VRŠOVICE: JÍDELNA KOH-I-NOOR A GALERIE KIN JÍDELNA

...chodila jsem po jídelně mezi stoly jako v galerii a důkladně pozorovala každý milimetr. Kohinoráci a vršovičtí důchodci mě slušně zdravili a já je taky. Jediná připomínka toho, že čas plyne je snad ten měnící se obraz nad okýnkem. Posvátný ticho jídelny narušuje jen cinkání příborů a tiché hovory. Lidé jsou tu zdvořilí. Netváří se podezřívavě. Bytosti z různých světů se tu vznáší mezi knedlíky a slazeným čajem se vzájemným respektem. I paní kuchařka je milá. A oběd vám dá i bez objednání...

Výpečky, bramborovej knedlík a červený zelí. Klasickej vývar s rýží už jsme snědla, pardon, měla jsem hlad!

Jídelnu vršovické Kohinorky, továrny na patentky a další drobnou kovovou galanterii s tradicí od počátku dvacátýho století se znakem dívčí hlavičky s patentkou místo očička, jsem měla v hledáčku už docela dlouho. Stará továrna, která stále funguje i bez zahraničního kapitálu, oprýskaná atmosféra dělnických Vršovic, kombinace zašlýho loga snad ještě z monarchie a komunistických přestaveb pro optimalizaci výroby, to všechno mě vždycky dokázalo rozechvět i jen při cestě tramvají kolem. Umírala jsem zvědavostí jak to je s jejich jídelnou.

Při namátkových rešerších jsem narazila na ještě úžasnější a bizarnější skutečnost- a to, že se v patře závodní jídelny nachází Galerie KIN Jídelna, která nad odkládacím okýnkem, které velkému jídelnímu sálu dominuje, pravidelně se současnými umělci instaluje site-specific umělecký díla odkazující jak k tématu a prostoru komunitní jídelny, tak k faktu, že zde do r. 2010 visel obraz "Pohled na tovární budovy", který byl ukraden. Byla to instantní láska k obsahu i formě.

Jana Vojnárová- Schovaný rám. Od 4.3. bude nahrazen novou dvouměsíční instalací.

Spojila jsem se s Atelierem KIN, abych vypátrala jak to je s jídelanou (to je překlep, ale moc se mi líbí, jídelana je jako továrna na jídelny) jako takovou. Prostě- holky, chci se přijít hlavně najíst, umčo stranou. Vstup z Kavkazský ulice pro veřejnost (tedy nejen pro zaměstanance továrny) je vždycky mezi 12.00-13.00, šla jsem teda na blind. Vstoupíte nenápadnýma dveřma s masivní mříží a protivným devadesátkovým kachlovým obložením a u vstupu na rozviklané židličce sedí starší paní. Moje prezence ji asi maličko překvapila a objasnila mi, že na oběd můžu, ale měla bych mít předem objednáno, takhle hrozí, že není navařeno dostatek porcí. Nenechala jsem se odradit a stoupala po schodišti lemovanýho vinětama lidových forku Ruda Pivrnec a kumpáni, podél květinových aranží v plastových květináčích až k další mříži kde mě v šeru vstupu do chodby naprosto vyrazila dech dlaždičková monumeltální variace na drobnou galanterii. Ahoj, Vetřelci a Volavky. Wow. Pak už jen vstoupit do sluneční září prozářené jídelny, tedy do předmístnosti s výdejním okýnkem. Dostanu oběd nebo ne?

Paní kuchařka, jediná bytost fortelnýho vzezření, prostě klasickýho rakousko-uherskýho typu kuchařky v lepších rodinách, přeživšího staletí až dodnes, byla jediná fyzická i duchovní prezence ve světě "za okýnkem". Vládkyně světa za překližkou a jediná vyšší moc rozhodující o mém dnešním obědě. Bůh mě vyslyšel. Jako novozákonní Bůh laskavý a odpuštějící přimhouřila oko nad tím, že jsem si předem neobjednala (na to "jak" jsem se samozřejmě zapomněla zeptat) a oznámila mi, že budu mít výpečky s bramborovým a červeným zelím (pro objednavší si strávníky byly ještě další 3 jídla). Aleluja. Kývla jsem.

Za 66 korun jsem na otlučenej hnědej zkosenej plastovej tác dostala oběd včetně polívky (slabší slanější vývar s rýží, velice senior friendly) a hliníkový příbor. Pak už jsem jako ve snách a se slavnostním pocitem, jaký mívám tak maximálně v obrovských katedrálách, vešla do samotnýho prostoru jídelny.

Tahle jídelna, to je opravdová katedrála. Monumentální, prostorná, s dominující obrovskou palmou a zalitá spoustou světla z velikých oken. Z jedné strany můžete vidět zvrchu areál továrny jako na dlani, druhá strana skýtá Vršovice lehce do vrchu (Čechovo náměstí s dominantou kostela svatýho Václava). Jídelní ateliér.

Tlumený hovory dědečků a babiček nebo zdvořilí spolustolovníci z továrny. Když jsem dojedla, chvilku jsem se jídelnou jak přiopilá motala a každý kout jsem pozorovala jako umělecký díla v Louvru. Fotku svalovce. Fotku slečny. Zaprášený umělý kytky na římsách. Každej výklenek.

Ani trochu se mi nechtělo odejít. Ty stěny, častokrát flekatý a zašlý mě naprosto fascinovaly. Stejně jako várnice na čaj a hrníčky na tácku, jako na škole v přírodě (dneska by se řeklo, že v ceně oběda máte bezednej kelímek). Tuhle jídelnu můžu doporučit každýmu kdo jako já u oběda spíš rád medituje a je sám. Kdo má rád překvapení a českou menzovní klasiku na vysoký úrovni (maso křehký, knedlíky špičkový). Jen prosím, asi jako v kostele, respektujte určitou posvátnost tohoto místa, nehlučte a nebuďte protivní. Tohle místo si to zaslouží.