U ROZVAŘILŮ S MIMI POND

Znáte Mimi Pond? Pokud čtete Vývařovnu a rádi chodíte do bufetů, bister a jídelen, tak byste měli. Autorka stripů a komixů, která mimojiný napsala první díl Simpsonů. A pak jí k tomu nepřizvali. Proč se dozvěděla až nedávno a můžete si to celý přečíst v rozhovoru na Jezebel (fakt si to dejte, je to vážně zajímavej a hezkej rozhovor).

Menu - karbanátek s kaší, řepa, voda a vývar s nudlema.

"Over Easy" napsala a nakreslila na motivy několika let, který těsně po ukončení studia na umělecký škole trávila jako servírka v americkým zaplivaným dineru v Oaklandu. Je tam všechno: životní gastro-metafory, servírky hledající svůj kousek štěstí se zákazníkama i kolegama, první vztah, konec hippie éry a začátek punku, cítíte smrad laciných cigaret a volských vok, životní ambice utopený v přepuštěným másle nebo spálený v trávě, ale bez patosu, protože to je prostě život a tak to chodí. Bistro je vlastní mikrokosmos, má svoje vlastní pravidla, hierarchii a rodinný vztahy. Kdo někdy pracoval v pohostinství, tak ví. A Mimi Pond je obyčejně chytrá pozorovatelka s citem pro banální drobnosti, který přesně vystihují ducha doby, místa a života.

Jako když jí provozní v rámci intimního small-talku řekne, že vlastně není hezká, ale je talentovaná a má náhled na život, který ten správnej člověk ocení. V dalším stripu se Mimi probouzí ve svým pronajatým bytě. Žádná sláva, starý kamna a spotřebiče a tapeta přemalovaná na bílo, na zemi se válí její servírkovská uniforma a další drobnosti, který válí po pokoji každýmu. Mimi otevře oči a pozoruje mikrokosmos bílý zdi. Pod lacinou omítkou v jednom místě prosvítá tapeta. Jsou to starý noviny. Pod nánosem nenápadný, jednotný a nezajímavý bílý barvy jsou slova...

Krůtí na paprice a okurkovej salát

No a co může být lepšího, než vzít takovouhle knížku a věnovat jí dva obědy v jídelně, kde jí kompletně celou přečíst. Kde jinde, no. Jenže na Těšnově je přes poledne frmol. A je trošku neslušný vůči ostatním tam vysedávat nad dojedeným sojovým gulášem a dvě hoďky do zavíračky si číst. Tenhle typ poledního frmolu mně paradoxně uklidňuje, poslouchám rozhovory, útržky z hlášek kuchařů, zvuk kasy, cinkání skleniček a příborů, hučení z kuchyně, zavadění velkých naběraček o nerezový gastronádoby, šoupání nohou v žabkách. Je to jako cd s meditační hudbou, moje ASMR. A každá jídelna zní jinak, i když voní podobně. Zvuk neošálíš.

Ideální lidovka na čtení a hlubokou meditaci systémem civění do blba přes kancelářské žaluzie je U Rozvařilů. Legendární jídelna, která se před pár lety přestěhovala z pasáže vedle divadla Archa nahoru do Bílý Labuti s dloužkem skoro 7 milionů korun. Svůj legendární flek (který okupovala od první republiky jako vyhlášený bufet) přenechala Starbucksu, ale jede dál ač na pokraji zhroucení a několika falešných zprávách o jejím zavření (dodnes si myslím, že to byly hoaxy, který jí měly zvýšit návštěvnost - na mně to fungovalo).

I když musíte projít až do 6.patra poloprázným strašidelným zámkem, který byl kdysi luxusním chrámem konzumu, stojí to za to a podle návštěvnosti v době obědů to stojí za to docela početný a rozmanitý skupině strávníků. V jídelnách je to snad pravidlo, že jsou strávníci vskutku různí.

Skupiny lidí vypadaly jako to, co nestihl pojmout Těšnov plus velice zenově působící penzisti, často (s míň zenově působícími) vnoučaty.

Rozvařilovi jsou rozdělení do několika časovivých pásem: gril, který e zavřený a působí jako místo, kde se provoz zastavil snad hodinu před tím, než jste přišli, devadesátková část jídelny, s pompézním (nefukčním) barem a koženkovýma židlema s kovovou konstrukcí a část, kde je výdej jídla, která vypadá jako z ranných částí pořadu TV Prima o stylovým předěláváním bytu (včetně části, kde jsou stoly v pseudo rustikální chaloupce. Je až neuvěřitelný, že plastový červený a zelený židličky, který jsou jakýsi podivný rip-off Kartellu (potažmo Ikey) z roku 2005, tak neuvěřitelně kontrastujou s koženkovým rájem devadesátek jen o 3 kroky a jedny dveře vedle. Vstup vede navíc přes bývalou čínskou restauraci, která je plně vybavená stolky a židlemi, ale zmizely dělící skla s vyleptanými pandami v bambusových hájích. Prostě jen takový duch doby pro pamětníky.

Nabídka je klasická - od řízku se salátem, po kuřecí tortillu, smažák a hranolky. Ceny jsou rámcově o 10 korun vyšší než na Těšnově (největší rozdíl je pak u salátů - okurkovej tady stojí 25, kdežto na Těšnově 12!), ale menu za 139 Kč se vypalatí - pití, salát, polívka a hlavní jídlo.

Na vytrávení doporučuju nekomentovanou prohlídku poloprázdnýho obchoďáku. Zadní schody skýtají bohus v podobě zvláštní výtahový hudby, která vás hodí do nálady, kterou by Lynch rozhodně ocenil. Český Twin Peaks - to jsou polovyklizený zákoutí s práznými regály, boxy s obchody s podprsenkama a pletenou módou (!?) nebo věčně prázný hračkářství. Taky pulty s pseudoluxusní kosmetikou neznámýho původu a jeiich prodavačky obědvající nezúčastněně svoje dušený kuřecí prsa se zeleninou. Nesmíte rozhodně vynechat showroom vše za 10 a za 20, kde seženete prošlý fajnový oříšky za deset korun nebo zubní pastu Tesco Value a trička s portrétem Spice Girls. Dole nechybí Lidl a uprostřed se možná, tak jako já, ztratíte v universu značky Kika a budete se několik minut motat mezi nevkusnýma rámečkama na fotky a podsedákama na zahradní nábytek, který byste rozhodně nechtěli mít ani ve sklepě, natož na zahradě. Bílá labuť je skvělá. Ve vší svojí obnažený nahotě perfektního bezčasí.