úterý 3. září 2019

JAK JSEM DÍKY ARIANĚ GRANDE OBJEVILA CHUŤ NORMALIZACE


Kdybych napsala, že jsem měla za sebou pár špatných dní, byla bych si škodná. Fakt je, že konec letošního léta, který jakoby vlastně snad ani nebylo, začal tak nějak pi°ou ke zdi.



Víte, na co se těším, jako malý děcko, celých pár měsíců?

Přežiju váš ironicky zvedlej koutek, ale těším se na koncert Ariany Grande (toho času zítra a já nemůžu dospat). Pár měsíců jsem měla přislíbený lístek, který jsem si i během tisíce dalších povinností byla vyzvednout. Po peripetiích s tím, jestli ho opravdu budu mít, jsem ho konečně držela v ruce, pravej, s měňavým vodoznakem, svatý grál mých posledních pár měsíců. Jen se smějte. Nad Dejvicema zapadalo slunce a život byl nádherný.


Druhý den v práci, mezi jednou povinností a jedním breakdownem na záchodě, jsem se chtěla přesvědčit, že se mám na co těšit...takovým tím fyzickým způsobem, víte, ne? Vytáhla jsem lístky z kabelky a chtěla je narovnat, působily tak pomuchlaně, tak smutně...jenže jsem zapomněla, že mám auru holky, která projde metr od pyramidy talířů a sklenic v zázemí kuchyně a ta SPADNE (to se mi fakt stalo na brigádě v jedný římský pizzérii). JEDNÍM NEŠIKOVNÝM POHYBEM, KTERÝ TRVAL SETINU SEKUNDY JSEM ROZTRHLA ODTRHÁVACÍ ČÁST LÍSTKU. Panika. Slon v porcelánu. Můj život stojí za hovno. Nešikovná. Blbá. 

Když prvotní panika polevila, díky duchapřítomnosti přátel na chatu jsme místo oběd vyrazila směr nejbližší prodejní místo Ticketportálu. Kde mi slečna sdělila, že duplikát na Arianu mi udělat nemůže, že musím na centrálu. Ta, bohudík, nebyla daleko. Na centrále jsem asi musela působit podezřele a zoufale zárověň, jen si to představte - Prada brýle (z druhý ruky) a roztržený lístky na vyprodanej koncert. Novinářský. Podezřelý. Nakonec ovšem vyhrál soucit a za poplatek jsem dostala fungl nový lístky. Děkujíc Bohu (který je žena) jsem vyšla na Politických vězňů a pokračovala za nosem doufajíc, že na mě nespadne ani piáno ani neuklouznu na banánový slupce, při čemž mi lístky zahučí do kanálu. Když v tom BUM! Žádný padající klavír ani seroucí holub, žádný blesk z čistýho nebe, který by zpopelnil můj poklad. Přede mnou byl vchod do starýho domovního komplexu, s vrátnicí a cedulí s nabídkou hotovek do stovky. Kantýna. 
Jaká ironie, že opravdová kantýna je hned vedle svýho moderního já, denně plnýho turistů a manažerů, kteří v záchvatech obžerství tláskají Naše maso proložený panáčky něčeho-víc-než-jen-slivovice.
Další paradox je, že jsem se dívala přímo do sídla KSČM, která sídlí přímo na - ano - ulici Politických vězňů. Promiň, mami, tati, všichni, ale musela jsem. Chvilku jsem se ochomýtala kolem cedule, nechala se zlákat čevapčiči za hubičku a než jsem stihla zaplout do budovy, ujmul se mně vrátný, který byl jako postava z Ženy za pultem. Příznačnej dědek s dobově podezřívavým tónem "vy snad něco hledáte, madam" ode mne slyšel jen "já se jdu najíst" a než mě stihnul nasměrovat, provlíkla jsme se pootevřenou mříží a zamířila podle šipky.





Tohle sídlo je stejně temný, jako zbastlený a pitoreskní, dokonalý podobenství toho, kdo tu sídlí. Nad vchodem do rozlehlýho dvora je tak velký znak Haló novin, že by ho nepřehlídl ani zástup slepců.
Od moderního výtahu se pravděpodoně původním domem, který tipuju na začátek 20.století dostávám do chodby, kde rozbujelou secesi nebo novorenesanci nebo kýhovýra, přerušuje béžově žluklá normalizace v podobě žlutavě hnědýho odchlíplýho lina a neméně ošklivých kachliček na zdi, soulad je perfektní, tón v tónu úplnej fashionweek Jiřiny Švorcový.
Vedle sebe dvě umyvadla, v zásobníku ani jedna papírová utěrka. Dokonalý. Škoda, že místo toho nebyl takový ten ohmataný navlhlý ručníček a místo mýdla v zásobníku kostka v síťce. Na hezkých, ale omšelých dvěřích červený nápis kantýna. Šipka. Na konci linoleového snu pak chodba další, zdobný zábradlí a nosný pilíře vnitřní balustrády s kudrtlinkama. Přestup do tůzných časových os na týhle stanici je otázkou dvou kroků. Nechybí ani něžný dotek nultých let ztělesněný v detailu ozdobných hodin v rohu chodby, zakroucený závěsný rám z kovu a ozdobný ciferník kdesi mezi stylizovaným westernem do poklidné provence, že by se nemuseli stydět ani v Jak se staví sen.




V bufetu mě vítá poloprázdná ledička s nápoji a pupkatý šéf v neonovým tričku s humorným nápisem. Čevapčiči má poslední, bohudíky, jen brambory budou opečené. Labůžo.
Flekatý ubrusy v tmavě červený, výzodba průlet od devadesátek do nultých let s doteky osmdesátek. Všechno sedí. Za chvíli mi pán donese čevapčiči. Brambory plavou v oleji a maso chutná - počkat, nechutná tahle trošku jelito? Přemýšlím nad tatarkou a hořčicí. Tohle není správně a právě proto to správně je. Rozumíte. Mezi tím, než dojím dojde pár strávníků, kteří na mě letmo nevraživě kouknou, když se dozví, že čevapčiči už není- ovšem šéf jim klidně udělá i něco off menu - tresku a opečnený brambory. Tady to vypadá jako někde, kde dost dobře nejde rozlišit mezi úslužností, která by měla ve službách být a mezi podpulťáčkem pro známý z baráku. Slušně odložím talíř na místo a jdu si dát ještě malou prcházku časoprostorem. Kantýna, konečně jsem díky Arianě Grande našla tu pravou. 
Moje kantýna

Pro všechny ostatní je tu tahle


Žádné komentáře:

Okomentovat