neděle 19. května 2019

LESNÍ PLODY


Už několik týdnů rozepisuji články, které nikdy nedokončím. Říkám si, že se k nim vrátím, ale to se nikdy nestane. Naopak načnu nový a skončí to s ním stejně zoufale. Přijde mi to pro moje nálady teď asi dost symptomatické. Něco mi tzv. najede a pak mě to taky rychle přejde. U některých návalů je lepší počkat, protože máte tendenci udělat něco, co vám 10 z 10 kámošů zakazuje. Takže uf, přešlo to. U jiných je to zase škoda, protože v rámci kreativního přetlaku by i vzniklo něco super…ale meh, už se mi nechce, pojďme si radši dát drink nebo pustit netflix. Řekla jsem si ale, že to nevzdám a zkusím udělat takovou selekci. Je to dnes trendy vydávat výkřiky…tak tady máte moje momentální emocionální bublaninu, nedopečený, napůl syrový, ale při správných podmínkách myslím dost chutný kusy jednoho moučníku.


-------------------------

S ženskýma to moc neumím. Včera mi paní výčepní ve smíchovské nádražní restauraci Oáza připomněla, že 99 ze 100 žen ve službách na mě reaguje jako bych zlomila srdce jejich synovi a ještě svedla manžela. A řekla, že jejich svíčková je moc sladká a ty odrosty už jsou fakt hodně vidět…a nohou jim u toho dusím yorkšíra. Neříkám, že při dané příležitosti bych nezvládla zničit nějaké ženě život vším vyjmenovaným, ale věřte mi, že tohle spiknutí je vůči mě totálně nefér. Chápu, že práce s lidma, natož třeba v hospodě, musí být fakt náročná. Ale ženský se většinou tváří, že to nejnáročnější, co je v životě potkalo je to, že mě musí obsloužit. Už jsem pochopila, že v tom nejsem sama, power games ženského pohlaví jedou na plné obrátky a já si říkám, čím to je? Může jít jen o folklór českého pohostinství nebo jde o postoj, ke kterému se vypracuje každá správná ženská po letech praxe práce s lidmi? Girl power trend do Chlebíčku Letná nebo do Oázy evidentně zatím nedorazil…

Dlouho jsem si to brala velmi osobně, než jsem se poslední dobou setkala s podobným postojem u sebe. Reagovala jsem neskutečně popudlivě na slečnu, sice ne z pozice autority v pohostinství, ale uvědomila jsem si, že ji stírám čistě jen protože je jako obrázek narozený viditelně o víc než desetiletí po mně. Zmije. Pomalu mě přibývající roky pasují do role “ženský”, do oslovení “paní”, a tahle nová kapitola mého života bude mnohem delší, než ta předešlá. A bohužel se na ní necítím vůbec připravená. Jak se taky dá připravit na to, že stárnu? A že rodí nové a nové holky? :O Musím si na to dávat pozor, mám strach, že budu taková za zahořklá bába, co v tramvaji píchá do mladých holek špendlíkem… A má na hlavě holuba. A v kapse smažený květák. 

--------------------------
Včera jsem se vrátila z Tokia, kde jsem byla týden. Ano, byla to life changing experience. Ano, byl to jeden z nejlepších výletů mého života a všichni, co si klepou na čelo, že jsem tam byla jen týden, tak si upřímně trhněte, mně to bohatě stačilo a i 6 celých dní v nějaké zemi na vás může mít vliv takový, že na ně budete vzpomínat se silným pohnutím třeba celý život. Možná je to pro mě celé o to silnější, že výlet do Japonska nikdy nebyl vyloženě můj sen, jela jsem se původně hlavně dobře najíst. Na poslední chvíli se mi šíleně nechtělo odjet od koček a v duchu jsem si říkala, že bych týden raději spala a čuměla na kraviny v posteli. Tohle přiznávám ale až ted po návratu...

V Tokiu je prý na 40 milionů lidí. V metru, na hlavních třídách, na nádraží - všude bylo neuvěřitelné množství lidí. Chvílemi bylo to hemžení až takový hmyzí a já toho byla součástí, což ve mě vyvolávalo zvláštně ambivalentní pocity. Na jednu stranu totiž všechen tenhle pohyb lidské masy měl hladký průběh, beze zmatků, disciplinovanost pohybu ve veřejném prostoru byla stoprocentní. Všichni pospíchali podle daných pravidel, bez viditelného chaosu. Na druhou stranu to evokovalo i jistou beznaděj, bezvýznamnost, takové zvláštní potření vlastní důležitosti, vlastní sebestřednosti. Museli jste jít s davem, nešlo chvíli jen tak stát. Tenhle střet se pak ve mě během dní v Tokiu přeléval, chvílemi vědomě, chvílemi hraně. Stylizovala jsem se do momentu hlubokého procitnutí a uvědomění si důležitých životních pravd, abych stejně skončila u stejně přízemních shitů jako obvykle. Nešlo si z toho ale neodnést nějaký hmatatelnější závěr, než že kdekoliv na světě jsem to pořád já...

Jednu noc jsem strávila v depce, protože mi neodepisoval na zprávy kluk na druhé polovině zeměkoule. Jeden kluk verusus nevím už kolik miliard lidí na této planetě, zatímco jiný kluk na stejném bodu střední Evropy byl zase neštastný, že neodepisuju já. V perspektivě klidné Letné by se pravděpodobně vše odehrálo podle obvyklého scénáře nějakého hysterického záchvatu. V kulisách Tokia to ale najednou (a konečně) nabylo směšného rozměru. Roky trápení kvůli věcem, které jsem těžko kdy mohla ovlivnit, protože byly rozhodnutím jiných lidí, se najednou zdály jen jako výmluvy, proč tu ve velkoměstském frmolu můžu v noci tiše brečet a shazovat se. Před chvílí jsem se přeci smála na plné kolo v malé místnosti vonící sojovkou a smaženým jídlem, pila pivo a kouřila a byla štastná s nejlepšími přáteli na světě. Vracela jsem se ale v duchu zpátky do své “vesnice”, kterou v tomhle příběhu zosobňuje Praha. Vesnice, kde každý spal s každým, a najít si životního partnera je těžší než získat hypotéku.

V Tokiu jsem si poprvé všimla toho, jak moc jsou Japonci atraktivní. Jsou vysocí, mají široká ramena a přitahovali mě.

Co dělají lidi na real vesnici, když se rozvedou? Asi se rovnou zabijou.

Pro lidi, jako jsem já, je cestování jeden z mála prostředků jak této divné vnitřní tísni uniknout. Pocit cesty je přesně ta iluze dynamiky, která mě vytrhne z přehnaného přemýšlení a čekání. Kdybych necestovala a neplánovala, byla bych podle mě nesnesitelná ještě víc, než jsem ted. Je to pro mě vlastně nejúčinnější terapie, kterou jsem zatím našla.

Jeden den jsme vyjeli jen pár desítek kilometrů za Tokio do turistické Kamakury, odbočili z hlavních tras a vyšli k buddhistickému chrámu, kam asi 90% běžných turistů z lenosti nevystoupá a ocitli jsme se na vrcholu kopce uprostřed lesa s vyhlídkou na celé pobřeží. V dálce bylo Tokio a nechci mluvit za své spolu výletníky, ale ve mně ta celá scenérie vyvolala silný pocit analogie k mému životu. Jako bych koukala z nějakého pomyslného bodu svého “možného já” na svůj život v dálce. Na město, emoční přelidněnost, spěch a síť přestupů a adres. A asi to bude mnohým z vás znít směšně, ale měla jsem pocit, že to jde, že jde i blízko svého chaosu najít klid a že tyhle klišé příběhy, jakože ezo bláznivá ženská se zavře do tmy na tři dny a změní ji to život…no prostě tyhle klišé jsou taky z našich životů..z životů nás cyniků.

Jo a v Tokio jsem jedla. Hodně. A vrátily se mi díky tomu konečně prsa. Je mi prostě líp.

-----------------------

Umřel Beneš. Chybíš mi.

--------------------------

Minulý víkend jsem stála v 7 ráno vedle cizího kluka a koukala na východ slunce na Bukanýru. Pro neznalé - taková špína loď, ideální místo na několikahodinové šlapání zelí. Chtěla jsem tu noc jít spát do půlnoci a být tzv. hodná, ale přepadlo mě šílený FOMO a najednou tady stojím, unavená a zmrzlá na kost, protože jsem ztratila bundu i sako a jen v šatech koukám na nejkrásnější východ slunce a hot kluk mě objímá. Bylo mi krásně a strašně zároveň. Krásně, protože jsem se cítila mladá a happy… a strašně, protože jsem věděla, že ani mladá a ani happy nejsem, že všechny tyhle FOMO berličky nezakryjí, že kulhám pomalu ale jistě směrem ke čtyřicítce a že jestli rychle nenajdu svoje nové místo v tomhle světě - v tomhle věku - tak se ze mě stane joke.

Snažím se přijít na to, odkud tenhle pocit neustálého unikání pramení... Mám rozhodně strach, že se už nezamiluju...jo to je asi moje největší lítost tyhle dny. Že už nezažiju takovou tu bezstarostnou lehkost, kdy se zamilujete a píšete si a chcete být jen spolu a děláte drobné nesmysly a i ležet na dece v hnusným městským parku a hrát šachy je ta nejromantičtější věc ever. Na druhou stranu...jsem taky hamižná. Pamatuji si, jak jsem byla ve 23 zamilovaná. Dodnes se červenám, když si vzpomenu, co jsem tehdy s tímhle klukem zažila. Bývali jsme celé dny zavření v bytě, protože lol, tehdy ještě neexistovala práce, pili jsme levné víno a vařili si těstoviny. Nakonec to špatně dopadlo. Přijde mi, že dnes zůstalo už jen to "špatně to dopadlo", zatímco já toužím po tom všem ostatním.

Měla bych směřovat k nějaké pointě... jediná, která mě napadá je, že uvidíme. I když se dnes lidský věk prodlužuje a máme pocit, že 30 je nových 20 a 40 nových 30 atd., tak mi to celé přijde jako taková skrytá past. Já si rozhodně myslím, že oproti kamarádům, kteří měli děti v mid twenties jsem si pomyslně prodloužila svých dvacet něco. Dostala jsem samu sebe do ale takového zvláštního vakua. Mám hrozně moc ráda svůj život, mám skvělou práci, kam ráno opravdu ráda chodím, mám hodně věcí, na které se těšit, mám hrozně vtipnou kočku a že nemám dítě, mě netrápí. Je ale tohle tedy ono? Drobné radosti, projekty, plány, večírky a výlety? A během toho všeho se snažit vypadat dobře? A rok za rokem potlačovat lítost, že dělám to samé, co už tolik let, ale jsem starší? A starší. A zase jen starší. A že místo abych to řešila až o hodně let později, najednou mě tyhle depky chytají "už" ted? Nepřišlo to brzo?

Shit, vždyt jsem vlastně slíbila, že to nebude depresivní… Z mých posledních pár příspěvků jde strach, že hned jak to dopíšu, dám si okolo krku oprátku, dokoukám všechna instastories a skopnu židli. Pravda je, že jsem chtěla napsat spíš nějaký easy článek…třeba o fazolích v japonských dezertech. Ale nebylo by to od srdce. Vtipné články se těžko píší, když si vás někdo už půl roku přitahuje a odstrkuje podle momentálních nálad bez ohledu na to, jaký to má na vás následek. Vaše srdce pak spíš kontempluje nad stárnutím a nad tím, že přesně ví, jak se trápí holky, ale holky ještě neví, jak se trápím já.

------------------------------

Ležím doma nemocná, mám hlad a hroznou chuť na banán s burákovým máslem a pršutem. To už není zbytek nějakého postu, to je právě teď moje realita. A jestli jste to dočetli až sem, prosím politujte mě, protože Košík přijede až v 7 večer :-(


12 komentářů:

  1. Jsi příliš krásná a chytrá na to, aby to většina ženských ustála.

    Dítě na stárnutí mění jen to, že ti to je fuk. Jako by porodem celý sexy život skončil, asi jako to mají jepice, jeden den sexu a pak čau. Nezbývá než říkat si, ještě že podle kalendáře ještě pár let zbývá a dítě snad vyfasuje občanku dříve, než přijde přechod. A pak třeba bude 50 nových 18...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. o dětech vím velký houby, ale to, co píšeš zní ještě depresivněji, než můj single život s mnoukající kočkou... mrzí mě to. já si nikdy nemyslela, že mateřství je a priori konec sexuálního života, naopak mám kamarádky, které mluví o jakémsi "probuzení", ale znovu - pro mě je to surreálný svět totálně.

      Smazat
  2. Musím tě hlavně politovat, protože nakupuješ na Košíku a ne na Rohlíku.

    Haha, kecám. Vtipný komentáře se píšou stejně špatně jako vtipný články.

    Dej si to burákový máslo i za mě.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jana je team Rohlík, já jsem team DM a Košík...já vím, shořím v pekle, ale ten seznam důvodů už je tak dlouhý, že Rohlík tomu už tolik nepřitíží. Burákový máslo už mám odškrtnutý <3

      Smazat
  3. Mně každej týden volá táta a ptá se mě, co je novýho a co mě čeká. A já řeknu "nic, práce" a on je zklamanej, protože toho musím přece tolik zažívat a plánovat. Ale mně se dějou drobný věci, v podstatě jsem mu musela včera říct, že žiju spíš takový nihilistický přežívání. Jako žížala.
    Já se mám taky dobře. Je mi 30, nemám děti ani nikoho, protože jsem asi příliš složitá, aby mě někdo ve dvaceti sklátil a oplodnil, mám dobrou práci, cestuju, dělám věci, co mě baví. Ale je to to ono? Nevím. Propadám do protivný ženský a cítím tu sestupnou spirálu a mám strach, že se ze mě stane pyča. Přitom jsem skvělá, ale čím dál tím míň to ukazuju.
    Drž se, Dani. Aspoň nejsme v tom nihilismu samy. Nebo co.
    Kris.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. mně volá máma a vím, že si hlavně přeje, abych byla štastná...což je ještě horší, než kdyby jen chtěla, abych měla dítě))) ale mám štěstí, že je neuvěřitelně chápavá a vnímavá, ale v tomhle jsem ji asi "zklamala", pokud to tak vůbec jde říct.
      složitý holky no... díky moc za zprávu <3

      Smazat
  4. Drž se! Žádný smážo se nejí tak horký, jak se uvaří, nebo jak to bylo.
    "Uvidíme" je dobrá strategie. Někdy se podle mě vyplácí nechat život jen tak bezzásahově plynout kolem sebe. Kolikrát se to kupodivu vyvrbí nejlepším směrem.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. po "uvidíme" ještě ráda říkám "nějak to dopadne"...a to už vyplyne samo))) díky <3

      Smazat
  5. Dítě tohle vše jen oddálí o 20 let- pokud ne a podobné myšlenky se k tobě stejně prokoušou, jsou o to těžší protože, kam to dál ještě posouvat? Ale není legální to přiznat takže se všechny mamky tvářej že "to je ono". Nezoufej, všechny jsme na tom stejně i když tvrdíme že ne.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. já si vždycky myslela, že si řekneš "tak aspon mám dítě", ale poslední dobou se několik kamarádek ocitlo v pozici "rozvedená single máma" a to je depka ještě horší...to vždycky sklapnu a skoro se až stydím něco říct. no naději vidím ve sdílení a v upřímnosti... díky <3

      Smazat
  6. Achjo. Ty to vždycky napíšeš tak dobře. A smutně. Moc tě chápu a přeju ti, aby tě potkalo něco opravdu hezkého. Myslím, že jsem tě už párkrát šťastnou viděla (kdysi na lodi, jedny z prvních narozek Vývařovny, kde jsi fakt zářila!). Věřím, že zas bude dobře a budou sluníčkové články.
    Nejdepresivněji na mě působila asi ta scéna s Bukanýrem, tyjo.
    Karolína

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsou noci, kdy všechny cesty vedou na Bukanýr. Možná potká, možná ne, přesto vím, že patřím na světě k těm štastnějším, nechci se rouhat :)
      Ty fazole nasladko by si článek fakt zasloužily, snad brzo!
      Díky moc, další narozky jsou 5. 6. v Kasárnách Karlín, třeba se budu i usmívat))) <3

      Smazat