pátek 26. července 2019

PRÁZDNINY V PRAZE

Pro někoho jsou prázdniny ve městě tím nejdepresivnějším, co se se může v životě dospělýho jedince přihodit. Já se sice ráda v chóru kolegů, kamarádů a náhodných kolemjdoucích (ok, to už kecám) přidávám k soustavnýmu pindání na počasí, horka a sucha, na rozpálený tramvajový zastávky, na upocený tyče a sedadla v tramvajích a na ulepený koženky v autobusech, kde si musíte dát dobrej pozor a v krátkých šatičkách si na ně nepřilepit zadek, abyste tam pak nenechali srdíčko potu s typickým potupným zvukovým doprovodem. Píčuju, jako každej, kdo musí trávit většinu léta ve městě, na rozkopaný ulice, nesmyslný obmněny v jízdních řádech, odstávky vody, odstávky metra, odstávky soudnosti většiny obyvatel zmožený vederem, únavou, prací, prachem a chlastem.
Jenže jako člověk, kterej nemá v DNA zabudování plánování, využívám každý chvilky k tomu, abych mohla lozit poloprázdným městěm, hlavně místy, kam se normálně sotva dostanu. Neplánuju, chodím městem a nemrzí mě, že nejedu k moři, který jsem stejně neplánovala. Hledám moře ve městě. A nacházím. Stejně, jako jsem našla uprostřed města stánek s koupákovým langošem.



Povaha neplánování je často nepraktická, čím jste staší, tím se stává složitější a často je vnímaná negativně, jako alibismus. Jenže já už se v životě tolikrát přesvědčila o tom, že plánovat vlastně tak úplně nejde. A proto jsem se naučila courat rozpáleným městem. Sedět, čumět a poslouchat. A vymyslet si univerzální odpověď na všetečnou otázku "kam letos jedeš na dovolenou".
Summertime sadness jak vyšitá.




Praha, Bourdain a hajzlíky na Malovance

Štěstí je divnej lidskej konstrukt. V podstatě neexistuje, ne z biologický podstaty. Já jsem byla na pár vteřin šťastná. Plavala jsem v poloprázdným bazénu a mhouřila oči do pomalýho západu slunce.
Na ručníku mi ležela rozečtená knížka Anthony Bourdaina a já si šla dát pár temp zrovna po první kapilole, kde popisuje svoje dětský kulinářský prozření. Popisuje tam svoji první ústřici a já ponořená po nos v chlórovaný vodě s přimhouřenýma očima myslela na svoje dětský prázdniny v Itálii.
Na italskej salám, mozzarellu a rajčatovou omáčku. Ale hlavně na studenej rýžovej salát na pláži a čerstvý kokosový kousky za pár lir, který prodávali s hlasitým vyvolávámním plážoví prodavači. Čichala jsem chlór a v puse cítila jihoitalský chlebový suchary politý minerálkou ze zelený skleněný flašky a s tuňákem přímo ze škatulky. Nevím, jestli může bejt člověk opravdu šťastnej, když už není dítětem, ale v tu chvíli jsem na moment byla. Chlór nebo mořská voda byly na chvíli jedno a to samý.


S vědomím, že maličký chvilky štěstí existujou, jsem se rozhodla courat tentokrát po souši a najít smažák. Protože nic neříká štěstí víc, než fritovaný pokrm. Plastový pantofle mi při chůzi legračně i otravně čvachtaly a já se dočvachtala až do jedný malý legendy, kolem který jsem vždycky jen projížděla nebo postávala čekajíc na autobus na Strahov. Záchodky připomínající gastroprovozovna na Marlovance je legendární nonstop, kterej dodnes drží večery nahoře bez, pivo, utopence, smažák a jukebox. Legrační je nárůst cen, nesjpíš kvůli blízkosti hotelů a Pražskýho hradu, podle všeho prostě majitelé ví, jak snadný je pro turisty čvachtající jak zmatený včely dokvačit až sem. A turisti pravděpodobně nemají pud sebezáchovy nebo přezíravosti, kterej k podobným podnikům můžou chovat místní. Z okna dokonce návštěvníka víta americká vlajka a vlajka Evropský unie (!), na tabuli denní měníčko (kulajda a hovězi guláš 4k) a veselé oznámení o grilování a o tom, že "vaříme i v noci". Interiér prošel rekonstrukcí, dřevěný obložený ve šmolkově modrý připomíná provence, žlutá omítka pak zajímavý cit pro colour-blocking. Dřevěný boxy i plastový židle a bar.
Tenhle nonstop má taky venkovní zahrádku, nečekaně schovanou vzadu.

Lokálu vládne blonďatá provozní a stejně blond, jen starší dáma, velí friťákům a plotnám. Seděla jsem, pila pivo, obdivovala jsem plastový držáky na sůl a pepř a jedním uchem poslouchala mladší ráznou blondýnu, jak si stěžuje na to, že někdo zas přestavěl stoly, kde jsou jídeláky, a že se vsadí, že zas bude ten jeden zapadlej za chlaďákem. A když si jen pár stolů ode mně obě společně sedly ke smažený večeři, cítila jsem se jako na večeři doma. Otevřenýma dveřma jsem koukala na západ slunce za protější činžáky a za kopec Hanspaulky a snažila se vybavit si detaily z bazénu hotelu Praha, kde jsem jako malá párkrát byla plavat a jediný, co jsem si dokázala vybavit byla malinká oblá krabička s logem hotelu a malým mejdlíčkem, výhled na Prahu a smažák po plavání, kterej chutnal úplně stejně jako ten, co jsem dojídala. Štěstí je lidskej konstrukt. Tohle léto necestuju, zamilovanost mi zhořkla jako nedobrý pivo, ale ještě pořád se dokážu dojmout vůní chlórovanýho bazénu a chutí třicítky z friťáku.



Žádné komentáře:

Okomentovat