středa 27. března 2019

HLAD

V pubertě jsem hledala životní moudra v klasické literatuře, dnes mi stačí jeden díl Girls, abych propadla přesvědčení, že jsem právě prohlédla životní pravdu v celé její surové ryzosti. Good dick is a prison je Dostojevskij mých thirties. Nevím, jestli tento viditelný úpadek mých snah o pochopení smyslu bytí lze nějak kvalitativně hodnotit, asi jde o příznačný projev doby a já se s tím vezu. Současně taky nevím, zda seriály můžu vinit za jistou mentální pomalost, kterou na sobě pozoruji…i když si ráda myslím, že jsem bystrá a přechytračelá jako liška ryšavá, tuhle mi kamarádka řekla vtip vycházející z mé vlastní historky a já jen tupě civěla. Nepochopila jsem to. Možná bych to dala anglicky. Možná nikdy…každopádně mě to vyděsilo. Když se s někým seznámím, většinou hned v úvodu straším, jak jsem „moc“ a že to jen tak někdo nedá. Dobře vařím, mám ráda fotbal, vystudovala jsem historii a moje dream auto je Jaguar XJ40, prostě ne každý tohle vydýchá, chápeš, měl by ses bát, protože jsem jasná srdcovka…no, lol, sice jsem přechcala mámu v pubertě, aby mi prošla noc venku, ale život nepřechčiju. V něčem jsem hrozně málo a těžko se dotýkám vůbec průměru. A není nic bolestivějšího, než když mi tohle zrcadlo nastaví právě někdo, na koho chci vlastně zapůsobit.

Jak vidíte, nevím toho dost. Selhávám především ve vztahu k sobě. Nemám se ráda a všechny selfies světa na tom nic nemění. Moje terapeutka mi často říkala, abych na sebe nebyla tak přísná, ale podle mě se jen zdráhala říct „hmm, fakt sis všechno posrala“ ze strachu, abych se ještě ten den nehoupala na lustru. Sebeláska a vůbec vztah k vlastnímu tělu je něco, co si řeším od raný puberty a ani moje dospělost na to zatím nepřinesla odpověď. Jídlo se pro mě stalo už kdysi na střední škole symbolem sebeovládání, neboli – sním-li ho hodně, přijde trest v podobě ztloustnutí. A i když jsem se toho zbavila v letech štastných vztahů, je to tady zpátky se vší smutnou realitou poruch příjmů potravy, který nemusí mít sebedestruktivní projev v podobě hospitalizace v Bohnicích, ale klidně běžnou každodenní realitu toho, že si nedáte chleba, i když máte hlad, kachnu si objednáváte bez knedlíku a po páté nejíte, i kdyby vám někdo hrozil zastřelením. Je to spojené s velkou sebedisciplínou, ovládáním a neuvěřitelným pocitem pýchy. A radosti. Jak smutný to je, tak je to něčím i neuvěřitelně uspokojivý. Nejsnazší věc, kterou můžete mít v životě pod kontrolou je to, co máte na talíři.


Jednou mi jeden kluk..muž už..řekl, že kdybych se pořád tak neshazovala a byla sebevědomější, tak lámu srdce na potkání. K čemu mi to je platný? Když mi můj domácí ironicky připomněl, že mám zase na schránce jen jedno jméno a řekl to s úšklebkem aspirujícím v jeho imaginaci na vtip, začala jsem koktat nějakou lež, místo abych mu řekla di do prdele, dědku, všichni v baráku vidíme, jak se Ti tady střídají ženský, nech mě bejt, já jsem dobrá. Ale nebyla jsem dobrá, styděla jsem do morku kostí a jediný, co jsem mohla ten večer dokázat, bylo se nenavečeřet. 

Hlad má v tomhle kontextu pochopitelně až biblický rozměr, jsme přeci jenom v postním období. Vůbec odpírání čehokoliv je odjakživa taková lidská libůstka v přesvědčování se o síle vlastního ducha. No tak jsem do toho spadla taky! Je to pro mě o to bolestivější, že právě tenhle pošahaný vztah k jídlu je něco, co jsem celoživotně shazovala. Veganství, paleo diety, makrobiotika… focení jen „hezkého“ jídla… vždycky jsem v tom viděla mileniální haluz (i když vegetariánství má hlubší kořeny do minulosti, ehm…) Je zvláštní, jak sebereflexe nepomáhá nešlápnout do stejného hovna. Akorát lépe zpětně pochopíte rytmus svého kroku a nevyhnutelnost toho došlápnutí. Smrdí ale všem stejně.  

Píšu tohle zrovna po nepříjemný scéně, co jsem tady ted prožila, sama v bytě se dvěma kočkami. Beneš, starší ze dvou, chřadne a už tři měsíce hůř jí. Vidím na něj, že má hlad, ale nesní skoro nic. Sedím u něj na zemi a nebývá na mě asi hezký pohled, když ho ubrečená nutím jíst, většinou ale bezúspěšně. Dle krevních testů mu odchází ledviny, evidentně umírá, ale cítím z něj i nějakou pasivní rezignaci. Podle mě mi nechce odpustit, že s námi žije i Soča, rok stará kočka, neuvěřitelně hladová po pozornosti jako malé dítě, které mi často leze na nervy a přitom se k ní citově upínám čím dál víc. I když vím, jak tohle zní (ano vím, že to nejsou děti!) tak si nemohu pomoct a vidím v ní sebe a jak jsem asi musela lézt na nervy svojí mámě jako nejmladší needy dítě. A já k ní mám stejně málo pochopení, jakého jsem se kdysi dočkala sama. 

A tak tady jsme v bytě spolu, držím vyhublého Beneše na klíně, Soča mňouká žárlivostí a všichni tři máme hlad. 

1 komentář:

  1. Beneš je moc hezký jméno pro kocoura! v podobný situaci jsem po radě vet nasadila umělý feromony Felliway, je to úlet, ale kocoura to uklidnilo. další to teď má na zlepšení nálady pro bolestech nejasnýho původu a taky mu to trochu pomohlo.

    OdpovědětVymazat