neděle 15. března 2015

I NEED MORE DALLAS IN MY LIFE



I need more Dallas in my life, říkala jsem si před pár dny během náhlé krize z konstantního nicnedělání... Je úsměvné, co mě ve finále dokáže namotivovat k boji s mým největším problém (nedotahování věcí). Na tomhle pracuju už pár dní a jde to zatím moc dobře. Vedle velmi hejtovatelného postu zde jsem skoro doháčkovala svetr, vrátila lahve, uklidila byt (8x za tři dny) a přečetla knížku.

Když mi bylo pět, dívala jsem se na Dallas a přála jsem si, aby mi bylo o dvacet let víc - představovala jsem si sama sebe, jak ve flitrovanym oblečení na garden party popíjím prosecco, konverzuju o umění a zvedám obočí v momentě, kdy někdo spadne do bazénu (dva týpkové, jeden druhýmu dává tzv. kravatu), protože too much whiskey v kombinaci s poklesem akcií na burze a do toho nevyřešené osobní problémy, no znáte to.



Mimochodem, fight od 3:50 je skoro stejně dobrej jako tenhle, a to už je co říct:


Kdybyste viděli vestu, co mám teď na sobě. OMG. Je glittery stejnou měrou jako ridiculous, but I kind of don't give a shit. Zbytek šatníku vypadá jak z Game of Thrones (© Danny Daze). V Berghainu už si dávám zásadně jen prosecco a nad tím, co se tam děje, obočí paradoxně nezvedám. Je to tady! YES! Usmívám se tak, jako se usmívala pětiletá Hannah v debilnim žlutym roláku s hrochama a nejnechutnějších vytahejch béžovejch punčocháčích, přilepená k televizi a zároveň obestavěná knížkama. Protože ona věděla, a já to teď vim taky. Mission accomplished.

Právě jsem se vrátila z večeře a kina. Jürgen, okouzlující operní režisér, mě vyzvedl, chvíli jsme řešili Mefista od Klause Manna, vtipnou historku se sochama na střeše Rudolfina z období Heydrichiády a křesťanství v díle Philipa K. Dicka. Pak jsme jeli taxíkem na Potsdammer Platz.

V taxíku:

J: So what do you fancy to eat?
H: Any suggestions?
J: Something Australian?
H: Austrian? Like schnitzel?
J: No, AUSTRALIAN. Kangaroo?
H: (ve svý hlavě) YEAH! FUCK YES!
H: (casualy) Why not.

So dallasy!

Navzdory svýmu životnímu stylu (nevěřili byste) jsem v jídle neskutečně konzervativní. Pokud vařím a nakupuju sama pro sebe, můj nákup nepřekročí deset "mých" základních surovin. Akce mě nezajímají. Lidl týdny taky ne, poněvadž už roky jim jedno a to samý, Praha, Berlín, Londýn, same shit everyday. Když se, čas od času, hodně přísně nutím k něčemu novýmu a fakt se odvážu, znamená to, že si místo borůvkový marmelády koupim ostružinovou.
O to vděčnější jsem za to, když mi někdo rozšíří obzory. Jíst klokaní steak je neskutečná zábava, Chuť je dost podobná hovězímu, ale struktura klokaního masa se tak neskutečně liší. Klokani jsou hodně svaltnatí, takže každý sousto krájíte jinak. Je to jako hrát Tetris. Tetris miluju. Věřím, že hraním Tetrisu děláte něco pro svý fyzický zdraví. Je to stejně prospěšný jako aerobik.


Na zdi visela tahle videoinstalace:


A to jsem přitom po cestě říkala, že je neděle, chci se bavit a tudíž nemám náladu na nic  konceptuálního.

Dallas proběhl i v pátek. Byla jsem asi v zatím asi nejlepším cocktail baru v Berlíně. Bohužel si nepamatuju, kde byl a jak se jmenuje. Tahle informace byla stejně zastřená i předem, tak moc, že jsem si musela někde uprostřed Kreuzbergu sednout na obrubník a pobrečet si, že ho nenajdu (Silke nebrala mobil). Potřebovala jsem si spravit náladu, a jak už všichni za ty roky víme, náladu mi spraví cokoliv smaženýho.


Když jsem na tyhle mood-saving hranolky čekala, týpek, co byl skoro tak moc jako já a čekal na kebab, se mě zeptal:

Do you like horses?

Plním si teď komplet všechny dětský sny a jsem, mimojiné, hodně posedlá koněma. Fakt. Nedělám si legraci. Říkám:

I fucking love them.

A on na to:

Take this. I have no idea where it is from though.


Hahaha! LOL! Dvacka mýho života. Už se nemůžu dočkat, až si za to příští týden v Praze vsadím Sportku, vyhraju a koupim si skutečnýho Narciuse nebo Furiosa. Anebo, keep it real, dám si deset deka koňskýho salámu.

Bar jsem nakonec našla. I zakončení večera jsem zvládla jako dáma - přežila jsem celou cestu domů a poblila se až tam. Totální Sue Ellen!




V sobotu odpoledne mě Silke, která měla Dallas vlasy (to jí ale, prosím, nikdo neříkejte, i když jsem jí je fakt záviděla), probrala z komatu. Následně proběhla asi nejsmysluplnější konverzace celýho víkendu v poměru intelektuální input/materiální output.

Silke: ...I...am...going...to...order...food...
Hannah:......................................yeah.



Inspirativní čtení přeje...

...spíš Erik Tabery než já.



1 komentář:

  1. dobré den, meli takove usmenvní obličej - hezký ná psani! a mame na vas mlsni jazík
    Pritezas Tranh

    OdpovědětSmazat