středa 4. března 2020

ČAS OD ČASU

Nevím, jestli se to sem hodí…ale tak proč ne. Mezi komentáři o tom, že si máme vytrhat obočí a jaká jsem zlá osoba se určitě hodí návnada na další přídavky. Poslední dny se motám mezi stresy, co si vezmu na sebe na MBPFW přehlídku, kam se chystám vůbec poprvé v životě podpořit osobu mně blízkou (ne, není to Vanda Janda), kanceláří, stalkováním na sociálních sítích, řešením tun pracovních restů, jejichž důležitost se rovná mušímu prdnutí a to doslova… mezi tímhle vším moje nebohé oči zahlédly sem tam zmínku o jedné z nejsmutnějších humanitárních, lidských, civilizačních a bůhví jakých ještě krizí, které jsme dnes svědky. Děti v kobaltových dolech, Rohingyové, nedobrovolní dárci orgánů v Číně…ti všichni jsou odjakživa daleko. Jak daleko je ale Řecko? Každý rok tam jezdím s rodinou na dovolenou. Chci letět i letos. Moje oči roztěkaně uhýbají kdykoliv ty zprávy zahlédnu a nikdy nerozklikávám. Nikdy. Sháním šaty.

Možná to někteří z vás ví, pro některé je to asi novinka. Vyrostla jsem v Damašku a každé prázdniny trávila na vesnici v severozápadní části Sýrie. Ve vesnici žila velká část mojí rodiny, my vždy bydleli v domě mého dědy. Můj otec na tomto místě vyrostl, rodina byla vážená, k dědovi se chodilo na návštěvy, popovídat, posedět na terase. Moje teta vždycky, když jsme přijeli z Damašku, zabila kohouta. Nevím, jestli pokaždé…. přijde mi podezřelé, že by měla tolik kohoutů.., ale stalo se to symbolem našich příjezdů. Kohoutovi zakroutila krkem, oškubala ho, vyvrhla a upekla na ohni. Moje nejstarší teta se jmenovala Dalal. Nikdy se nevdala, asi i proto, že oslepla na jedno oko. Prodělala v dětství trachom a ve vesnici se nedala sehnat antibiotika. Zůstala celý život negramotná a můj táta ji s sebou vzal jednou na návštěvu Československa.

Kromě slepic jsme měli ještě kozy, které jsem milovala. Hrávala jsem si s nimi v chlívě a jedla s nimi chleba ze země včetně všech slepičinců. Všude bylo křoví a dusno a vlhko, prach, vůně chlívu, divná kyselost, kouř a pečené maso. Dlouhé chvíle letargie a nicnedělání se střídaly s křikem, hádkami, smíchem a divným nepochopením. To se neslo v duchu klasického osudu „třetí generace“. Tou jsem byla já. Už jako ryze městské dítě jsem si sice užívala venkov a divokost a rurálnost všeho, můj osud už ale měl být jiný a taky nakonec takový byl. Vystudovala jsem univerzitu, nemusela jsem si nikoho vzít, nemám ve svých 34 letech z vlastní vůle děti. Moje největší trápení jsou kromě nemocí mých nejbližších klasicky peníze, že moje kočka značkuje na boty a hlavně, že nemám šaty na Fashion Week.

Možná je ted na turecko-řeckých hranicích moje spolužačka ze základní školy z Damašku. V momentu, kdy moje oko neuteče titulku nebo informaci ve zprávách, zaseknu se v točité spirále neuvěřitelné provinilosti, nepatřičnosti a strachu, že jsme fatálně selhali. Nevím ale vlastně v čem. Nemusím být historička, kterou čistě náhodou jsem, abych si připustila, že krutost a nespravedlnost jsou součástí našich příběhů odnepaměti. Že neexistuje bod v budoucnosti, kdy utrpení jiných vymizí. Ve dnech, kdy jsme si hodovala na kohoutovi kdesi mezi Homsem a Latakií, tak určitě zase umírali lidé jinde. Jen jsem si nikdy v životě nemyslela, že budou dny a dokonce roky, které mě postupně utlumí ve schopnosti mít naději, že všechno dobře dopadne. Nebo mě připraví o naději úplně.


Píšu to celé jen proto, abyste věděli, že žijeme ve světě, kde mohou dvě ženy identicky vzpomínat na dětství plné malých vařených cuket, nejsladších granátových jablek a hořkých oliv a přitom řešit tak diametrálně odlišné starosti, které nejdou ani slovy popsat. Asi vás to nešokuje, možná ale třeba dojme. Lítost a pokora je taky to jediné, co můžu dělat. Čas od času.

1 komentář:

  1. Strašně moc cením, už jen proto, že česká společnost si potřebuje uvědomit, že lidi z blízkého východu nejsou automaticky všichni teroristi, nebo "vyžírky, které z nás chtějí vysát všechny naše peníze". Stejně jako člověk, co s těmito lidmi soucítí, nemusí být automaticky "sluníčkař a vítač". Stejně jako je třeba si uvědomit, že holka s perfektně vytrhaným obočím, co si na instagram každý den natočí milion instastories uměvavé držky s pozitivním komentářem a když už udělá nějaký dobrý skutek, tak o tom slyšíme ještě aspoň měsíc, je pravděpodobně větší zlo, než real holky s nevytrhaným obočím a problémy, co jsou skutečné, jelikož je řeší každý. lol, tenhle komentář pravděpodobně nemá ani hlavu, ani patu, ale když tk ten hejt aspoň schytám já....

    OdpovědětSmazat