I need more Dallas in my life, říkala jsem si před pár dny během náhlé krize z konstantního nicnedělání... Je úsměvné, co mě ve finále dokáže namotivovat k boji s mým největším problém (nedotahování věcí). Na tomhle pracuju už pár dní a jde to zatím moc dobře. Vedle velmi hejtovatelného postu zde jsem skoro doháčkovala svetr, vrátila lahve, uklidila byt (8x za tři dny) a přečetla knížku.
Když mi bylo pět, dívala jsem se na Dallas a přála jsem si, aby mi bylo o dvacet let víc - představovala jsem si sama sebe, jak ve flitrovanym oblečení na garden party popíjím prosecco, konverzuju o umění a zvedám obočí v momentě, kdy někdo spadne do bazénu (dva týpkové, jeden druhýmu dává tzv. kravatu), protože too much whiskey v kombinaci s poklesem akcií na burze a do toho nevyřešené osobní problémy, no znáte to.
Mimochodem, fight od 3:50 je skoro stejně dobrej jako tenhle, a to už je co říct:
Kdybyste viděli vestu, co mám teď na sobě. OMG. Je glittery stejnou měrou jako ridiculous, but I kind of don't give a shit. Zbytek šatníku vypadá jak z Game of Thrones (© Danny Daze). V Berghainu už si dávám zásadně jen prosecco a nad tím, co se tam děje, obočí paradoxně nezvedám. Je to tady! YES! Usmívám se tak, jako se usmívala pětiletá Hannah v debilnim žlutym roláku s hrochama a nejnechutnějších vytahejch béžovejch punčocháčích, přilepená k televizi a zároveň obestavěná knížkama. Protože ona věděla, a já to teď vim taky. Mission accomplished.
Právě jsem se vrátila z večeře a kina. Jürgen, okouzlující operní režisér, mě vyzvedl, chvíli jsme řešili Mefista od Klause Manna, vtipnou historku se sochama na střeše Rudolfina z období Heydrichiády a křesťanství v díle Philipa K. Dicka. Pak jsme jeli taxíkem na Potsdammer Platz.
V taxíku:
J: So what do you fancy to eat?
H: Any suggestions?
J: Something Australian?
H: Austrian? Like schnitzel?
J: No, AUSTRALIAN. Kangaroo?
H: (ve svý hlavě) YEAH! FUCK YES!
H: (casualy) Why not.
Navzdory svýmu životnímu stylu (nevěřili byste) jsem v jídle neskutečně konzervativní. Pokud vařím a nakupuju sama pro sebe, můj nákup nepřekročí deset "mých" základních surovin. Akce mě nezajímají. Lidl týdny taky ne, poněvadž už roky jim jedno a to samý, Praha, Berlín, Londýn, same shit everyday. Když se, čas od času, hodně přísně nutím k něčemu novýmu a fakt se odvážu, znamená to, že si místo borůvkový marmelády koupim ostružinovou.
