sobota 27. května 2017

O ČEM SLUŠNÝ DĚVČE NEMLUVÍ

Jsou věci, o kterých se moc nemluví, nepíše a vůbec se tak nějak ještě dělá, že se to nesluší a už vůbec nepatří. Jo. Už dlouho přemýšlím o tom, že na každej opravdovej foodblog (a ještě víc na foodblog, který asi ani není foodblogem) patří článek o nejdůležitější věci hned po smažáku:



Kakání. (Od začátku vnímání mluvený řeči dodnes - furt ok)

Sraní. (ve třiceti se cítím dostatečně ok to říkat nahlas a nezčervenat)

Chození na velkou. (můj nejoblíbenější eufemismus, na českoitalským gymplu jsme si vymysleli bliblabli doslovný ekvivalent "jdu ala grande", dodnes mě to rozesměje jen při tý vzpomínce)



Člověk požívá potravu, co tělo nevyužije (nebo si nenechá ve formě podkožního tuku, achjo), to vyloučí. Je to přirozený a je to tak správný. To, co za sebou necháváte v porcelánových mísách, je zpráva, kterou s váma vaše tělo komunikuje:

"O dvě Becherovky včera míň a mohlo ti být líp."
"Pho a lívance byly dobrá volba."
"Mekáč ve tři ráno? Levný víno? A pak sis myslela, že to napravíš freshem a veganskou snídaní, víš, co? LOL."


Mimochodem, v Japonsku mají i srací muzea. Učí děti zdravýmu přístupu ke stolici a vylučování jako normální součást života. Jako jídlo a smrt. Me like.



Definitivní rozhodnutí napsat článek o chození na velkou padlo (jak jinak) v Brně. Možná proto, že si tam celá Vývařovna zažila takovou malou Indii. Víte jak to myslím. A to je právě to - tyhle náznaky. Srát na náznaky. Jasně, že na pracovní večeři s klientem asi nezačnu otvírak tím, že bych se ho slušně zeptala, jak se ráno vysral (nehledě na to, že to dost často je poznat, sami víte, jak jste ráno v práci příjemnější, když všechno na záchodě funguje, jak má, na mě to rozhodně poznat je, zeptejte se kolegů). Náznaky stranou, Brno nám dalo zabrat. Možná se to nezdá, ale jsme trémistky, velký. Před naším vystoupením na Pecha Kucha, po skoro tříhodinový cestě po D1 (to je takovej folklor ty pracovní uzavírky a ty krátery?) našim dívčím tělům došlo, že jsme daleko za autobusovým nádražím Florenc a začalo na nastálou situaci reagovat návalem rozporuplných emocí kdesi mezi tlustým a tenkým střevem. A víte co? Byla jsem šťastná. Brno nás přijalo s otevřenou náručí a my jsme si zažily po dlouhý době společný holčičí víkend. A věřte mi, že nic vaše rozdělené cesty nespojí tak, jako střevní potíže.


Mekáč na D1, mkrve v rohlíku od paní Růženky z Kuchařek bez domova, přesezená kocovina, Club Maté, Cola, pivo Slavkov říznutý točenou oranžádou, půlnoční smažák v pitě, Becherovka, Becherovka, Becherovka, malá Becherovka, Becherovka, pivo, pivo, Maté Cola, Becherovka, malý točený Starobno v nonstopu. Plus krabička cigaret. K snídani čerstvý smoothie, vajíčka, labbrusco a turecký čaj. Pizza ve Speranze, špagety ve Speranze. Naše brněnský menu by si žádnej účastník Prosřena za rámeček nedal. Jsem velice pro pestrý jídelníček a taky si už umím užít tu situaci, když během nekonečnýho večírku musíte v klubu na velkou. Jsem holka, kterou život naučil být na lidi slušná a vždycky u sebe mít aspoň malej balíček vlhčených ubrousků. Ale nebylo to tak vždycky.

Pecha Kucha Praha v Brně: Gastro Ediont. Tři holky a návštěva vtipných záchodků v Praze v Brně během 60 minut cca. 6-7 x. No a co jako? 


Záchod je chrám


Od malička jsem to tak měla. Znala jsme to z mámina bohémskýho okolí. Záchod byl chrám. Od dětství je můj sen mít na záchodě výklenek a v něm malou knihovnu. Ale nebylo to vždycky. Do osmi let jsem bydlela na Letný (pravověrná dělnická Letná, kde nebyla Billa, ale Delvita, naproti byl krámek s pivem, kde máma kupovala Měšťan a asi to bylo jen pár let potom, co na rohu naší ulice zrušili tvrdou hospodu, kam se za komunistů bála i moje hardcore máma, protože se tam "hrálo plátýnko" a štamgasti nevypadali jako kamarádi do deště). Náš dům měl kolem sebe lešení, který neznamenalo logicky opravu, ale podivnou stagnaci. Byl začouzenej od vývodů starých naftových a plynových topení. Náš dům měl pavlače. Takový ty pavlače, kde sdílíte záchod s dalšíma partajema (přesně tohle slovo, ne jiné).

V době ranýho dětství jsem s mámou, která na mě byla sama, žila v bytě, kde nebyl záchod. Pro novoleteňáky tohle je asi šok, co? Myslím, že cena našeho tehdejšího bytu je dneska až absurně vysoká. Lešení už tam pár let není (ale bylo tam až donedávna) a ještě před pár lety bylo na oprýskaným zvonku naše jméno. Byly doby, kdy jsem byla za mámino rozhodnutí se odstěhvat do panelákovýho bytu na Barrandově nepříčetně naštvaná. Kdykoli se ale hezky vykakám, pochopím. Nejdůležitější roky dětství jsem totiž trávila čuráním do umyvadla (abych nemusela třeba sama v noci přes strašidelnou, tmavou a nekonečnou pavlač) nebo kakáním na studeném hajzlíku společném pro 3 partaje (ano, přesně tohle slovo). Třešnička na dortu byla bláznivá sousedka z vedlejší (wait for it) partaje. Neustále jí něco sralo a moje máma, sama s malým dítětem a snem o krásném zrekonstuovaném bytě na Letné s novým záchodem (to byl původní plán, ale znáte to, život...), který odešel bůhvíkam s tátou nešla pro slovo daleko. Šílená sousedka nám jednou třeba vylila samo na dveře. Jen tak. Byly s mámou jako Alexis a Crystal, jen v ošklivým pavlačovým domě hrůzy a v podstatně jiným stylingu. Mně bylo pět a moc spoko a dvakrát nadšená jsem nejspíš nebyla. Klidný sraní jsem se naučila mít až v malý barrandovský garsonce. Máma vedle záchodu umístila originální grafiku našeho známého akademického malíře (kde jinde má člověk tolik času a klidu na konteplaci umění), v košíku byly časopisy, na dveřích plakát nebo kalendář, aromalampička. I když raná Letná poznamenala moje střevní pochody až do dospělosti, naučila jsme se milovat možnost "trůnění". Nikým nerušená sedět, číst nebo luštit křížovky v časopisu Spirit. Možná, že i proto si i dneska na záchod nosím mobil jen opravdu výjimečně. V mým chrámu sraní je to o bizarních časopisech a dobrých knížkách.

Holky jsou víly



V životě holky jsou takový situace, takový zažitý modely. Třeba, že holky nekakají (musím prásknout, že třeba Hannah tímhle syndromem šeříkové víly trpěla ještě loni). Tenhle nezdravej folklor je zlo. Moje z dětství pokroucený trávení nabralo na střední další rozměr. Nebyla jsem moc fyzický schopná se v klidu vykakat o přestávce. Tolik lidí kolem! Co když bude něco slyšet, cítit? Omg. Často jsem chodila na záchod během hodiny. Jenže - zase si musíte hlídat čas, aby pak ostatním nedošlo, že jste byla nějak moc dlouho a - srala. Byla jsem plná rozporů - nevadilo mi se o tom s holkama bavit, ale zároveň to fyzicky prostě občas nešlo tak dobře, jako to povídání. Chápete. Ráno jsem nesnídala, milovala jsem tukový rohlíky z kantýny s hermelínovou pomazánkou a koli kolu, školní jídelnu, nakládaný hermelíny v hospodě, tousty v kavárně. A často jsem trpěla na křeče v břiše. Dost často se mi chtělo na velkou ve chvíli, kdy to prostě nebylo možný (v autobuse, tramvaji, v hospodě s klukem, co se mi líbil..) a já se naučila ovládat dokonale svoje tělo. Jako robot. Zadržování stolice jsem se naučila dokonale. Moc příjemný, no fakt, doporučuju všem (prosim vás, ne). Pokažený trávení od dětství, s přispěním a nepříjemných pocitů toho, že nebudu přitažlivá, protože o mě kluci budou vědět, že kadím, mi vydrželo v podstatě až do vysoký. Hrozný tlaky (doslova).
Shutterstock - místo, kde saláty vyprávějí vtipy a na záchodě se utíráte kuchyňskýma utěrkama. Ok.

Jenže i tohle je něco co prostě souvisí se životem. Když poznáte člověka, který je pro vás hot i když víte, že chodí na záchod, je všechno, jak má  být (a za život takových je celá řada). Když máte s klukem ten moment, kdy je s váma při otravě jídlem (sleďový chlebíček) a i tak to pak funguje (protože to je život). Když se konečně vyserete (pun intended) na to, že máte důležitou schůzku a během ní jdete na záchod, protože prostě musíte a není důvod se měnit v robota. Když vám celej život všichni říkají, že při zkouškách si máš tvoje zkoušející představovat, jak sedí na záchodě. Když vám na gastroenterologii předepíšou glycerinové čípky a vám dojde, že si radši dobrovolně zlomíte sama ruku, než byste si to zavedla. Když přes všechno co se vám v životě děje, začnete se svým zažíváním spolupracovat. Když je psylium na nic a vy radši čínskou polívku z pytlíku. Když je vám #30ok a už si docela rozumíte. Když ho naučíte, že smažák je dobrej, ale že jíte i salát a že vína nebudet pít tolik. Kluci nejsou na furt. Ale s vaším zažíváním budete žít až do smrti. A co Bůh spojil, člověk nerozděluj.


P.S. A ne, nemusím se o sraní bavit na potkání s každým. Nejsem posedlá. Emoji hovínka skoro nepoužívám. Všechny polštářky a plyšáčci ve tvaru iPhonových hovínek mě děsí. Není to věc, kterou bych chtěla výslovně sdílet na prvním rande. Asi ani na druhým. Mám ráda, když si lidi nenechávají otevřený dveře, chci soukromí a respektuju ho. Jsem totiž úplně normální. Stejně jako je chození na velkou.

3 komentáře:

  1. Emma-lesní víla28. května 2017 1:16

    Příhodný článek, takové podobenství. Poslední dobou totiž tady jsou články opravdu na hovno.

    OdpovědětVymazat
  2. skvele, jako vzdy. pakocko, dekuju.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat