pod náporem čerstvých ryb, mořských plodů, tradiční řecké kuchyně a čerstvé zeleniny a ovoce. LOL. Pouze zdánlivě přes zamlžené sklo jídelny. Všudypřítomné hranolky ujídám z talířů své rodiny, protože sama si je nenadám...mám ale hlad. Ceny zájezdů jsou na minimu, řecký personál tak obsluhuje někdy ještě chudší turisty a zjistil, že jim stačí málo. Laťka je nízko, proč se tedy snažit. Bezejmenné maso v UHO omáčkách. Cítím se divně izolovaně, jsem jediná z rodiny, která ohrnuje nos. Jsem namyšlená. Vždyť jsou ty kuřecí paličky v bílé omáčce super...Hmm, vážně? Co asi může být základ bílé omáčky? Mouka a máslo? Jo a ještě mléko. Pro to jsem snad na řecký ostrov jezdit nemusela. Obrovský kontrast to tvoří s obyčejným supermarketem, kde pulty s čerstvými uzeninami a sýry nabízejí úžasné lokální speciality. Por Čechy, Rusy a Němce ale asi zbytečně drahý...

Když už jsme zmínily rodiny, tak to bývá další zatěžkávací zkouška, kterou ale teď píšu se silným vědomím rouhání a nevděku. Jiná generace, jiná zkušenost, jiné každodenní výzvy. Tam ale většinou odmítnout nemůžu, musím, jinak urazím. Instantní kafe a zmrzlina se sprejovou šlehačkou. Omáčka smíchaná hořčicí a kečupem. Rohlík s eidamem. Život není peříčko, naopak, a rodina nikdy nezaváhá to připomenout. Peníze mají svojí cenu a já žiju rozmařilý předražený život. Cena avokáda snad nikdy nebyla tak astronomicky extravagantní jako v obýváku babičky s perfektně bezprašnými vitrínami. Stydím se. A asi budu do konce života.

Tak si na počest všech bublin pusťme písničku :-O 



Žádné komentáře:

Okomentovat