sobota 23. března 2019

JEDNOU POJEDU DO JAPONSKA, MAMI!




"A na co se nejvíc v Japonsku těšíš?"

Zarazila jsem se. Na tuhle otázku bych přece měla umět odpovědět. Japonsko byl můj sen už od dětství. A přesto mě ta otázka umlčela a místo příjemnýho snění mě hodila do podobnýho stavu, jako když se vás personalista zeptá, kde se vidíte za pět let. Tak za prvý, stejně jako u pracovního pohovoru, na kterým záleží, abyste mohli platit nájem, koupit si večeři, pár piv, něco hezkýho na sebe a občas tágo z baru, ani tady jste si to nechtěli posrat. Na tý cestě vám přece záleží a teď celý to očekávání přece nepohřbíte nějakou ultra banální odpovědí. Za druhý cítíte, že vám záleží třeba i na tom, komu odpovídáte (tady už podobnost s otravným korporátním personalistou končí) a nechcete vypadat jako pako. Banální pako s banálním životem.


Myslím, že přesně tenhle strach nás často nutí na rande pít. Nebo prostě obecně pít. Chtít se líbit a nebýt souzená za banalitu vlastních snů. Další prosecco, prosím!



Na stole ležely zákusky, ale mně přešla chuť. Nevěděla jsem na co se nejvíc v Japonsku těším. A nevěděla jsem to ani když jsem ležela na zádech v peřině o pár hodin nebo dní později a už několikátou hodinu zírala do stropu a nemohla usnout. Jednoduše jsem nevěděla, jak odpovědět. Na co se nejvíc těším do Japonska, sakra?

Na jídlo, na sakury, na holky ve školních uniformách, na karaoke bary, na Harajuku, na to, že nebudu nikomu rozumět, že se ztratím a najdu?


Je to jako, když se vás někdo zeptá na vaše nejoblíbenější jídlo. Zdánlivě jednoduchý otázky, na který neexistuje jednoduchá odpověď. Nebo ano? A chcete, aby existovala? Když řeknete pizza, tak co pak smažák? Když řeknete smažák, tak co pizza? A rybí prsty? Bunbonambo a ta červená thajská polívka???

"Těším se, že nebudu tady."

Sem dement, co? Overthinker overthinks again. To bych se mohla těšit i do Brna nebo Bratislavy. A to teda rozhodně ne. Sice si život sabotuju dokonale, ale Tokio bych nikdy za Brno natož Bratislavu nevyměnila. Takový sny jsem jako dítě nesnila.

Někdy kolem třetí ráno, mezi x-tou procházkou do koupelny a koukáním do zdi jsem na to přišla.
Já se přece nemusím v Japonsku na něco těšit nejvíc. Já se prostě jen můžu těšit. Na úplně všechno. Já si totiž splním sen, kterej mám od osmi let, kdy jsem poprvý viděla v televizi Sailor Moon a poprvé si koupila manga sešítek. Splním si sen, kterej nemusí mít konkrétní položky, body, který bych si měla odškrtávat, jako každodenní seznam úkolů. Konečně si splním sen. Možná jedinej dětskej sen, kterej si můžu koupit za peníze, narozdíl od chytrýho, vtipnýho prince na bílým koni, dětí a šťastnýho života ve dvou. A taky se třeba vůbec těšit nechci. Moc živě ještě teď cítím všechny ty zklamání, který zákonitě provázely všechny moje očekávání a těšení- když se prostě moc těšíte a sázíte všechno na jednu kartu, nikdy to nejvyjde. Nevím proč. Ale je to tak. Je mi 32 a asi na mě leze s jarem ezo.

Další prosecco, prosím!




Štěstí si za peníze nekoupíš, zpívá se. Ale my holky pozdního kapitalismu víme, co káže Ariana Grande. Některý typy štěstí si za peníze koupíš. A někdy, v určitou chvíli, je to jediný typ štěstí, který si můžeš dovolit. Paradox, co? Ano. Stejně jako to, že se na nic v Japonsku netěším nejvíc.

A jaký je vlastně vaše nejoblíbenější jídlo? A jste si jistí? A chcete si tím být jistí?



2 komentáře:

  1. Těším se, až sem zase něco napíšeš. Kdybych nebyl postižený sociofobií a nulovým sebevědomím, chtěl bych do Japonska s tebou.

    OdpovědětVymazat
  2. Japonsko je boží, já si svůj sen splnil minulý rok a odvtedy hledám všetky možnosti, jak se tam vrátit, protože 15 dní je setsakramensky krátka doba na nippon.

    OdpovědětVymazat