středa 5. února 2020

BONBONIÉRA LEFT ON READ

Vítejte v Klubu přátel člověka v časové tísni.

Nejsem na sladký, ale je půlnoc, došel Braník a nastává čas na otvírání bonboniér.
Je zvláštní, kolik bonboniér má člověk doma i přes to, že je nejí.
Já jsem samozřejmě bytostná horderka, takže i potraviny dokážu hromadit jako v předzvěsti 4 jezdců Apokalypsy. Na expirační data věřím jen u mlíka a sýrů. Jinak je to hoax, jako chemtrails nebo léčba rakoviny savem.
Ve špajzu mám třeba podivuhodnou švédskou rybí pastu, kterou nikdy nechci otevřít, protože má vážně hezký obal (a představa toho, co je uvnitř mě vlastně v porovnání s ním zas tak neláká).
Taky tam mám španělský fazole, tuňákový konzervy, pšeničný nealko piva, melounový žvýkačky a rýžový chlebíčky. Sušený rajčata. A ledničku narvanou pleťovýma maskama. Někdo mi říkal, že prý existuje seznamovací appka, která páruje lidi na základě obsahu, který mají v lednici. Podle téhle rovnice bych pravděpodobně měla chodit s manažerem nejbližší pobočky Sephory. I to poslední vajíčko, které mezi nekonečnou zásobou pleťové hydratace přežívá, pravděpodobně padne na můj obličej.

Na co jíst, když můžu pít pomerančový fresh přes den a po nocích se cpát pralinkama, který mi sice nechutnají, ale jmenují se jako hrdinky z dívčích románů (Vanessa nebo Melanie) a v těch to přece vždycky dopadne dobře. Někdy stačí jen se nechat konejšit obalem- ty fonty plné kudrlinek, stylizované fotky pralinek na servírovacích podnosech, krásný vylhaný svět.

A co teprve čokoládové bonbony ve tvaru mořských plodů. Chtěla bych vtoupit na moment do hlavy člověka, kterýmu přišlo jako skvělej nápad modelovat čokoládovou hmotu (a ztužený tuk) do podoby malých mořských hvězd, lastur, svatojakubek nebo neidentifikovatelných škeblí. Génius každodennosti. Rozhodně nedoceněný. Asi jako já v půl třetí ráno. Tyhle mramorované hnědobílé mořské plody vypadají spíš, než cokoli jinýho, jako malý mejdlíčka. A mejdlíčka mám daleko radši než bonboniéry. Zamyslel se někdy nějaký produktový inovátor nad tím, jestli exitují dárkové baxy maličkých mýdel v krabičkách evokujících bonboniéry? Myslím, že tahle preference dokonale vystihuje, jak se poslední rok cítím - jako duševní babička.
Dejte mi hezký voňavý mýdlo, vyšívaný kapesník, Becherovku a bonbošku a budu spokojená.
Budu sedět v ušáku, zabalená do deky, očichávat růžovou mýdlovou kostku, kousat pralinky podivných tvarů a náplní a představovat si scény z milostných románků. Ale i dědové milujou romantický bonboniery. Děda děsně rád chodil na čokoládový bonbony. Ale podobně, jako rád chodil do hospody tajně, aby to babička nevěděla (samozřejmě, že to věděla) a on mohl mít lepší pocit z pivečka díky tomu, že nad babičkou "vyzrál", tak rád chodil bonboniery, "důmyslně" schovaný babičkou vyloupávat. Měl na to samozřejmě dokonalej systém - nožík, ostrej jako skalpel, kterým nenápadně narušil celofán, vytáhl platíčko, půlku bonbonů vyjedl, aby ho pak opatrně vrátil a celou operaci zamaskoval. Několikrát se stalo, že babička při následných rodinných oslavách podarovala příbuzenstvo polovyžranou bonboniérou.
Na tohle myslím, když nemůžu usnout. Honí mě deadliny, strach ze smrti, ze samoty, z vrásek a PMS. Myslím na všechny svoje životní faily a když už nemůžu poslouchat tichý křupání vinohradskejch zdí a pozorovat blikání výtahu z vnitrobloku, vstávám a jdu sama sobě vyloupit poslední nedožraný bonbony.

Bonboniéry jsou prostě gastronomickým ekvivalentem červené knihovny a romantických filmů z Rakouské nebo Německé produkce. V tomhle analogie z Forresta Gumpa prostě nesedí. Život není bonboniéra. Bonboniéra je společný stárnutí, zlatej retrívr a západ slunce nad jihočeským rybníkem.

Bonboniéra je Harlekýnka, romantizující představa života, ke který se můžeš tak maximálně upnout, ale žít jí z podstaty nelze. Ale podobně, jako se v životě upínám k věcem, který se nemůžou stát, hltám bonbon za bonbonem v touze po naplnění svojí představy o tom, že aspoň jeden, jeden jedinej, bude dobrej. Na konci je spousta nakousaných bonbonů, bolí mě břicho, trnou mi zuby.

Jsou 3 ráno. Mám deadline. Bolebřich. A ve zprávách left on read.




2 komentáře:

  1. Tohle je prostě paráda. Tohle je prostě článek, jaký tu chceme číst!
    A tu otázku po mořských plodech si kladu taky.

    OdpovědětVymazat
  2. vytrhejte si to obočí
    už konečně .., obě dvě !!

    OdpovědětVymazat