MOŽNOSTI MILOSTNÉHO ROMÁNU PRO SINGLES STARTERPACK

Měla bych chodit na rande, ale místo toho většinou ležím ve vaně, pojídám sýrový koule a čtu. A přemýšlím nad tím, že moje naděje na to, že to brzo bude lepší, měsíc co měsíc odtéká odpadem…

Je to přesně týden, co jsem přečetla Možnosti milostného románu od Jana Němce. Je to přesně týden, co mě ta knížka dojímá a sere zároveň. A nejsem si tak úplně jistá, jestli je to vážně jen ta kniha nebo její autor. Těžko to odlišit, což byl pravděpodobně záměr, s přidanou hodnotou umělecké licence slovutného mladého literáta. Tak se o něm referuje. Ironický, že já už jsem se pasovala do kategorie „stará“, evidentně literáti do tohohle šuplíčku přejdou až zešediví, obličej jim zmoudří vráskami do kterých se vepsal jejich vnitřní a vnější život, kdežto ženy stárnou s každým měsícem rychleji a rychleji. Kadencí neoplodněných vajíček odtékajících co měsíc nazmar odpadem.

Tak předně – tohle není recenze knihy. Tohle je unboxing. Přiznávám, že představa „pokleslýho“ a „vysokýho“ mě vzrušuje odjakživa. A v rámci dialogu já x Němec je tahle dichotomie symptomatická. Muž literát, který popisuje i ty nejbanálnější situace jazykem, který vyvolává nechtěné erekce v porotcích Magnesie Litery. Žena bloggerka, která si svoje 4 nejpoužívanější emojis nechala vytetovat na hřbet prstů.

V tý krabici z Lidlu, co se mi několik týdnů válela pod psacím stolem je všechno, co potřebujete, abyste přežili následky trapnýho Tinder-rande, rozchod nebo čtení románu.

Tak předně. Tři balíčky sýrových koulí. Falešný Oreo, čokoládový čipsy, sladká šlehačka ve spreji, láhev vína, prosecco, ořišky, pistácie, dvě tuby šumáku a pleťový masky. Bonboniéra. Prémiová čokoláda. A KRABICE PAPÍROVÝCH KAPESNÍČKŮ. Dárkový koš pro všechny, co se cítí zároveň jako poslední loseři i královny všech objevených vesmírů.

Při čtení Možnosti milostnýho románu jsem měla chvilky, kdy jsem tahala jeden kapesník za druhým. Čím jsem starší a navenek cyničtější, tím víc jsem uvnitř měkká a smířlivá, jako smažák. Němec mě dokázal naříznout tupým příborovým nožem, abych vytekla jako eidam třicítka, dokázal to díky pasážím, který popisovaly jeho prarodiče, idealizovaný vztah mezi nimi, jako dojemnej film pro pamětník, občas taky detailními popisky nemožnosti mezilidský komunikace nebo fascinace druhým člověkem. Banální vzpomínky na věci, který jsme zažili ve vztahu každej z nás byly jedny z nejhezčích. Slzy mi tekly a došly mi sýrový koule. Čas na to se naštvat. A dát si pleťovou masku.

Štvala mě hlavní hrdinka, tedy spíš její absence. Papírová přítomnost blonďaté nadženy, která je trochu dítě a hodně žena. Přesně taková, jakou máte od malička být, protože jen takový se stávají ozdobou románů. Přesně takový, do kterých si představujete, že se může mladý spisovatel zamilovat. Samozřejmě, že takovou nikdy nebudete. Kdo by chtěl hlavní hrdinku, který nevadí sex během menstruace, potí se, pije pivo z láhve, má krátký vlasy a ŠOK dívá se na porno.

Nemožnost milostnýho románu pro mě spočívala v nemožnosti vidět v hlavních hrdinech lidskost, která by přetekla mimo papírový listy. Dvě papírový postavy uvězněný nafurt v těch 400 stránkách. Možná, že pro opravdovýho Němce je tohle jediná možnost hollywoodskýho happyendu. Zavřít dvě fiktivní postavy navěkyvěků do bichle. Je to jako dívat se na Queer Eye a brečet dojetím. Prostě víte, že tohle není skutečný. Je to realityshow vyprávěná tím nejvybranějším jazykem. Raut plný humrů, kaviárů a vytříbených paštik.

Snaha nechat hrdinku mluvit tohle jenom zvýraznila, nespisovnost a uvolněnost byla pořád legračně papírová. Autentická asi jako lidovost z Ambiente Lokálu. Stejně jako rozhovor autora se sebou samým. Byla to ironie? Nebo ironie na druhou? Nebo proč si už v rámci svýho díla to dílo musí obhajovat? Jako by se styděl, že píše sám o sobě, jako by psaní o sobě nebylo dost, možná, že je tahle poloha najednou moc bloggerská a málo literární. A tak se naštvaný mladý muž navěky zavřel v čtyřstránkový bichli. Bohudíky, že mu tam dělá společnost ta kráska z papíru.

Ale já jsem se ztratila, radši si dám čokoládu!

Ok, teď, když jsem se uklidnila čokoládou a šlehačkou ve spreji, můžu se zase vrátit k hrdince, která není hrdinkou, ale doplňkem hrdiny. Nakolik je to reflexe prožitýho vztahu (ona se beztak podle autora-vypravěče vnímala jako jeho doplněk, něco, co jí znemožňovalo naplnění milostnýho vztahu) a nakolik romantizování literáta, který si nutně bere do života, protože žije pro krásu a krásné ženy?
Němec napsal Dějiny světla, knihu, kterou mám ráda, a která je silná v tom, v čem pro mě Možnosti selhávají. Je uzavřená v nějaké době, mluví jazykem, který se k ní hodí, mluví magicky, mysticky, literárně. Přesně tak, jak nemluvíme mezi sebou navzájem, jak spolu nerandíme a jak většinou nepřemýšlíme, jak nechatujeme, jak nepomlouváme kamarády a nepřipravujeme se na rande. Všechno nebo nic. Formální hrátky citací a odkazů na písničky mi nepřidají revoluční, ale nezbytný, ale přepis výběru smajlíků na dvě stránky mi přijde jako hrátka, kterou mě někdo má donutit k smíchu, usměj se, blázínku, žijem v šílený době, kdy spolu lidi už nemluví, víš, podívej, používají obrázky (pamatujete na hieroglyfy, že jo)?
Jo, trochu jako 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Jen na papíře. Jako nadávání na dobu, která je zlá, protože se změnila a nic není jako dřív a dřív všechno bylo lepší, ženy krásnější, víno odrůdovější a romány romantičtější. Snaha literáta reflektovat sama sebe v době, která je tak zatraceně neliterární a neromantická, podle parametrů z jiného století, je vlastně skoro dojemná. Zavání mi to všemi těmi puristy, kteří se brání anglismům a novotvarům, a přitom jim uniká, že nejčastější a nejryzejší projev dneska může prostě a jednoduše být červený srdíčko. Sent. Seen. Není potřeba se tomu smát, ohrnovat nad tím nos nebo se snažit o sofistikovanost propojení s – křižujme se – vysokou literaturou.

Musím si utřít pusu od šlehačky a čokolády. Ta kniha je dobrá, Jan Němec nemá ty ceny náhodou. Ta kniha mluví, někam vás odvede a nechá vás se dívat. Ale budete z toho chvílema dost bezmocný a budete se chtít vrátit zpátky na zem, kde ženy mluví a nejsou jen postavičkami, kde není nic špatnýho na tom si krknout nebo použít slovo šukat a kde posílání si memů může být formou tý největší romantiky. Jazyk se vyvíjí, i technologie a komunikace. Ale na konci dne jsme všichni jen lidi, co si dávají na polomáčenky šlehačku ze spreje a s někým tyhle intimní chvíle chtějí sdílet. A není na tom nic špatnýho, vážně, pane Němec.
A až budete chtít nějakou živou hrdinku, dejte vědět. Nebo ne, myslím, že Nemožnosti milostnýho románu si dokážu napsat sama.

Fotky: Jasmína Orlická Věci: Lidl Kniha: Host Brno