 |
| Promiň, Hannah, ale hranostaj na šířku nic moc! |
Už od gymnaziálních let je miluju. Hermelíny. Sýry s plísní. Camemberty, falešný camemberty. Krále sýrů i ty poslední fejkový trhany mezi hermelíny. Svýho času jsem jich do sebe byla schopná při chuti natlačit dost. Na posezení. Nelžu slova půl, kamarádky z gymplu u "Tří géček" (to je prosím opravdu gympl a ne čtyřková knajpa, toho času jsme chodili "Na Růžek") vám to potvrdí. Dokonce mi říkaly "Dáma s hermelínem" (a to je fakt hranostaj).
Nakládanej hermelín bylo taky moje nejoblíbenější studentský jídlo, když pražská kavárna byla ještě v plenkách- Krásný ztráty a další podniky jsme tehdy hodnotili nejen levným pivem a vínem, ale taky kolísající kvalitou nakláďáku.
Pak nastala doba hermelínového temna. Objevila jsem jiný věci, třeba utopence, hummus a Becherovku. Hermelín mě na nějakých pár let přešel.
Jenže v životě ženy nastanou chvíle kdy kvalitní víno ustupuje kvalitnímu hermelínu. S čím a za jakých okolností můžete skoro ve třiceti párovat Poezii bílou?
KDYŽ NEMÁ CHARAKTER
Pozve vás na večírek, vernisáž (který prostě k smrti nesnášíte) nebo jinou podobnou společensky náročnou akci. Vy se dvě hodiny převlíkáte, malujete a na baru se za jeho galantní asistence cinknete jenom tak decentně, abyste byla přijatelně roztomilá a nebyla z celý tak trošku debilní situace nervozní. Dělá na vás oči a pak se omluví a odejde s kamarádama. To jsou večery kdy cestou domů ve večerce za poslední zbytky výplaty koupíte lahev vína a hermelín. S charakterem. Protože když už ho nemá vaše rande, ať ho má vaše večeře.
