neděle 17. července 2016

JAKOU PŘÍCHUŤ MÁ KOMUNITA

Mám respekt a velice nevhodný boty.
V první nebo druhý třídě jsem poprvé zatoužila být součást nějaký komunity, skupiny lidí. Přesně si pamatuju, jakou tahle touha měla příchuť: chutnala jako maso s rejží ze školní jídelny ve Vojtěšský a jako barevný gumový žužu myši, který tamtéž prodávali v bufetu. Tehdy jsem začala dětsky čistě závidět kamarádce, která chodila do skauta. Zivě si pamatuju, jak mi svoje zážitky vyprávěla právě ve frontě na obědy. Touha někam patřit voněla od tý chvíle jako UHO a pot kuchařek. A trochu jako ty gumový myši. Artikl, kterej byl pro první stupeň základky příznačnej, jako sbírání nálepek, voňavý tužky a foukací fixy.

Další fáze byla puberta. Jasně, do tý doby jsem neúspěšnou touhu po skautingu, kam mě máma nikdy nedala, touhu po sdílení všeho od stanu po ideály, vybíjela ve vytváření vlastní komunity v rámci kamarádek, k čemuž mi posloužily manga Sailormoon a spoustu imaginace, jedna kronika v tvrdých deskách a mraky barevných psacích potřeb. A o co víc jsme si kreslila a vymešlela vlastní romantický manga příběhy, o to míň mi šly kolektivní sporty, nestěžuju si, chápu spolužáky, že mě na vybiku vybírali jako poslední, byla jsme regulérní nešikovná pomalá lemra.
Jenže Sailormoon stejně za chvilku přebila starší kámoška z předměstí, krabička cigaret a nepojmenovatelná touha nekámošit se jen s holkama. Kluci. Jako správnej spratek z katolický základky jsem začala chodit po škole zevlovat na lavičky a u rampy. Sladký gumový myši vystřídaly moje první opravdový "jídla venku": kavárenský tousty (od tý doby je to moje nemesis) a nakládaný hermelíny (miluju stále, na gymplu jsem byla "dáma s hermelínem" a jsem jí dodnes). Hulila jsem brka, který mi nedělaly dobře, ale nevzdávala jsem to. Ani v prvních letech na gymplu. Sídliště, parky, zevlování, čajovny, hospody. A další nenaplněná jalová touha: skejťačka. Asi to bylo spíš takový umanutí, protže jsem chtěla mít respekt u kluků, tak to bejvá. Zhulit se jak paprika mi k respektu nestačilo. Bůhví, kde vlastně tahle touha dneska je nebo v co se přetavila.
O to víc, o patnáct let starší, cením a dojímám se (nelžu slova půl, dojetí je fakt to slovo)nad timhle maličkým vhledem do skejtový komunity. Je to tak jiný, než jsem si v jalovejch letech nejspíš představovala a zároveň tam vidím odraz přesně toho po čem jsme podvědomě zatoužila tehdy ve frontě na maso s rejží ve Vojtěšský. Texty a reportáže o tom, jak skejťáci z celýho světa na vlastní náklady staví improvizovaný parky v oblastech jako je Palestina, Barma, aby tak dali tamním děckám šanci se začlenit, mazali náboženský a společenský předsudky nebo se jen mohli zabavit jako každý dítě na světě. Ale srdovka jsou skejťačky, je dobrý vědět, že být mi těch jalovejch náct dneska, má to nejspíš snadnější- feministický skejterky popisujou pocity ne nepodobný těm, který jsem nejspíš mohla mít i já tehdy, při pohledu na rampu na Střeláku. Nikdy jsme se neodvážila. Byla jsem moc malej (vlastně velkej) srab.
O to víc se dneska dojímám, když otočim půjčenou desku a najdu na ní vyrytej a vynálepkovanej příběh celýho jednou mladýho života. Stejně, jako když otevřu Crook a najdu šíleně napsanej recept na veganský lasagne se sojovým granulátem. Cejtím pachuť devadesátek, ale v zápětí si představím celou tu situaci, obzvlášť snadný to je právě díky absolutně lopaťáckýmu jazyku, kterým je recept psanej. Přesně, jako když se snažím já. Pousměju se, asi si dám Braníka a půjdu si koupit sojový maso. A vy si k tomu můžete koupit třeba Crook. Čvrtý číslo se zajímavými, super napsanými texty, čtivým receptem, zábavnýma ilustracema a fotkama skejťáků.

A NEČEKANĚ TAKY VE SKEJTSHOPU! DARKSLIDE

P.S. mám křiváka. je z jetý džínoviny a syntetický kůže, na zádech má kovovýma nýtama vyobrazenej horizont s marakodrapama. Stál mě jedno euro na blešáku v Římě. Vylovila jsem ho z velký hrabací hory. Páč ty nejlepší věci prostě najdeš někde na dně.

5 komentářů:

  1. No vidíš, a teď jsi v komunitě lifestylových bloggerek a všechno je zase dobrý! <3

    OdpovědětSmazat
  2. no ty píčo to mě připomnělo jak sems e vymrdával za mejch mladech let s tekenema na akcičkách. To sem byl permanentně tak dojebanej do hoven, že sem neěděl z který strany do mě jedou chemka z který vodky a cigára. Krásná doba ale. Zduř Pejst

    OdpovědětSmazat